Rozvolníme, a bude to jízda! Ale prosím, nezapomeňte na introverty

Deník Guardian otiskl rozhovor s dvaasedmdesátiletým farmářem z Walesu, který večeří deset let stále jedno a to samé jídlo. Dva kousky ryby, jednu velkou cibuli, vajíčko a na závěr několik sušenek. Nic jiného ho nezajímá, řekl. Proč taky, když našel to, co má rád? V novinách stálo, že se stará o 71 ovcí, a ty také každý den dostávají stejné krmení. Nikdy nežádají nic jiného, prohlásil farmář.

Pro většinu lidí je to asi docela depresivní čtení. Je v naší přirozenosti, že chceme zkoušet nové věci a nechávat se překvapovat. Platí to i o jídle, a proto rádi poznáváme nové pokrmy, styly i kuchyně. Na druhou stranu, součástí naší přirozenosti je naše inklinace k tomu, co známe a na co jsme zvyklí. Probouzí to v nás pocit bezpečí a komfortu. A to taky platí o jídle, a proto milujeme jídla svého dětství a našich babiček.

Lidské štěstí má kvantovou povahu, podobně jako světlo, a i proto se zdá tak těžko popsatelné a zároveň iluzorní. A taky platí, že většinou toužíme po tom, čeho se nám v dané chvíli nedostává. Je to známý paradox, popisující, jak lidé ve vlaku, když se dívají na domy v krajině, si představují, že jsou v nich lidé spokojení doma a v rodinném kruhu. A ti, když venku zahlédnou okna uhánějícího vlaku, tak zase závidí lidem, kteří cestují někam do neznáma a za dobrodružstvím.

Trochu se to podobá i dnešní situaci, když se po několika měsících omezení a zákazů pomalu vracíme do normálního života. Měl jsem tento týden v podcastu nejmenovaného hosta, a než jsme začali nahrávat, bavili jsme se o tom, že muset sedět doma nebylo zas tak špatné, protože člověk netrpěl strachem, že mu “tam venku” něco uteče, ať už večírek, koncert nebo divadelní představení. A že se nám po lockdownovém klidu možná bude ještě stýskat. Pak jsem zapnul mikrofony a zeptal se hosta, jak se má, a on nasadil ten nejoptimističtější tón, a řekl: “No teď už skvěle, protože můžeme zase vyrazit na večírky, koncerty a divadelní představení! Konečně jsme se dočkali!”

To je teď oficiální národní ideologie. Všichni se radujeme, že “zase můžeme”. Samozřejmě je to skvělé, protože opakem je pocit “nic nemůžeme”, a ten je mnohem horší. Ale píšu to proto, že nic není černobílé.

Před měsícem, když se začalo rozvolňovat v Americe, vyšel na toto téma článek ve Washington Post. Začínal odstavcem: “Všichni se nemůžou dočkat, až se život vrátí k normálu. S výjimkou poloviny populace, která se návratu k normálu děsí.” A tak to je. Část lidí, možná i polovina, jsou introverti, a pro ně je nadšené rozvolňování traumatizující. Možná méně, než bylo pro extroverty to, když se naopak všechno zavíralo. Ale na rozdíl od nich si introverti nemůžou stěžovat a trpět nahlas, protože to se nehodí. Tak trpí tiše. A když je pozvete někam ven, nepomůže jim žádné vládní nařízení, ale budou muset sáhnout zase po své oblíbené milosrdné lži: “Hele, dneska zrovna nemůžu. Ale příště to fakt rozjedeme!”

(Líbí se vám blog Jedno procento? Můžete mi koupit kafe. Anebo si také objednat newsletter #InfoPorno, který posílám dvakrát týdně. Když se stanete platícími předplatiteli, budete mít přístup do archívu a k dalšímu obsahu.)