ČSA to mají za sebou. Můžeme se dojmout, ale důvod k rozčílení to není

Víkendový oficiální konec ČSA není událostí ani tragickou, a už vůbec ne ani nečekanou nebo náhlou. Jde spíš o euthanázii, naplánovanou a provedenou bez dramatických okolností. A zároveň platí, že trápení pacienta mohlo být klidně ukončeno už dřív. Konec ČSA je důvodem si zavzpomínat, možná se i trochu dojmout, ale ne plakat nebo být rozčílený.

Rozumím tomu, že pro mnohé lidi jde o záležitost zdánlivě důležitou a osobní. Pro padesátníky mé generace byly ČSA často první společností, kterou v životě letěli (já v roce 1974 s mámou do Bulharska, a když jsme ve Varně přistávali, tak nám pilot oznámil, že jeden ze čtyř motorů našeho Iljušina 18 přestal fungovat), a mnohdy jsme slýchali, že ČSA jsou podobně jako Škodovka či slovo robot naším “rodinným stříbrem”.

Když se v roce 1991 “porcovalo” bývalé Československo, bylo dělení ČSA jedním z mála potenciálně problematických bodů. Značka i majetek nakonec připadly Česku (i proto, že proces privatizace začal již dřív), a jak se píše na Wikipedii,…