Vidím dobře, že ten BLBEC má/nemá*) roušku? (Nehodící se škrtněte) InfoPorno#55

ROUŠKY A RESPIRÁTORY, DLOUHÉ ČTENÍ. Četl jsem o anketě, kterou udělala jedna německá pracovní agentura mezi manažery. Otázka zněla: máte dva kandidáty na jedno pracovní místo v týmu. Jeden přišel na sekretariát s rouškou, druhý bez. Ten druhý se pak slušně zeptal, jestli ji má mít, a na pohovor si ji nasadil. Oba byli po pracovní stránce zcela srovnatelnými kandidáty. Komu byste dali přednost? Odpovědi se různily, většina nakonec dala přednost tomu s rouškou. Není vyloučeno, že ten bez roušky žádné nařízení neporušil (pravidla jsou nejasná a stále se mění, ANO, i v Německu!), ale rouška signalizuje empatii, ohleduplnost a snahu neriskovat. JENŽE. Nehledáme často jako spolupracovníky či partnery lidi, kteří jsou riskovat ochotní a nebojí se vybočovat z průměru? Není to důležitější než lpět na pravidlech a být zbytečně moc opatrný? Navíc, výzkum měl ještě jeden zajímavý “twist”. Když tu samou otázku položili výzkumníci manažerům anonymně, výsledky se vyrovnaly. Rouška už nehrála roli.  Ukazuje to zajímavou věc: roušku a respirátor bereme víc jako signál pro okolí než ochrannou pomůcku. Jsou pro nás víc důležité tím, co představují, než to, jak a zda fungují. Svým způsobem to potvrdila i studie zveřejněná v Anglii. Roušky ani respirátory tam od července nejsou povinné nikde. Jejich nošení se však doporučuje. A jak vyplynulo z průzkumu ONA (Národního statistického úřadu) provedeného na přelomu srpna a září, lidé, kteří roušky zcela přestali nosit, mají o 59 procent vyšší pravděpodobnost, že budou mít pozitivní test. Jde o observační studii, která vůbec neříká, proč to tak je. Nemusí to znamenat, že roušky své nositele chrání před nákazou. Vědci se přiklánějí k tomu, že “rouškaři” mají míň covid proto, že se i po rozvolnění nařízení chovají opatrněji a obezřetněji. Takže si od okolí drží distanc, vyhýbají se rizikovému prostředí, atd. Proč je to zajímavé? Behaviorální psychologie má v tomto ohledu dvě teorie. Jedna říká, že používání ochranné pomůcky (typicky třeba cyklistické nebo lyžařské helmy) může vést k falešnému pocitu bezpečí, a paradoxně k vyššímu procentu úrazů. Druhá teorie říká, že tito lidé jsou zkrátka a jednoduše OPATRNÍ. A že se to netýká pouze dotyčné ochranné pomůcky, ale celkově jejich přístupu k životu. Tím pádem je jejich riziko nižší. Co platí? Co se týče roušek a respirátorů, podle mě ANI JEDNO. Nošení roušky je něco jiného než nošení helmy. Nebo používání bezpečnostních pásů v autě. Zejména proto, že je to nástroj nikoli pouze osobní, ale kolektivní bezpečnosti. Chráníme víc okolí než sami sebe. Rouška je tím pádem druhem nonverbální komunikace. Říká: beru nebezpečí covidu vážně (ať je to ve skutečnosti jakkoli), a tedy chráním i vás. Osobně to, že se roušky staly jakýmsi politickým symbolem, či vyjádřením politického názoru (nebo měkčeji řečeno společenského postoje), považuju za jednu z nejméně šťastných okolností posledního roku a půl. Nedává to smysl. Ale rozumím tomu, že spoluvytváří můj názor na daného člověka. Stejně jako ho spoluvytváří to, jestli má vyčištěné boty, jaké má hodinky nebo jestli přišel včas. Je věcí osobního vkusu a preferencí, jak konkrétně to názor na něj ovlivní. Já sám nemám roušky ani respirátory rád. Většina mi je malá a špatně se mi pod nimi dýchá. V místnosti se mi kvůli nim vždycky potí brýle. A jsem rád, když si roušku můžu sundat. ALE z nějakého důvodu mám respekt k lidem, kteří je nosí. Tím spíš, když je k tomu žádné oficiální nařízení nenutí. Beru to jako projev empatie, sebevědomí a ohledů na ostatní. Takže kdybych já byl ten manažer, co si vybírá zaměstnance, vzal bych toho, který přišel s rouškou.

Fun fakt: Německý básník Gottlob Burnmann (1737 - 1805) se proslavil tím, že nenáviděl písmeno r. Napsal 130 básní, ve kterých žádné r není. Údajně se snažil r eliminovat i z běžné mluvy a kvůli tomu 17 let nevyslovil své příjmení. Celkem dobrý trik, jak si pojistit určitý druh nesmrtelnosti. Pochybuju, že by mu “běžná tvorba” zajistila 200 let po smrti heslo na Wikipedii.

Fun fakt: McDonalds testoval v rámci “ozdravění” svých produktů brokolici s příchutí žvýkačky. V roce 2014 byla na zkoušku nabízena jako součást Happy Meal, místo poloviny hranolků. Z nějakého důvodu však ani dětem nechutnala, a společnost tento experiment rychle ukončila.

Takzvaný home office rozděluje zaměstnance korporací. Někteří ho zbožňují a žádají zaměstnavatele, aby z domova mohli pracovat i nadále. Jiní se chtějí vrátit do kanceláří. Ti se teď mohou zaštítit názorem výzkumníků z University College London, kteří tvrdí, že dojíždění z domova do práce přispívá duševnímu zdraví, fyzické kondici a rovnováze mezi prací a osobním životem. Lidem pracujícím v kanceláři se dokonce daří líp udržovat svou váhu. Vědci měli k dispozici data od vzorku asi 3000 zaměstnanců. “Cesta do kanceláře pomáhá vytvářet mnohem různorodější prožitky než to, když člověk pracuje z domova,” cituje deník The Times neurovědce se specializací na mozek Josepha Devlina. Oukej, je to možné. Ale některé prožitky například cestou autem po pražské Legerově třídě bych si celkem odpustil.

Nečekaný benefit elektromobility: majitelé elektroaut mají méně dopravních nehod. Z dat britské společnosti Lex Autolease (která provozuje asi 3000 osobních aut) vyplývá, že elektroauta mají o 50 procent nižší pravděpodobnost, že s nimi jejich řidič boural, než auta s benzínovými a naftovými motory. Podle expertů je to proto, že jezdí kvůli šetření baterie úsporněji, tedy pomaleji a méně ve stylu “brzda - plyn”. Výsledky výzkumu byly zveřejněny zhruba ve stejné době, kdy Tesla oznámila, že její nový roadster (v nabídce od příštího roku) bude nejrychlejším osobním autem v běžném prodeji, s maximální rychlostí 400 km/h.

Odjíždíte a musíte někomu svěřit jedno své dítě. Kdo z těchto dvou bude mít spíš vaši důvěru? Andreju Babišovi, nebo Vojtěchu Filipovi? Na tuhle, plus dalších asi 20 podobných otázek musíte odpovědět ve “volební kalkulačce”, kterou jsme připravili s Luďkem Staňkem. V mírně rozšířené podobě jsme ji vyplňovali ve středu v Node5 před publikem, od čtvrtka je pak k dispozici online všem. Pokud budete mít chuť přemýšlet o politice a politicích trochu jinak, vyplňte ji taky. Uzávěrka je do neděle, v příštím InfoPornu dám link na výsledky, plus k nim připojím pár poznámek a glos. Určitě vás napadne taky spoustu věcí, budu rád, když mi je pošlete.

Pro mladé a neklidné ekonomy: podívejte se na zadání zkoušky z ekonomie na Harvardu v roce 1957. Dalo by se? Nejsem ekonom a odpovědět bych nedokázal asi ani na jednu (když tedy nepočítám tzv. “mlžení”, což je literární žánr, ve kterém jsem po 30 let v médiích velmi dobrý), ale už samotné otázky mi přijdou jako zajímavé čtení. Doporučuju. (A vůbec nechci žertovat na poněkud “prostřelenou” notu, a to ve smyslu, jak by asi uspěli čeští exministři financí a samozřejmě současná ministryně. To ani nechci vědět.)

Tohle je naprosto boží instagramový účet: obsahuje “lego verze” slavných hudebních alb. Vždy včetně originálu. Čeští milovníci lega (sám mezi ně nepatřím, ale je jich hodně), budou takzvaně mrkat na drát.

Eknihy mají mnoho příznivců, například zakladatele Seznamu Ivo Lukačoviče, který v poslední době věnoval této své lásce několik tweetů (jeho účet je zamčený, takže pokud ho nesledujete, tak si je bohužel nepřečtete). Napsal třeba:

“Proc preferuji ctecku knih pred klasickou knihou?

- Lepe se drzi

- Mensi velikost (cestovani, do kapsy)

- Nastavitelna velikost fontu

- Podsviceni

- Na kliknuti preklad slova

- Nakupy primo ze ctecky (moznost vyzkouseni)

- Lepsi moznost poznamek, sdileni

- Vodotesna

Souhlas, já bych přidal například to, že si můžu koupit novou anglickou nebo americkou knížku přesně v den, kdy vychází (a nečekat, až přijde poštou, nebo až bude v nabídce například mezi knížkami v angličtině v pražských knihkupectvích). Na druhou stranu, čtení papírové knížky je pro mě stále top zážitek, a například večer do postele nebo po obědě na gauč preferuju výrazně papír. Čtečka se mi nepohodlně drží, a když usnu, šťouchá mě do žeber. (A jednou jsem měl komický úraz, kdy mi po usnutí vypadla z ruky, spadla na obličej a udělala monokl). Takže souboj eknihy vs. papír beru jako vyrovnaný, s tím, že výhody jednoho formátu nad druhým jsou situační. A zároveň platí, že jeden je téměř plnohodnotnou alternativou druhého. Argumenty PROTI eknihám jsou hezky shrnuté v článku, který shodou okolností vyšel v září v časopise The Atlantic.

Chcete se vrátit v čase? Prohlédněte si katalogy IKEA od roku 1950. Pro lidi, které fascinuje nebo aspoň zajímá design, je to fenomenální archiv. A samozřejmě stále platí, že OSOBNÍ návštěva IKEA byla, je a bude jednou z nejhorších možností, jak strávit několik hodin volného času. Doporučuje devět z deseti rozvedených manželství.

Děkuju, že čtete a posloucháte Jedno procento. Budu rád, když se stanete platícími předplatiteli. Užijte si fajn víkend!