10 stručných poznámek k volbám

1. Volby dopadly z mého pohledu nejlépe, jak mohly. Když použijeme klišé “rozdané karty”, pak s těmi z podzimu 2021 nešlo sehrát lepší partii. Do parlamentu se nedostaly tři relativně silné strany, které se projevují nedemokraticky, protizápadně či extrémisticky: KSČM, ČSSD a Přísaha. Hlasy jejich voličů tedy propadly. Žádné proevropské a prozápadní straně se nic takového nestalo. V tom je unikátnost výsledku.

2. Zároveň to znamená, že výsledek voleb není nějakým “otiskem” české reality roku 2021. Pokud bychom analyzovali odevzdané hlasy, je těch “proti” (v subjektivním smyslu popsaném výše) víc než “pro”. A to ještě nevíme, jak jsou sympatie rozděleny mezi těmi, kteří k volbám nepřišli. Že volby dopadly právě takto, je výsledkem šťastné náhody (jak chytře napsal například Marek Prokop na Facebooku). Pro vítěze voleb by v tomto faktu měl být zakódován závazek, že se pokusí tuhle zemi aspoň několik let dobře řídit, a tedy kultivovat. Nové volby mohou situaci dnešních vítězů jen zhoršit. Lepší už to nebude, jak říká další klišé.

   

3. Konec komunistů ve sněmovně je symbolicky krásnou, skoro dojemnou událostí. Kdyby mi někdo v roce 1990 řekl, že to bude trvat 31 let, tak mu nevěřím. Před pěti lety bych zase nevěřil tomu, že se toho ještě dočkám. Otázka zní, zda je to konec definitivní, a mladí komunisté z generace Z (možná první generace opravdu nových a autentických komunistů?) si založí jinou stranu, anebo zda si KSČM předělejí ke svému obrazu. Situaci zjednodušuje a zároveň komplikuje majetek, který KSČM stále má. Vlastně by bylo nejlepší, kdyby v následujícím období tento majetek někdo rozkradl, a strana by definitivně zanikla.

4. Jakkoli má pád KSČM symbolický význam, propad ČSSD pod pětiprocentní hranici mě potěšil snad ještě víc. ČSSD mi nikdy nebyla sympatická a ani jednou za posledních 31 let mě nenapadlo, byť na vteřinu, že bych ji mohl volit. Ale v zásadě jsem ji bral jak standardní a čitelnou politickou sílu. Za Sobotky začala být ČSSD směšná (ne úplně a pouze Sobotkovou vinou, byť tomu samozřejmě jeho nulové schopnosti lídra i politika napomohly), za Hamáčka se však stala směšně odpudivou. Zdaleka nejhorším “výrobkem” posledního období pak byla Jana Maláčová. Nelze to doložit daty, ale vsadil bych se, že její zviditelnění zhruba v posledním roce (které kulminovalo založením “husté dvojky” s Matějem Stropnickým) ČSSD stáhlo pod zmíněných pět procent.

5. Pád Pirátů v rámci úspěšné koalice se STAN je zajímavým úkazem, který by si zasloužil kapitolu do nějaké odborné knihy politologie. Opět čistá spekulace: soudím, že kdyby tyto dvě strany nekandidovaly v koalici, tak Piráti mají klidně 15 až 20 poslanců (nyní budou mít 4), a Starostové by se při nejhorším scénáři ani nemuseli do Sněmovny dostat. Proč se to otočilo? Piráti Starosty “provezli” průsmykem pětiprocentní smrti, půjčili Starostům “jistotu” zvolení, a tím jim umožnili, aby se v kampani chovali sebevědomě, konzistentně a státnicky. Sami se naopak chovali nepředvídatelně a protisystémově, protože to mají od svého vzniku ve své DNA. Jejich konzervativnější příznivci se ve volbách rozhodli tuhle nejistotu a nepředvídatelnost trošku “vykompenzovat” kroužky pro Starosty. Zřejmě ani sami netušili, že je “vykroužkují” až téměř k anihilaci. Slovy Václava Klause se tak zrodila největší “nevýhra” těchto voleb.

6. Vít Rakušan je pro běžné voliče naopak největším objevem těchto voleb. Je politikem, pro kterého v angličtině existuje hezký přívlastek “no-nonsense”. Věcný, sympatický a vzdělaný, skromně působící, a zároveň charismatický. Moje žena o něm řekla, že je takový “cuddly”, a přesně tak na voličky působí. Milý, doslova k pomazlení. A jeho charisma neirituje ani muže, kterým někdy vadí politici, kteří jsou příliš pohlední nebo mají mnoho nadbytečné svalové hmoty. Rakušan je sympaťák, který se líbí ženám, ale muži s ním klidně půjdou na pivo.

7. Babiš tyhle volby prohrál. Nemusí to znamenat jeho úplný konec. Může vyhrát příští volby. Může se stát prezidentem. Proto postupuje celkem oparně. První půlku první tiskové konference po volbách zvládl, v té druhé mu už ujížděly nervy. Ale nejvíc ze všeho byla zřejmá, skoro hmatatelná jeho osamělost. A to se obklopil svými nejbližšími, od manželky, přes věrnou Schillerovou až po nevyspalého poskoka Havlíčka. Osamělost daná tím, že se s nikým nesnese a neumí si vybrat lidi, kterým by aspoň trochu věřil. A na kom by mu záleželo. Tenhle rys sociopata - na nikom a ničem mu nezáleží - dělá z Andreje Babiše jednoho z nejnebezpečnějších lidí, kteří se v Česku dostali od roku 1990 do nějaké vysoké funkce.

8. Všechno, co se děje kolem Miloše Zemana je nedůstojné, trapné a neuvěřitelné.

9. Petr Fiala se důsledně snaží být pravým opakem Andreje Babiše. Zdvořilý, empatický, týmový, věcný, slušný a akurátní. Smutnou pravdou je, že to nezaručuje, že bude dobrým premiérem. Ale může být. Tolik lidí včetně mě ho v posledním roce či dvou letech podceňovalo, a on překvapil. Avšak pokud se stane premiérem, bude řídit zemi v době a v situaci, která objektivně patří - doma i globálně - k nejsložitějším od pádu komunismu. O Babišovi jsme si říkali, “nedá se mu věřit nos mezi očima, ale aspoň bude schopný manažer”, a zcela jsme se mýlili. O Fialovi si říkáme, “je slušný a ohleduplný, to jako lídr musí selhat”, a třeba se zase mýlíme. Snaha hrát si na “Nagano” ve volebním štábu Spolu byla trapná a nevhodná, minimálně pro všechny, kdo to sledovali bez “emočního návalu” například v televizi. A když Marian Jurečka přirovnal Petra Fialu k brankáři Dominiku Haškovi, svým způsobem se mi ulevilo. Ano, v tuhle chvíli to přestalo být “moje” vítězství, které bych měl sledovat s obavami a stachem, a z těch tří lidí na pódiu - Fialy, Pekartové Adamové i Jurečky - se stali tři politici, z kterých si můžu dělat legraci. Třeba i zlou. Ano, cynismus je laciný a trošku i zbabělý postoj k politice. Ale v 53 letech na něj mám zároveň trošku právo, myslím si.

10. Jak to dopadne? Odvolávám se na svou pozici veselého pesimismu. Dopadne to špatně, protože v politice to NIKDY nedopadne dobře. Ale bude to radostnější a příjemnější, než se zdálo před volbami. Než jsme vůbec mohli doufat. Držme si palce.

Děkuji, že čtete a posloucháte Jedno procento. Můžete mi poslat svoje poznámky a připomínky, budu rád, a s ještě větší radostí je zde případně doplním. Jedno procento můžete také podpořit, když se přihlásíte k odběru newsletteru, nebo se stanete platícím předplatitelem.