A co vy, taky věříte na Ježíška?

Hrál jsem sám se sebou takovou hru: zkoušel jsem si vzpomenout na co nejvíc vánoc ve svém životě. A zjistil jsem zajímavou, byť možná nepřekvapivou věc. Pamatuju si ty vánoce, kdy jsem byl dítě, a pak ty, kdy naše děti byly opravdu ještě děti. A když odrostly, staly se vánoce takovým sice vítaným, ale zároveň předvídatelným a asi i lehce iritujícím svátkem. Děti jsou tím, co vánocům dává smysl. Zde jsou ty, na které jsem si vzpomněl.

1973

Je to spíš záblesk než skutečná vzpomínka. Ozve se zadrnčení domovního zvonku. Jdeme ztemnělou předsíní a skleněnými dveřmi do kuchyně je vidět rozsvícený stromeček. Ta vzpomínka je můj etalon jednotky maximálního štěstí. Mám ji spojenou s barevnými elektrickými svíčkami a vůní jehličí. Ještě v dospělosti jsem si ten pocit dokázal přivolat zpátky. Ale už je to pryč.

1974

Začíná mi být jasné, že s Ježíškem něco nehraje. Tak předně jsem našel kousky staniolu, kterým se stromek mimo jiné zdobí, v kuchyni na zemi. Ale už dva dny před Štědrým dnem. A pak taky…