Giulia čeká na milánském letišti. V ruce drží jméno dr. Schwarze

Nová povídka z fleku.

Znáte je, že ano?

Mám na mysli ty lidi, které jste na letišti v příletové hale určitě viděli mnohokrát, a většinou je minuli bez povšimnutí. V ruce na papíře nebo tabletu drží jméno člověka, kterého dostali za úkol vyzvednout. Někdy s vámi naváží oční kontakt, aby se ujistili, že to nejste vy.

Vy to nejste, skoro nikdy. Ale neměli jste někdy nutkání se usmát, pozdravit, a prostě předstírat, že jste někdo jiný?

Petr měl to nutkání mnohokrát. Nikdy nenašel odvahu, samozřejmě. Až dneska, když vystoupil v Miláně z letadla z Prahy a o patnáct minut později vkráčel nalehko, jen s taškou přes rameno do příletové haly.

Měl strávit víkend v Itálii se svou přítelkyní, ale ta se s ním den předtím rozešla. Ještě ráno se jí snažil volat, ale marně. Nakonec se rozhodl letět sám.

A teď dostal chuť a hlavně odvahu udělat něco bláznivého.

Vybral si hezkou tmavovlásku s tabletem, na jehož obrazovce bylo napsáno "dr. Schwarz".

"Hello!", pozdravil ji.

Usmála se, asi ráda, že se dočkala tak rychle.

"Ráda vás poznávám, doktore Schwarzi", řekla anglicky, s italským přízvukem.

"Těší me," odpověděl.

Jmenoval se Petr Douda a byl kreativním ředitelem menší pražské reklamní agentury.

"Máte zavazadla?", zeptala se.

"Jen příruční," ukázal na tašku.

Vyšli na parkoviště. Dívka zamířila k bílému sportovnímu Fiatu.

"Jsem Giulia," řekla, když nastartovala. "Asistentka ředitele výzkumného centra."

Petr přikývl. Cítil, jak mu buší srdce. Tohle bylo šílené. Ale už nevěděl jak přestat.

"Všichni se na vás těší," pokračovala Giulia. "Vaše práce o transferu osobnosti s využitím neuronových sítí je fascinující."

Petr se usmál a snažil se vypadat důstojně. Netušil, o čem mluví.

"Připravili jsme všechno podle vašich instrukcí," řekla. "Včetně experimentu."

Projížděli předměstím Milána. Giulia voněla levandulí a něčím exotickým. Občas se na něj podívala způsobem, který sliboval víc než jen pracovní vztah.

"Je nádherně," řekl, ale klepal se nervozitou.

Zastavili před moderní budovou z betonu a skla. Na recepci je očekával starší muž v bílém plášti.

"Doktor Schwarz! Konečně!", zvolal nadšeně. "Jsem profesor Bianchi."

Vedli ho chodbami. Míjeli laboratoře plné počítačů, ale i dalších přístrojů.

"Jsme na místě," otevřela Giulia dveře.

Místnost připomínala luxusně vybavenou lékařskou ordinaci. Žena v bílé uniformě zdravotní sestry se na něj usmála. V ruce držela injekční stříkačku. "Budete si chtít chvíli odpočinout, nebo začneme hned?", zeptala se.

Podíval se tázavě na Giuliii a profesora, kteří stáli vedle něj. Doufal, že nevypadá příliš vyděšeně.

"Jak jsme se dohodli, svou metodu vyzkoušíte sám, protože to bude nejjednodušší způsob, jak získat nová data pro další výzkum," řekl profesor Bianchi.

Petr nervózně polkl. Sedl si.

Giulia mu pomohla vyhrnout košili na pravé paži. Dotyky byly příjemné, ale on byl stejně vyděšený a srdce mu tlouklo. Pak se k němu sklonila. Její rty byly blízko jeho ucha.

"Nebojte se," zašeptala. "Za chvíli budete člověkem, kterého miluji."

Sestra mu stáhla paži gumovým obinadlem, požádala ho, ať rukou několikrát zapumpuje, a pak do ní zcela profesionálně zabodla jehlu. Obsah injekce zmizel pod kůží.

Místnost zaplavilo modré světlo.

Když se probudil, seděl v letadle. Vedle něj neznámá žena četla časopis.

"Už přistáváme v Miláně," řekla.

Vytáhl z kapsy pas. Na fotce poznal sám sebe, ale jméno znělo dr. Hans Schwartz.

V příletové hale se k němu rozběhla půvabná černovláska a skočila mu zamilovaně do náruče. Ucítil její pevná ňadra. Políbila ho. Byla to Giulia.

Pak si všiml muže, který právě procházel kolem. Vypadal jinak, ale on poznal sám sebe. Tedy toho předtím. Petra Doudu. Držel za ruku celkem hezkou dívku, ale oba vypadali tak nějak obyčejně. A tvářili se mírně nespokojeně, jako lidé, kteří úplně přesně neví, jak být šťastní.

Giulia se na něj usmála. "Jdeme? Auto čeká."

"Jistě," řekl.

Lidi s tablety a čtvrtkami papíru, na kterých byla napsaná jména neznámých lidí, minuli bez povšimnutí.