Těžké problémy nemají lehká řešení, říká Tomáš Bella! Podcast#112

Zvu vás k poslechu nového podcastu Jedno procento, tentokrát se slovensým novinářem Tomášem Bellou. Poslouchejte na všech běžných platformách, odkazy zde!

Zde je krátký přepis části, ve které mluvíme o tom, proč vlády v Česku a na Slovensku tak selhávají v pandemii.

Před více než šesti lety založil s dalšími novináři slovenský Denník N, který vyvrací mýtus o tom, že média už nikdy nebudou růst a jsou odsouzená k temné budoucnosti. Možná ano, ale Denník N má dnes 60 tisíc předplatitelů, a z toho 20 tisíc jich získal loni.

Známe se s Tomášem Bellou (42) už skoro 20 let. Krátce jsme spolu pracovali ve vlastní česko-slovenské firmě, která pak byla na počátku startupu Piano Media. Ten později Tomáš několik let řídil a vytvořil z něj celosvětově úspěšnou společnost. Jak později řekl v otevřeném rozhovoru, z Piana odešel a vrátil se k žurnalistice kvůli depresím, kterými trpěl.

Píše články od čtrnácti let, dnes je členem představenstva a šéfem webu Denníku N. Noviny se stejnou značkou dnes existují i v Česku, v budoucnu možná i v dalších zemích. Bella sám o sobě říká, že by měl být jednou vystaven v muzeu jako jediný Slovák, který nepije alkohol a nevěří v Boha. V podcastu jsem s ním mluvil o pandemii, rozdílech mezi Čechy a Slováky, o depresích a o krizi středního věku.

Proč Slovensko stejně jako Česko dopadá v pandemii tak špatně a patří k nejhorším na světě?

Jednoduše by se dalo říct, že stále hledáme lehké řešení těžkého problému. Naše vláda se neumí smířit s tím, že jsou problémy, které nemají snadné řešení.

A jaké je to složité?

Spousty nudných a pracných věcí, které dělají země, kterým se v porovnání s námi v pandemii relativně daří. Od trasování až po správně zorganizované očkování. To se nám nezdá. Hledáme řešení, které by bylo zázračné, třeba na podzim to bylo plošné testování. Teď zase zkoumáme, jestli nenasadit ruskou vakcínu. Odmítáme svět, ve kterém se musí každý den pracovat. Myslíme si, že to lze vymyslet jinak.

Když tě poslouchám, tak mám pocit, že mluvíš o Češích. Vy jste se jako Slováci od nás emancipovali, ale dnes se ukazuje, že možná máme společného víc, než si myslíme.

Nedá se vyloučit, že po pandemii rozhodne EU, že se musíme zase spojit. Že jeden takhle problémový stát mezi sebou snesou, ale dva už je moc.

V Česku je součástí problému nedůvěra velké části lidí k vládě, která tím pádem nemá autoritu. Proč to na Slovensku, které si loni zvolilo vládu novou, není lepší?

Nová vláda přišla loni přesně v první měsíc pandemie. Vystřídala vládu gaunerů a zlodějů, takže měla čistý stl a všechny trumfy v rukou. A stejně dokázala kolosálně selhat. Nejvíc devastující slogan je, že stačí nekrást. To jsme na Slovensku tvrdili celé roky. Teď sme zjistili, že máme vládu, která nekrade a ani to snad nemyslí zle, ale je absolutně neschopná. Takže se objevuje názor, jestli by nebylo lepší, kdybychom neměli za premiéra někoho, kdo trochu krade, ale je schopný.

Jsou i horší možnosti. Když vám vládnou gauneři, kteří jsou navíc neschopní.

To ano, ale lepší by bylo mít prostě schopnou vládu. My se teď můžeme uklidňovat leda vtipem, že to nám měl říct někdo před volbami. Že si máme zvolit politika, který bude umět řídit stát.

Minimálně část české veřejnosti Slovensku závidí prezidentku. Jakou roli hraje v pandemii ona?

Dělá, co může. Ale moc nemůže. I na Slovensku na ni stále obdivně hledíme a není pochyb, že je o několik tříd jinde než ostatní politici. A hlavně máme radost, že nám ji Češi závidí. To je asi tak polovina její role. Avšak reálnou moc nemá.

Jaký byl rok pandemie pro tebe?

Hlavně nudný. Říkám s opatrným vědomím toho, že v porovnání s řadou jiných lidí se nic hrozného neděje. Ale je to ta. Když jsi zdravý a ve tvém bezproostředním okolí ti nikdo neumřel, tak nejhorší je asi ta ubíjející nuda.

Co ti nejvíc pomáhá?

Asi naděje, že to nebude trvat dlouho a pandemie bude za námi. Nedávno jsem někde psal, že už je to přesně rok, co si myslíme, že do půl roku bude po pandemie. A teď si taky myslíme, že do půl roku bude do pandemii. si je to nějaký obranný mechanismus v naší mysli. Věříme tomu, že v létě pojedeme na dovolenou, i když na ni asi nepojedeme. Ale kdyby nám v březnu 2020 někdo řekl, že to bude trvat dva roky, tak to asi nepřežijeme. Takže tahle rozkouskovaná naděje je lepší. A je zajímavé, že i ti nejracionálnější lidé poslouchají experty, kteří říkají, že to ještě bude těžké, a vnitřně musí vědět, že mají pravdu, ale stejně zároveň věří tomu, že se to nějakým zázrakem vyřeší.

Zmínil jsi experty. Ti v Česku moc dobrou práci neudělali. Zdá se mi, že jsme jich měli příliš mnoho a že velmi často říkali věci, které se později ukázaly být hloupostmi.

V tom je Slovensko jiné než Česko. Zkušenost s experty je velmi specifický český zážitek. My jsme nikdy neměli žádnou “doktorku Pekovou”, a kdybych měli, tak ji žádné velké médium nedá na titulní stranu. A když se objevil někdo s excentrickými názory, tak se mezi odborníky okamžitě vzedmula vlna nesouhlasu a toho člověka umlátili čepicemi. Zdálo se mi divné, že česká média dávají slovo každému. Zdá se mi, že my jsme byli mnohem opatrnější, než jsme někoho vyhlásili za experta. 

Jak pandemie dopadne?

My teď vydáváme v nakladatelství knížku Fareeda Zakarii, který na tři sta stranách popisuje, jak svět bude po pandemii zcela jiný. Jsou tam velmi zajímavé úvahy, ale já si myslím, že se jako lidstvo poučíme jen velmi málo. Že za dva až tři roky bude většina věcí stejná jako před pandemií, možná s výjimkou leteckého průmyslu. Ale tam bude důvodem změny spíš problém s klimatem než pandemie. Přemýšlel jsem, že bych někomu prodal nápad, že napíšu knížku, kde popíšu, jak svět bude úplně stejný. Ale to by asi nikdo nečetl. Nicméně jsem přesvědčený, že schopnost lidí nepoučit se z vlastních chyb se velmi podceňuje.

Poslouchejte celý podcast (1h08min), odkazy zde. Děkuji, že posloucháte!