Jak poznáte dobrá média? Že je NIKDO nemá rád, ale VŠICHNI jim (aspoň trochu) věří

Když ještě vycházely noviny (ano, milé děti, to se opravdu dělo!), tak jsme my, kteří jsme v nich pracovali (a nebudete věřit, ale v těch dobách to byla zajímavá a dokonce i respektovaná profese!!), jsme věděli, co je nebezpečné pro jejich dobrou pověst.

Vysvětleno stručně: každý člověk čte občas v novinách o něčem, co shodou okolností sám dobře zná. Ať už proto, že v daném oboru pracuje, nebo se kolem něj pohybuje, případně se dotyčná story může týkat přímo jeho.

A reakce je skoro vždycky stejná: panebože, jak je možné, že noviny píší takovéhle hlouposti? Prostě vás překvapí, kolik v textu vidíte nepřesností, omylů nebo přímo lží. Šokující!

Když měly noviny statisíce čtenářů, muselo se to stávat každý den tisícům lidí. Ale stejně to noviny neohrozilo. Protože lidská paměť je nespolehlivá. A někdy stačilo otočit jen několik stránek novin, začíst se do jiného článku, a okamžitě se rozčílit nad tím, jaké nepravosti jsou v něm odhaleny

Jak je možné, že když se u jednoho textu ukáže taková hloubka novinářského amatérismu, tak že jiné texty považujeme za korektní a fakticky správné?

Slavný spisovatel Michael Crichton, autor mnoha bestsellerů a mimo jiné i Jurského parku, to v přednášce z roku 2002 nazval “Gell-Mannovou amnézií”.

Murray Gell-Man byl jedním z nejuznávanějších fyziků druhé poloviny 20. století, nosiitel Nobelovy cenu z roku 1969, muž, který předpověděl existenci kvarků. A dal jim jméno.

Gell-Mann byl génius, který byl na Yaleovu univerzitu přijat v patnácti, a v jednadvaceti získal doktorát na MIT. Mluvil plynně dvanácti jazyky a byl nadšeným amatérským ornitologem. O ruských ptácích dokonce napsal a vydal knížku.

A přesto, jeho nezpochybnitelný intelekt neudělal nic s tím, že věřil novinám, jakkoli měl špatnou zkušenost skoro vždy, když psali o něčem, čemu rozuměl. Například o fyzice elementárních částic. Anebo o ptácích hnízdících na Ukrajině.

Crichton ve své přednášce z roku 2002 říká: média se snaží zpětně racionalizovat to, co se stalo, a na základě svých závěrů pak předpovídají budoucnost. Většinou špatně. Například se nás snaží přesvědčit, že “mokré ulice způsobují déšť”. Jakkoli každý, kdo o tom něco ví (anebo o tom aspoň pár vteřin přemýšlí), ví, že je to naopak. Déšť způsobuje, že jsou mokré ulice.

Gell-Mann to věděl zcela jistě, a přesto se Crichtonovi svěřil, že novinám i tak důvěřuje. Oba tím pak dokládali to, jak lidské mysli chybí skepse a zdravý rozum. A že novinám bychom měli a priori spíš něvěřit než věřit, protože tak nás to učí naše zkušenost s tématy, které známe.

Střih, od zmíněné přednášky uplynulo víc jak dvě desítky let, a já si odvažuju tvrdit, že jsme v diametrálně odlišné situaci. Všechno je jinak, chce se říct. A taky: kéž by Gell-Mannův efekt fungoval! Bylo by to znamení, že média a žurnalistika ještě stále existují a mají svůj význam.