Cynismus a negativita jsou dobrou strategií, jak vypadat chytře. Až na to, že zas tak chytří nejste #21

(26/8 - prázdniny uhánějí ke konci, slunná vedra střídají prudké bouřky, a já během jednoho deštivého odpoledne narazil na fascinující studii o cynismu ... a bohužel zjistil, že je i trochu o mně)

Když jsem ještě pracoval ve velké firmě, měl jsem období, kdy jsem si oblíbil porady. Zejména ty dlouhé, na kterých se diskutuje o spoustě věcí, které nikoho nezajímají a nikdo jim nerozumí. A ty diskuse jsou samozřejmě úplně zbytečné, protože rozhodnutí vždycky udělá někdo jiný a jinde.

Ale to nevadilo! Šlo mi jen o ten samotný zážitek. Bral jsem to jako svého druhu sport. Vždy jsem si jednu z těch věcí vybral, pokud možno nějakou složitou a většině lidí včetně mě co nejméně srozumitelnou. A když se začala probírat, přihlásil jsem se, a zdrcujícím způsobem ji zkritizoval.

K tomu nepotřebujete věci rozumět. Stačí jen chvíli pozorně poslouchat a přijít na to, co by se dalo nějakým originálním a nečekaným způsobem zpochybnit. Netvrdím, že se mi to vždycky povedlo, ale byla to zábava. A pro poradu, kde si většina lidí vyřizovala poštu nebo byla myšlenkami jinde, to bylo osvěžující.

Úplně to všechny vzpružilo a rozproudilo atmosféru! Jistě, skoro nikdo dané věci nerozuměl. Stejně jako já. Ale to vůbec nevadilo. Každý pochopil, že se děje něco výjimečného a konfliktního. Naopak velmi únavné a nepříjemné to bylo pro lidi, kteří s věcí měli něco společného. Ti samozřejmě mou kritiku, vycucanou z palce, odmítli jako neopodstatněnou a zbytečnou.

V tom případě jsem zvedl ruce, ironicky se usmál, a řekl: “Hele, jen jsem chtěl pomoct. Netvrdím, že mám pravdu, a chápu, že ty jsi v té věci zahrabaný až po hlavu. Ber to pouze jako pár myšlenek, které mi běží hlavou!” Na což se nedalo moc říct, dotyčný člověk se útrpně usmál, a pro ostatní jsem se stal nejen bystrým pozorovatelem, který si všiml nesrovnalostí, ale zároveň velkorysým člověkem.

Tedy tak mi to aspoň připadalo, ale k tomu se ještě dostaneme. Zpátky k negativitě.