Hrozí nebezpečí, že Ema ztropí scénu

Nová povídka z fleku

Pohádal jsem se s Emou, řekl mrzutě spisovatel Chládek, když dosedl k obědu.

Panebože, pomyslela si Chládková, zase mě bude unavovat těmi svými historkami s literárními postavami.

Protože to přesně měl Chládek ve zvyku. Když psal nějakou povídku, mluvil o postavách, jako kdyby to byli živí lidé. Loni se dokonce na oslavě manželčiných narozenin rozplakal, protože matce Kláry - půvabné ředitelky galerie vystupující v jeho povídce - diagnostikovali Alzheimera.

Chládková si povzdychla, protože věděla, že se od ní očekává, že s ním jako obvykle bude tu hru hrát. A řekla: "Co jste si s Emou udělali?"

"Přestala se mnou spát," řekl truchlivě Chládek. "A tvrdí, že o ní musím říct manželce."

Blbý námět, strašně stereotypní, napadlo Chládkovou, která byla bývalou kulturní recenzentkou, nyní však už ženou v domácnosti. Řekla: "A ona je v posteli dobrá?"

"Je velmi dobrá," řekl.

"Lepší než manželka?"

Chládek se zarazil a zkoumavě se na ženu podíval. "To je odvážná otázka!"

Pokrčila rameny. "Tak ono je hlavně odvážné, že jsi své ženě s Emou nevěrný."

Nemůžu si pomoct, prohlásil Chládek, mám krizi středního věku. Banální, pomyslela si. Nahlas řekla: "A co na to Ema?"

"Vyhrožuje, že to řekne naší dceři."

Chládková ztuhla. "Cože?"

"No jo. Asi jsem udělal chybu, když jsem si ji vymyslel jako kamarádku naší Petry."

"Ty jsi do povídky zapletl naši dceru?"

"Jen okrajově," bránil se Chládek. "Ema ji potkala na vernisáži. Daly se do řeči. Petra jí řekla, že její máma žije s nějakým spisovatelem..."

"Proboha," vzdychla Chládková. "A cos čekal?"

"Že to bude dobrý příběh! Ostatně, ty jsi přece taky postava."

"Já jsem tvoje žena!"

"Ne, nejsi," zavrtěl hlavou. "Nikdy jsem se neoženil. Ty jsi bývalá kulturní redaktorka novin, které o mně napsaly nactiutrhačnou recenzi, a byla jsi posedlá sexem. Vymyslel jsem si tě před patnácti lety."

Chládková vstala od stolu. Došla k baru a nalila si sklenku dominikánského rumu.

Řekla: "Máš pravdu. Já nejsem tvoje žena. Jsem literární postava, a proto ti můžu říct, že nejsi jediný, kdo je z nás dvou nevěrný," dodala klidně.

Chládek zbledl. "Ty? A s kým?"

"S autorem."

"S jakým autorem?"

"S tím, který vymyslel do své povídky nás dva," řekla Chládková. "Mimochodem, tebe dost schematicky. Jako ukázkového zbabělce středního věku."

Chládek se rozhlédl po místnosti. Najednou měl pocit, že se stěny začínají rozpíjet jako akvarel politý vodou. Síla autosugesce?

"To není možné," zašeptal.

"Ale je. A víš, co je nejhorší? Že nás za chvíli přestane psát. A my zmizíme."

"Proč by to dělal?"

"Protože ho to přestane bavit. Dojde mu, jak je to banální příběh a ty plochá postava."

"Nejsem plochý," pokusil se zaprotestovat. Ale znělo to banálně a ploše.

"Už se to děje," řekla Chládková a pozvedla skleničku. "Na zdraví!"

A měla pravdu. Poslední, co Chládek viděl, byl její ironický úsměv, než se rozplynul v nicotě nedopsaného příběhu.

(Autorská poznámka: Prosím, hlavně Chládka nelitujte. Za starých časů, když postavy umíraly napsané na papíře, často drasticky a dramaticky zmačkaném, někdy dokonce roztrhaném, byla to trýznivá a hrozná smrt. Digitální konec je rychlý a bezbolestný, a i když jsou někdy literární postavy nuceny trávit dlouhý čas v tzv. odpadkovém koši na ploše počítače, mají zaručen klid a veškerý komfort.)