Dítě štěstěny
Nová povídka z fleku. Inspirováno novelou Faktura od švédského spisovatele Jonase Karlssona
Do prdele, prohlásil Karel, když otevřel email, který mu přišel v pátek večer.
Dlouho očekávaný email, nutno podotknout. Většina Karlových přátel i kolegů už tenhle mail dostala. A pochopitelně, z povahy věci, to budilo velké emoce.
I u Karla, jak se dalo čekat. Do prdele, do prdele, zopakoval dvakrát. Částka činila 2 milióny a 227 tisíc korun.
Plus dva milióny a 227 tisíc korun, nutno zdůraznit. Což Karel tak nějak čekal. Ano, některým z jeho známých přišla suma se znaménkem mínus, ale v jeho sociální bublině to byla spíš výjimka.
Mínus bylo v tomhle případě lepší než plus, to asi nemusím zdůrazňovat.
Mínus znamenalo, že peníze dostanete, a plus naopak to, že uvedenou částku budete muset doplatit.
Karel se dozvěděl, že bude muset zaplatit přes dva milióny, což byla opravdu nepříjemná zpráva. Ty peníze na účtě samozřejmě neměl, což znamenalo, že si bude muset vzít půjčku.
Banky úvěry v této věci poskytovaly, ale úroky byly nastaveny poměrně vysoko.
Prostě celé to bylo nepříjemné, jak jsme už řekli.
Do prdele, do prdele, do prdele, řekl Karel tentokrát už třikrát za sebou.
Jak k tomuhle všemu vlastně došlo? “Není možné, aby někteří lidé měli větší štěstí než ostatní,” zněl výrok amerického prezidenta před pár roky.
Ano, vzbudil velkou pozornost, ale stejně nikoho nenapadlo, že bude mít tak obrovský dopad. Ale stalo se tak.
Výroku se chytila jedna z velkých technologických společností, a vyvinula velký model umělé inteligence, který dokázal analyzovat životy libovolných lidí. A přesně kvantifikovat, nakolik jejich životy ovlivnila k lepšímu nebo k horšímu náhoda.
Jinak řečeno, jaké měli v životě štěstí, anebo smůlu.
Výsledky byly pozoruhodné, a zpočátku plnily spíše zábavnou funkci. Nicméně iniciativy se chopila nově založená populistická strana, razící heslo, že nic jako štěstí nemá v moderní společnosti místo.
Hodně pomohlo, že statisticky vzato je lidí se štěstím mnohem méně než těch, kteří mají smůlu.
No a tím bylo zaděláno na malér. Abychom to zkrátili, minulý rok zmíněná strana vyhrála volby, a hned po jejich skončení začala plnit svůj volební slib.
Ten zněl: Lidé, kteří měli v životě smůlu, získají finanční kompenzaci. Od státu. A kde na ni stát vezme? To je přece jednoduché. Bude žádat peníze od lidí, kteří podle analýzy AI měli naopak štěstí.
Čímž jsme zpět u emailu, který Karel čte v pátek večer na obrazovce svého počítače.
Do prdele, do prdele, do prdele, do prdele, zní jeho luxusním, čtyřpokojovým bytem, kde žije se svou o dvacet let mladší přítelkyní. Ale ta je s kamarádkami v baru, protože je pátek večer.
Dobře, kdyby měl zaplatit nějakých dvacet, třicet, nebo možná i sto tisíc, asi by to udělal a mávl nad tím rukou. Podobné sumy chodily v minulých dnech jeho kamarádům a známým.
Panebože, ale kde má vzít přes dva milióny?
Na konci emailu je malými písmeny napsáno, že případné dotazy, námitky či stížnosti lze položit zaměstnancům Úřadu pro vyrovnání štěstí na nonstop telefonní lince.
Karlovi bylo jasné, že to asi nebude nic platné, ale stejně sáhl do kapsy pro telefon. Vytočil číslo.
Ozval se vyzváněcí tón.
"Dobrý večer, Úřad pro vyrovnání štěstí, operátorka Nováková, jak vám mohu pomoci?"
Karel polkl. Hlas na druhém konci linky zněl unaveně, ale profesionálně. "Dobrý večer, já ... dostal jsem email. Mám zaplatit dva milióny."
"Vaše číslo účtu nebo rodné číslo, prosím?"
Nadiktoval čísla. Slyšel ťukání do klávesnice.
"Ano, vidím to tady. Karel Bureš, narozen 1978, bydliště Praha 6, Dejvice. Částka dva milióny dvě stě dvacet sedm tisíc korun. Přejete si znát důvod?"
"Samozřejmě!"
"Moment." Další ťukání. "Podle analýzy jste měl v životě nadprůměrné štěstí.”
“Cože?”
“No jste prostě dítě štěstěny!”, zasmála se.
Její smysl pro humor nesdílel. Můžete být konkrétní?, zeptal se.
Vzdychla si. Ach bože, další suchar. Řekla: “Konkrétně ... ano, tady to je. Zlomový okamžik nastal před třemi lety, když jste v kavárně potkal slečnu Terezu Malou."
Karel se zamyslel. Ano, tehdy v Café Louvre. Zakopla o jeho aktovku a polila ho kávou. Dnes spolu žijí.
"To je absurdní," řekl.
"Statisticky nepravděpodobné setkání vedlo k vztahu s o dvacet let mladší ženou. Systém vypočítal, že pravděpodobnost takového vztahu byla u vás 0,0003 procenta."
"Takže mám zaplatit dva milióny za to, že jsem potkal svou přítelkyni?"
"Vidím tady spousty dalších částek, ale všechny jsou v podstatě zanedbatelné. Takže ano, tím zásadním je vaše seznámení se slečnou Malou. Máte čtrnáct dní na uhrazení částky."
Karel položil telefon a dlouze vydechl. Pak si nalil sklenici whisky. Potom ještě jednu.
A zároveň mu to došlo. Řešení bylo jednoduché - musí se s Terezou rozejít. Hned. Ještě dnes. Než přijde domů z baru.
Rychle napsal email na Úřad. Že ruší své štěstí, takže nechce platit.
Za deset minut přišla odpověď. Ano, pokud vztah ukončí do 24 hodin, bude platba přepočítána.
Sbalil si věci do kufru. Nechal na stole dopis. "Je mi to líto, ale musím odejít."
Když bral za kliku, uslyšel v zámku klíč. Přítelkyně vešla do předsíně, v ruce laáhev vína, a vypadala úžasně. Jako vždycky.
“Takže ses rozhodl odejít?"
"Ty ... tys to věděla?"
Přikývla. "Jasně. Dostala jsem email už před týdnem. Čekala jsem, kdy ti to dojde."
Karel pustil kufr. "Kolik ... kolik máš platit ty?"
"Já?" zasmála se. "Já mám dostat čtyři milióny tři sta tisíc. Podle AI mám extrémní smůlu na své partnery."
“Takže když odejdu, tak nedostaneš nic?”
“Ne,” zasmála se. “Mám paralelně ještě dva další vztahy. A tebe mám nejradši, takže s tebou mluvím na rovinu. Vzdám se všech nároků. Bude tě to něco stát, ale v porovnání s tím, kolik máš zaplatit úřadu, to bude … skoro zadarmo!”
“Kolik?”, zeptal se Karel.
“Sto tisíc,” řekla. “Hotově, miláčku, pokud možno.”
Karel se podíval z okna. V dálce blikala světla nočního města. Do prdele, pomyslel si. Do prdele, do prdele, do prdele.
Do prdele. Pak vzal do ruku znovu svůj telefon a otevřel internetové bankovnictví.
Ještě ho napadlo, že by spolu mohli mít naposled sex.
“Pak by to bylo sto deset tisíc,” usmála se.
Do prdele, pomyslel si, už jen jednou a naposled.