(Psáno pro Seznam Zprávy.)
Vyrůstal jsem v sedmdesátých a osmdesátých letech, studená válka ve mně zanechala asi jedinou fóbii, kterou mám: strach z války a z Ruska. Nikdy mě neopustily, při jakékoli krizi na východ od nás jsem byl i v posledních desetiletích nervózní. Dnes máme strach z války a z Ruska asi všichni.
Nerozumím mezinárodní politice, nevidím do hlavy nikomu včetně Putina. Nechci analyzovat, proč jsme se dostali k tomu, co se dnes děje. Je to mrazivě děsivé až ochromující. Náš život se ve čtvrtek 24. února 2022 změnil, a my zatím nevíme jak moc.
Asi nejlepší pravidlo v momentech, kdy člověk cítí nejistotu nebo strach, všichni dobře známe: nemá cenu se nervovat tím, co nemůžeme ovlivnit. Stress je fyziologická reakce, která nás aktivuje k co nejlepšímu a nejsoustředěnějšímu výkonu. Je užitečná, když řídíte letadlo, které se dostalo do špatného počasí. Ale když jste cestující, je lepší, když usnete.
Zároveň naopak platí, že v době krize člověk má udělat maximum toho, co může. Měl by se chovat racionálně, v tom smyslu, aby minimalizoval riziko pro sebe a své blízké. A zároveň empaticky, aby pomohl těm, kteří to potřebují. V mixu obou těchto přístupů je největší pravděpodobnost, že jakoukoli krizí - tedy i tou současnou - projdeme s nejmenšími možnými ztrátami.
Problém je v tom, že “co dělat” většina z nás moc netuší. Některé věci děláme intuitivně, hlavně v symbolické rovině. Když jako “běžní uživatelé” odsuzujeme na sociálních médiích Rusko a vyjadřujeme podporu Ukrajině, může to působit komicky. Ale je to důležité, protože to do evropského prostoru dodává etos a dobrý pocit.
Naše zkušenosti z pandemie nejsou dobré, působili jsme jako rozhádaná a nefungující společnost. Proto je důležité ujistit se v tom, že v téhle krizi je šance být mnohem víc jednotní. I proto považuju za mimořádně dobré, že ruskou invazi odsoudil i prezident, jakkoli to můžeme kritizovat jako zpozdilé či oportunistické.
A protože jsme země, která je Ukrajině velmi blízko (a nejen geograficky), je celospolečenská podpora mimořádně důležitá i pro ně. V Česku žije a pracuje mnoho Ukrajinců, kteří jsou samozřejmě propojeni se svými rodinami, blízkými a známými. Zaslouží si aspoň toto.
Intuitivně už mnozí začali pomáhat, například přislíbením pomoci uprchlíkům, kteří nepochybně přijdou. Nebo již zasláním peněz humanitárním organizacím, kteří pomoc budou organizovat. Jsem pyšný na lidi, kteří pomáhají velkoryse a rychle. Takových případů jsem viděl celou řadu.
Jenže pak je otázka, co dělat dál. Nepochybně jsme možnosti toho, co máme či bychom měli právě teď dělat, ještě nevyčerpali. Mnohokrát jsem od začátku invaze a reálných bojů četl, jak přesně jsou tato místa vzdálená: od hranic se Slovenskem, od našich hranic či od Prahy. Brát tyto události jako něco, co nemůžeme ovlivnit, se nezdá správné.
Na jednom se všichni shodují: měli bychom zůstat co nejvíc klidní, věnovat se své práci a v rámci možností pokračovat v tom, co jsme dělali včera, s nadsázkou řečeno. Žít jako normálně.
Z čehož plyne i to, co bychom asi dělat neměli: propadat panice, být hysteričtí, vytvářet zmatky. Pro mě osobně z toho plyne, že jakkoli je práce s informacemi moje profese, tak asi není praktické (a určitě ani zdravé) sledovat aktuální události nepřetržitě, jak je teď přinášejí média.
Nepotřebujeme číst o každé nové přestřelce, spekulaci nebo vyjádření politika. A stejně tak nedává smysl “viset” na sociálních sítích. Chápu potřebu lidí události analyzovat, nabízet svoje interpretace a radit světu, počínaje českou vládou a konče prezidentem Bidenem. Je to i svým způsobem návykové, jak už sociální média bývají. Ale zjistíte, že je to taky neproduktivní a hlavně zbytečné.
Stále mi však chybí praktické rady, co jiného má smysl udělat. A co naopak nemá. Je v přirozenosti většiny lidí snažit se postarat o sebe, o rodinu a blízké. Někdy to může mít podobu zbytečné paniky, viz to, jak lidé před dvěma lety kupovali v supermarketech do zásoby toaletní papír nebo fazole.
Ale dělat racionální opatření je naopak důležité. Chápu, že pár hodin po začátku ruské invaze na Ukrajinu nikdo nechce strašit katastrofickými scénáři. Ale v tuto chvíli jeden z nich probíhá, a bylo by - například - užitečné vědět, co třeba způsobit úplné zastavení dodávek energie z Ruska a co v tuto chvíli dává smysl dělat. Začít dramaticky šetřit? Přemýšlet o alternativách? Vůbec netuším.
Stejně tak nevím, zda dává smysl nějak se připravit například na výpadky dodávky elektřiny nebo přerušení fungování online infrastruktury, třeba v důsledku velkého kybernetického útoku. Jste schopni normální žít a fungovat delší dobu bez mobilního telefonu? Myslím, že většina z nás by s tím měla problém.
Chápu, že v naší situaci je hloupost nakupovat zásoby nebo nacvičovat evakuaci. Ale když jsme v Hospodářských novinách před nějakými pěti lety připravovali materiál o tzv. prepperech (to jsou lidé, kteří se právě na nejrůznější katastrofy systematicky připravují), nechali jsme si v tomto ohledu udělat menší výzkum. A vyplynulo z něj, že většina běžné populace absolutně netuší, jak dnes funguje to, čemu se dřív říkalo “civilní obrana”. Vlastně neví ani to, jak se tomu říká dnes.
Jinými slovy, o tom, jak se chovat v případné mimořádné situaci, víme málo. Opět opakuju, že by asi nebylo moudré s tím “strašit” pár hodin po začátku ruské invaze na Ukrajinu. Ale možná by bylo praktické vědět aspoň o málo víc než to, co jediné víme bezpečně: že se sirény zkoušejí vždy první středu v měsíci.
A konečně, nesmírně populární jsou v Česku v posledních měsících rady pro lidi, jak a do čeho investovat. Jestli dát peníze do zlata, do akcií nebo do bitcoinu. Dřív nebo později se tedy začneme zajímat, jak se v krizi chovat ke svým penězům. A bude lepší dřív než později.
Když tohle píšu, skoro mi to zní jako vyvolávání paniky. Jenže zároveň si myslím, že podobně uvažuje nebo bude brzo uvažovat spousta lidí. A panice se dá zabránit i tím, že budeme vědět, co je správné, možné a reálné na osobní úrovni udělat. A naopak vědět i to, co dělat nemáme, protože je to zbytečné či nesmyslné. Beru to jako dluh nás novinářů, a taky úřadů i dalších institucí. Že skončí dvouletý “zvláštní provoz” způsobený pandemií takto rychle a nečekaně, jsme samozřejmě nepředpovídali nikdo.