I v nebi mají data

Nová povídka z fleku

Bůh se hned po vánočních svátcích převlékl za hezky upravenou, byť nijak zvlášť atraktivní ženu středního věku.

Už den předtím požádal datový odbor, aby mu našel člověka, který celý rok nepocítil ani jednou k nikomu nenávist.

"Šéfe, to bude oříšek," řekl mu vedoucí odboru, ale nakonec se podařilo najít dokonce sedm lidí. Bůh si vybral pana Jaromíra Housku, bytem v Táborské ulici na Žižkově.

V pátek kolem šesté zazvonil na dveře jeho bytu. Otevřela je žena, o něco starší než Bůh v převleku, a zeptala se ho, co chce.

"Hledám pana Housku, je doma?"

"Není," odpověděla poměrně nepříjemně, a chystala se dveře zase zavřít.

"A nevěděla byste, kde ho najdu?"

Žena se zarazila, pak řekla: "Asi je dole v hospodě, kde by byl?", a pak dveře zabouchla.

Bůh sešel po schodech a vyšel z domu ven na ulici. Byla zima a padal sníh. Na rohu uviděl typickou žižkovskou hospodu. Nápis "U Houslí" blikal ve tmě.

Hospoda byla poloprázdná. U výčepu seděli tři důchodci, dva mladíci hráli šipky a v rohu u okna seděl osamělý muž s půllitrem před sebou.

Připomeňme: Bůh je teď žena středního věku, v onošeném světle zeleném kostýmu a s upravenými vlasy. Stojí v místnosti, kde se jí nikdo nevšímá, a dívá se na muže u okna, ponořeného do svých myšlenek.

"To bude on," pomyslela si, a zamířila k jeho stolu."Pan Houska?"

Muž k ní zvedl oči. "Jo," řekl.

"Můžu si přisednout?", zeptala se.

Houska pokrčil rameny a ukázal na židli naproti sobě. Žena se posadila a položila na stůl kabelku.

"Jen jsem vám chtěla říct, že jste zvláštní člověk, pane Housko," řekla.

"To mi říká hodně lidí," odpověděl a napil se piva.

"Celý rok jste k nikomu ani jednou nepocítil nenávist. To je pozoruhodné."

Houska se na ni podíval. V jeho očích nebyl údiv ani překvapení. "Jak to víte?"

"Jsem Bůh," řekla prostě.

"Aha," přikývl Houska. "A co jako?"

"Přinesla jsem vám dar. Za to, že jste tak dobrý člověk."

Houska se zasmál. Nebyl to veselý smích. "Já nejsem dobrý člověk."

"Ale jste. Celý rok jste nikoho nenáviděl."

"To není tím, že bych byl dobrý," řekl Houska. "To je tím, že je mi všechno jedno."

Bůh se zarazil. Tohle nečekal.

"Jak to myslíte?"

"Nenávist vyžaduje energii. Nemám o nic takového zájem. Chci mít klid."

"Ale vaše žena..."

"Bývalka," opravil ji. "Ta mě nenávidí. Bydlíme spolu, protože jsme nesehnali další byt. Ale mně je to fuk."

"A vaše děti?"

"Žádné nejsou."

Bůh se rozhlédl po hospodě. Dva mladíci u šipek se hlasitě hádali o skóre. Důchodci u výčepu na sebe ječeli něco o premiérovi a Babišovi a vypadali šťastně.

"Ti všichni něco cítí," řekl Houska. "Lásku, nenávist, radost, vztek. Já ne."

"To zní smutně."

"Možná. Ale je to pohodlné. Nikdo vás nemůže zklamat. Nic vás nemůže ranit."

Bůh vstal. ebral se a odešel. Houska se ani nezeptal, jaký dar mu vlastně přinesl. Nezajímalo ho to. Zatím. Ten dar totiž spočíval v tom, že se mu vrátí city.

Když druhý den ráno vstal, rozplakal se nad krásou východu slunce. V tramvaji ho dojala láska starých manželů, kteří se drželi za ruce. V práci se pohádal s kolegy kvůli politice. Odpoledne zachránil kotě uvízlé ve stromě.

A večer se vrátil do hospody U Houslí, vytáhl revolver a zastřelil se.

Na pohřeb přišlo překvapivě hodně lidí. Jeho bývalá žena plakala. Jeden z kolegů z práce si vzal slovo a vzpomínal, jak byl Houska laskavý a vnímavý. Jen už zapomněl dodat, že pouze poslední den svého života.

Bůh z toho nebyl nadšený. Týden si vzal dovolenou a odjel do Dubaje. V úřadu se říkalo, že se tam zapletl s ruskými prostitutkami, ale zřejmě to byly jen pomluvy. Počátkem ledna se vrátil do práce a zavolal si lidi z datového odboru.

“Najděte mi člověka, který loni cítil nejvíc nenávisti!”

To není problém, konečně fajn prácička, řekl šéf odboru.

"Máme tu paní Věru Novotnou," řekl týž den odpoledne, vyzbrojen podklady od podřízených. "Šedesát dva let, bydlí v Řepích. Její míra nenávisti je tak vysoká, že nám málem zkolabovaly servery."

"Dokonalé," řekl Bůh. Tentokrát si vybral podobu mladého muže v obleku. Takového, co prodává pojištění.

Paní Novotná bydlela v paneláku v jedenáctém patře. Když otevřela, první, co řekla, bylo: "Nechci nic koupit!"

"Já vám chci naopak něco dát," usmál se Bůh.

"Nic nechci," štěkla. Ale pak jí napadlo, že je dobře oblečený a že by z něj mohly kápnout nějaké prachy, a už smířlivěji dodala: "No tak pojďte dál. Ale boty dolů!"

Byt byl plný koček. Bůh jich napočítal dvanáct.

"Nenávidíte lidi," konstatoval, když usedli v kuchyni.

"Jak jste na to přišel, génie?", ušklíbla se. Pak dodala: "Kafe nečekejte. Nemám."

"Proč lidi nenávidíte?"

"Protože jsou to svině," řekla prostě. "Všichni do jednoho."

Bůh se rozhlédl. Na lednici visela fotografie mladého muže. "Váš syn?"

"Byl. Zabil se v autě. Řídil jeho kamarád. Byl ožralý jak prase."

"To je mi líto."

"Mně taky. Ten chlap dostal tři roky. Za vzorné chování ho pustili po roce a půl."

Bůh přikývl. Věděl to. Věděl všechno.

"Chci vám pomoct," řekl.

"Nechci pomoct."

"Budete šťastná."

Paní Novotná se zasmála. Znělo to jako štěkot. "To už mi nabízeli. Prášky na hlavu. Nefungovalo to."

"Já nejsem doktor. Jsem Bůh."

Podívala se na něj. "Fakt? Tak to jste ta největší svině ze všech."

Bůh se nezlobil. Jen nadzvedl obočí, aby neměla pocit, že na její smutný osud nereaguje. "Zítra se probudíte a ta nenávist bude pryč," řekl.

Druhý den ráno se paní Novotná skutečně probudila jako vyměněná. Uvařila si kávu, kterou předtím nikdy nepila. Zavolala sousedce a omluvila se jí za všechny ty roky hádek.

Odpoledne šla na hřbitov. Položila květiny na synův hrob a odpustila mu, že tehdy nasedl k opilému kamarádovi do auta.

Večer si pustila televizi. Dávali zprávy. Náramně se bavila, když sledovala všechny ty politiky, předstírající, jak jsou plní empatie a zájmu o ostatní.

Před spaním se ještě šla podívat na Facebook a Instagram, a lajkovala posty lidí, kteří jí připadali dobří a šťastní. Po asi třech stovkjách lajků usnula vyčerpáním.

V noci zemřela na infarkt, protože Bůh se už nemohl dívat na to, jak se její dosud průměrný a obyčejný život řítí vstříc katastrofě.

Odpoledne Bohovi zavolal šéf datového odboru a zeptal se: "Šéfe, koho budete chtít najít teď?"

“Už nikoho, myslím, že to stačilo,” řekl Bůh.

Ona je to taky pěkná píčovina, mít datový odbor, když jste vševědoucí, řekl šéf datového.

A taky všemohoucí, prohlásil Bůh, a oba se upřímně a od srdce zasmáli. Šéf datového vytáhl z tašky lahev Jacka Danielse, nalili si první sklenku, a když ji pili, tak se tvářili odtažitě a sofistikovaně.

Ale nakonec se stejně ožrali jak dva dobytci, jako vždycky na konci roku.