Hlava muže s dýmkou, Emil Filla, 1915

Příběh obrazu.

Světlo nad přístavem má barvu naředěného mléka. Ve vzduchu je cítit uhelný kouř, dehet a samozřejmě vůně ryb. Nebo pach, jak se to vezme. V přístavu jsou lodě, které nikam neplují, protože moře kolem Anglie je zaminované, a když je válka, tak obchod počká.

Holandsko je neutrální. Tedy tak se tomu terminologicky přesně říká. Znamená, že se tu nestřílí. Ale zároveň sem válka prosakuje jako škvírami v trupu staré lodi: v cenách chleba, v novinových titulcích a v lidech, kteří přišli a nemají se kam vrátit. Z Belgie jich loni na podzim uteklo před německou armádou skoro milion.

A protože je Holandsko neutrální, smí sem každý. Tedy: úplně každý. Rotterdam je v roce 1915 špionážní hlavní město Evropy. V kanceláři jedné paroplavební společnosti na nábřeží sedí nenápadný Angličan, který oficiálně prodává lodní lístky do Ameriky a neoficiálně odsud řídí britskou rozvědku pro celý kontinent.

O pár ulic dál dělají Němci v bílé budově konzulátu přesně totéž, jen pro druhou stranu. Zprávy putují v dopisech psaných neviditelným inkoustem, který se objeví, teprve když papír podržíte nad plamenem. Po přečtení spalte. Nikdy nebylo tohle pravdilo tak blízko pravdy.

Před pár týdny odplul z doků do Anglie muž jménem Janssen. S vizitkou obchodního cestujícího s doutníky objíždí válečné přístavy s kufrem vzorků. Jeho kolega mezitím telegrafuje z Edinburghu objednávku: deset tisíc sumaterských doutníků, značka S. S.

Angličani chvíli kroutí hlavou, kdo se proboha v téhle době vezmou zákazníci pro deset tisíc těchhle doutníků. Pak jim to dojde. S. S. jako zkratka pro Schlachtschiffe, neboli bitevní lodě. Deset tisíc doutníků je deset bitevních lodí kotvících v přístavu. V červenci oba muže zastřelí v londýnském Toweru.

Vítejte ve válečném Rotterdamu. A v tomhle městě sedí u okna třiatřicetiletý Čech Emil Filla a maluje muže s dýmkou.

Ještě loni si s manželkou Hanou stěhoval nábytek do Paříže. Chtěli tam zůstat natrvalo, Filla měl plány, a myslel si, že i budoucnost. Pak začala válka a z občana Rakouska-Uherska se ve Francii přes noc stal nepřátelský cizinec.

Utekli tedy na sever, do jediné země, kam se dalo. Rodina i přátelé mu chtěli finančně pomoct, ale nevzal si nic. Za rok si k tomu poznamená do eseje o tvořivosti pozoruhodnou větu: „Pravá svoboda člověka rodí se z nutnosti nepomáhati druhému a nepřijímati milodarů."

Před sebou má dřevěnou desku. Třicet devět krát dvacet devět centimetrů. To není prostor pro rozmáchlé gesto. Spíš něco jako poznámku nebo pocit.

Menší než okenní tabulka, ale větší než víko krabice od doutníků, což je v tomhle městě celkem případné měřítko. Proč tak malý formát? Neví se, takže si můžeme vybrat. Je válka a materiál je drahý. Je exil a člověk neví, kdy zase poputuje dál; malý obraz se vejde do kufru. A možná je to takhle snadné: když se svět roztáhne do rozměrů katastrofy, malíř chce opanovat aspň něco malého a svého.

I když Filla nemaluje. Filla buduje. Do barvy přimíchává písek a ta směs pod štětcem skřípe jako sníh pod botou. V katalozích jednou bude stát: olej a písky na dřevě. Písky, množné číslo, jako by jeden druh nestačil.

Zblízka to není malba, ale mělký reliéf. Mohli byste po něm přejet prstem jako po omítce. Na ploše menší než stránka novin je toho tolik, že obraz i přeneseně vystupuje ze svého malého dvojího rozměru. Filla přidal třetí.

Kubismus, to podivné slovo z Paříže, se dá popsat vlastně strašně jednoduše: nemalujete, jak věc vypadá, ale jak je postavená. Vezmete třeba lidskou tvář, rozeberete ji na obrazce a díly, a ty pak nakreslit. Aby si z nich tu tvář musel divák v hlavě složit sám.

Naučil ho to Picasso. Jenže Picasso je teď ve Francii, za frontou, a to je jakoby byl na opačné straně vesmíru. Možná existuje černá díra, který by ty světy propojila, ale Filla ji nemá k dispozici. Žák zůstal v cizím přístavu, odříznutý od svého učitele, s nápady a inspirací, které se musely spolehnout jen samy na sebe.

Mimochodem, o mnoho let pozdějise bude vyprávět historka, jak Pablu Picassovi při návštěvě Prahy ukázali jakýsi Picassův obraz, a zeptali se ho, co mu říká. “To je Picasso pro chudé,” pronese v té historce Picasso. Ale je to smyšlenka, kterou bavili společnost Fillovi kritici. Už proto, že Picasso v Československu nikdy nebyl.

Ale to je teď vzdálená budoucnost. Filla teď maluje v Rotterdamu muže s dýmkou. Čí je to tvář, nikdo neví. Možná soused, možná nikdo konkrétní. A možná právě o to jde: muž s dýmkou je v roce 1915 ta nejméně nápadná postava v Evropě, sedí v každé hospodě od Rotterdamu po Southampton. Co my víme, možná proto tak často vypadají špióni.

Za pár měsíců si Filla v novinách přečte výzvu jistého profesora Masaryka, který v Londýně buduje odboj proti Rakousku, a napíše mu. Přijede za ním jakýsi Beneš. Z Fillova bytu se stane přestupní stanice tajné organizace jménem Maffie: Filla bude nad plamenem vyvolávat dopisy psané neviditelným inkoustem a posílat je dál. Hana pojede do Čech se zprávami, které nejsou napsané nikde, protože se je naučila nazpaměť.

Jenže to všechno bude potom. Teď existuje jen deska, barva s pískem na paletě a jediná otázka: kde bude dýmka.

Filla zadrží dech. Teď se rozhoduje o celé stavbě, a tak vede tah, ze kterého bude dýmka, pomalu, jako se píše podpis na obchodní ujednání. Zpátky to vzít nejde: písek se nedá seškrábnout, aniž strhnete všechno pod ním. Hlava muže s dýmkou. Tak se tomu jednou bude říkat.

Ten obraz přežije válku, přežije autora (Fillu zatknou hned první den druhé světové války a odvezou do Dachau, ale on přežije taky), objede tolik výstav doma i v cizině, že to katalogy vzdají a napíšou jen „mnohokrát vystavováno”.

V květnu 2014 se vydraží na pražském Žofíně za čtrnáct milionů korun, s přirážkou skoro sedmnáct. Vychází to zhruba na dvanáct tisíc korun za centimetr, což je asi sto dvacet milionů za metr.

“Můžu to tak nechat?”, jakoby se ptala budounost, vědoma si toho, co po Fillově smrti napíšou znalci komunistického Svazu výtvarných umělců: Díla tohoto typu mají význam jen jako historický doklad minulé éry, peněžitou cenu nemají.

Ale to všechno je budoucnost skřípnutá minulostí, a budoucnost je drzost. Teď Filla podepíše pravý dolní roh, utře si ruce do hadru, který býval košilí, a otevře okno. Nad řekou houkne remorkér.

Písek došel. Zítra bude muset k řece pro další.