Chcete vypadat chudě, ale nemáte na to čas ani náladu? Žádný problém. Ale bude to drahé

Nápady radostného pesimisty.

Rozhodl jsem se, že budu víc pozitivní. Takže když se můj kamarád L. objevil na schůzce ve svetru, který byl na několika místech špinavý, neřekl jsem nic.

Nebyla to žádná tragédie. Asi jako když upadnete a trochu se vyválíte v prachu cesty.

Každý se může dostat do úzkých, jak se říká. Ne vždycky je v životě posvícení, abych použil ještě jedno klišé, a rozhodl jsem se to pustit z hlavy.

Jenže pak jsem si na tom svetru všiml dvou nebo tří prodřených míst na konci rukávů. Prostě tam byly díry. Ne nějaké velké a okázalé. Prostě takové ty díry, kterých si při oblékání možná ani nevšimnete.

Anebo o nich víte, a doufáte, že si jich nevšimnou ostatní.

Už jsem se nadechoval, že L. něco řeknu, ale pak jsem zase vydechl. Jak říkám, netrvám na tom, že člověk musí vypadat vždycky jako ze škatulky.

Jen mi to bylo divné, protože L. patří mezi ty muže, kteří právě na vzhled hodně dbají. Módu nepovažuje za ženskou doménu, a neopovrhuje jí, ba naopak. Ví o módě všechno, a když se mi občas zdá, že je oblečen otřesně, tak vždycky následně zjistím, že je to nějaký nový trend.

Panebože, tenhle člověk přijde ve svetru s dírami? Stalo se mu něco zlého? Nepotřebuje pomoct?

Nepotřebuje, ukázalo se vzápětí. Ale to jsem si ještě musel všimnout, že mu na straně ze svetru visí nějaký bílý kus látky. Vypadal jako takové ty informace o tom, jak máte dotyčné věci prát nebo čistit.

“Bacha, něco ti tady na svetru visí,” řekl jsem.

Vzdychl. “To je v pořádku,” řekl. “Nic tam nevisí.”

“Ale visí,” rozhodl jsem se trochu zvýšit hlas, a aby to bylo úplně jasné, naklonil jsem se k němu a za ten bílý kousek zatahal.

“To je součást designu,” řekl.

A tak jsem se to dozvěděl. Že existují svetry, které vypdají

1. onošené,

2. špinavé a

3. celkově trochu vadné

… a že je to součást designu. A že si takový svetr nekoupíte se slevou (jak by se primitivnímu jedinci jako mně mohlo zdát), ale že je to naopak dražší než běžný svetr.

Říká se tomu “poverty chic”. A je to pro lidi, kteří chtějí vypadat zajímavě (špinavě a chudě), ale nemají čas ani chuť tomu věnovat energii. Nemají čas ani zchudnout, ani nosit svetr tak dlouho, že by se potrhal nebo umazal nějak přirozeně.

Ne, tihlů lidé si už ten svetr koupí v tomhle stavu.

A ten bílý kousek, který ze svetru visí, je takové to zamrknání na znalce módy. “Ano, hádáš správně, tenhle svetr není ve skutečnosti ani starý, ani zničený. Tenhle svetr stál strašně moc prachů a my dva to víme.”

Dámy a pánové, vítejte v moderním světě.

L. mi to vysvětloval s trpělivostí, jakou mívají lidé, kteří vám popisují svou novou víru. Prý se tomu říká dekonstrukce. Prý je to umění. Prý ty díry nevznikly samy, ale udělal je speciálně vyškolený řemeslník v ateliéru někde v severní Itálii.

„Ten člověk,” řekl L. slavnostně, „ty díry do svetru udělal ručně.”

„Ano, všechny díry ve svetrech tak vznikají,” odpověděl jsem.

„To není totéž,” řekl L.

Má pravdu. Když udělám díru do svetru já, je to nehoda. Když ji udělá Ital v ateliéru, je to umělecké vyjádření. Rozdíl je asi patnáct tisíc korun. Spíš víc.

Luděk mi pak ukázal na telefonu stránky několika značek. Jmenovaly se Maison Margiela, Balenciaga a Vetements, a jejich svetry vypadaly tak, jako by je někdo vytáhl z kontejneru, vyžehlil a pověsil na ramínko za osm set euro.

Řekl jsem to nahlas, a L. se začal smát, protože 800 euro je za tak unikátní věc prý směšně málo. Za ty peníze se dá koupit tak maximálně něco obyčejného, tedy nového a bez děr.

Jedna značka – nebudu říkat která, ale rýmuje se to s Dalenciaga – dokonce prodávala tenisky, které vypadaly jako po třech letech nošení na stavbě. Za plus mínus tisíc dolarů.

Sociologové tomu poněkud hanlivě říkají „třídní turismus”. Cítím v tom trochu závist a trochu levicovou zášť, a tak ten výraz používat nebudu.

Šel jsem pak domů a otevřel skříň. Prohrábl jsem spodní šuplík, kde mám svetry, které jsem si nechal, protože se “třeba ještě budou hodit”. Všechny vypadaly dost otřesně. Avšak jen na první pohled. Podle aktuálních módních standardů jsem seděl na jmění. Konzervativním odhadem tak sto padesát tisíc korun.

„Co děláš?” zeptala se moje žena, když mě našla, jak si ty svetry rovnám na hromádku.

„Jsme bohatší, než jsme si mysleli,” řekl jsem.

Podívala se na tu hromádku hadrů, podívala se na mě, a rozhodla se na nic neptat. Za pětatřicet let manželství se naučíte poznat chvíle, kdy je lepší prostě odejít z místnosti.

L. jsem pak napsal, jestli by mi nepomohl můj starý svetr s dírou prodat na internetu s hashtagem #vintage_dekonstrukce. Odpověděl, že to tak nefunguje. Že jsem jako obvykle nic o módě a stylu nepochopil.

A když jsem pak prohledával Internet a snažil se to pochopit (samozřejmě marně), našel jsem tři roky starý článek o tašce Balenciaga, která vypadá jako igelitový pytel do odpadkového koše.

Ve skutečnosti je z nejjemnější telecí kůže a stojí v přepočtu 43 tisíc korun.

Myslím, že žijeme ve světě, jehož krásu a hlavně jedinečnost ani nedokážeme docenit. Nemyslím to ironicky, jsem o tom opravdu přesvědčený. Přece jsem vám říkal, že budu víc pozitivní.

.

Zvu vás do Divadla v Řeznické, kde 28. května v 19:30 představím svůj nový standupový speciál. Jmenuje se: Jednou se tomu zasmějeme (aneb nápady radostného pesimisty). Zbývají poslední lístky, neváhejte.