Představte si místo, kde lidé žijí běžně přes devadesát let. Nebo dokonce přes sto. Místo, kde je stres cizí slovo, lidé mají hodně pohybu a jedí hlavně rostlinnou stravu. Senioři žijí ve spokojené pospolitosti se svými mladšími příbuznými. Zní to povědomě?
Ano, takhle definoval tzv. modrou zónu v roce 2000 belgický demograf Michel Poulain, a jako příklad uvedl italskou Sardinii. Termín pak zpopularizoval americký cestovatel a dobrodruh Dan Buettner, který si z toho udělal byznys a termín Blue Zones si dokonce zaregistroval jako obchodní značku. Na seznam zázračných zón dlouhověkosti pak přidal další: například poloostrov Nicoya, japonskou Okinawu či řeckou Ikarii.
Každé léto čteme v médiích nadšené reportáže z některých těchto destinací, teď před pár dny například na serveru iRozhlas právě o Kostarice. “Jsem tu určitě šťastnější. Život tady je jaksi snazší," cituje článek Američanku, která se na Nicoyu přestěhovala. "Kostaričani se na vás smějí, oslovují vás třeba 'královno' nebo 'krá…