Jak v Knihovně Václava Havla v noci z pátku na sobotu zvítězil duch nad literou zákona
1.
Ve čtvrt na tři ráno stál před domem v Ostrovní ulici muž v džínách a saku, vylezl na malé přenosné štafle a díval se na šroub. Šroub byl křížový. Šroubovák, který si přinesl, byl plochý.
Muže to nepřekvapilo; už dávno pochopil, že dějiny jsou v podstatě řada situací, kdy člověk stojí před křížovým šroubem s plochým šroubovákem, a záleží jen na tom, zda si to přizná.
Měl různá zaměstnání, třeba i v pivovaru, takže o sobě rád tvrdil, že manuální práci rozumí. Nebyla to tak úplně pravda, ale byla to pravda, se kterou se dalo žít, a to je, jak víme, víc.
2.
Jak se na ducha sluší, bydlel nikde a všude. Budovu v Ostrovní měl rád, ze zjevných důvodů. Ale poslední rok nebyl jednoduchý. Nejdřív odešli sponzoři, pak zaměstnanci, pak správní rada, tedy až na jednoho, který zůstal sedět jako poslední divák představení, o němž se nedá s jistotou říct, zda ještě probíhá.
Ředitel byl na překážkách. Muž v saku dlouho přemýšlel, co to znamená, a došel k závěru, že život na překážkách je smysluplná forma lidské existence.
Pak jednoho červnového úterý slyšel, jak kdosi čte prohlášení jeho ženy. Že odvolává souhlas s užíváním jeho jména. Jiného ducha by to vyděsilo, ale on to z mnoha důvodů považoval za zábavné a zajímavé.
A taky věděl, že se ženám nikdy neuměl vzepřít, ani té oficiálně první, ani té druhé, a že to vlastně nikdy nepovažoval za slabost, nýbrž za jistý druh rozumného mezilidského uspořádání. Takže když teď slyšel prohlášení své druhé ženy, pochopil, že se od něj očekává součinnost.
3.
Rozhodl se sundat tu ceduli. Šlo to špatně, co byste taky čekali, když plochým šroubovákem povolujete křížové šrouby, ale on věděl, že tak se u nás dělají všechny podstatné věci.
U třetího šroubu se zastavil chodec, který se vracel od Medvídků a šel na sedmnáctku k Mánesu.
„Co to děláte?”
„Já se … ono je těžké to říct přesně … ale prostě se stahuji z oběhu.”
„Exekuce, jo?”
„V jistém smyslu. Řekl bych, že spíš pokus uvést fasádu do souladu se skutečností. Což je, uznávám, poněkud radikální stavební úprava.”
„No jo,” řekl chodec smířlivě. „Ale buďte v klidu. Dneska projde všechno.”
4.
Policie později zajistila kamerové záznamy. Vyšetřovatel si je pustil čtyřikrát. Na záznamu nebyl nikdo. Jen šrouby cedule, které se ve čtvrt na tři začaly jeden po druhém odšroubovávat samy, trochu nešikovně, s přestávkami, jako by si mezi nimi někdo zapaloval cigaretu.
Vyšetřovatel do spisu napsal: pachatel neustanoven. Chvíli váhal a pak připsal: věc nadále šetřena podle litery zákona. Slovo litera podtrhl, protože cítil, že v tomhle případě je třeba se něčeho držet.
Kdyby se držel ducha zákona, možná by viděl muže v saku, jak se zarputilým výrazem a vyhaslou cigaretou mezi rty nešikovně šermuje plochým šroubovákem.
To je ten příběh, který si zapamatují dějiny. Za prvé: i plochým šroubovákem můžete povolit křížový šroub. Za druhé: muži zákona se vždycky drží litery zákona, protože to je něco, čeho se můžete chytnout. A držet se toho.
Na rozdíl od ducha, že ano.