A na které straně barikády stojíte vy? #1/1/24

S dělbuchy a ohňostroji je to jako s hlasitým sexem v činžovním domě. Je to zábava, někdy velká, ale jen pokud se tomu sami věnujete. Pro všechny ostatní je to obtěžující a otravné. Většinou dost.

U sexu je aspoň ta výhoda, že se to dá dělat potichu. A když někdo z domu ztratí nervy, tak se pak ve výtahu objeví nalepený papírek se vzkazem: “Prosíme lidi v bytu ve třetím patře, aby u toho tolik neřvali”, nebo něco na ten způsob, a existuje určitá šance, že se situace uklidní. Doslova.

Petardy potichu odpalovat nejde. Takže jsme u klasického dilematu, kde končí a začíná svoboda jednotlivce, a lidé odpalující petardy budou tvrdit, že je jejich svoboda to dělat, a ti okolo zase to, že jejich svoboda je mít klid.

Řešení neexistuje, a nezbývá než doufat, že v domě nakonec bude zachována rovnováha, například tím, že rodina neodpalující dělbuchy to té odpalující nějak vrátí, třeba již zmíněným sexem, štěkajícím psem nebo hlasitým večírkem druhé úterý v březnu.

Každopádně jde obvykle o lokální záležitost, která vyšumí, často i proto, že na přelomu roku jsou lidé mobilní a mimo domov, a tak se sice navzájem “akusticky” trýzní a nenávidí, ale jsou to emoce obecné a nekonkrétní.

Na konci roku 2023 se z ohňostrojů stal celostátní problém, který z křehkých sousedských vztahů a sociálních sítí přerostl do veřejného prostoru. Způsobil to nepřímo ministr vnitra, který vyzval starosty k tomu, aby letos používání zábavné pyrotechniky zakázali.

Proč zrovna letos, je nasnadě. Lidé nesášející petardy trpí každý rok, letos však měli dobrý argument daný aktuálním kontextem. Ten zní, že akustické efekty mohou být zraňující a bolestné pro ty, kteří se stále nevzpamatovali z šoku způsobeného tragickou střelbou v prosinci na filosofické fakultě.

Těm nemůžete říct, ať to prostě “jeden den v roce vydrží”, jak v minulých letech slyšeli vždy ti, kteří argumentovali “vyděšenými pejsky”. Můžeme se bavit, jak moc je to silný argument, a zda si práskání petard nebo prskání ohňostrojů lidé opravdu spojují s řáděním šíleného střelce. Avšak základy morálního apelu jsou postaveny.

A jak jsou jednou základy, brzy na nich vyroste stavba, a ani u ní většinou nezůstane, takže se z ní velmi brzy stane hrad a následně pevnost. Tu moralisté milují, protože každá pevnost se vyznačuje dvěma vlastnostmi: lze z ní střílet na ostatní a zároveň je v ní absolutně bezpečno.

Přesně to se na konci prosince stalo. Lidé každoročně nesnášející petardy pochopili svou příležitost, a vydali se do boje. A k nim se logicky vzápětí přidali lidé, kterým jsou možná petardy celkem ukradené, ale nevynechají příležitost, kdy mohou ostatním říkat, co je správné a co nesprávné dělat.

Paradoxně jsou horší než lidé s petardami, kteří mají svůj prime time jednou ročně. Naproti tomu lidé bojující za vyšší / naše dobro si vždycky najdou příležitost nás ostatní poučit. Co si máme myslet a říkat, kolikrát ročně létat letadlem, jakým autem jezdit nebo jak správně truchlit.

Avšak když se těsně před půlnocí rozehřměly dělbuchy a ohňostroje, zjistil jsem pozoruhodnou a zároveň potěšující věc. Že mi možná poprvé po mnoha letech přestaly připadat obtěžující a iritující. Jakoby ze mě moralisté tím, že z ohlušujících ran učinili svou vlastní bitvu, sňali břímě osobního vzteku.

Ten randál jsem letos neslyšel. Lépe řečeno nejspíš slyšel, ale emocionálně ho kompenzovala představa nespokojeně vyhlížejících lidí, kteří stojí se zamračenými čely u oken a nesouhlasně kroutí hlavami. Není to nádherné?

Žijeme prý v době, která je polarizovaná a rozhádaná. Což je asi pravda. Ale je úlevné zjistit, že jsou bitvy a barikády, které máme ten luxus ignorovat. Zcela, a někdy dokonce s určitým potěšením. Kéž jich je takových v počínajícím roce většina.