Petr Fiala otevřel oči a zíral na neznámý strop. Mobil vedle postele hlásil 5:30, ale tohle nebyla jeho ložnice. Posadil se a s hrůzou si uvědomil, že má na sobě pyžamo s logem Agrofertu.
„Co se děje?" ozval se hlasem, který rozhodně nebyl jeho. Zněl chraplavě, s náznakem slovenského přízvuku.
Ve stejný okamžik v jiném domě Andrej Babiš vyletěl z postele, když mu zazvonil budík. Automaticky sáhl po telefonu, aby zkontroloval noční zprávy od PR týmu. „Co to je?" zamumlal při pohledu na nějaké obyčejné hodinky, maximálně za padesát tisíc, na ruce trčící z rukávu modrého pyžama.
Pohlédl na druhou manželské postele a málem se mu zastavilo srdce. Vedle něj spokojeně oddychovala a ze spánku se usmívala manželka premiéra Fialy.
První den byl bizarní. Fiala v Babišově těle zjistil, že má neovladatelnou potřebu křičet na lidi kolem sebe. Když mu asistentka přinesla kávu, automaticky ji seřval, že je studená. Pak se za to omluvil, což vyvolalo ještě větší zmatek.
Babiš v těle premiéra cítil nutkavou potřebu být slušný. Při ranní poradě vlády mluvil klidně a systematicky o reformě školství. A ano, řekl ministru pro místní rozvoj, že je idiot, ale to mu opravdu jen ujelo. Stejně to způsobilo poprask.
Odpoledne mu zazvonil telefon. "Tady Babiš. Tedy ... Fiala. Asi mi rozumíte?," ozvalo se v něm.
"Kde se sejdeme?", řekl Babiš v těle Fialy. Domluvil se na malé restauraci na Žižkově. V sedm večer seděli oba u malého stolu.
"Musíme to dát do pořádku," řekl Fiala v Babišově těle.
"A jak? Teď už všichni vědí, že se něco děje," odpověděl Babiš ve Fialově těle a rozhlédl se po poloprázdné restauraci. "Dneska jsem byl až moc slušnej. A vy jste prej seřval sekretářku."
"To mi ujelo," přiznal Fiala. "Z psychologického hlediska je mimořádně zajímavé, jak silně ovlivňuje tělo naši mysl. Jako politolog ..."
"Hele, serte na to, nejsme na přednášce" řekl Babiš ve Fialově těle, ale pocit studu byl okamžitý, a tak se omluvil.
To je blázinec, pomysleleli si oba.
Chvíli mlčeli. Pak Fiala řekl: "Víte, co je zvláštní? Že když jsem dneska křičel na tu sekretářku, cítil jsem se... dobře. Když navíc uvážím, že nikdo nevěděl, že jsem to já, protože jsem ve vašem těle."
"Já vím," přikývl Babiš. "Když jsem byl na všechny milej, taky to byla slušná jízda. Vlastně by se tohle dalo prodávat jako zážitek." Zamyslel se, a učinil si mentální poznámku, že musí říct na poradě v Agrofertu, aby na to někdo hodil oko a udělal byznysplán.
Teda až se vrátí do svého těla. Kdyby na poradu Agrofertu přišel v tom Fialově, asi by moc nepořídil.
"Co budeme dělat?", zeptal se Fiala v Babišově těle. "Nikdo se to nesmí dozvědět. Možná bychom měli kontaktovat akademickou sféru. Kdo by nám mohl pomoct? Psychiatři? Nebo neurovědci?"
"Vůbec nevím," řekl Babiš ve Fialově těle. Uvědomil si, jak se mu hezky poslouchá jeho teď tichý a příjemný hlas bez slovenského přízvuku. "Až to vykoumáme, klidně koupím nějakou kliniku." Zarazil se. "Nebo vy ji koupíte, lépe řečeno. Za moje prachy."
"To je vlastně zajímavá otázka," řekl Fiala v Babišově těle. "Komu patří prachy? Tělu, nebo duši?"
"Prachy jsou moje," řekl Babiš ve Fialově těle. Ale řekl to nejistě a opatrně, premiérovo tělo ho zkrátka drželo v šachu. Není divu, že je ten mamlas chudej jak kostelní myš, pomyslel si. S tím jeho tělem a způsoby se prostě raketa vydělat nedá, to je ložené, řekl si Babiš už jen v duchu.
"Teď nemůžeme dělat nic," řekl Fiala v Babišově těle. Prostě půjdeme domů a ..."
Oba se na sebe podívali. Napadlo je to zároveň. Jak to bude s ženami? Řeknou jim to? A co sex, proboha?
To byl ten moment, kdy toho už na ně bylo prostě moc a začali si objednávat pití. Nejdřív dvě lahve nejdražšího vína, no a nakonec došlo na panáky.
Číšník jim donesl účet. Bylo půl druhé ráno.
"Zaplatím to," řekl Babiš ve Fialově těle a vytáhl peněženku.
"Ne, já to vezmu," namítl Fiala v těle Babiše. Ne že by byl takový grant, ale jejich peníze jim připadaly najednou tak nějak společné. Což byl tedy pro Fialu mnohem příjemnější pocit než pro Babiše.
Oba sáhli po účtence ve stejný okamžik.
A pak se to stalo.
Svět se s nimi zatočil a zmizel. Ve zlomku vteřiny. Bylo to jako efekt v hollywoodském mysteriózním thrilleru. Anebo probuzení ze špatného sna. To je ono! První myšlenka Petra Fialy byla: Uf, takže to celé byla jen noční můra!
Ležel v posteli, najednou bylo ráno a on si ty první vteřiny opravdu užival. Musel vrtět hlavou nad tím, jaké hlouposti se mu zdály. Bude si to v pracovně muset poznamenat, a až odejde do důchodu, možná to rozpracuje v nějaké eseji.
Kdo zvítězí nad kým? Duše nad tělem? Nebo tělo nad duší? “Zajímavé,” řekl polohlasem, a rozkošnicky se v posteli protáhl.
Byla opravdu pohodlná. Což byl přesně ten moment, kdy zjistil, že už zase není ve své posteli. Dokonce ani ve své ložnici.
A jak se vzápětí ukázalo, ani ve svém bytě. Takže když v tmavé předsíni jen tak z legrace a nepochybně ironicky zahajloval, přičítal to stresu. Ale pak málem nadskočil leknutím, když se v koupelně podíval do zrcadla.
Dívala se na něj tvář Filipa Turka.
Tak tohle Claude nedožene :-)