Už je tu zase “sezóna nadzvednutého obočí”. Představují se lidé, kteří se rozhodli kandidovat na prezidenta. A my jejich jména kvitujeme s větším či menším překvapením. Často i s rozhořčením. Jak si někdo TAKOVÝ vůbec může troufnout předpokládat, že má sebemenší pravděpodobnost být zvolen?

Parametry kladené obecně na politiky či konkrétně hlavu státu jsou nejasné. Teoreticky bychom chtěli, aby kandidáti byli těmi nejlepšími z nás. Z dalších vlastností často zmiňujeme moudrost, vzdělanost, intelekt a osobitost či styl, prostě bychom rádi, aby se naši reprezentanti dobře vyjímali na fotografiích a poštovních známkách.

Pak bychom samozřejmě chtěli, aby politik byl pokud možno z “našeho kmene”, tedy aby zastával hodnoty, které spojují “nás, co spolu mluvíme”, a odlišují nás od “těch druhých”. Někdy už ani přesně nevíme, proč nám na tom tolik záleží. Ale bezpodmínečně požadujeme, aby si námi zvolení politici mysleli to samé co my - například - o elektrických autech, svatbách homosexuálů nebo…