František je v baráku

Jedna aktuální z fleku

Když zemře papež, mají v nebi docela honičku. Asi jako když někam přijede americký prezident na návštěvu, ale ještě tak stokrát horší.

Informace, že je František mrtvý, se v nebi objevila na velikonoční pondělí asi v šest ráno. Tak jasně, říkáme, že je Bůh vševědoucí, ale jako klídek. On to zas takový rokenrol není. Jsme jenom lidi, říká se, a budete se divit, ale říká se to i v nebi.

Navíc se taková informace musí prověřit. Boj s dezinformacemi je stejný problém v nebi i na zemi. V nebi možná ještě trošku větší, protože "věř bližnímu svému", plus všechny ty kecy, no co si budeme povídat.

Svatý Petr měl náhradní volno, protože týden před Velikonocemi má vždycky šílenou honičku a v pondělí si tím pádem chce takzvaně dáchnout. Je to už taková tradice. Nejede přes to vlak, říká se.

Takže když mu přišla esemeska: "papež je mrtvej", tak ještě spal. Zapípání ho probudilo, on zamžoural na displej, a pronesl: "Do prdele, Frankie, tos to nemohl vydržet do úterý?"

A byla to opravdu jen řečnická figura, ano, říkal papežovi "Frankie", ale tohle vážně bylo jen takové povzdychnutí.

Plus musíme zdůraznit, že informace o smrti není v nebi smutná zpráva, pozor, v tom se často chybuje. Informace o smrti je víceméně cestovního charakteru, že papež zemřel, čtou v nebi zhruba: "papež se vydal na cestu, čekejte ho každou chvíli, a neposerte to, už se do nebe těší".

Nebo něco na ten způsob.

Na Františka se navíc v nebi opravdu těšili.

Svatý Petr se vyhrabal z postele a začal vyřizovat hovory. Nejdřív zavolal svatému Václavovi, který měl službu u brány. "Sorry, kámo, dneska to asi bude mazec. Čekáme VIP."

"Já vím," řekl Václav. "Už tu stojí frontu duše, co přiletěly z Vatikánu. Říkají, že jsou papežovi nejbližší spolupracovníci."

"Ty vole, už jsou tam? Vždyť ještě ani neumřel!"

"No právě. Prej chtějí bejt první."

Petr si povzdechl. Tohle nesnášel. Kariéristy, co se derou dopředu i v nebi. "Pošli je do prdele."

"To nejde, jsou to kardinálové."

"Tak je pošli do postele."

Václav se zasmál. "Haha, ale aby si tam nevzali i nějaký ministranty,” a pak se vyloženě hlasitě rozchechtal. V nebi mají celkem dost hustej smysl pro humor, to se taky dost málo ví.

"Hele, klídek," řekl Petr. Pak zavěsil a vytočil číslo na svatou Terezii. "Máš na starosti přípravný výbor. Papež dorazí každou chvíli."

"Frankie?" zaradovala se Terezie. "Udělám hostinu. Možná objednám i nějaký Big Maky. Věděls, že to měl rád?"

"No ..."

"A pozveme chudý. Bezdomovce, žebráky, transgender anděly ..."

"Počkej," zarazil ji Petr. "Transgender anděly?"

"No jasně. František byl první papež, kterej ..."

"Já vím," přerušil ji tentokrát Petr. "Ale andělé přece nemůžou být ..."

"Petře," řekla Terezie přísně. "Tohle je nebe jednadvacátýho století."

Petr si znovu povzdechl. Nebe se změnilo. Někdy si říkal, jestli k lepšímu. Ale pak si vzpomněl na středověk a přestal nad tím dumat.

Mezitím se u brány vytvořila fronta dlouhá asi jako od Země k Měsíci. Všichni chtěli být u toho, až dorazí papež.

Jenže František nepřicházel.

"Kde je?" ptal se nervózně archanděl Gabriel.

"Asi zabloudil," řekl Michael.

"V nebi se nedá zabloudit."

"No, většinou ne ..."

Našli ho až za několik hodin. Seděl v garsonce na okraji nebe a povídal si s Johnem Lennonem. Ten byl rád, že tam ještě není Yoko, a má zatím klídek.

"Imagine there's no heaven," zpíval John.

"It's easy if you try," přidal se František.

Prostě tak trochu blbli, dvě celebrity z éry konce pozemské civilizace.

Když Františka konečně přivedli na hostinu, byla už tma. Tedy, v nebi není nikdy tma, ale řekněme, že bylo přítmí.

Na stole ležel obyčejný chleba a víno. Kolem seděli ti, které měl František rád. Ano, hádáte správně, byli tam chudí, nemocní, vyloučení. František byl jejich papež.

Ale byli tam taky John Lennon, Matka Tereza a Einstein, který pořád něco počítal na ubrousek.

Jasně, namítnete, prostě na večeři pozvali celebrity. Ale na celebritách ujíždíme všichni. I když je někdo skromnej a pohodovej jako Frankie, tak na celebritách ujíždí.

"Vítej v nebi," řekla Terezie.

František se rozhlédl. "Tohle je nebe?"

"Jo."

"Tak to je v pohodě," řekl. "Akorát ..."

"Copak?"

"Nešlo by to trošku míň oficiálně?"

Petr se zasmál. "Jasně že jo. Tohle všechno," mávl rukou kolem, "je jen proto, že jsme si mysleli, že to tak chceš."

"Já?" podivil se František. "Já jsem vždycky chtěl jen..."

"... aby byli všichni v pohodě," řekl Lennon. Trochu šplhounsky, a i on sám cejtil, že se chová trochu jako Coelho nebo nějaký podobný kokot. Ale byl dojatej, vážně.

"Buď v klidu," řekl mu František. Protože je frajer.

"Co kdybysme šli ke mně?", navrhl John.

Když vás pozve na mejdan John Lennon, tak to je něco. Vůbec nezkoušejte cokoli namítat. Kdyby na mejdan pozval John Lennon VÁS, tak se poserete.

Takže šli. Cestou potkali Ježíše.

"Tati?" zavolal nahoru. "Můžu jít taky?"

"Běž," ozval se hlas. "Ale v jedenáct ať jsi doma!"

Bůh se díval, jak odcházejí, a usmíval se. Pak si všiml, že mu přišla esemeska.

"Frankie je v pohodě," psal Petr. "Nazpívá s Johnem Yellow Submarine a vydají to jako singl."

"No ty vole," odpověděl Bůh. "Až sem dorazí Paul a Ringo, tak se z toho poserou. Ale já si je vezmu na starost." A pak ještě: "Co ti kardinálové u brány?"

"Ty jsme poslali tam, kam jsi chtěl."

"Chápu," napsal rychle Bůh. "Dobře jste udělali."

Pak se na chvíli zamyslel a připsal: "LOL".

Bůh dodneška neví, jestli kardinály poslali do prdele, anebo do píči, ale z hlediska věčnosti je to jedno.