Bar, který neexistoval

Nová povídka z fleku.

Skoro nikdy muže za barem neoslovovala, ale tenhle ji nějakým zvláštním způsobem přitahoval.

Když mu podala sklenici nealkoholického piva, které si objednal, řekla: "Jsem Klára. Vy sem nechodíte moc často, že ano?"

Podíval se na ni převapeně, skoro jako kdyby ho z něčeho vyrušila.

"Ne, " řekl. "Vlastně jsem tady poprvé."

"Fajn," usmála se. "Kdo vám náš bar doporučil?"

Řekl, že nikdo. Odpoledne se ubytoval v hotelu naproti, a protože se mu po večeři ještě nechtělo jít spát, rozhodl se skočit si na jedno.

"Takových je vás tu víc," řekla. "A někteří odcházejí ve dvě, když zavíráme."

Ne, zavrtěl hlavou, on si opravdu dá jen jedno. Maximálně dvě piva. Bez alkoholu. Ráno totiž brzy vstává a musí do práce.

"Co děláte?", zeptala se se zájmem. Nebo spíš proto, že věděla, že muži na tuhle otázku rádi odpovídají.

"Jsem pilot bezpilotního letadla," řekl.

Pilot, pane jo, zareagoval její mozek. Ale o pár vteřin jí to došlo a vyprskla smíchy.

"Proč se smějete?"

"Pilot bezpilotního letadla," zopakovala po něm, a vyprskla ještě jednou. "Mám ráda muže jako vy."

"Piloty?"

"Ne," zavrtěla hlavou. "Muže se smyslem pro humor!"

Protože když je někdo pilot bezpilotbího letadla, tak přece neexistuje, že ano? Znovu musela uznat, že je to vážně legrační.

Jenže pak si všimla mužova výrazu. Tak smutně snad ještě nikdy v baru nikdo nevypadal. A to je v této disciplíně v hotelových barech docela silná konkurence.

"Stalo se něco?"

Ale tuhle otázku už Klára řekla do prázdna. Protože muž byl pryč. Jakoby nikdy ani neexistoval.

Zůstala stát za barem jako opařená. Před ní stála nedopitá sklenice piva a účtenka na dvě stě korun. Byla si jistá, že před chvílí tu seděl muž. Nebo ne?

"Děje se něco?", zeptal se kolega Martin, který myl sklenice na druhém konci baru.

"Neviděl jsi toho chlapa, co tu před chvílí seděl?"

"Jakého chlapa?"

"Toho v šedém saku. Říkal, že je pilot bezpilotního letadla."

Martin se zasmál. "To zní jako vtip. Pilot bezpilotního letadla nemůže existovat. To je jako holič, co holí všechny, kdo se neholí sami."

"Já vím," řekla Klára podrážděně. "Ale přísahám, že tu byl."

Sáhla po sklenici, aby ji odnesla, ale ta byla prázdná. Dokonce suchá, jako by z ní nikdo nepil. I účtenka zmizela.

Večer pokračoval jako obvykle. Klára obsluhovala hosty, usmívala se, tiskla účtenky. Když ve dvě ráno zavírali, všimla si, že v zrcadle za barem něco není tak, jak má být. Její odraz byl o zlomek vteřiny opožděný za jejími pohyby.

"Martine?", zavolala na kolegu. "Pojď se na něco podívat."

Ale byla v baru sama. Uvědomila si, že už nestojí za barem, ale sedí na jeho druhé straně. Na ošoupané, nepohodlné židli s červeným plyšovým polštářkem.

V tu chvíli jí to došlo. Je servírka, která obsluhuje sama sebe. Kvantová servírka, která ve skutečném světě - a co je skutečnějšího než hotelový bar? - nemůže existovat.

Rozhlédla se. Všechny židle byly prázdné. Vždycky byly prázdné. Nikdy tu nikdo neseděl.

Vytáhla z kapsy mobilní telefon a zmáčkla jedničku v rychlém vytáčení. Měla tam uloženou mámu. Když se v reproduktoru ozval unavený hlas probuzené ženy, řekla: "Mami? Tady je Klára."

"Promiňte, asi jste se spletla," řekl hlas na druhém konci. "Já žádnou Kláru neznám."

Položila telefon na bar. Její ruka začala být průsvitná. Jako by se rozplývala.

Muž teď seděl na stejně nepohodlné židli vedle ní a řekl: “Tak už chápete?”

Přikývla. V běžné povídce by teď spolu odešli pryč, ale to nemohli, protože neexistovali.

Ráno otevřel bar nový majitel. Po několika měsících, kdy na dveřích visel nápis “Dočasně uzavřeno”. Místo něj se objevilo: "Přijmeme servírku".

A na letišti za městem zrovna startovalo bezpilotní letadlo s dvěma pasažéry, kteří se drželi za ruce.