Slavíme den průměrnosti. A vzpomínáme na ty, na něž jsme zapomněli

Nikdo nechce být průměrný. Být takovým tím člověkem, kterého když máte popsat policii, tak nevíte, co říct.

“Dokázal byste říct, čím vás zaujal?”

“Asi ničím.”

“A byl něčím výjimečný?”

“To určitě ne.”

Netušíte, jestli byl malý, anebo velký, nezký, nebo ošklivý, sympatický, nebo nepříjemný. Ve všem byl tak nějak mezi. Možná něco řekl, ale vy si rozhodně nepamatujete, co to bylo.

Na druhou stranu, průměrní lidé jsou docela výjimečný. Jejich průměrnost je pak v tomto ohledu činí nadprůměrnými. Pamatuju si, že jsme kdysi pro magazín Hospodářských novin chtěli udělat rozhovor s člověkem, který by byl podle dat Českého statistického úřadu přesným “průměrným Čechem”.

Už si nepamatuju, jak to dopadlo. Buď jsme ho nenašli, anebo jsme museli v některých ohledech přimhouřit oko, aby opravdu ze statistik v ničem nevyčuhoval.

Za určitých okolností nemusí znít hodnocení “průměrný” tak hrozně, zejména pokud je to v nějaké ne úplně běžné dovednosti. Například být “průměrný pilot” vám sice automaticky nezajist…