Rozhodl jsem se, že budu víc pozitivní. Takže to, že mé ženě vyměnili kyčelní kloub, považuju za skvělou zprávu. Neznamená to, že je stará, vůbec ne, každý vám řekne, že i když jsme se narodili ve stejném roce, tak ona vypadá minimálně o deset let mladší než já. Spíš o patnáct, možná o dvacet. Nebudu vám nic nalhávat.
Ale na mě to vrhá dobré světlo. Muži v mém věku někdy opouštějí manželky s cynickými slovy, že si “pořizují nový model”. Já nikoli. Když už přijmu tento nevhodný slovník, jsem tím druhem mužů, kteří svůj současný model upgradují. A místo naleštěného nového auta bez ducha (znáte ta dnešní auta, všechna vypadají stejně!) si doma hýčkají krásného veterána ve špičkovém stavu.
Můj kamarád, který těmhle věcem rozumí, mi řekl, že pro tento druh aut existuje speciální slovo. Restomod. Vzniklo kombinací dvou existujících slov, restoration a modification, tedy tedy renovace a úprava. Prostě vezmete starý sporťák, třeba Porsche 911 z osmdesátých let, a dáte do něj moderní motor, top brzdy a elektroniku. Zvenku veterán, uvnitř to voní novotou. V Kalifornii je firma, která tohle nabízí, a lidi platí víc, než kdyby Porsche bylo nové. Násobně víc.
Moje žena má v sobě produkt nemodernější technologie. Kloub obsahuje tittan a keramiku, což jsou, pokud vím, materiály, ze kterých se vyrábějí brzdy závodních aut. Možná má v sobě víc titanu než můj notebook. Podle AI je životnost kloubu “pětadvacet let a více”, což z její kyčle dělá nejprespektivnější kus v naší domácnosti. Včetně mě.
(A v té životnosti se mi líbí ta poznámka “a více”. I když úplně nevím, co si pod tím představit. Nejspíš že pokud máte nějakou takovou součástku v těle, snaží se váš organismus přežít minimálně právě těch uvedených pětadvacet let. Protože jinak by to bylo plýtvání! A po uplynutí lhůty záleží další perspektiva na vájemné dohodě kyčle a těla. Něco jako: “Hele, jak jsi na tom? Dáme ještě deset let?” “Hm, zkusíme!”. Atd.)
Samozřejmě jsem zjišťoval u AI i to, jak se taková operace dělá. Nedoporučuju. Je to něco mezi truhlařinou a výměnou tlumiče. Používají se při tom nástroje jako pilka, kladivo a páčidlo, a část z nich je osazena mikročipy a mnohamegapixelovými kamerami.
Mělo to jeden nepříjemný důsledek, a to ten, že můj zvýšený zájem o levou kyčel manželky způsobil, že mně začala bolet moje pravá kyčel, levé koleno a obě ramena. Vím, že to je známý a dobře popsaný psychologický jev, ale v osmapadesáti vám tento pocit destrukce organismu na náladě nepřidá.
Jak známo, jsou dva druhy lidí. (Ano, budeme generalizovat.) Ti první, když jejich auto začne vydávat podivný zvuk, zvednou telefon a objednají se do servisu. Ti druzí se na palubní desce přestanou dívat na kontrolky, zejména ty v podobě červeného vykřičníku, a zesílí puštěný podcast.
Ano, slyším, jak říkáte, že ti druzí jsou pitomci. Nebyl bych tak přísný, a nejen proto, že patřím mezi ně. My prostě věříme v samovolné uzdravení mechanických součástek. Běžně se to neděje, tak chytrý jsem taky, ale to je čistě statistický problém.
Metaforu s veteránem jsem ženě nastínil až po jejím návratu z lázní. Zdůraznil jsem, že teď je jako auto, které má duši, a k tomu i špičkový nový podvozek. Řečeno slovníkem motoristů, má teď šest týdnů po tuningu mnohem lepší jízdní vlastnosti než já.
“Takže já jsem veterán,” řekla.
“Ve špičkovém stavu!”
“A ty jsi co?”
To mě trochu zaskočilo. Ale po chvíli debat s AI a přemýšlení si myslím, že jsem tím, čemu se ve světě veteránů říká “barn find”. Nález ze stodoly. Prostě auto, které v roce 1995 zaparkoval sedmdesátiletý důchodce z Přerova do přístavku vedle domu, zavřel vrata a pak dalších dvacet let žil v obýváku a kuchyni spokojeným životem moravského alkoholika.
V devadesáti umřel u padesáté reprízy Chalupářů na ČT1, a když se po dalších deseti letech příbuzní konečně odhodlali k vyklizení domu, tak auto našli. A zjistili, že sběratelé po takových autech šílí. Pokud to tedy není Škoda 105 (pak je to i po třiceti lůetech stále jen “auto ve stodole”), ale ideálně nějaké sportovnější BMW. Nebo Porsche, to je ještě lepší.
Vím, co si myslíte, a ti méně zdvořilí mi to napíšou do komentářů. Že jsem nikdy nebyl žádné BMW, a psát v této souvislosti o Porsche je ode mě vyloženě drzost. Možná. Ale víte, co vám odpovím? Že i průměrné a spolehlivé auto vyšší střední třídy má právo na své sny!
Přece jsem vám říkal, že budu víc pozitivní.
x
Přjďte na můj standup do Divadle v Řeznické!
Jednou se tomu zasmějeme (aneb nápady radostného pesimisty).
Dva nejbližší termíny:
7. října od 19:30
17. listopadu od 19:30