Hovory s taškou značky Montblanc

Další povídka z fleku.

Zjistil jsem, že miluju drahé věci. Zejména ty, které si nemůžu dovolit.

Třeba jdu do prodejny Montblanc a dívám se na koženou tašku. Stojí osmdesát tisíc, což si nemůžu dovolit.

Ne že bych neměl na účtě osmdesát tisíc. To mám. Ale nemám tam osmdesát tisíc na tašku, jestli mi rozumíte.

Říkám té tašce: "Nenávidím tě, ty děvko předražená."

A ona odpovídá. "Ukaž, že jsi chlap a kup si mě!"

Zavrtím hlavou, nesmlouvavě, a příkře řeknu: "Nezajímáš mě!"

Naše konverzace pokračuje, ale nebudu vás tím unavovat.

Drahé věci jsou skvělé. Dělají nás svět lepším. Ať už si je koupíme, anebo ne. Drahé věci existují pouze v té lepší části reality.

Takže jsem je začal krást. Ne že bych musel, to ne. Prostě jsem zjistil, že krást drahé věci je ještě lepší než je kupovat.

Nejdřív jsem ukradl pero. Stálo dvanáct tisíc a bylo krásné. Mělo zlatou špičku a perfektně vyvážené tělo. Bylo to jako držet v ruce kousek dokonalosti.

Odnesl jsem si ho domů a položil na stůl. Díval jsem se na něj celou noc. Ráno jsem ho vráti…