Být na dobré straně není samozřejmost. A taky to zavazuje

Když jsme se počátkem osmdesátých let na hodinách branné výchovy učili, co dělat v případě války, měli jsme z toho trochu legraci a trochu strach. Jak kdo, a už ani nevím, co převažovalo. Ale jednu věc si pamatuju docela přesně. Vědomí, že kdyby přece jen k nějaké válce došlo, tak nejenže v ní půjde o život, ale ještě v ní nebudeme na té dobré straně.

Nechci tím říct, že bychom byli tak demokraticky uvědomělí. Ale většina z nás, v té době ve školních letech, ani nebyla naivních. A dobře jsme věděli, jaký československý režim je, a jistě v tom hrálo roli i to, že ta dobrá strana nabízela nejen svobodu, ale taky lepší filmy a džíny nebo walkmany v obchodech.

Pak přišel Gorbačov a uvolňování, a po něm už svoboda a demokracie. Úplně jsem na ten zvláštní pocit, že bychom mohli uvíznout ve válce na špatné straně, za těch skoro čtyřicet let zapomněl. Ta představa, že byste museli jít bojovat a být připraveni padnout za režim, kterým vám i vašim blízkých zároveň ničí život, je hrozná.

Vzpomněl j…