Czechoslovakia je stále dobrá značka, Czechia jen vtip. Tuhle marketingovou bitvu jsme prohráli ... a ani Dokoupil nám nepomůže

Muž v elegantní košili, pod kterou má bílé tričko, stojí v halé newyorského nádraží Grand Central. V ruce drží papírovou ceduli, na které je napsané jeho jméno, a zastavuje kolemjdoucí. Co po nich chce? Aby jeho jméno správně vyslovili. Skoro nikomu se to nedaří.

Až jedné z dvojice brýlatých žen se to konečně podaří. Muž se raduje. “Jak to víte? Jste Češky?” “Slovenky,” dostane se mu odpovědi.

Muž se jmenuje Dokoupil a je moderátorem CBS Evenening News, asi nejznámějšího zpravodajského pořadu na amerických televizích. V polovině minulého století tenhle pořad proslavil legendární Walter Cronkite. I dnes, kdy sledovanost klasických televizních formátů padá, sledují tyto zprávy každý večer čtyři milióny lidí.

Tony Dokoupil, který přad moderuje od ledna, má české kořeny. Většině Američanů to ale neříká vůbec nic.

Je z pěti osmin Čech, českou krev mu nesou obě větve rodu, a sám to ví: na Instagramu jednou poznamenal, že za svá „věčně bledá kolena” vděčí „české větvi rodokmenu”. Genetika přežila to, co nepřežil jazyk ani paměť. Česky neumí, svůj původ asi nepovažuje za důležitý. Asi ví, kde země jménem Česko je, a dokázal by ji najít na mapě. Což ho ovšem odlišuje od většiny Američanů.

Začněme čísly. Jen 23 procent Američanů dokáže Českou republiku ukázat na slepé mapě. Což není zas až taková katastrofa, když uvážíme, že dvě pětiny Američanů mají problém aspoň přibližně ukázat, kde je na mapě světa Evropská unie. Ale jinak je to se znalostí Česká spíše bídné. Ano, necelý půldruhý milión Američanů se hlásí k českým kořenům. Nejvíc jich žije v Texasu, tam si v pár pekáren můžete koupit i “kolache”, neboli koláče.

A ano, pár intelektuálů na pobřeží zná Havla, Formana a možná Kunderu. Byť většina z nich vám řekne, že jsou z Československa, a fakticky budou mít pravdu. No a tím jsme skončili.

Proč Češi neexistují jako menšina? Odpovědí je víc, a žádná není moc uspokojivá. Jedna odpověď je, že zas tolik Čechů se do Ameriky nikdy nepřestěhovalo. Nemáme to v povaze a v genech, mohla by znít hypotéza. Možná je to i tím, že se díky blízkosti Německa a Rakouska (jehož jsme byli do roku 1918 součástí), máme relativně dobře. Ne skvěle … ale dobře. To je požehnání a zároveň i prokletí.

Druhý důvod: když už se někdo rozhodne z Česka odejít, neodnáší si s sebou silnou identitu. Ostatně i jeden z neznámějších Čechů, Milan Kundera, chtěl být v druhé polovině života považován za francouzského spisovatele. Nebyla to jen intelektuální libůstka. I běžní přistěhovalci českého původu se rychle asimilovali. Druhá generace přestala mluvit česky, třetí generace si nese svou identitu jako poznámku pod čarou v hesle na Wikipedii.

Těžko říct, jestli je slabé pouto ke kořenům spíš výhodou, nebo nevýhodou. Nebo o čem to vlastně vypovídá. Rychlá asimilace je z darwinistického phledu znakem přizpůsobivosti, tedy inteligence. Pravděpodobnost úspěchu zvyšuje právě rychlost, s jakou se člověk v novém prostředí asimiluje.

Češi moc necestují, a když už ano, tak bez “zavazadel”. Teď myšleno spirituálně, a těmi zavazadly můžou být silné tradice, víra nebo nějaké jiné společné téma. Iry nebo Poláky udržovala pohromadě katolická farnost, a dnes patří v Americe k silným a viditelným menšinám. Volnomyšlenkářští a ateističtí Češi se “rozplynuli”.

Důkaz: ve čtvrti Pilsen v Chicagu, kdysi v srdci “české Ameriky”, s nejslavnějším starostou Antonem Cermakem (!), který zachránil život prezidentovi, dnes žije mexická komunita.

No a pak je tu ten problém se jménem. Czechoslovakia je pětatřicet let po zániku státu tohoto jména stále silnou značkou. Evokuje zavedenou evropskou zemi, kterou zejména starší Američané zařazují do středu nebo dokonce na západ Evropy.

Czechia? To je žert.

Když Američan slyší „Czechia”, nemá v hlavě žádnou přihrádku, kam to zařadit. Zní to jako jedna z těch zemí, co existují jen v kvízech – někde mezi Gambií a Porcelánií (ano, druhá jmenovaná neexistuje, a právě o to jde).

Letošní fotbalové mistrovství světa, které se zrovna teď hraje v USA, Kanadě a Mexiku, to předvádí názorně. Český tým přijel do Dallasu, usadil se v Mansfield Stadium, a Amerika na sociálních sítích zmateně googlovala: Czechia? Czechoslovakia? Czech Republic? Kde to vůbec je?

Když chce někdo uvést příklad opravdu „divné” země, co si přijela zahrát fotbal, Czechia je často mezi nimi.

Pětatřicet let po vzniku samostatného Česka je tohle naprostá marketingová prohra. Zabili jsme značku, která fungovala, a nahradili ji dvěma, které nefungují ani dohromady.

A tím se dostáváme k tomu nejbolavějšímu. Česko ve dvacátém století vyprodukovalo kulturní ikony světového formátu – a žádná z nich zemi na mentální mapě Američanů nezakotvila. Proč? Protože všechny fungovaly nejlépe tehdy, když je svět zbavil češství.

Václav Havel pronesl roku 1990 v americkém Kongresu projev odměněný sedmnácti potlesky vstoje. Pro americkou intelektuální elitu byl ikonou … jenže ikonou čeho? Disentu. Morální autority. Vítězství bezmocných nad mocnými.

Byl personifikací obecného protikomunistického příběhu, ne ambasadorem konkrétní země s konkrétní kuchyní, hudbou a humorem. Havel z Prahy fungoval zhruba jako Wałęsa z Polska: politický symbol, ne kulturní kotva.

Milan Kundera utekl do abstrakce ještě elegantněji. Nesnesitelná lehkost bytí byla v Americe skutečný bestseller, Kundera byl na univerzitních kampusech zbožňován. Ale jako „středoevropský filozof”, autor píšící francouzsky, příslušník bez-národnostního exilového modernismu.

Pro amerického čtenáře nebyl Čech. A nebyl jím záměrně a ze svého rozhodnutí – svou českou identitu v exilu programově odmítal. Německy píšícího Kafku si pak světová literatura přivlastnila tak dokonale, že „kafka-esque” je dnes anglické přídavné jméno pro absurditu, ne odkaz na Prahu.

Vidíte ten vzorec? Havel = demokracie, ne Česko. Kundera = existenciální román, ne Česko. Kafka = absurdita, ne Česko. Každý z nich musel překročit svou národnost, aby ho svět pustil do panteonu. Vyvezli jsme osobnosti a a sami zůstali v zemi, kterou nikdo neumí najít na mapě.

Ale zpátky k Dokoupilovi. Moderátor sledovaného zpravodajství nemá kromě jména s Českem nic společného. Ostatně, má svých starostí dost, protože tradiční média jsou v trumpovské Americe pod palbou tak jako tak.

CBS koupil David Ellison (s pomocí peněz od táty Larryho, ano, TOHO Larryho Allisona z Oraclu), šéfredaktorkou se stala Bari Weiss, relace se posunula od objektivity k populistické, americky vlastenecké rétorice.

Každý večer, když muž s nepřečitelným jménem osloví čtyři miliony lidí, zazní v amerických domácnostech čeština. Žádné jiné typicky a nezaměnitelně české jméno se nikdy nedostalo do tolika amerických obýváků jako tenhle bývalý fotomodel, kapitán baseballového týmu a syn floridského pašeráka marihuany.

Česko na americkou mapu nedostala geopolitika ani génius ducha. Dostalo ho tam jméno slavného moderátora, které nikdo neumí správně vyslovit.

Havel dostal od Ameriky obdiv. Kundera literární prestiž. Obojí je dobré a obojí selhalo, protože obdiv i prestiž se snadno odloží do přihrádky „kultura” a vy na ně zapomenete. Dokoupil nabízí něco mnohem méně vznešeného a banálnějšího. Divné české jméno. Tichou připomínku, že na mapě světa existují místa, o kterých nic nevíme a která neumíme ani přečíst.

Pomůže to, aby víc Američanů našlo Česko na mapě? Upřímně, skoro jistě ne. Tony Dokoupil zůstane známým moderátorem, nikoli ambasadorem země, která nikoho nezajímá a většina ji ani nezná.

Ale možná se jeho české jméno aspoň naučí pár miliónů lidí dobře vyslovit. Což úspěch je, to zase jo.