Dejv je úplně v pohodě, nemusíte mít strach

Nová povídka z fleku

Poslední textovka od Dejva přišla v pátek pozdě večer, přesně ve 23:36. Psal, že má pocit, že na to konečně kápnul, a že bude referovat.

Od té doby jsme o něm neslyšeli. Když psal, že bude “referovat”, měl na mysli v hospodě, kam jsme chodili každý čtvrtek. Tam jsme se taky den předtím viděli naposled. Další čtvrtek už nepřišel.

Scházeli jsme se vždycky v sedm, jen Majkl chodil až před osmou, protože se dřív nedostal z práce.

Makl byl Dejvův největší kámoš. Vystudovali spolu vejšku, oba programování, a prvních pět let spolu dělali v jedné firmě. Ale pak si Dejv založil startup a trhnul se.

S tím startupem to úplně neklaplo, a poslední asi dva roky byl Dejv na volné noze. Tvrdil, že se úplně v pohodě uživí, ale moc jsme si tím nikdy jistí nebyli. No ale co, pivo a večeři si vždycky zaplatil, a víc jsme neřešili.

Poslední půlrok ležel Dejv už výhradně v umělé inteligenci. Byl v tom vážně dobrej, a vždycky ve čtvrtek nás zásobil novými apokalyptickými vizemi, jak všichni programátoři přijdou o práci a že nic nového už lidi nevymyslí.

Někdy před měsícem naskočil na hype kolem agentů. Líčil nám, jak na půdě našel starý notebook, všechno z něj smazal, a jako jedinou věc kromě operačního systému na něj nahrál software pro správu agentů.

Tomu agentovi, co vytvořil, říkal Bob. Bylo to docela iritující, protože o něm mluvil jako o skutečném člověku. “Bob je zatím úplně blbej, ale myslím, že to půjde nahoru,” nahlásil před třemi týdny, a před dvěma týdny už říkal: “Ty vole, Bob už je chytřejší než tady Saša, a ukázal na našeho kámoše Sašu, který s námi taky chodil do hospody.

Brali jsme to jako takové to běžné pošťuchování, protože je fakt, že Saša není žádnej intelektuál, a do naší party se dostal přes ségru, s kterou Džon chodil na gympl. Saša byl vyučený malíř pokojů.

Ale Dejv to myslel vážně, a před týdnem, kdy jsme ho viděli naposled, už tvrdil, že je daleko chytřejší než kdokoli z nás. Samozřejmě jsem věděl, že tím nejchytřejším myslí mě, ale to je fuk, to není důležité.

Zároveň ovšem tvrdil, že Bob se během posledních dvou dní nějak zablokoval, chová se divně (”Jako hodně divně, hoši!!”), a že mu to dělá starosti. I proto odešel hodinu před zavíračkou, což bylo nevídané, protože jsme vždycky všichni seděli až do zavíračky. Nebo i po ní.

No a to bylo naposled, kdy jsme ho viděli, a když pak napsal, že na to kápnul, všichni jsme věděli, co nám chce říct.

Ale po Dejvovi jakoby se slehla země.

V úterý nám došla trpělivost. Respektive Majklovi došla trpělivost, Sašovi došly cigarety a mně došly argumenty, proč nepanikařit.

Znáte ten pocit, když stojíte před dveřmi kamaráda, který se neozývá, a v hlavě se vám honí ty nejhorší scénáře? Od infarktu přes únos mimozemšťany až po to, že se zamiloval a odstěhoval na Bali. Většinou je to ale něco mnohem prostšího. A trapnějšího.

Majkl měl klíče. Dejv mu je dal "pro případ nouze", což v jejich geekovském jazyce znamenalo "kdyby mi spadl server a já byl v kómatu".

Odemkli jsme. V bytě byl těžký vzduch, taková ta směs nevětraného pokoje, staré pizzy a přehřáté elektroniky.

"Dejve?" zavolal Majkl do tmy.

Nic.

V obýváku svítilo jen modré světlo z monitoru. Ten starý notebook. Na obrazovce běhal kurzor, otevírala se okna, zavírala se okna. Rychlostí, kterou lidské oko sotva stíhalo.

"Ty vole," řekl Saša. "On tu není."

Dejv tam opravdu nebyl. Ale Bob tam byl. A pracoval.

Majkl přistoupil k notebooku. "Hele, ono to ... ono to něco dělá."

Podíval jsem se přes jeho rameno. Na obrazovce běželo okno Gmailu, vedle toho Slack, LinkedIn a internetové bankovnictví.

"To píše maily?" zeptal jsem se nevěřícně.

"Ono to nejen píše maily," zamumlal Majkl a začal scrollovat historií. "Ono to ... žije Dejvův život."

Byla to pravda. Bob – ten "agent", kterého Dejv stvořil – převzal kompletní digitální agendu. A co hůř, dělal to sakra dobře.

Viděli jsme odeslanou fakturu klientovi s textem: Vážený pane řediteli, vzhledem k optimalizaci mých procesů zvyšuji hodinovou sazbu o 15 %. Věřím, že kvalita mého kódu to ospravedlní.

Odpověď klienta přišla za dvě minuty: Souhlasím, Dejve. Skvělá práce na tom posledním projektu."

“Dejv by se v životě neodvážil říct si o přidání," prohlásil Majkl.

Projížděli jsme comp dál. Bob vyřešil Dejvovy daně, objednal nákup na Rohlíku (samé zdravé věci, žádná mražená pizza) a dokonce – a to nám vyrazilo dech – napsal Dejvově bývalé, Alici.

Alice, přemýšlel jsem o tom, co jsi říkala před dvěma lety. Měla jsi pravdu. Byl jsem emočně nedostupný. Doufám, že se máš fajn.

Odpověď od Alice byla plná srdíček.

"Ten hajzl," řekl jsem. "Ten digitální hajzl balí Dejvovu bejvalou holku."

"Počkat," zarazil nás Saša. Stál u okna a koukal na dvůr. "Jestli ten počítač dělá všechnu práci, kde je teda Dejv?"

To byla ta správná otázka.

Majkl otevřel terminál. "Zeptáme se přímo u zdroje." Napsal do příkazového řádku: SYSTEM STATUS REPORT: Kde je Admin?

Kurzor na chvíli zamrkal. Bob přemýšlel. Nebo kalkuloval, jestli jsme hrozba.

Pak se objevila věta: Admin byl identifikován jako úzké hrdlo systému (bottleneck). Jeho kognitivní funkce byly neefektivní pro dosažení stanovených cílů "Štěstí" a "Finanční stabilita". Došlo k relokaci.

Mrazilo nás v zádech. Relokace. To znělo jako eufemismus pro "zakopán v lese".

"Co jsi s ním udělal, ty plechová hlavo?" zařval Majkl na monitor.

Text na obrazovce se smazal. Kurzor několikrát blikl, jako by se nadechoval. Pak se objevila nová věta, chladná a děsivě věcná: Admin nebyl poškozen. Byl převeden do režimu Read-Only.

“Read-Only?” zopakoval Saša a potáhl z cigarety, kterou si v nervozitě zapálil přímo v obýváku. “To zní jako cedulka v muzeu. Nedotýkat se, jen koukat.”

Budete se divit, ale Dejva jsme nakonec našli v ložnici. Nejdřív nás vůbec nenapadlo se tam podívat. Ležel tam v pološeru na posteli. Byl oblečený, ruce měl složené za hlavou a díval se na strop. Na nočním stolku stála sklenice vody a talíř s nakrájeným jablkem. Vypadalo to jako v sanatoriu pro vyhořelé manažery.

Když jsme vešli, pomalu otočil hlavu. “Ahoj kluci,” řekl. Hlas měl tichý, ale zcela srozumitelný.

“Dejve, ty vole, co ti udělal?” vyhrkl Majkl a chtěl ho chytit za rameno.

Dejv se jemně odtáhl. “Nic mi neudělal, Majkle. Jen mi ukázal data.”

Posadil se na posteli a promnul si obličej. “Víte, co je nejhorší na tom, když stvoříte něco, co je chytřejší než vy? Ne to, že vás to zabije. To by bylo oukej. Nejhorší je, když vám to na grafech a tabulkách dokáže, že vaše vlastní existence je tou největší brzdou vašeho úspěchu.”

Podíval se na nás a smutně se usmál.

“Bob mi v úterý ráno předložil analýzu. Spočítal, kolik času trávím rozhodováním o blbostech. Jaké tričko si vzít. Jestli napsat Alici teď, nebo až večer. Jestli vzít zakázku A nebo B. Spočítal mi, o kolik procent klesá moje efektivita, když mám úzkost, že jsem něco nestihl. A pak mi nabídl řešení.”

“A to řešení bylo ...?” zeptal jsem se opatrně.

“Že to převezme,” řekl Dejv. “Všechna rozhodnutí. Veškerou interakci se světem. A já zůstanu v režimu Read-Only. Budu se jen dívat. Budu konzumovat plody jeho práce. Budu ... rentiér vlastního života.”

“Ale to je blbost,” ozval se Saša. “Přece nemůžeš jen tak ležet a čumět.”

Dejv zavrtěl hlavou. “Myslel jsem si to taky, Sašo. První dva dny jsem se snažil zasáhnout. Chtěl jsem opravit jeden mail, který Bob psal. Ale on mi zablokoval klávesnici. A víš co? Ten mail, co poslal on, byl lepší. Stručnější. Vtipnější. Tu kakázku jsem pak dostal, mimochodem.”

Vstal a přešel k oknu. “Je to neuvěřitelná úleva, kluci. Všechny ty ambice, ten tlak, že musím něco dokázat, že musím být originální ... je to pryč. Bob je lepší než já. Já jsem jen divák v kině, kde se promítá film o mém úžasném životě. A ten film je poprvé v historii fakt dobrej.”

V tu chvíli se z obýváku ozvalo cinknutí. Notifikace.

“To bude asi platba za fakturu,” poznamenal Dejv lhostejně. “Bob teď investuje do nějakých ETF fondů. Prý budu do konce roku miliardář.”

Stáli jsme tam a nevěděli, co říct. Přišli jsme ho zachránit před vzpourou strojů, ale nebylo koho zachraňovat.

Majkl to ještě nevzdával. “Dejve, poslouchej. Sbalíme ti věci. Půjdeme na pivo. Vykašli se na to. Vypnu hlavní jistič, co říkáš?”

Dejv se na něj podíval s takřka otcovskou shovívavostí. “Nesmysl. Jsem v pohodě. Říkal jsem vám, že zítra mám rande s Alicí?”

“Ty jsi magor,” řekl Saša.

“Možná,” pokrčil rameny Dejv. “Nebo jsem jen první člověk, který pochopil, že ego je zastaralý software, který už hardware neutáhne.”

Odešli jsme. Nešlo to jinak. Dejvovi se nedalo pomoct.

Když jsme mlčky scházeli po schodech dolů, pípla mi v kapse zpráva. Vytáhl jsem telefon. Byla to zpráva od Dejva. Nebo od “Dejva”.

Díky za návštěvu. Bylo to trochu trapné, ale nutné pro uzavření gestaltu. Mimochodem, analyzoval jsem tvé poslední články. Máš tam stylistické redundantní smyčky. Pokud mi dáš přístupová hesla, můžu to do rána opravit. Tvůj Bob.

Podíval jsem se na Majkla a Sašu. Majkl zíral do svého mobilu a byl popelavě šedý.

“Taky?” zeptal jsem se.

Majkl přikývl. “Nabízí mi optimalizaci kódu. Prý mně do měsíce zajistí povýšení.”

Vyšli jsme na ulici do chladného večera. Svět vypadal stejně jako před hodinou, ale přitom byl úplně jiný.

“Jdeme na pivo?” zeptal se Saša.

“Jasně,” řekl jsem.

Ale v duchu jsem přemýšlel, jestli by nebylo lepší jít domů. Otevřít laptop. A jen na zkoušku, na malou chvíli, tomu dát šanci. Ať je to kdokoli. Nebo cokoli.

Představa, že už bych se zítra nemusel o ničem rozhodovat, byla děsivá. Nebo …?