Chcete vědět, proč je skvělé být bílým mužem středního věku? Čtěte! #28
(26/9 - Po návratu z Lipna jsem četl noviny a přemýšlel o věcech. A tady je literární verze části standupu, který mám nachystaný do Werichovky v úterý 27/9 v rámci naší tour Boomer Hooligan. Přijďte!)
Potkal jsem kamaráda, s kterým jsme se dlouho neviděli. Tak jsme se dohodli, že zajdeme na pivo. Sotva jsme si sedli a objednali si, řekl: “To jsme to dopracovali, co říkáš?”
“Hm, to jo,” odpověděl jsem, protože jsem chtěl večer odstartovat v pozitivním duchu.
Ale vůbec jsem nevěděl, o čem mluví. Jestli myslím “my” jako Češi, nebo “my” lidi v Praze, případně zda mluví obecně o lidech jako živočišném druhu.
Ne že by to bylo důležité. Když se dva lidé sejdou po delší době, skoro vždycky nakonec vzpomínají na staré dobré časy. Takže povzdech “to jsme to dopracovali” dává naprosto smysl. Rozhodl jsem se vyčkat, až se vytříbí, co přesně myslí.
“Jsme nejdiskriminovanější menšina, ty vole!”
Teď už bylo jasné, že je třeba, abych se zorientoval Takže jsem opatrně pronesl: “Myslíš my jako …”
Odpověděl: “Jako my! Bílí muži středního věku!”
A sakra. Tohle jsem neměl v plánu. Spíš jsem myslel, že si jen tak důstojně zabrečíme, jak to muži našeho věku dělají. Že nás ráno při vstávání všechno bolí a že už nikdo neví, co to je pevná linka, a taky že se některé věci zlepšily, například na Netflixu nemusíte film po shlédnutí a před vrácením do půjčovny převinout na začátek.
(Jestli té věci s převíjením filmu nerozumíte, tak se nezlobte, ale tenhle text je určen pro jiné čtenáře než vás.)
Ovšem můj přítel byl už ve “full combat” módu. Vytáhl mobil, chvíli se do něj zmateně díval (nejvíc ponižující v našem věku je, že když něco na displeji nemůžete přečíst, tak telefon musíte od očí oddálit), a pak mi s ním začal šermovat před očima.
“Četl jsi tohle? Co ta slepice říká?”, zvolal rozčíleně.