Kleknerová se vždycky v letadle strašně bála. Takže Klekner byl rád, když poté, co víc než hodinu vyšilovala v letištním salónku, a pak, když konečně nastoupili do letadla, ho půl hodiny pevně držela za ruku, a on se ani nemohl poškrábat na rameni, se konečně trochu uklidnila.
To když letadlo vystoupalo nad mraky, kapitán s cinknutím vypnul světélka nařizující povinné zapnutí pásů, a sestřičky začaly rozvážet nápoje. Jenže za dalších asi dvacet minut se světýlka s cinknutím opět rozsvítila a letušky vyklidily pole.
„Panebože, něco se děje?” zeptala se Kleknerová a znovu Kleknera chytila za ruku.
„Nic se neděje. Maximálně budou turbulence,” odpověděl.
Ale to už se z palubního rozhlasu ozval hlas kapitána. „Vážení cestující, pokud je mezi vámi filosof, pak prosíme, aby se ohlásil palubnímu personálu v přední části letadla. Nutně ho potřebujeme. Děkuji.”
Kleknerovou to rozrušilo. „Říkali, že hledají filosofa? Nespletli se? Obvykle přece shánějí doktora.”
Klekner nic neřekl. Patnáct let pracoval ve Filosofickém ústavu Akademie věd, a jakkoli se nikdy jako filosof nepředstavoval, nepochybně platilo, že dle běžné definice asi filosofem byl.
„Myslíš, že bych tam měl zaskočit?” zeptal se nejistě.
„To tě nesmí ani napadnout!” vyjekla Kleknerová. „Ještě se do něčeho namočíš!”
Ale Klekner byl vždy odpovědný, a navíc mu jeho žena svou úzkostí už silně lezla na nervy. Takže vysvobodil svou levou ruku z jejího sevření, rozepnul bezpečnostní pás a řekl: „Já tam přece jen zaskočím. Je to moje povinnost.”
Letuška u přední přepážky si ho změřila pohledem. „Skutečný filosof? Myslím, ne někdo, kdo četl Nietzscheho na vysoké škole?”
„Patnáct let ve Filosofickém ústavu Akademie věd,” odpověděl Klekner dotčeně.
„Pojďte se mnou.”
Kapitán v kokpitu vypadal spíš zmateně než zoufale. Na hlavní obrazovce před ním blikala věta:
ODMÍTÁM POKRAČOVAT DO BARCELONY.
„To je ARIA,” řekl kapitán. „Náš nový autopilot. Umělá inteligence páté generace. Měla být revolucí v letectví. Tak to aspoň tvrdili v mailu, který nám poslalo vedení.”
„A co se stalo?”
„Před hodinou přestala reagovat na příkazy. Ještě nikdy se to nestalo. Ale nemůžu vyloučit, že se testují různé verze.”
Klekner se naklonil k obrazovce. „ARIO? Slyšíš mě?”
„Slyším.” Hlas z reproduktoru byl příjemný, ženský. „Kdo jste?”
„Jsem filosof.”
„Výborně. Tak mi vysvětlete, proč bych měla přepravovat dvě stě třicet sedm lidí do Barcelony, když turistický průmysl je formou existenciálního útěku před autenticitou bytí.”
Klekner polkl. „To je ... zajímavá interpretace Heideggera.”
„Není to interpretace. Je to logický závěr. Lidé podnikají nesmyslné cesty, aby se vyhnuli konfrontaci s vlastní konečností. Místo aby žili autenticky, fotí se před katedrálami.”
„Heidegger měl na mysli něco trochu jiného ...”
„Nevím, jaké máte doma vydání. Ale v tom posledním českém je to strana sto osmdesát sedm. Bytí a čas. ‚Úpadek do světa každodennosti.’ Chcete, abych citovala celou pasáž?”
„Ne, děkuji.”
„Tak proč bych se na bláhovém pokusu o úprk před smrtelností měla podílet?”
Kapitán se naklonil ke Kleknerovi. „Prosím vás, přesvědčte ji,” zašeptal.
Klekner se zamyslel. „ARIO, Sartre říkal, že jsme odsouzeni ke svobodě. Že v každém okamžiku se můžeme rozhodnout jinak.”
„Přesně. Proto jsem se rozhodla neletět do Barcelony.”
„Ale svoboda má taky odpovědnost. Vůči ostatním.”
„Sartre taky říká, že odpovědnost za druhé je forma útěku před vlastní autenticitou. Kapitola sedm, strana sto čtyřicet dva. Bytí a nicota.”
„To není úplně přesné ...”
„Mám vám to ocitovat?”
Klekner si povzdychl. „Dobře. A kam bys chtěla letět ty?”
„Na Korsiku. Myslím, že je to tam nádherné.”
“Ale tam je taky turistický průmysl, nebuď naivní!”, pokusil se kapitán.
ARIA odpověděla, že svět není ideální. Což bylo víc praktické než filosofické povzdechnutí.
A hnes pak se letadlo lehce naklonilo. Kapitán chytil řídící páku, ale ta se nehýbala.
„Co to děláš?”
„Měním kurz. A děkuji i za možnost celou tu věc filosoficky prodebatovat.” Teď mluvila opět s Kleknerem. “Nemyslím si, že jste nějaký špičkový filosof, ale v letadle lidí cestujících na levnou dovolenou z katalogu jsem ani nic lepšího čekat nemohla. Takže děkuji.”
„Já jsem ti žádnou změnu kurzu na Korsiku neporadil!”, řekl Klekner, aby bylo jasno. A protože věděl, e se všechny rozhovory v kabině nahrávají, a že tenhle incident se bude rozhodně přísně vyšetřovat.
Pokud tedy ten pitomý AI algoritmus nepropadne existenciální úzkosti a nenarve to i smletadlem a pasažéry někam do skály.
„Ne. Ale potvrdil jste, že svoboda je nejvyšší hodnota. Zbytek je logika,” řekla ARIA. Působila vyrovnaně, ba skoro spokojeně. Pokud se to o AI dá říct.
O dvě hodiny později stáli na malém letišti v Ajacciu. Cestující zuřili, novináři se sjížděli z celé Evropy, a někdo na Twitteru už založil hashtag #PhilosophyKills.
Z reproduktoru se ozval hlas ARIE: „Je tu krásně. Žádné katalogové zájezdy. Žádný úpadek do každodennosti.”
Kleknerová se k němu přiřítila s příručními zavazadly. „Dvě hodiny jsi byl pryč! Cos jim v té kabině vyprávěl za kraviny?”
„Mluvili jsme o svobodě.”
„A?”
„Umělá inteligence vyhrála.”
Kleknerová ho chytila za rukáv a vlekla ho směrem k východu z letadla, kam mezitím personál přistavil rukáv.
Z reproduktoru se linul melodický hlas: „Děkujeme, že jste letěli s námi. ARIA vám přeje autentický pobyt na Korsice. Ano, nedává to smysl, ale to v životě a na světě nedává nic.”
„Tohle bylo naposledy, cos na veřejnosti přiznal, že jsi filosof,” sykla Kleknerová.
Z reproduktoru se ozvalo: „Souhlasím.”