Babička 2.0 (studie roku života manažerky Elišky)

Tato povídka je moderní verzí klasické české knihy z 19. století. Více na konci textu.

1.

(Pražské probuzení)

Eliška seděla u okna svého loftu a s odporem zírala na blikající obrazovku notebooku. Další nekonečná tabulka, další nesmyslná prezentace, další meeting, na kterém se bude řešit něco. Nebo spíš nic.

Po dvaceti letech v korporátním světě se cítila vyhořelá, prázdná a ztracená. Manželství se rozpadlo před pěti lety, dcera Karolína, influencerka s vlastním bytem, se ozývala jen sporadicky a syn Matyáš, geniální, ale introvertní hacker, se uzavíral do svého virtuálního světa. Eliščin život se scvrkl na práci, kterou nenáviděla, a na samotu, která ji pomalu dusila.

V padesáti jedna letech si uvědomila, že takhle to dál nejde. Potřebovala radikální změnu. Prodat loft, zbavit se zbytečností, najít nový smysl života. Ale kde začít? O půhodiny později při procházce Karlínem její pozornost upoutal plakát zvoucí do nově otevřeného komunitního centra. Sliboval "život v souladu s přírodou, ale zároveň v objetí moderního města".

"Kecy," odfrkla si Eliška instinktivně.

Přesto se zastavila a chvíli plakát mlčky sledovala. Něco v ní se pohnulo - snad nostalgie po její dávno mrtvé babičce, který jí vždycky o prázdninách v její podkrkonošské chalupě říkala: "Eliško, pamatuj, že život je jako zahrada. Musíš o něj pečovat, zalévat ho láskou a trpělivě čekat, až vykvete."

Což se snadno řekne, ale těžko udělá. Eliška měla pocit, že poslední roky jen zalévá a čeká, a stále nic.

Takže to asi byla jen touha po změně. Ten večer, s lahví naturálního vína po ruce, začala Eliška googlovat informace o komunitním centru, nejdřív rozpačitě a s vnitřním hlasem, který ji okřikoval (“Panebože, Eliško, nebuď blbá!”), ale s přibližující se půlnocí a klůesající hladinou vína v láhvi stále víc zaujatě.

.

2.

(Nový začátek)

"Mami, ty ses kompletně pomátla," ječela Karolína do telefonu. "Co budeš dělat mezi těma hipsterama? Vždyť je ti přes padesát!"

Eliška jen protočila oči. Její dcera měla pravdu jen v jedné věci - opravdu se nejspíš zbláznila. Jak jinak si vysvětlit, že prodala byt, dala v práci výpověď a přestěhovala se do komunitního centra?

Přesto, když ráno vstávala s východem slunce a pečovala o bylinky na komunitní zahradě, cítila se... šťastná? Bylo to zvláštní. Tohle slovo už dlouho nepoužila, naposledy možná když jí přišla sleva na Netflix.

"Hele, Eliško," zavolal na ni Kryštof, dredatý dvacátník, "nechceš se večer přidat na slam poetry?"