Glosa: Rasismus je v našich genech. Rozum a srdce máme proto, abychom rasisty nebyli

Fotbalový incident ve Skotsku oživil debatu o rasismu. V Česku z něj pak převládá dojem jakéhosi ukřivdění. Ať už z toho, že náš hráč byl obviněn z rasistické poznámky (byť zašeptané do ucha), či z kolektivní viny, kterou si jako “země z Východu” neseme všichni. Jakoby nestačilo, že nás Britové stále řadí na Východ, když my jsme přece ve středu Evropy, a srdcem na Západě.

A teď je tu ještě tvrzení, že trpíme zastydlým rasismem. My! A máme to poslouchat od lidí ze země, která ve své koloniální minulosti lidi jiných ras zotročovala a obchodovala s nimi? Existuje snad větší nespravedlnost?

Na obranu, ať už svou, anebo konkrétních lidí, pak nejčastěji používáme stokrát obehraný argument. Ano, možná “to” trochu jako rasismus vypadalo, nebo znělo, ale ve skutečnosti o žádný rasismus nešlo. Skoro nikdo se za rasistu nepovažuje, a má proto velmi dobré argumenty: vždyť lidi jiné rasy má mezi přáteli, anebo je aspoň obdivuje a zná.

Ostatně i prezident Slávie Tvrdík sdílel tweet, jehož součástí bylo video, na kterém hráč obviněný z rasistické poznámky objímá v šatně černého spoluhráče. A o něm někdo chce tvrdit, že je to rasista? 

Logika je jasná a srozumitelná. Nehleďme na povrchní balast. Ignorujme poznámky, které mohou být vykládány různým způsobem, případně byly vyřčeny pod vlivem emocí. Není důležité to, jak věci vypadají, ale jaké ve skutečnosti jsou. Podstatné je to, co je uvnitř. A my dobře víme, že uvnitř žádnými rasisty nejsme. Ano?

Bohužel ne. Obávám se, že je to vlastně přesně naopak. Hluboko uvnitř jsme rasisty všichni. Tak to máme “defaultně” nastavené ve svých genech. Může za to evoluce, která nám jako součást výbavy pro přežití dala strach a nedůvěru k tomu, co je cizí a jiné než my. V tom jsme podobni primátům, mezi které jako živočišný druh patříme.

Máme stejné geny, ale naše chování se změnilo vlivem kultury a civilizace. Nikdo nemá uvnitř dobrou duši plnou lásky a empatie. Být dobrý člověk znamená vést každodenní bitvu se svými přírodou zakódovanými vzorci chování, předsudky a instinkty. Rasismus není nic jako “infekce”, kterou se můžeme nakazit. Anebo se z ní následně vyléčit. Rasismus je součástí naší přirozenosti, nad kterou vítězíme výchovou, vzděláním a intelektem.

To, že jsme v historii nikdy nebili černochy, není důkazem toho, že nejsme rasisty. Nemáme jiné geny než národy, které byly imperiálními mocnostmi. Nemůžeme chtít být součástí Západu, a zároveň tvrdit, že nemáme nic společného s jeho historickými traumaty a kostlivci ve skříni.

Když se dnes přejmenovávají ulice či celá města, strhávají sochy nebo zpochybňují stovky let stará umělecká díla, není to náprava dávných křivd. Ty napravit ani nejde, protože oběti ani pachatelé dávno nežijí, a ani jejich dohledatelní potomci. Nebojuje se s dávnou minulostí, ale s lidskou přirozeností. Tu máme společnou.

Geny jsou kódem naší biologické existence. Neoddělitelným a v krátkém horizontu, který hravě pokryje moderní historii, rovněž neměnným. Co nás definuje jako lidské bytosti, je naše chování. A to, jak ho posuzujeme a vnímáme, se naopak mění někdy až převatně rychle. Říkat: ano, možná vám připadá, že se chovám jako rasista, ale je to vaše vina, protože já ve skutečnosti “uvnitř” rasista nejsem, je hloupost.

Nebo ještě jinak, aby to bylo srozumitelné i pro fotbalové fanoušky. Lidská společnost je jako nalajnové hřiště se svými pravidly. A ano, ta pravidla se mění, ale vždycky platí ta aktuální. Nám se nemusí líbit, dokonce nám můžou připadat nesmyslná, a můžeme se odvolávat na ta platící kdysi. Protože ta jsme uznávali a podle nich chceme hrát.

Ale to je náš problém. Do značné části hlavně problém mojí generace, která se zamilovala do Západu, jak ho - s nadsázkou řečeno, jistě to u každého bylo trochu jinak - znala z amerických knížek či filmů a katalogů západoněmeckých obchodních domů. Jenže tenhle Západ už neexistuje. Změnil se, my ho nezajímáme, a naše mudrlantské poučování, co je a co není skutečný rasismus (případně sexismus či cokoli stejné kategorie), je pro něj míň než bzučením mouchy.

Ve Skotsku naši fotbalisté nedostali školení o tom, co je rasismus. My ostatní taky ne. To víme, a jak už jsem napsal, máme ho v sobě všichni. Paradoxně bez ohledu na naši rasu. Dostali jsme školení o tom, že stále platí starý Darwinův citát: přežije ten nejinteligentnější, a inteligence není nic jiného než schopnost se přizpůsobit. Tomu, na jakém se hraje hřišti a podle jakých pravidel.

Můžeme se stále dokola ujišťovat o tom, že nesportovní brutální chování, navíc zachycené televizními kamerami, je stokrát horším přestupkem než cosi, co snad zašeptal a možná i nezašeptal náš hráč svému protihráči do ucha. Můžeme se donekonečna podivovat nad tím, že označit někoho za opici je smrtelný hřích, ale nechat si nadávat do “východoevropských švábů” projde bez povšimnutí. Je v tom nějaká logika?

Není. Ale takové je hřiště a taková jsou pravidla. V takovém žijeme světě. V dnešním světě se hraje na různých hřištích, a my si samozřejmě můžeme vybrat. Západ nám se svou vlnou progresivismu, která zahrnuje i popsaný boj s rasismem, může připadat dekadentní, vyšinutý a možná až sebedestruktivní. Ale obávám se, že když se dobře rozhlédneme, je to stále to nejlepší hřiště, které je k dispozici.

(Pokud máte rádi Jedno procento, můžete mi koupit kafe na Buy me a coffee. Díky!)