První sobota v únoru je “den zmrzliny k snídani”. Slaví se od sedmdesátých let minulého století, tradice podle Wikipedie vznikla tak, že když počátkem šedesátých let chtěla Florence Rappaportová z Rochesteru ve státě New York nějak potěšit svých šest dětí, a ven se kvůli sněhové vichřici nedalo jít, tak jim řekla, že je den, kdy je povoleno jíst zmrzlinu i ráno. A že to tak je vždycky první sobotu v únoru. Děti si to na rozdíl od ní pamatovaly, a tak se u Rappaportů jedla zmrzlina k snídani i napřesrok, pak zase, a znovu, a nakonec se z toho stala nejdřív v Americe a pak i celosvětově docela známá tradice. Státem, kde se překvapivě hodně rozšířila, je Izrael. Jak loni napsal deník Jerusalem Post, první únorovou sobotu snídá zmrzlinu až 100 tisíc Izraelců.

Proč nás jako dospělé zmrzlina k snídani zas tolik neláká? Ta jednoduchá odpověď zní: protože si ji můžeme dát kdykoli. Tím pádem to ztrácí na výjimečnosti. Zmrzlina je takovou metaforou dostupnosti požitku. Když vidíme dítě, které jí…