Nezapomenu, jak jsem někdy v dubnu 2020 - v necelých dvaapadesáti letech - udělal v kuchyni poprvé takzvaný cibulový základ. Na dno hrnce jsem nalil trochu olivového oleje, rozpálil ho a pak na něj nasypal nakrájenou cibuli. Následoval česnek a kousky kuřecích prsou. Nakonec jsem do hrnce dal jednu plechovku sekaných rejčat, přisypal nějaké koření a vše chvíli povařil.

Výsledek jsem pak servíroval se špagetami a vše ozdobil nasekanou bazalkou. Bylo to první moje JÍDLO v životě. Připadal jsem si jako michelinský kuchař.

Zároveň jsem se pro tuhle činnost nadchl. A to jsem ještě před pár lety tvrdil, že vaření není - s výjimkou stejku, guláše a vývaru - činnost hodná muže, a že když muž po padesátce udělá jíšku nebo drobenku, je to nejrychlejší zkratka, jak přijít o svou důstojnost.

Dnes dělám obojí bravurně. Drobenku i jíšku. Té jsem se naučil dokonce několik druhů.