(Přepis úvodní časti stand-upu ve Werichově vile)

Vypadáte báječně. Jak by řekla moje babička, jste moc hezky vyšňoření.

Ale moje babička je mrtvá. Můj dědeček je taky mrtvý. Umřel, když mi bylo asi patnáct. Ale když jste dítě, tak předpokládáte, že dědeček umře.

Máte ho rádi, on vám často dává bonbóny, někdy i peníze. Mně dědeček dával každý pátek dvě koruny. Ale i tak předpokládáte, že umře. Je to taková vlastnost dědečků. A feature, not a bug, jak říkají lidé z technologického byznysu.

Je vám samozřejmě líto, že přijdete o ty dvě koruny, ale to patří k poznávání světa. Dědeček bude prdět do hlíny a vy přijdete o prachy.

Musíte se s tím smířit.

Já jsem se stal dědečkem před dvěma týdny. Takže přesně vím, kde je moje místo a co se ode mě očekává.

Jasně, všichni mi říkají: ty jsi hrozně mladej dědeček! Ty jsi úplně jinej dědeček, než byli dědečkové dřív!

Eh … nikoli.

Když jsem se narodil, byl můj dědeček jen o tři roky starší než já teď. A byl to plnoformátový dědeček. V rodině se o něm říkalo…