Den kosmonautiky jsem v pondělí oslavil střízlivě, 60. výročí od Gagarinova letu mě dojímá méně, než bych čekal. Už jsem psal víckrát, že kosmonautika je moje celoživotní láska, a kdyby nepřišel převrat v roce 1989, pracoval bych asi jako inženýr v kosmickém výzkumu. Namlouvám si, že nakonec samozřejmě v tom americkém, ale bůhví, jak by to dopadlo. Pravda je, že jak stárnu, Rusko mě kupodivu irituje spíš víc než míň. Nicméně jsem si o Gagarinovi s chutí přečetl pár článků a zase se dozvěděl něco nového. V Timesech mě nejvíc pobavila poznámka v mé oblíbené rubrice Diář: Sovětský Svaz Gagarinův let tak přísně tajil, že o tom on sám nesměl říct ani rodině. Mamince pouze prozradil, že musí na služební cestu. “A kam, synáčku?”, zeptala se. “Daleko, maminko. Moc daleko,” odpověděl jí. Když se pak 12. dubna 1961 objevily první zprávy o tom, že první kosmonaut se jmenuje Jurij Gagarin, říkala ve Smolensku, kde žila a kde se Gagrin narodil, že to “jejich” Jurij určitě není. Je přece nadporučík…