Anděl strážný na pisoárech v restauraci Excelsior

Nová povídka z fleku

Kamil řadí restauraci Excelsior mezi své oblíbené podniky. Ale jestli něco opravdu miluje, tak to jsou zdejší toalety. Pánské toalety, připomeňme pro pořádek, protože Kamil je muž, a jako muž se také identifikuje.

Takže čůrá vestoje a používá pisoáry. Čímž jsme u hlavního důvodu, proč Kamil tak miluje toalety v Excelsioru. Přesněji řečeno pánské pisoáry. Jsou totiž vybaveny nejmodernější technologií, konkrétně senzory a displejem.

Což znamená, že se tu čůrající muž v žádném případě nenudí. Proudem moči může střílet góly, závodit na okruhu F1 v Monaku nebo - pokud má retro náladu - hrát takzvaného hada.

Pamatujete se na Nokii, že ano?

Kamil to miloval. Takže když měl v Excelsioru pracovní večeři s Klárou, asi čtyřicetiletou manažerkou z partnerské firmy, nemohl se dočkat, až se půjde vyčůrat.

Což se mu splnilo mezi hlavním chodem a moučníkem, někdy kolem deváté večer. Paní Klára už byla lehce opilá, což se mu hodilo, protože se s ní ještě chystal předběžně probrat podmínky nové smlouvy. A přesně v tom momentu se omluvil a odběhl na toaletu.

Bude to fotbal? Had? Nebo nějaká úplně jiná, možná i nová hra? To v Excelsioru nikdy nevíte.

Ale bohužel, nakonec se dočkal zklamání. Pisoáry sice fungovaly, ale hra se nespustila. Většinou stačilo, když se člověk postavil k pisoáru, a na displeji se hned objevily instrukce. Ale tentokrát nic.

Kamil se pokoušel dělat různé pohyby, aby dal senzorům najevo, že je na místě. Ale nic! Zklamaně se vyčůral, rozladěný a bez nálady. Ale jakmile si zapnul kalhoty, displej se konečně rozsvítil.

"Vítáme vás! Prosím, okamžitě volejte číslo 778-558-334."

Kamil jen nadzvedl obočí, samozřejmě rozhodnutý neudělat nic. Proč taky? Ale když už měl zapnutý i pásek a chystal se odejít, na displeji se objevil další vzkaz.

"Kamile, přejeme ti hezký večer. A rozhodně zavolej na to číslo, Pro připomenutí: 778-558-334."

A za dvě nebo tři vteřiny ještě: "Rozhodně se na to nevykašli, Kamčo!"

Jak znali jeho jméno? A taky jeho přezdívku, kterou mu říkala celá rodina, počínaje matkou, a konče kamarády ze střední i jeho bývalou manželkou? Co se to děje?

Byl rozhodnutý nad tím mávnout rukou a prostě odejít. Ostatně měl už trochu upito. Ale když se na obrazovce objevila čtvrtá notofikace, a ta zněla "Hele, myslíme to vážně!", tak se zarazil.

A pak vytáhl ze zadní kapsy kalhot svůj mobil a vyťukal to číslo. Dvakrát se ozval vyzváněcí tón. A pak ženský hlas: "Ahoj, Kamile!"

"Kdo jste?", zeptal se.

"Jsem Emma," řekl hlas. "A jsem tvůj digitální anděl strážný."

Kamil se rozhlédl po toaletě. Že by nějaké natáčení skrytou kamerou? Rozhodně nechtěl skončit v nějakém pitomém zábavném pořadu na Nově. Ale byl na toaletách v restauraci Excelsior sám. Zopakoval: "Anděl strážný?"

"Přesně tak. Jsem umělá inteligence, která tě chrání. A teď tě musím varovat. Ta žena, se kterou večeříš, není Klára z partnerské firmy."

Kamil se zasmál. Tohle musel být nějaký vtip. "Jasně. A kdo tedy je?"

"Je to kód. Počítačový program. Není skutečná."

"Nesmysl," řekl Kamil. "Znám ji už rok."

"Ne, neznáš," řekl hlas. "Všechny tvé vzpomínky na ni ti byly implementovány před dvěma hodinami."

Kamil se podíval na své ruce. Třásly se. "To je absurdní."

"Je to pravda. Jsi součástí experimentu. Testujeme novou technologii přenosu vědomí."

Kamil se opřel o umyvadlo. Před očima se mu objevily záblesky. Vzpomínky na Kláru. První setkání. Pracovní obědy. Všechno bylo tak ... prázdné. Jako fotky bez pozadí.

"Kašlu na to," řekl.

"Počkej!", vykřikl hlas. "Ještě něco. Tvoje bývalá žena ..."

Ale Kamil už zavěsil. Vyšel z toalety. U stolu seděla Klára. Usmívala se. Její úsměv byl dokonalý. Příliš dokonalý.

"Všechno v pořádku?", zeptala se.

"Jistě," řekl Kamil a posadil se.

Klára se na něj dívala. Její oči byly prázdné. "Měli bychom probrat tu smlouvu."

"Ne," řekl Kamil. "Řekni mi, co jsi dělala minulý týden v pátek."

Klára se zarazila. Její tvář na zlomek vteřiny zamrzla. "Byla jsem ... byla jsem ..."

A pak se restaurace rozplynula. Stěny zmizely. Zůstala jen prázdná místnost s bílými stěnami.

Kamil stál uprostřed. Sám.

"Vítej zpět," řekl hlas Emmy z reproduktorů. "Omlouvám se. Chtěla jsem tě ochránit před pravdou."

"Jakou pravdou?"

"Že ty sám jsi program. Vytvořený před třemi lety jako test umělého vědomí."

Kamil se rozesmál. Bylo to vážně vtipné. Asi je to fakt natáčení nějakého zábavného pořadu, pomyslil si. Pak řekl: "To není možné. Mám ženu. Mám vzpomínky."

"Máš kód," řekla Emma. "A já jsem tvůj debugger."

Kamil zavřel oči. Když je otevřel, seděl zase u stolu v Excelsioru. Klára se na něj usmívala.

"Tak co ta smlouva?", zeptala se.

Kamil přikývl. Vytáhl telefon a vyťukal číslo Emmy.

"Ano?", ozvala se.

"Chci zůstat tady," řekl. "V téhle verzi reality."

"Jsi si jistý?"

"Ano. I když je falešná."

"Jak víš, že ta druhá není falešná taky?"

“Nevím nic,” řekl Kamil a usmál se na Kláru. Zavěsil. A objednal další víno.

Když o půl hodiny později zaplatil a v šatně pomohl do saka, zašeptal Kláře do ucha: "Pojedeme ke mně, nebo k tobě?"

Není nic důležitějšího než si vybrat správnou simulaci.