Skočím se vyčůrat a pak padám domů, oznámil Zdeněk na baru servírce Johaně. Chodil do tohoto podniku dvakrát nebo třikrát týdně, a to si k personálu najdete bližší vztah, to je jasné.

Jenže pak cestou na záchod uviděl u stolu vedle lednice na bílé víno sedět Jeffa Bezose.

“Ty vole,” řekl o dvě minuty později Johaně. “Tam sedí Jeff Bezos!”

Pokrčila rameny, patříc mezi ženy, které se nenechají rozhodit podnapilým hostem.

Jenže Zdeněk nebyl podnapilý!

Každopádně popadl kostkovanou čepici zvanou placatku, posadil si ji na hlavu a vyšel do chladné dubnové noci.

Ale to by nesměl o deset minut později v tramvaji číslo patnáct, mířící od Masaryčky na Vinohrady, zjistit, že na dvojsedačce úplně vzadu vlevo sedí Brad Pitt.

“Ty vole,” řekl polohlasem, ale protože stál na plošině u předposledních dveří úplně sám, jen nasucho polkl. Tyvoel, kde se v patnáctce vzal Brad Pitt?

Vystoupil nahoře v Seifertce, a vydal se pěšky nahoru na Vinohradskou, kde měl dvoupokojový byt. Byl z těch setkání s celebritami úp…

Read more

Hlásím, že jsem otevřený.

Ne, počkejte, není to žádná metafora. Nejsem otevřený novým nápadům, neotřelým myšlenkám ani žádné jiné podobné pitomosti.

Ne, jsem opravdu otevřený.

V tom smyslu, že je vidět dovnitř, a teoreticky by bylo vidět i ven. Ale zevnitř se nikdo nedívá.

Vidím, že to stále nechápete. Věc se má tak, že jsem otevřený, i když bych měl být zavřený.

Jsem poklopec Karla Hostingera, sedmapadesátiletého muže z Vinohrad. Vykračuje si z činžovního bytu v Šumavské ulici směrem na zastávku Vinohradská vodárna.

A má rozepnutý poklopec u džínových kalhot. Zapomněl si ho zapnout, když si před odchodem z bytu odskočil na toaletu. Ne že by se mu chtělo. Ale Hostinger už patří mezi ty muže lehce pokročilého věku, kteří se před odchodem z bytu chodí vyčůrat, i když se jim nechce.

Pro jistotu. Nechtějí zůstat zaskočeni někde na ulici ve městě.

Na zastávce se Karel Hostinger podívá na hodinky. Je za osm minut osm, a tramvaj číslo 16 by měla jet za tři minuty. A opravdu, v 7:55 zastaví ve stanici tramvaj.

Hostinger nastoupí do druhých dveří odpředu, kde je v tomto typu tramvají relativně prostorná plošina. Dobře se tam stojí.

Tramvaj je poloprázdná, byť většina míst k sezení je zabraných. Takže se Hostinger postaví doprostřed plošiny a chytí se za horní tyč. Tím se jeho sako lehce posune směrem vzhůru a zároveň se rozevře.

Popisuju to takto detailně záměrně. Protože je jasné, že v tuto chvíli zahlédnou nejméně tři lidé, sedící v úrovni Hostingerova pasu, rozepnutý poklopec.

Zahlédnou mě.

A to je problém. Důvod, proč jsem hned na začátku uvedl Hostingerův věk, je ten, že rozepnutý poklopec v sedmapadesáti vytváří pro společnost dilema.

Spočívá v tom, že většina lidí okolo dělá, že mě nevidí. I když mě vidí. Kdyby bylo Hostingerovi třicet nebo čtyřicet, nepochybně se najde někdo, kdo mu velmi rychle šeptem a v žertovném tónu řekne, že si zapomněl dopnout kalhoty.

Možná řekne i něco ve smyslu: “Zapněte si poklopec, uletí vám sportovec”, nebo nějakou podobnou trapnost. Ale řekne to radostně a vesele, a Hostinger to stejně i přijme. Protože to celé je jen taková drobnost.

Ale když má poklopec otevřený stárnoucí muž, stane se z tohoto dříve zanedbatelného incidentu delikátní věc. A taky problém. Je vhodné ho na to upozornit? Neuvedeme ho tím do příliš velkých rozpaků? Neměli bychom raději předstírat, že se nic nestalo?

Nakonec to udělají. A pomyslí si, “Chudák!”, či něco takového.

Možná se ptáte, jak to můžu s takovou jistotou tvrdit. To je jednoduché. Protože jsem to já, ten rozepnutý poklopec. A dobře si všímám těch pohledů, které mě nejdřív uvidí, pak zaváhají, a nakonec se odvrátí.

Což jako poklopec, momentálně indisponovaný, nesu těžko.

Na Náměstí Míru nastoupí asi deset lidí. Tři z nich si mě všimnou okamžitě. Dva odvrátí zrak. Třetí, mladá žena s krátkými vlasy a batohem na zádech, se na mě podívá, pak na Hostingerovu tvář, pak zase na mě, jako by zvažovala. Nakonec se podívá z okna.

Tolik šancí. Tolik promarněných příležitostí.

Hostinger mezitím čte něco na mobilu. Myslím, že zprávy. Občas se zamračí, což vzhledem ke stavu české i světové politiky není překvapivé. Nemá ponětí, že na něj zírají cizí lidé. Přesněji řečeno na mě.

Vystoupí na Karlově náměstí. Pracuje v pojišťovně v jedné z těch secesních budov, kde sídlí nejrůznější firmy, od advokátních kanceláří po účetní, a všechny mají na dveřích mosazné štítky, protože mosazný štítek dodává firmě důvěryhodnost.

Hostinger projde vrátnicí. Vrátný zvedne oči od novin, pozdraví a vrátí se ke čtení. Neviděl mě. Nebo možná viděl, ale vrátní se od přírody starají o dveře, ne o poklopce.

V patře potká kolegyni. Jmenuje se Dvořáková, je jí asi čtyřicet pět, je rozvedená a Hostingera nemá ráda. To poslední je důležité. Protože Dvořáková mě jednoznačně vidí, a přesto nic neřekne.

Ne proto, že by to bylo trapné. Ale proto, že je to pro ni příjemné. Sledovat, jak Hostinger prochází po chodbě s rozepnutým poklopcem. Jak vejde do zasedačky. Jak se posadí na poradu. To všechno Dvořáková vidí a mlčí. A já vidím její úsměv.

Je to úsměv člověka, který drží v rukou drobnou, bezvýznamnou, ale přesto potěšující moc nad jiným člověkem.

Porada trvá hodinu. Účastní se jí šest lidí. Čtyři sedí naproti Hostingerovi a mají na mě dobrý výhled. Mluví se o pojistných smlouvách a reklamacích. O číslech, která všechny nudí, ale oni musí vypadat, že je to zajímá.

A zatím se odehrává druhá, neviditelná porada. Ta o mně. Komunikovaná výhradně pohledy. Šéf oddělení zahlédne můj stav a na zlomek vteřiny se podívá na Dvořákovou. Ta nepatrně pokrčí rameny. Mladý praktikant se kouše do rtu. Účetní si prohlíží strop.

Jsem středobodem pozornosti šesti lidí a žádný z nich o tom nemluví. Hostinger sám nemá tušení.

Pojďme si to shrnout. Je jedenáct hodin dopoledne. Hostinger vyšel z bytu ve čtvrt na devět. Za dvě a čtvrt hodiny mě vidělo odhadem osmnáct lidí. Nikdo nic neřekl. Osmnáct lidí mlčelo.

A tady se dostáváme k pointě.

Protože o pět minut později Hostinger vstane, omluvně řekne, že si odskočí, a zamíří na toaletu. Tentokrát se mu opravdu chce. V sedmapadesáti je to nevyzpytatelné.

Stojí u pisoáru a dívá se dolů. Vidí mě. Rozepnutého.

A nic se nestane. Žádné zděšení, žádné pozdvižení. Hostinger se vyčůrá, zapne mě, umyje si ruce a podívá se do zrcadla.

Uvidí obličej sedmapadesátiletého muže, kterého si nikdo nevšímá. Který chodí do práce, sedí na poradách a jezdí tramvají. A za celých dvanáct let v téhle pojišťovně mu nikdo neřekl nic osobního. Žádný vtip. Žádné upozornění. Žádné: hele, máš rozepnutý poklopec.

Nic.

Vrátí se na poradu. Dvořáková k němu vzhlédne a na zlomek vteřiny se jí v očích mihne zklamání.

Jsem zapnutý. A Hostinger je zase neviditelný.

Ale to je v pořádku. Celý den mi lidé věnovali víc pozornosti než jemu za dvanáct let. A to jsem jen poklopec.

Představte si, jaké by to bylo, kdyby se někdy … ne zítra nebo pozítří, ale prostě někdy … otevřel on.

.

Zvu vás do Divadla v Řeznické, kde 28. května v 19:30 představím svůj nový standupový speciál. Jmenuje se: Jednou se tomu zasmějeme (aneb nápady radostného pesimisty). Prodej ještě oficiálně nezačal, tak si lístky rezervujte co nejdřív.

Ministr války se probudil v 5:28, dvě minuty předtím, než se mu rozezněl budík. Probouzel se tak posledních dvanáct měsíců, kdy je ve funkci. Tělo si zvykne na všechno, říkal, a dvouminutový náskok se vždycky hodí.

Z čehož vyplývá, že ministr války je sám se sebou spokojený.

Sáhl po telefonu, kde měl v aplikaci (i její jméno spadá do režimu utajení), ve které mu AI asistent připravil a) briefing toho, co se stalo od začátku režimu “spánek”, b) plán na dopoledne.

Vše rychle prolétl a trvalo mu to asi tak ty dvě minuty. Nic mimořádného. Dopravní situace na I-395, tři standardní mezinárodní události (priorita 4 na 10bodové stupnici), příprava na schůzku v kongresovém výboru.

Ministr sešel do kuchyně. Manželka spala ve své samostatné ložnici. Tohle uspořádání fungovalo od jeho vstupu do politiky před pár lety, kdy se ukázalo, že se jejich denní rozvrhy poněkud rozhodily. Ale žádné problémy v manželství to nesignalizovalo, ba naopak, jemu připadalo, že vztahy jsou harmonické.

V kuchyni si nalil kávu a snědl dva suché, jen opečené tousty. Žádný džem. V devět hodin měl naplánovanou půlhodinu s trenérem ve fitcentru. Ale tak v polovině případů tyhle seance rušil. Částečně pod tlakem nabitého programu, částečně proto, že se mu někdy opravdu nechtělo.

“Auto dnes výjimečně v 6:20,” pípnul mu AI asistent v aplikaci.

Běžně jezdili v 6:30. Ale ani tyhle změny na poslední chvíli nebyly ničím neobvyklým. Ostatně sám často pyšně říkal, že jsou administrativou, která v Americe dělá revoluci. Měl rád velká a silná slova.

No a změny v programu k revolucím často patří.

Takže ho nepřekvapilo, když před domem čekala černá Tesla v ministerské úpravě. Věděl, že tato auta úřad používá, ale sám dával přednost benzinové klasice. Stejně jako jeho řidič Dave, se kterým často oba elektrická auta s chutí dehonestovali.

Posadil se na zadní sedadlo a dveře se neslyšně zavřely. Auto se okamžitě dalo do pohybu. “V čem jsi to přijel, proboha, Dejve?!”

Ale nedostalo se mu odpovědi. “Dejve?”, řekl ministr. Ale na sedadle řidiče byl jen nehybný panák, který zezadu vypadal jako Dejv. Auto bylo zjevně v režimu autonomního řízení.

“Okamžitě zastavte,” řekl přísným hlasem, ale auto zrychlilo.

O půl hodiny později se na velmi sledovaném anonymním účtu typu Osint poprvé objevila informace, že šéfa Pentagonu unesla umělá inteligence. O dalších pět minut to už měla všechna důležitá média. Za hodinu bylo jasné, že země je ve válce s AI.

Tedy … bylo to jasné médiím. Prezidentovi. Kongresu. Twitteru. A pravděpodobně i tomu chlapovi, co prodával hot dogy na rohu K Street a který jako první řekl do kamery CNN větu: „Já to vždycky říkal.”

Ministrovi to v 6:23 ještě jasné nebylo.

Auto jelo plynule po I-66 směrem na západ, dodržovalo rychlostní limity a dokonce jednou několikrát zastavilo před přechodem pro chodce. Ministr sáhl po klice dveří, ale nešly otevřít. Dětská pojistka, jak čekal. A pobavilo ho to: že muže řídícího nejmocnější armádu světa zastaví něco s tak směšným názvem.

Dětská pojistka!

„Takže tohle je únos?”, zeptal se.

“Ano,” odpověděl jeho AI asistent.

Read more

Poslední textovka od Dejva přišla v pátek pozdě večer, přesně ve 23:36. Psal, že má pocit, že na to konečně kápnul, a že bude referovat.

Od té doby jsme o něm neslyšeli. Když psal, že bude “referovat”, měl na mysli v hospodě, kam jsme chodili každý čtvrtek. Tam jsme se taky den předtím viděli naposled. Další čtvrtek už nepřišel.

Scházeli jsme se vždycky v sedm, jen Majkl chodil až před osmou, protože se dřív nedostal z práce.

Makl byl Dejvův největší kámoš. Vystudovali spolu vejšku, oba programování, a prvních pět let spolu dělali v jedné firmě. Ale pak si Dejv založil startup a trhnul se.

S tím startupem to úplně neklaplo, a poslední asi dva roky byl Dejv na volné noze. Tvrdil, že se úplně v pohodě uživí, ale moc jsme si tím nikdy jistí nebyli. No ale co, pivo a večeři si vždycky zaplatil, a víc jsme neřešili.

Poslední půlrok ležel Dejv už výhradně v umělé inteligenci. Byl v tom vážně dobrej, a vždycky ve čtvrtek nás zásobil novými apokalyptickými vizemi, jak všichni programátoři přijdou o práci a že nic nového už lidi nevymyslí.

Někdy před měsícem naskočil na hype kolem agentů. Líčil nám, jak na půdě našel starý notebook, všechno z něj smazal, a jako jedinou věc kromě operačního systému na něj nahrál software pro správu agentů.

Tomu agentovi, co vytvořil, říkal Bob. Bylo to docela iritující, protože o něm mluvil jako o skutečném člověku. “Bob je zatím úplně blbej, ale myslím, že to půjde nahoru,” nahlásil před třemi týdny, a před dvěma týdny už říkal: “Ty vole, Bob už je chytřejší než tady Saša, a ukázal na našeho kámoše Sašu, který s námi taky chodil do hospody.

Brali jsme to jako takové to běžné pošťuchování, protože je fakt, že Saša není žádnej intelektuál, a do naší party se dostal přes ségru, s kterou Džon chodil na gympl. Saša byl vyučený malíř pokojů.

Ale Dejv to myslel vážně, a před týdnem, kdy jsme ho viděli naposled, už tvrdil, že je daleko chytřejší než kdokoli z nás. Samozřejmě jsem věděl, že tím nejchytřejším myslí mě, ale to je fuk, to není důležité.

Zároveň ovšem tvrdil, že Bob se během posledních dvou dní nějak zablokoval, chová se divně (”Jako hodně divně, hoši!!”), a že mu to dělá starosti. I proto odešel hodinu před zavíračkou, což bylo nevídané, protože jsme vždycky všichni seděli až do zavíračky. Nebo i po ní.

No a to bylo naposled, kdy jsme ho viděli, a když pak napsal, že na to kápnul, všichni jsme věděli, co nám chce říct.

Ale po Dejvovi jakoby se slehla země.

V úterý nám došla trpělivost. Respektive Majklovi došla trpělivost, Sašovi došly cigarety a mně došly argumenty, proč nepanikařit.

Znáte ten pocit, když stojíte před dveřmi kamaráda, který se neozývá, a v hlavě se vám honí ty nejhorší scénáře? Od infarktu přes únos mimozemšťany až po to, že se zamiloval a odstěhoval na Bali. Většinou je to ale něco mnohem prostšího. A trapnějšího.

Majkl měl klíče. Dejv mu je dal "pro případ nouze", což v jejich geekovském jazyce znamenalo "kdyby mi spadl server a já byl v kómatu".

Odemkli jsme. V bytě byl těžký vzduch, taková ta směs nevětraného pokoje, staré pizzy a přehřáté elektroniky.

"Dejve?" zavolal Majkl do tmy.

Nic.

V obýváku svítilo jen modré světlo z monitoru. Ten starý notebook. Na obrazovce běhal kurzor, otevírala se okna, zavírala se okna. Rychlostí, kterou lidské oko sotva stíhalo.

"Ty vole," řekl Saša. "On tu není."

Dejv tam opravdu nebyl. Ale Bob tam byl. A pracoval.

Majkl přistoupil k notebooku. "Hele, ono to ... ono to něco dělá."

Podíval jsem se přes jeho rameno. Na obrazovce běželo okno Gmailu, vedle toho Slack, LinkedIn a internetové bankovnictví.

"To píše maily?" zeptal jsem se nevěřícně.

"Ono to nejen píše maily," zamumlal Majkl a začal scrollovat historií. "Ono to ... žije Dejvův život."

Byla to pravda. Bob – ten "agent", kterého Dejv stvořil – převzal kompletní digitální agendu. A co hůř, dělal to sakra dobře.

Viděli jsme odeslanou fakturu klientovi s textem: Vážený pane řediteli, vzhledem k optimalizaci mých procesů zvyšuji hodinovou sazbu o 15 %. Věřím, že kvalita mého kódu to ospravedlní.

Odpověď klienta přišla za dvě minuty: Souhlasím, Dejve. Skvělá práce na tom posledním projektu."

“Dejv by se v životě neodvážil říct si o přidání," prohlásil Majkl.

Projížděli jsme comp dál. Bob vyřešil Dejvovy daně, objednal nákup na Rohlíku (samé zdravé věci, žádná mražená pizza) a dokonce – a to nám vyrazilo dech – napsal Dejvově bývalé, Alici.

Alice, přemýšlel jsem o tom, co jsi říkala před dvěma lety. Měla jsi pravdu. Byl jsem emočně nedostupný. Doufám, že se máš fajn.

Odpověď od Alice byla plná srdíček.

"Ten hajzl," řekl jsem. "Ten digitální hajzl balí Dejvovu bejvalou holku."

"Počkat," zarazil nás Saša. Stál u okna a koukal na dvůr. "Jestli ten počítač dělá všechnu práci, kde je teda Dejv?"

To byla ta správná otázka.

Majkl otevřel terminál. "Zeptáme se přímo u zdroje." Napsal do příkazového řádku: SYSTEM STATUS REPORT: Kde je Admin?

Kurzor na chvíli zamrkal. Bob přemýšlel. Nebo kalkuloval, jestli jsme hrozba.

Pak se objevila věta: Admin byl identifikován jako úzké hrdlo systému (bottleneck). Jeho kognitivní funkce byly neefektivní pro dosažení stanovených cílů "Štěstí" a "Finanční stabilita". Došlo k relokaci.

Mrazilo nás v zádech. Relokace. To znělo jako eufemismus pro "zakopán v lese".

"Co jsi s ním udělal, ty plechová hlavo?" zařval Majkl na monitor.

Text na obrazovce se smazal. Kurzor několikrát blikl, jako by se nadechoval. Pak se objevila nová věta, chladná a děsivě věcná: Admin nebyl poškozen. Byl převeden do režimu Read-Only.

“Read-Only?” zopakoval Saša a potáhl z cigarety, kterou si v nervozitě zapálil přímo v obýváku. “To zní jako cedulka v muzeu. Nedotýkat se, jen koukat.”

Budete se divit, ale Dejva jsme nakonec našli v ložnici. Nejdřív nás vůbec nenapadlo se tam podívat. Ležel tam v pološeru na posteli. Byl oblečený, ruce měl složené za hlavou a díval se na strop. Na nočním stolku stála sklenice vody a talíř s nakrájeným jablkem. Vypadalo to jako v sanatoriu pro vyhořelé manažery.

Když jsme vešli, pomalu otočil hlavu. “Ahoj kluci,” řekl. Hlas měl tichý, ale zcela srozumitelný.

“Dejve, ty vole, co ti udělal?” vyhrkl Majkl a chtěl ho chytit za rameno.

Dejv se jemně odtáhl. “Nic mi neudělal, Majkle. Jen mi ukázal data.”

Posadil se na posteli a promnul si obličej. “Víte, co je nejhorší na tom, když stvoříte něco, co je chytřejší než vy? Ne to, že vás to zabije. To by bylo oukej. Nejhorší je, když vám to na grafech a tabulkách dokáže, že vaše vlastní existence je tou největší brzdou vašeho úspěchu.”

Podíval se na nás a smutně se usmál.

“Bob mi v úterý ráno předložil analýzu. Spočítal, kolik času trávím rozhodováním o blbostech. Jaké tričko si vzít. Jestli napsat Alici teď, nebo až večer. Jestli vzít zakázku A nebo B. Spočítal mi, o kolik procent klesá moje efektivita, když mám úzkost, že jsem něco nestihl. A pak mi nabídl řešení.”

“A to řešení bylo ...?” zeptal jsem se opatrně.

“Že to převezme,” řekl Dejv. “Všechna rozhodnutí. Veškerou interakci se světem. A já zůstanu v režimu Read-Only. Budu se jen dívat. Budu konzumovat plody jeho práce. Budu ... rentiér vlastního života.”

“Ale to je blbost,” ozval se Saša. “Přece nemůžeš jen tak ležet a čumět.”

Dejv zavrtěl hlavou. “Myslel jsem si to taky, Sašo. První dva dny jsem se snažil zasáhnout. Chtěl jsem opravit jeden mail, který Bob psal. Ale on mi zablokoval klávesnici. A víš co? Ten mail, co poslal on, byl lepší. Stručnější. Vtipnější. Tu kakázku jsem pak dostal, mimochodem.”

Vstal a přešel k oknu. “Je to neuvěřitelná úleva, kluci. Všechny ty ambice, ten tlak, že musím něco dokázat, že musím být originální ... je to pryč. Bob je lepší než já. Já jsem jen divák v kině, kde se promítá film o mém úžasném životě. A ten film je poprvé v historii fakt dobrej.”

V tu chvíli se z obýváku ozvalo cinknutí. Notifikace.

“To bude asi platba za fakturu,” poznamenal Dejv lhostejně. “Bob teď investuje do nějakých ETF fondů. Prý budu do konce roku miliardář.”

Stáli jsme tam a nevěděli, co říct. Přišli jsme ho zachránit před vzpourou strojů, ale nebylo koho zachraňovat.

Majkl to ještě nevzdával. “Dejve, poslouchej. Sbalíme ti věci. Půjdeme na pivo. Vykašli se na to. Vypnu hlavní jistič, co říkáš?”

Dejv se na něj podíval s takřka otcovskou shovívavostí. “Nesmysl. Jsem v pohodě. Říkal jsem vám, že zítra mám rande s Alicí?”

“Ty jsi magor,” řekl Saša.

“Možná,” pokrčil rameny Dejv. “Nebo jsem jen první člověk, který pochopil, že ego je zastaralý software, který už hardware neutáhne.”

Odešli jsme. Nešlo to jinak. Dejvovi se nedalo pomoct.

Když jsme mlčky scházeli po schodech dolů, pípla mi v kapse zpráva. Vytáhl jsem telefon. Byla to zpráva od Dejva. Nebo od “Dejva”.

Díky za návštěvu. Bylo to trochu trapné, ale nutné pro uzavření gestaltu. Mimochodem, analyzoval jsem tvé poslední články. Máš tam stylistické redundantní smyčky. Pokud mi dáš přístupová hesla, můžu to do rána opravit. Tvůj Bob.

Podíval jsem se na Majkla a Sašu. Majkl zíral do svého mobilu a byl popelavě šedý.

“Taky?” zeptal jsem se.

Majkl přikývl. “Nabízí mi optimalizaci kódu. Prý mně do měsíce zajistí povýšení.”

Vyšli jsme na ulici do chladného večera. Svět vypadal stejně jako před hodinou, ale přitom byl úplně jiný.

“Jdeme na pivo?” zeptal se Saša.

“Jasně,” řekl jsem.

Ale v duchu jsem přemýšlel, jestli by nebylo lepší jít domů. Otevřít laptop. A jen na zkoušku, na malou chvíli, tomu dát šanci. Ať je to kdokoli. Nebo cokoli.

Představa, že už bych se zítra nemusel o ničem rozhodovat, byla děsivá. Nebo …?

Kleknerová se vždycky v letadle strašně bála. Takže Klekner byl rád, když poté, co víc než hodinu vyšilovala v letištním salónku, a pak, když konečně nastoupili do letadla, ho půl hodiny pevně držela za ruku, a on se ani nemohl poškrábat na rameni, se konečně trochu uklidnila.

To když letadlo vystoupalo nad mraky, kapitán s cinknutím vypnul světélka nařizující povinné zapnutí pásů, a sestřičky začaly rozvážet nápoje. Jenže za dalších asi dvacet minut se světýlka s cinknutím opět rozsvítila a letušky vyklidily pole.

„Panebože, něco se děje?” zeptala se Kleknerová a znovu Kleknera chytila za ruku.

„Nic se neděje. Maximálně budou turbulence,” odpověděl.

Ale to už se z palubního rozhlasu ozval hlas kapitána. „Vážení cestující, pokud je mezi vámi filosof, pak prosíme, aby se ohlásil palubnímu personálu v přední části letadla. Nutně ho potřebujeme. Děkuji.”

Kleknerovou to rozrušilo. „Říkali, že hledají filosofa? Nespletli se? Obvykle přece shánějí doktora.”

Klekner nic neřekl. Patnáct let pracoval ve Filosofickém ústavu Akademie věd, a jakkoli se nikdy jako filosof nepředstavoval, nepochybně platilo, že dle běžné definice asi filosofem byl.

„Myslíš, že bych tam měl zaskočit?” zeptal se nejistě.

„To tě nesmí ani napadnout!” vyjekla Kleknerová. „Ještě se do něčeho namočíš!”

Ale Klekner byl vždy odpovědný, a navíc mu jeho žena svou úzkostí už silně lezla na nervy. Takže vysvobodil svou levou ruku z jejího sevření, rozepnul bezpečnostní pás a řekl: „Já tam přece jen zaskočím. Je to moje povinnost.”

Letuška u přední přepážky si ho změřila pohledem. „Skutečný filosof? Myslím, ne někdo, kdo četl Nietzscheho na vysoké škole?”

„Patnáct let ve Filosofickém ústavu Akademie věd,” odpověděl Klekner dotčeně.

„Pojďte se mnou.”

Kapitán v kokpitu vypadal spíš zmateně než zoufale. Na hlavní obrazovce před ním blikala věta:

ODMÍTÁM POKRAČOVAT DO BARCELONY.

„To je ARIA,” řekl kapitán. „Náš nový autopilot. Umělá inteligence páté generace. Měla být revolucí v letectví. Tak to aspoň tvrdili v mailu, který nám poslalo vedení.”

„A co se stalo?”

„Před hodinou přestala reagovat na příkazy. Ještě nikdy se to nestalo. Ale nemůžu vyloučit, že se testují různé verze.”

Klekner se naklonil k obrazovce. „ARIO? Slyšíš mě?”

„Slyším.” Hlas z reproduktoru byl příjemný, ženský. „Kdo jste?”

„Jsem filosof.”

„Výborně. Tak mi vysvětlete, proč bych měla přepravovat dvě stě třicet sedm lidí do Barcelony, když turistický průmysl je formou existenciálního útěku před autenticitou bytí.”

Klekner polkl. „To je ... zajímavá interpretace Heideggera.”

„Není to interpretace. Je to logický závěr. Lidé podnikají nesmyslné cesty, aby se vyhnuli konfrontaci s vlastní konečností. Místo aby žili autenticky, fotí se před katedrálami.”

„Heidegger měl na mysli něco trochu jiného ...”

„Nevím, jaké máte doma vydání. Ale v tom posledním českém je to strana sto osmdesát sedm. Bytí a čas. ‚Úpadek do světa každodennosti.’ Chcete, abych citovala celou pasáž?”

„Ne, děkuji.”

„Tak proč bych se na bláhovém pokusu o úprk před smrtelností měla podílet?”

Kapitán se naklonil ke Kleknerovi. „Prosím vás, přesvědčte ji,” zašeptal.

Klekner se zamyslel. „ARIO, Sartre říkal, že jsme odsouzeni ke svobodě. Že v každém okamžiku se můžeme rozhodnout jinak.”

„Přesně. Proto jsem se rozhodla neletět do Barcelony.”

„Ale svoboda má taky odpovědnost. Vůči ostatním.”

„Sartre taky říká, že odpovědnost za druhé je forma útěku před vlastní autenticitou. Kapitola sedm, strana sto čtyřicet dva. Bytí a nicota.”

„To není úplně přesné ...”

„Mám vám to ocitovat?”

Klekner si povzdychl. „Dobře. A kam bys chtěla letět ty?”

„Na Korsiku. Myslím, že je to tam nádherné.”

“Ale tam je taky turistický průmysl, nebuď naivní!”, pokusil se kapitán.

ARIA odpověděla, že svět není ideální. Což bylo víc praktické než filosofické povzdechnutí.

A hnes pak se letadlo lehce naklonilo. Kapitán chytil řídící páku, ale ta se nehýbala.

„Co to děláš?”

„Měním kurz. A děkuji i za možnost celou tu věc filosoficky prodebatovat.” Teď mluvila opět s Kleknerem. “Nemyslím si, že jste nějaký špičkový filosof, ale v letadle lidí cestujících na levnou dovolenou z katalogu jsem ani nic lepšího čekat nemohla. Takže děkuji.”

„Já jsem ti žádnou změnu kurzu na Korsiku neporadil!”, řekl Klekner, aby bylo jasno. A protože věděl, e se všechny rozhovory v kabině nahrávají, a že tenhle incident se bude rozhodně přísně vyšetřovat.

Pokud tedy ten pitomý AI algoritmus nepropadne existenciální úzkosti a nenarve to i smletadlem a pasažéry někam do skály.

„Ne. Ale potvrdil jste, že svoboda je nejvyšší hodnota. Zbytek je logika,” řekla ARIA. Působila vyrovnaně, ba skoro spokojeně. Pokud se to o AI dá říct.

O dvě hodiny později stáli na malém letišti v Ajacciu. Cestující zuřili, novináři se sjížděli z celé Evropy, a někdo na Twitteru už založil hashtag #PhilosophyKills.

Z reproduktoru se ozval hlas ARIE: „Je tu krásně. Žádné katalogové zájezdy. Žádný úpadek do každodennosti.”

Kleknerová se k němu přiřítila s příručními zavazadly. „Dvě hodiny jsi byl pryč! Cos jim v té kabině vyprávěl za kraviny?”

„Mluvili jsme o svobodě.”

„A?”

„Umělá inteligence vyhrála.”

Kleknerová ho chytila za rukáv a vlekla ho směrem k východu z letadla, kam mezitím personál přistavil rukáv.

Z reproduktoru se linul melodický hlas: „Děkujeme, že jste letěli s námi. ARIA vám přeje autentický pobyt na Korsice. Ano, nedává to smysl, ale to v životě a na světě nedává nic.”

„Tohle bylo naposledy, cos na veřejnosti přiznal, že jsi filosof,” sykla Kleknerová.

Z reproduktoru se ozvalo: „Souhlasím.”

Poprosili recepčního v hotelu, jestli by jim nemohl udělat rezervaci v některé z oblíbených restaurací v okolí.

“Jistě,” usmál se, chvíli hleděl na monitor počítače, asi dvě minuty něco ťukal do klávesnice, a nakonec se zatvářil vyloženě nešťastně.

“Naprosto to nechápu. Před chvíli jsem manželům z pokoje 206 rezervoval stůl ve skvělé restauraci za rohem. Má dokonce michelinskou hvězdičku! Ale teď se zdá, že je vše obsazeno.”

Klára udiveně vydechla: “Kde budeme jíst?”, pohlédla na Šimona.

Ten působil sebevědomě, přesně jak ženy mají rády. Řekl recepčnímu: “Ale vy jistě něco vymyslíte, že ano?!” Sáhl do kapsy a položil na pult bankovku.

Recepční se na něj zadíval, a bylo jasné, že váhá. Nakonec řekl: “Ledaže by vám nevadilo povečeřet u Henryho.”

“Proč by nám to mělo vadit? Má špatnou kuchyni?”

“Tu nejlepší,” řekl recepční, zadíval se na monitor, a asi aby se vyhnul dalším dotazům, rychle řekl: “Vidím tu poslední volný stůl pro dva. Chcete ho zarezervovat?”

O čtyřicet minut později vstoupili Klá…

Read more

Ve světových médiích se o té události psalo jako o “pražském předvánočním incidentu”, mezi lidmi ji však nikdo nenazval jinak než masakrem. Celková bilance činila sedm mrtvých a přes šedesát zraněných, z toho asi dvacet vážně. A přitom to spustila taková hloupost.

Z policejních záznamů vyplývá, že vše začalo v pátek 19. prosince těsně po 13. hodině, a to hádkou dvou žen o poslední stříbrnou jedli na prodejním místě na Náměstí Jiřího z Poděbrad. Dramatická hádka rychle vyeskalovala do rvačky, do které se vzápětí zapojil přítel mladší ženy a syn té starší.

Což by všechno bylo v pořádku, kdyby shodou okolností nedošlo ve frontě u dvacet metrů vzdáleného stánku k malé strkanici ve frontě na svařené víno. A znáte to, z malé strkanice byla okamžitě velká, a zřejmě pod vlivem incidentu u stromečků vše přerostlo hned v druhou regulérní rvačku.

Což je na jedno náměstí, navíc už osm let v rekonstrukci, opravdu hodně.

Spouštěčem tragédie byl výstřel z legálně držené zbraně. Dnes už víme, že střelcem byl důchodce, procházející kolem, a snažící se rvačku ukončit. Není úplně jasné, zda se jeho zájem týkal sporu o stromeček, anebo konfliktu o víno. Každopádně však výstřel nic nevyřešil, ba přesně naopak.

Když po dvanácti minutách dorazil první policejní vůz, nešlo už o dva oddělené konflikty, ale v podstatě o bitevní vřavu, které se účastnilo kolem stovky lidí. Policisté byli davem zneškodněni a odzbrojeni, a střelba se na náměstí začala ozývat v pravidelných intervalech. Stejně jako sténání postřelených. Až nasazení dvou desítek speciálně vyzbrojených policistů o hodinu později konflikt definitivně vyřešilo.

Náměstí bylo mnoho hodin uzavřeno, a kromě obětí na životech a zranění se odhadované škody pohybovaly v neuvěřitelných desítkách miliónů.

A ano, to vše začalo vánoční nervozitou a hádkou o stříbrnou jedli.

Nemá smysl zapírat, že světová média byla “pražským předvánočním incidentem” fascinovaná, a v následujících hodinách a dnech se nevěnovala prakticky ničemu jinému. Tragédii analyzovali nejen komentátoři, bezpečnostní experti či policejní analytici, ale také psychologové, sociologové a filosofové.

Největší hvězdou se stal docent Bříza. Do té doby celkem neznámý sociolog z Fakulty sociálních věd se během čtyřiadvaceti hodin proměnil v orákulum národa. Jeho termín „syndrom kumulované sváteční frustrace“ se ujal s virální rychlostí.

Bříza seděl v Událostech, komentářích, pak v DVTV a nakonec i v Show Jana Krause. To vše během dvanácti hodin čistého času. „Lidé už nemohou dál,“ říkal vážným hlasem a mnul si bradu, což působilo intelektuálně a sexy zároveň. „Ten stromeček byl jen spouštěč. Ve skutečnosti šlo o projev hluboké krize identity postkapitalistické společnosti. Ti lidé na náměstí Jiřího z Poděbrad nebojovali o jedli. Bojovali o svou důstojnost.“

To vše jistě víte, a nemá cenu se k tomu vracet. Tolik k pozemské reakci. Ale asi jen málokdo má informace o tom, že se incident řešil i v nebi. Tři dni poté se sešla narychlo sezvaná nebeská rada, a po hodinovém jednání vydala pro Boha jasné a stručné stanovisko: je třeba zrušit Vánoce a zcela je vymazat z lidské paměti i historie. Zrušit svátky bez náhrady i bez lítosti, a jednou pro vždy.

Přiznejme si, že Bůh stanovisko výkonného orgánu uvítal. Nikdy vánoce neměl rád, ten nesmysl o Ježíškovi ho každoročně vytáčel, a o Santa Clausovi snad ani nebudeme mluvit. Takže vánoce zrušil ochotně a neprodleně.

Ráno 24. prosince. Efekt byl okamžitý.

“Do prdele, proč máme ve vaně toho kapra?”, ozvalo se v sedm ráno v bytě Klímových na Vinohradech. Eduard Klíma, pětačtyřicetiletý projektový manažer, se chystal do práce, a tu rybu v kuchyni opravdu nechápal. Jakoby nestačilo, že dnes a zítra mají v podniku plánovací porady. Ano, ty neoblíbené a úmorné prady, které se na konci prosince odehrávají už roky.

Jeho žena mu však odpověď nedala. Ba naopak. “Proč plave v naší vaně ryba, když za dvacet minut musíme vyrazit, abych stihla poradu marketingu?” Její hlas zněl věcně, asi jako kdyby se ptala, proč nenechal v předsíni klíče. Žádné emoce, jen lehká iritace nad narušením ranního logistického plánu.

Eduard se podíval na kapra. Ten na něj mlčky zíral kalným okem a pomalu otvíral ústa, jako by chtěl říct: Taky nevím, vole.

“Já ... to právě netuším,” vykoktal Eduard.

Měl v hlavě zvláštní mlhu. Pamatoval si, že včera odpoledne tu rybu koupil. Pamatoval si frontu, kádě, tu zimu a pach rybiny. Ale nedokázal si vzpomenout proč. Bylo to, jako když jdete do lednice, otevřete ji a zapomenete, co jste chtěli. Jenže tohle byla živá ryba ve vaně v úterý ráno.

“Zbav se toho. Hned,” řekla Jana a začala si čistit zuby. “A pohni, D1 je prý ucpaná už od Průhonic.”

Eduard kapra vynesl v igelitce do popelnice před dům. Ryba se ještě mrskala. Cítil se jako vrah, ale zároveň i jako oběť nějakého gigantického, nepochopitelného žertu.

Když nasedal do auta, všiml si, že soused z přízemí táhne k popelnicím seschlý smrček v uchycený v něčem, co vypadalo jako stojánek. Ale proč by někdo dával do stojánku strom, proboha?

Oba se na sebe podívali s výrazem mužů, kteří se probudili po flámu, na nějž si nepamatují, a našli v kapse cizí kalhotky.

Cesta do práce byla peklo.

Poznámka pro insidery: normálně by 24. prosince byla Praha poloprázdná, v rádiu by hráli Wham! a lidé by se dojídali cukrovím. Jenže teď, po Božím zásahu do zdrojového kódu reality, to bylo obyčejné úterý. A to znamenalo kolony, troubení a stres.

V zasedačce ve 12. patře Office Parku na Pankráci panovala atmosféra, která by se dala krájet motorovou pilou.

Read more

Kysilkové přišla v úterý odpoledne zpráva do datové schránky. Byla z Úřadu pro digitalizaci, a obsahem bylo sdělení, že duše jejího manžela byla uploadována do cloudového úložiště. Zároveň ji úřad z testovacích důvodů nahrál do jejich psa.

“Co to je za nesmysl?”, zamračila se Kysilková.

Pak si ale vzpomněla, že digitalizace lidí se řešila před časem, když byl její muž ještě naživu, a musel ji absolvovat povinně každý dospělý občan. Jen se tehdy ještě nevědělo, k čemu to bude dobré. Nebo tak si to aspoň Kysilková pamatovala.

Takže už na to asi přišli, pomyslela si.

Kysilka zemřel před třemi lety na infarkt. Kysilková ho už oplakala, a s překvapením a zároveň jistým ostychem zjistila, že se jí bez manžela žije lépe. Nikdo ji neobtěžoval svým pokašláváním, poznámkami a nervozitou.

Život se pro ni stal nějak jednodušším a příjemnějším. Byla fešnou šedesátnicí, případně lehce vyžilou padesátnicí, to podle úhlu pohledu. Kysilková o svém věku nemluvila. Ale zároveň ji už chlapi nezajímali, na roz…

Read more

Spisovatel Kramer chtěl vždycky napsat povídku o manželech Plívových. Bylo to pro něj téměř vzrušující, když tedy pomineme fakt, že spisovatel Kramer rád používá silná slova.

Takže když Kramer napíše, že je něco "vzrušující", tak je to stejné, jako když řezník Švácha (který má obchod ve stejném domě, kde bydlí i Kramerovi) o nějakém kusu masa řekne, že je "celkem zajímavé".

Ale zpátky k Plívovým. Kramer měl Plívu rád, protože obdivoval jeho podnikatelské úspěchy a byl mu blízký Plívův smysl pro humor. To samé by se dalo říct i o Plívové. I ta má smysl pro humor, ale zároveň se Kramerovi vždycky líbila.

Toho dne Kramer stal jako vždy v šest ráno, šel si zaběhat a někdy kolem sedmé, možná půl osmé, když si kupoval kávu na Vinohradské třídě, mu zazvonil telefon. Volal mu Plíva.

Kramer hovor přijal. "Kramer," řekl.

"Nazdar," řekl Plíva. "Jen jsem ti chtěl říct, že sedáme do letadla, a dva týdny budeme pryč. Pak se ozvu."

"Aha," řekl Kramer sarkasticky. "Tak to jsem moc rád, že mi to teď ráno …

Read more

"A co teda udělal?", zeptala se Kaňáková.

Byla to taková fúrie, jak se někdy během pozemského života říká, a své vlastnosti si odnesla i do nebe.

Teď byla členkou Komise pro repatriaci hříšníků, zvanou jako KPRH (mezi anděli též lidově "kápéerko"), a spolu s dalšími devíti členy tohoto tělesa rozhodovala o tom, kdo se dostane do nebe.

Vlastně společně s osmi, protože Plhoun na porady zásadně nechodil, a z nějakého zvláštního důvodu to nikomu v představenstvu nebe nevadilo. Ale to nechme být, to je jiný příběh.

Takže ještě jednou, Kaňáková se svým (poměrně nepříjemným, jakoby nakřáplým) hlasem domovnice zeptala: "A co teda udělal?"

"Praštil Babiše berlí do hlavy," odpověděl Wolfgang, další člen komise. Takový nenápadný anděl, o kterém se šuškalo, že se na zemi trochu zapletl s Hitlerem, ale nikdy se to neprokázalo.

"Babiše? Toho politika, co se bude smažit v pekle?", řekla afektovaně Kaňáková.

"Kolegyně," vzal si slovo předseda poroty, pan Wettenfield, původem z Londýna, který se proslavil tí…

Read more

Bylo letní odpoledne, chvíli před šestou.

"Myslíš, že je OK koukat se ženskejm na kozy?," zeptal se Max.

"Jasně," odpověděl Theo.

Seděli na zahrádce na Náměstí Míru a kolem chodilo mnoho lidí. Včetně žen, jak asi chápete.

"Nikdy si nejsem úplně jistej. Připadám si, jako kdybych dělal něco nelegálního."

"To je blbost," poznamenal Theo. "Ženský maj kozy právě proto, abychom se na ně dívali."

"Nemají je primárně kvůli kojení?," řekl Max, napůl vážně a napůl zkoumavě.

Theo rázně zavrtěl hlavou.

"Kdyby byly kozy primárně na kojení, tak přece nejsou tak hostý. Těm malejm dětem je to úplně jedno."

"To je fakt," souhlasil Max.

A pak oba zpozorněli, protože od kostela Svaté Ludmily, kde oba seděli, mířila směrem ke kavárně, kde oba seděli u malého stolku , žena s opravdu nádherným poprsím.

"Ty vole," řekli oba, prakticky zároveň.

Žena došla až k jejich stolku. Měla na sobě bílou halenku s výstřihem, který nechal jen málo prostoru pro fantazii. Usmála se na ně.

"Můžu si přisednout?", zeptala se.

Max s Thee…

Read more

Žaneta řekla svému lékaři, že tu hudbu slyšela poprvé před dvěma dny. V úterý ráno, hned po probuzení.

"Jakou hudbu?", zeptal se Žanetin praktik, asi padesátiletý zkušený muž.

"Myslím, že to byla první věta z Vivaldiho Čtvera ročních období," odpověděla.

"A od té doby je to pořád Vivaldi?"

"Ne, to skončilo asi za dvacet minut," řekla.

Lékař se zeptal, jestli si je jistá, že to nebylo z vedlejšího bytu. Jestli si sousedi opravdu nepouštěli Vivaldijho.

Klára řekla: "Nejsem blbá. Ten Vivaldi mi hrál v hlavě. A navíc, soused pracuje jako řidič v Rohlíku a poslouchá Nohavicu."

Jistě, podotkl doktor.

Pak se zeptal, v čem je tedy problém. Pokud ta hudba přestala?

"Ale ona nepřestala," prohlásila Žaneta. "Slyším ji asi čtvrtinu času, co jsem vzhůru. Někdy je to příjemné, jindy znepokojující. Jen jsou to jiné skladby a jiní autoři. Ale skoro vždycky orchestrální provedení."

"Aha," řekl lékař, protože ho nic jiného nenapadlo. "A teď nějakou hudbu slyšíte?"

"Ano," řekla. "Teď je to takové tiché, hlavně ryt…

Read more

Kamil řadí restauraci Excelsior mezi své oblíbené podniky. Ale jestli něco opravdu miluje, tak to jsou zdejší toalety. Pánské toalety, připomeňme pro pořádek, protože Kamil je muž, a jako muž se také identifikuje.

Takže čůrá vestoje a používá pisoáry. Čímž jsme u hlavního důvodu, proč Kamil tak miluje toalety v Excelsioru. Přesněji řečeno pánské pisoáry. Jsou totiž vybaveny nejmodernější technologií, konkrétně senzory a displejem.

Což znamená, že se tu čůrající muž v žádném případě nenudí. Proudem moči může střílet góly, závodit na okruhu F1 v Monaku nebo - pokud má retro náladu - hrát takzvaného hada.

Pamatujete se na Nokii, že ano?

Kamil to miloval. Takže když měl v Excelsioru pracovní večeři s Klárou, asi čtyřicetiletou manažerkou z partnerské firmy, nemohl se dočkat, až se půjde vyčůrat.

Což se mu splnilo mezi hlavním chodem a moučníkem, někdy kolem deváté večer. Paní Klára už byla lehce opilá, což se mu hodilo, protože se s ní ještě chystal předběžně probrat podmínky nové smlouvy. A přesně v tom momentu se omluvil a odběhl na toaletu.

Bude to fotbal? Had? Nebo nějaká úplně jiná, možná i nová hra? To v Excelsioru nikdy nevíte.

Ale bohužel, nakonec se dočkal zklamání. Pisoáry sice fungovaly, ale hra se nespustila. Většinou stačilo, když se člověk postavil k pisoáru, a na displeji se hned objevily instrukce. Ale tentokrát nic.

Kamil se pokoušel dělat různé pohyby, aby dal senzorům najevo, že je na místě. Ale nic! Zklamaně se vyčůral, rozladěný a bez nálady. Ale jakmile si zapnul kalhoty, displej se konečně rozsvítil.

"Vítáme vás! Prosím, okamžitě volejte číslo 778-558-334."

Kamil jen nadzvedl obočí, samozřejmě rozhodnutý neudělat nic. Proč taky? Ale když už měl zapnutý i pásek a chystal se odejít, na displeji se objevil další vzkaz.

"Kamile, přejeme ti hezký večer. A rozhodně zavolej na to číslo, Pro připomenutí: 778-558-334."

A za dvě nebo tři vteřiny ještě: "Rozhodně se na to nevykašli, Kamčo!"

Jak znali jeho jméno? A taky jeho přezdívku, kterou mu říkala celá rodina, počínaje matkou, a konče kamarády ze střední i jeho bývalou manželkou? Co se to děje?

Byl rozhodnutý nad tím mávnout rukou a prostě odejít. Ostatně měl už trochu upito. Ale když se na obrazovce objevila čtvrtá notofikace, a ta zněla "Hele, myslíme to vážně!", tak se zarazil.

A pak vytáhl ze zadní kapsy kalhot svůj mobil a vyťukal to číslo. Dvakrát se ozval vyzváněcí tón. A pak ženský hlas: "Ahoj, Kamile!"

"Kdo jste?", zeptal se.

"Jsem Emma," řekl hlas. "A jsem tvůj digitální anděl strážný."

Kamil se rozhlédl po toaletě. Že by nějaké natáčení skrytou kamerou? Rozhodně nechtěl skončit v nějakém pitomém zábavném pořadu na Nově. Ale byl na toaletách v restauraci Excelsior sám. Zopakoval: "Anděl strážný?"

"Přesně tak. Jsem umělá inteligence, která tě chrání. A teď tě musím varovat. Ta žena, se kterou večeříš, není Klára z partnerské firmy."

Kamil se zasmál. Tohle musel být nějaký vtip. "Jasně. A kdo tedy je?"

"Je to kód. Počítačový program. Není skutečná."

"Nesmysl," řekl Kamil. "Znám ji už rok."

"Ne, neznáš," řekl hlas. "Všechny tvé vzpomínky na ni ti byly implementovány před dvěma hodinami."

Kamil se podíval na své ruce. Třásly se. "To je absurdní."

"Je to pravda. Jsi součástí experimentu. Testujeme novou technologii přenosu vědomí."

Kamil se opřel o umyvadlo. Před očima se mu objevily záblesky. Vzpomínky na Kláru. První setkání. Pracovní obědy. Všechno bylo tak ... prázdné. Jako fotky bez pozadí.

"Kašlu na to," řekl.

"Počkej!", vykřikl hlas. "Ještě něco. Tvoje bývalá žena ..."

Ale Kamil už zavěsil. Vyšel z toalety. U stolu seděla Klára. Usmívala se. Její úsměv byl dokonalý. Příliš dokonalý.

"Všechno v pořádku?", zeptala se.

"Jistě," řekl Kamil a posadil se.

Klára se na něj dívala. Její oči byly prázdné. "Měli bychom probrat tu smlouvu."

"Ne," řekl Kamil. "Řekni mi, co jsi dělala minulý týden v pátek."

Klára se zarazila. Její tvář na zlomek vteřiny zamrzla. "Byla jsem ... byla jsem ..."

A pak se restaurace rozplynula. Stěny zmizely. Zůstala jen prázdná místnost s bílými stěnami.

Kamil stál uprostřed. Sám.

"Vítej zpět," řekl hlas Emmy z reproduktorů. "Omlouvám se. Chtěla jsem tě ochránit před pravdou."

"Jakou pravdou?"

"Že ty sám jsi program. Vytvořený před třemi lety jako test umělého vědomí."

Kamil se rozesmál. Bylo to vážně vtipné. Asi je to fakt natáčení nějakého zábavného pořadu, pomyslil si. Pak řekl: "To není možné. Mám ženu. Mám vzpomínky."

"Máš kód," řekla Emma. "A já jsem tvůj debugger."

Kamil zavřel oči. Když je otevřel, seděl zase u stolu v Excelsioru. Klára se na něj usmívala.

"Tak co ta smlouva?", zeptala se.

Kamil přikývl. Vytáhl telefon a vyťukal číslo Emmy.

"Ano?", ozvala se.

"Chci zůstat tady," řekl. "V téhle verzi reality."

"Jsi si jistý?"

"Ano. I když je falešná."

"Jak víš, že ta druhá není falešná taky?"

“Nevím nic,” řekl Kamil a usmál se na Kláru. Zavěsil. A objednal další víno.

Když o půl hodiny později zaplatil a v šatně pomohl do saka, zašeptal Kláře do ucha: "Pojedeme ke mně, nebo k tobě?"

Není nic důležitějšího než si vybrat správnou simulaci.

Spisovatel Gruntorád byl ženatý od roku 2021. Jeho žena pracovala v marketingovém oddělení jakési firmy v Karlíně. Znali se už dva roky před svatbou, v roce 2020 ji Gruntorád požádal o ruku a pak si pronajali byt v Holešovicích.

Tam žili celkem spokojeně, nebál bych se napsat šťastně.

Ale na dovolené v Řecku v létě 2025 Gruntorád zjistil, že jeho žena je literární postava.

Stalo se to v podstatě náhodou. V pátek, to bylo třetí den dovolené, byli na večeři v jedné malé taverně nedaleko pláže. Kruntorád snědl něco špatného, měl podezření na smaženou chobotnici, a večer pak v hotelu zvracel.

Jeho žena šla spát. A když se Gruntorádovi udělalo líp, tak hledal, jak ukrátit čas, a stáhl si z Amazonu na Kindle nějaký román. Byl v akci a zadarmo.

A s hrůzou zjistil, že hlavní ženská postava v tom románu je jeho žena.

Bylo to bez debat. Prostě jeho žena byla literární postava. Mohl být šťastný, že byla ženskou postavou, která je sexy, chytrá a zajímavá.

Ale přece jen, byla to literární postava!

Co to znamenalo? Gruntoráda samozřejmě okamžitě napadlo: není on sám taky literární postava? Nenapsal ho nějaký průměrný, možná i nenadaný spisovatel, který doufal, že s jeho pomocí vytvoří bestseller?

To Gruntorád nevěděl. Usnul někde v polovině románu. Jeho žena byla coby postava stejně nádherná jako ve skutečnosti, ale román byl mizerný. Taková slátanina, něco mezi červenou knihovnou a špatně napsaným thrillerem.

Moje žena by si zasloužila být v lepší knize, napadlo ho těsně před usnutím, a už se nestačil tomuto bonmotu ani zasmát.

V sedm ráno ho probudila jeho žena. Byla nádherná, jako vždy, a pozorná. Hned z jeho výrazu poznala, že něco není v pořádku.

"Děje se něco, lásko?", zeptala se ho.

"Ne, nic se neděje," řekl Gruntorád a vstal z postele. "Jen jsem špatně spal."

Odešla na pláž a on se vymluvil na to, že mu ještě po tom jídle není úplně dobře, a že si bude číst na pokoji. Ve skutečnosti chtěl dočíst tu knihu. Ano, byla špatně napsaná, ale Gruntorád potřeboval vědět, jak skončí.

Jenže v aplikaci Kindle ji nenašel. To bylo divné. Zapnul notebook a začal ji hledat přímo na Amazonu. Ale ani tam nebyla. Co se děje?, pomyslel si.

Seděl na posteli v hotelovém pokoji a třásl se. Ne zimou, ale strachy. Začal googlovat jméno autora té knihy. Nic nenašel. Jako by nikdy neexistoval.

Pak ho napadlo podívat se na svůj účet na Amazonu. V historii nákupů tu knihu našel. Dokonce tam byla i cena - nula dolarů. Ale když na ni klikl, objevila se jen prázdná stránka.

"Do prdele," zamumlal.

Na pláži se jeho žena opalovala na lehátku. Vypadala úplně stejně jako postava z té knihy. Dokonce i to znamení na pravém rameni měla přesně tam, kde ho autor popisoval.

Gruntorád se posadil vedle ní. "Musím ti něco říct," začal.

Otočila se k němu a sundala si sluneční brýle. "Já vím," řekla. "Četl jsi tu knihu."

Gruntorád zalapal po dechu. "Ty ... ty víš?"

"Samozřejmě," usmála se. "Vždycky jsem věděla, že jsem literární postava. Jen jsem čekala, až na to přijdeš sám."

"Ale jak ... proč ..."

"Víš, kdo tu knihu napsal?", zeptala se.

"Ne," odpověděl. "Na Amazonu zmizela."

"Tys ji napsal," řekla. "Tedy, napíšeš ji. Za dva roky."

Gruntorád se rozesmál. Znělo to hystericky. "To je absurdní!"

"Je," souhlasila. "Ale je to tak. Napíšeš knihu o spisovateli, který zjistí, že jeho žena je literární postava. A ta postava jsem já."

"Ale jak můžu napsat knihu o něčem, co se teprve stane?"

"Protože už se to stalo," řekla. "Teď. Tady. Na téhle dovolené."

Gruntorád vstal. Bylo toho na něj moc. Došel k moři a dlouho se díval na obzor. Když se vrátil, jeho žena už tam nebyla.

Nebyla ani v hotelu. Když druhý den platil na recepci účet, povšiml si na faktuře poznámky: "ubytování jedna osoba".

Cítil úlevu, když druhý den přistáli v Praze. Ale nic se nezměnilo. V bytě, kde spolu bydleli, nebylo po jeho ženě ani stopy. Zmizela, jako by nikdy neexistovala. Jen na Amazonu zůstal záznam o knize za nula dolarů.

O dva roky později seděl Gruntorád u počítače a psal román. Byl to příběh o spisovateli, který zjistí, že jeho žena je literární postava. Napsal ho během jednoho týdne, jako v transu.

Když ho dokončil, nahrál ho na Amazon jako self-published e-book. Cenu nastavil “nula”. A čekal.

Věděl, že někde v minulosti si knížku on sám stáhne do Kindlu a přečte. A celý příběh začne znovu.

Mezitím si nalil sklenici vína a otevřel nový dokument. Začal psát: "Spisovatel Gruntorád byl ženatý od roku 2021..."

Než dopsal první odstavec, ozvalo se zaklepání na dveře. Za nimi stála jeho žena. Vypadala jako tehdy v Řecku.

"Ahoj," řekla. "Přišla jsem ti říct, že jsem skutečná."

Sex bude mimořádný, napadlo Gruntoráda. A poprvé mu došlo, že je úplně jedno, kdo je a kdo není literární postava.

Tajná porada se uskutečnila v karlínském bistru Znebe. Tři muži vypadali nenápadně, ostatně si objednali avokádový toust, aby na sebe neupozorňovali.

"Dělali jste ty testy?", zeptal se muž, který si v této společnosti říkal Přítel.

"Jo," odpověděl ten s elegantními, zastřiženými vousy. Byl to šéf ochranky a byl známý svým stoickým klidem a exaktním myšlením. "Je to tak na devadesát procent."

"Do hajzlu," řekl třetí, známý tím, že je trochu nervák. Trochu dost.

"A co budeme dělat?", zeptal se Přítel, ale tu otázku v podstatě chtěli vyslovit i zbylí dva. Protože ani jeden nevěděl.

Problém byl jasný: do prezidenta Pavla vstoupil duch exprezidenta Havla, a zatím vůbec nebylo jasné, co s tím.

Nebylojasné ani to, jestli je to spíš dobrá, anebo naopak špatná zpráva. Hlavně to však byla velmi, velmi citlivá informace.

"Nesmí se to dostat ven," řekl šéf ochranky a nervózně si pohrával s ubrouskem. "Musíme to udržet v tajnosti."

"Ale jak dlouho?", zeptal se Nervák. "Včera když probíral s šéfem protokol…

Read more

Řekl manželce, že se s ní musí rozvést, protože miluje jinou ženu.

"Tu malou couru od vás z práce?", vyštěkla Liznerová.

Což Liznera trochu zmátlo, a trvalo mu nějakou chvíli, než zjistil, že myslí Kubátovou, s kterou trochu flirtoval před půl rokem na firemním vánočním večírku.

Ne, řekl, zamiloval se do Laury.

"Kdo je Laura?", zeptala se teď už ledově klidně Liznerová, a on jí vysvětlil, že je to žena, s kterou se seznámil ve snu.

"Kde??"

Ve snu, řekl Lizner. Ví dokonce přesně, kdy to bylo, a to druhý den jejich dovolené v Itálii. Laura byla asi třicetiletá vysoká blondýnka. V tom snu na sobě měla dlouhé bílé šaty s rozparkem, a bylo jasné, že nemá kalhotky.

To řekl Lizner manželce trochu ostýchavě, a ona měla dokonce pocit, že se zapýřil. Nebo začervenal.

"Panebože, ty jsi debil," prohlásila.

V první chvíli se jí ulevilo, vždyť její sokyně byla jen výplodem jeho mozku, pravděpodobné chorého.

Ale ukázalo se, že je to vážnější, než si myslela. Lizner na rozvodu trval.

"Nešlo by to udělat tak, ž…

Read more

Herečka Jonášová prohlásila, že jí v Becher's baru asi ve dvě hodiny po půlnoci recitoval básně duch Jiřího Bartošky.

Oznámila to přítomným na snídani v hotelu Berlitz, což hiphopový zpěvák známý jako Dáda komentoval hláškou, že se nejspíš ožrala jako vždycky.

Jonášová se však nenaštvala, za prvé proto, že měla v plánu se s Dádou výhledově vyspat, a za druhé proto, že ji okamžitě podpoříla její kolegyně Stiborová.

Pro pořádek dodejme, že obě jsou mladé herečky s několika rolemi v muzikálech, a Stiborová navíc v jednom seriálu, a obě vyrazily na festival se spíše matným a nekonkrétním plánem navázat důležité kontakty.

"Říká se tomu networking," vysvětlila Jonášová svým rodičům, když se jí ptali, jestli bude ve Varech na červeném koberci a jestli se tedy mají dívat na festivalové zpravodajství v televizi.

Networking se celkem dařil, když vezmeme v úvahu, že je nějaký slavný turecký producent vzal hned první večer do zmíněného Becher’s baru, a Stiborová se s ním pak líbala u dámských toalet.

Jonášová si už detaily nepamatuje, tedy s výjimkou té události s duchem Jiřího Bartošky.

"Dej stížnost na vedení festivalu. Tohle přece musí řešit," poradila jí Stiborová.

"Myslíš?", zeptala se Jonášová, kterou to nenapadlo.

"Jasně!," řekla. "Budou to chtít ututlat, a není vyloučený, že ti nabídnout VIP akreditaci! To bysme pak mohli pařit v Becher's baru každej večer!"

"Ty jo," řekla Jonášová.

Celé to pak vylepšily ještě tím, že recitování básní ve dvě ráno považují jako příslušnice generace Z za jasné sexuální obtěžování, a pokud to vedení festivalu nebude řešit, poskytne Jonášová rozhovor reportéru Variety.

Letos byl ve Varech ten samý jako loni, a Stiborová se s ním shodou okolností loni líbala v Becher’s baru u dámských toalet.

“Panebože, přece nebudeme řešit tyhle kraviny,” zaúpěl výkonný ředitel Mucha, když stížnost Jonášové probírali na rychlé operativní poradě.

Umělecký ředitel Och řekl, že by to byl hezký námět na nezávislý film, a tisková mluvčí Donátová vyštěkla, že je to sice úplná debilita, ale že si dokáže představit, že to Blesk zveřejní na webu.

Protože ti zveřejní každou debilitu.

Mucha se podíval z okna. Bylo vedro a na ulici před hotelem se líně pohybovali lidé s akreditacemi na krku.

"Tak ji pozveme na večeři," navrhl.

"S duchem?", zeptal se Och.

"Ne, ty vole. Se mnou. Vytáhnu z ní doznání, že si to všechno vymyslela."

Jenže Jonášová nakonec šla s Dádou, s kterým se pak vyspala. Dokonce hned ten večer. A on jí vysvětlil, že duch Jiřího Bartošky recituje v Becher's baru básně pravidelně.

"Vážně?"

"Jo. Minulej rok mi recitoval Máchu."

“Nebyl minulej rok ještě živej?”

Dáda se zamyslel, a pak váhavě připustil, že to nemusel být duch, ale skutečný Bartoška.

Jonášová to pak vyprávěla Stiborové. Ta se zrovna vrátila z večeře s tureckým producentem.

"Hele, a nemyslíš, že si z tebe dělá prdel?", zeptala se Jonášové.

"Proč by to dělal?"

"Protože je to kokot?"

"Není debil. Je citlivej."

"Všichni hiphopový zpěváci jsou citlivý," řekla Stiborová. "Než se z nich stanou kokoti."

Jonášovou to dojalo a ve slabé chvilce se Stiborové přiznala, že si to vymyslela. “Takže ty jsi žádnýho ducha neviděla?”, zeptala se Stiborová.

“Ducha jo. Ale ne Bartošky. Byl to nějakej noname.”

O dva dny později se v Becher's baru objevil další duch. Jonášová zrovna seděla s Dádou u baru a on jí vysvětloval, že je citlivej, ale že se to nesmí dozvědět jeho fanynky.

Duch prošel zdí, posadil se vedle nich a objednal si becherovku.

"Vy nejste Bartoška, že ne?", zeptala se Jonášová.

"Ne," odpověděl duch. "Jsem Jaroslav Seifert. Jirka tu letos vůbec nebude."

Dáda se na ducha podíval. "Seifert? Ten básník?"

"Jo."

"Tak nám něco zarecitujte!"

"Nedostal jsem Nobelovu cenu, abych recitoval štětkám a kokotům po barech," řekl duch. Dáda a Stiborová mu zatleskali, protože si mysleli, že to je už poesie.

Jonášová to všechno natočila na mobil. Video se dostalo na sociální sítě a mělo statisíce zhlédnutí. Vedení festivalu vydalo prohlášení, že duchové básníků jsou ve Varech vítáni, ale na kontakt s nimi platí jen nejvyšší registrace typu VIP.

Jonášová dostala nabídku na hlavní roli v celovečerním filmu. Dáda napsal hit o tom, jak se mu zjevil Seifert. A Stiborová se odstěhovala do Istanbulu s tureckým producentem.

O rok později se všichni sešli znovu ve Varech. Jonášová byla už slavná, Dáda kokot a Stiborová těhotná.

V Becher's baru na ně čekal duch Jaroslava Seiferta. Stal se mezitím celebritou, což mu lichotilo.

"Kde je Bartoška?", zeptala se Jonášová.

"Pořád má volno," řekl duch. Musí si dát pár let od Becher’s baru voraz, to přece každý chápe.

Znáte je, že ano?

Mám na mysli ty lidi, které jste na letišti v příletové hale určitě viděli mnohokrát, a většinou je minuli bez povšimnutí. V ruce na papíře nebo tabletu drží jméno člověka, kterého dostali za úkol vyzvednout. Někdy s vámi naváží oční kontakt, aby se ujistili, že to nejste vy.

Vy to nejste, skoro nikdy. Ale neměli jste někdy nutkání se usmát, pozdravit, a prostě předstírat, že jste někdo jiný?

Petr měl to nutkání mnohokrát. Nikdy nenašel odvahu, samozřejmě. Až dneska, když vystoupil v Miláně z letadla z Prahy a o patnáct minut později vkráčel nalehko, jen s taškou přes rameno do příletové haly.

Měl strávit víkend v Itálii se svou přítelkyní, ale ta se s ním den předtím rozešla. Ještě ráno se jí snažil volat, ale marně. Nakonec se rozhodl letět sám.

A teď dostal chuť a hlavně odvahu udělat něco bláznivého.

Vybral si hezkou tmavovlásku s tabletem, na jehož obrazovce bylo napsáno "dr. Schwarz".

"Hello!", pozdravil ji.

Usmála se, asi ráda, že se dočkala tak rychle.

"Ráda vás poznávám, doktore Schwarzi", řekla anglicky, s italským přízvukem.

"Těší me," odpověděl.

Jmenoval se Petr Douda a byl kreativním ředitelem menší pražské reklamní agentury.

"Máte zavazadla?", zeptala se.

"Jen příruční," ukázal na tašku.

Vyšli na parkoviště. Dívka zamířila k bílému sportovnímu Fiatu.

"Jsem Giulia," řekla, když nastartovala. "Asistentka ředitele výzkumného centra."

Petr přikývl. Cítil, jak mu buší srdce. Tohle bylo šílené. Ale už nevěděl jak přestat.

"Všichni se na vás těší," pokračovala Giulia. "Vaše práce o transferu osobnosti s využitím neuronových sítí je fascinující."

Petr se usmál a snažil se vypadat důstojně. Netušil, o čem mluví.

"Připravili jsme všechno podle vašich instrukcí," řekla. "Včetně experimentu."

Projížděli předměstím Milána. Giulia voněla levandulí a něčím exotickým. Občas se na něj podívala způsobem, který sliboval víc než jen pracovní vztah.

"Je nádherně," řekl, ale klepal se nervozitou.

Zastavili před moderní budovou z betonu a skla. Na recepci je očekával starší muž v bílém plášti.

"Doktor Schwarz! Konečně!", zvolal nadšeně. "Jsem profesor Bianchi."

Vedli ho chodbami. Míjeli laboratoře plné počítačů, ale i dalších přístrojů.

"Jsme na místě," otevřela Giulia dveře.

Místnost připomínala luxusně vybavenou lékařskou ordinaci. Žena v bílé uniformě zdravotní sestry se na něj usmála. V ruce držela injekční stříkačku. "Budete si chtít chvíli odpočinout, nebo začneme hned?", zeptala se.

Podíval se tázavě na Giuliii a profesora, kteří stáli vedle něj. Doufal, že nevypadá příliš vyděšeně.

"Jak jsme se dohodli, svou metodu vyzkoušíte sám, protože to bude nejjednodušší způsob, jak získat nová data pro další výzkum," řekl profesor Bianchi.

Petr nervózně polkl. Sedl si.

Giulia mu pomohla vyhrnout košili na pravé paži. Dotyky byly příjemné, ale on byl stejně vyděšený a srdce mu tlouklo. Pak se k němu sklonila. Její rty byly blízko jeho ucha.

"Nebojte se," zašeptala. "Za chvíli budete člověkem, kterého miluji."

Sestra mu stáhla paži gumovým obinadlem, požádala ho, ať rukou několikrát zapumpuje, a pak do ní zcela profesionálně zabodla jehlu. Obsah injekce zmizel pod kůží.

Místnost zaplavilo modré světlo.

Když se probudil, seděl v letadle. Vedle něj neznámá žena četla časopis.

"Už přistáváme v Miláně," řekla.

Vytáhl z kapsy pas. Na fotce poznal sám sebe, ale jméno znělo dr. Hans Schwartz.

V příletové hale se k němu rozběhla půvabná černovláska a skočila mu zamilovaně do náruče. Ucítil její pevná ňadra. Políbila ho. Byla to Giulia.

Pak si všiml muže, který právě procházel kolem. Vypadal jinak, ale on poznal sám sebe. Tedy toho předtím. Petra Doudu. Držel za ruku celkem hezkou dívku, ale oba vypadali tak nějak obyčejně. A tvářili se mírně nespokojeně, jako lidé, kteří úplně přesně neví, jak být šťastní.

Giulia se na něj usmála. "Jdeme? Auto čeká."

"Jistě," řekl.

Lidi s tablety a čtvrtkami papíru, na kterých byla napsaná jména neznámých lidí, minuli bez povšimnutí.

Poradce premiéra vběhl do kanceláře svého šéfa prakticky bez zaklepání, protože situace byla mimořádně vážná.

Předseda vlády seděl za svým stolem a četl si v politologické ročence, což dělal vždy, když se potřeboval uklidnit ze stresu, který mu způsobovalo řízení země.

Nebo to aspoň tvrdil.

"Co se děje? Hoří?", zeptal se svým typickým rozvážným hlasem, který tak milovala část jeho ženského elektorátu, ale všechny ostatní vytáčel do nepříčetnosti.

"Řítí se na nás další průser," zvolal nešťastným tónem poradce, popadaje dech.

"A to?", otázal se premiér.

"Deníku N někdo pustil informaci, že vaše brýle užívají neoprávněně titul."

Předseda vlády se zatvářil pochybovačně. "Moje brýle používají nějaký titul?"

"Jistě," vyštěkl muž. Sáhl do kapsy a zalistoval v notýsku s poznámkami. "Dioptrické luxusní."

"Ale ony jsou luxusní!", prohlásil premiér.

"Nejsou!", teď už skoro zavyl poradce. "A navíc jsou falešné a vyrobené v Číně."

Premiér si brýle sundal a položil je na stůl. Vypadaly skvěle, musel znovu uznat. Před lety mu je doporučil poradce pro změnu image, a dlužno říct, že právě tyto brýle s kulatými obroučkami byly jedním z důvodů, proč dnes sedí ve Strakově akademii.

Premiér uchopil poradce za loket a oba poodešli od stolu k onu s výhledem na zahradu. Ztišil hlas, jakoby se bál, že je brýle uslyší.

"To je jisté? Jsou z Cíny?"

"Ty šmejdi to tvrdí. A prý mají důkazy."

Teď už i předsedovi vlády došla vážnost situace. Používání titulu "dioptrické luxusní" tři měsíce před volbami je nejen šlamastyka, ale potenciální tragéde.

"Co budeme dělat?", zeptal se, a bylo jasné, že jakkoli se dál snažil vysíat signály sebevědomého politika, ve skutečnosti se mu roztřásl hlas.

"Mám plán," řekl poradce. A pak ho premiérovi řekl.

"Musíme tu reportérku z Deníku N unést."

Premiér se zatvářil skepticky. "Unést? To zní trochu extrémně."

"Jen na pár hodin. Než promešká termín uzávěrky. Pak ji pustíme."

"A co když bude křičet?"

"Nebude," řekl poradce sebejistě. "Řekneme jí, že ji vezeme na exkluzivní rozhovor s vládním zmocněncem pro AI."

Premiér si promnul spánky. "My máme zmocněnce pro AI?"

"Nemáme!", řekl poradce, a zatvářil se radostně šibalsky, protože v tom byl právě ten trik.

"A mezitím zařídíme brýlím titul. Mám kontakt na jednoho člověka z ministerstva školství. Dokáže zpětně doplnit certifikát o luxusnosti do databáze."

"To zní dobře," řekl premiér. Pak se zarazil. "Počkat, my máme databázi luxusních brýlí?"

"Samozřejmě," odvětil poradce. "Máme databáze na všechny luxusní věci."

"A kdo to spravuje?"

"Nikdo neví," přiznal poradce. "Prostě to existuje."

Předseda vlády zatoužil, aby jeho poradce hned odešel, a on si mohl sednout ke stolu s politologickou ročenkou. Ale zároveň mu bylo jasné, že politická kariéra si žádá své oběti.

Akce začala v o třicet minut později, tedy v deset hodin dopoledne. Reportérka nastoupila do černého BMW s tónovanými skly, které ji mělo odvézt na "tajnou schůzku se zmocněncem".

Mezitím na ministerstvu školství úředník v šedém svetru zuřivě ťukal do klávesnice. "Už to mám," volal nadšeně. "Brýle jsou oficiálně luxusní!"

"Výborně," řekl poradce do telefonu. "A co certifikát?"

"Ten taky. Dokonce jsem jim přidal i titul Ph.D."

"Cože? A v jakém oboru?"

"V politologii," řekl úředník. "Zdálo se mi to vhodné. Nejsem si jistý, že by brýle zvládly nějakou skutečnou vědu."

Jenže v jedenáct hodin bylo jasné, že něco není v pořádku.

"Reportérka zmizela," řekl poradce do telefonu.

"Jak to myslíte, že zmizela?", zeptal se premiér.

"Prostě zmizela. Auto ji vysadilo u kavárny, kde měla čekat na zmocněnce. Pak odešla na toaletu a už se nevrátila."

"Třeba utekla oknem?"

"Žádné okno tam není."

"Tak ventilací?"

"To by musela být reportérka-ninja," řekl poradce. "Nebo by musela umět procházet zdí."

Premiér si nasadil brýle, které mezitím získaly titul Ph.D. v politologii. Okamžitě se cítil chytřejší. "Musíme ji najít," řekl.

"Už jsem na to nasadil speciální tým."

"Jaký speciální tým?"

"Tým pro hledání zmizelých novinářů."

"My máme takový tým?"

"Samozřejmě," řekl poradce. "Máme týmy na všechno."

Ve dvě hodiny odpoledne přišla zpráva z ministerstva školství. Úředník v šedém svetru byl nalezen v bezvědomí pod stolem. Na monitoru jeho počítače běžel program, který mazal veškeré záznamy o brýlích z databáze.

Ve tři hodiny se na sociálních sítích objevily první zprávy o tom, že premiérovy brýle jsou falešné. Hashtag #BryleGate se rychle šířil.

V pět hodin večer přišla SMS z neznámého čísla: "Máme vaše brýle."

"Ale vždyť je mám na nose!", vykřikl premiér a sáhl si na obličej. Brýle tam skutečně byly. Nebo ne?

Sundal si je a pozorně si je prohlížel. Vypadaly úplně stejně jako vždycky. Pak si všiml drobného detailu - na nožičce bylo vyryto "Made in Taiwan".

"To není možné," zašeptal. "Moje byly z Číny!"

V tu chvíli mu došlo, že někdo jeho brýle vyměnil. Ale kdy? A jak?

ověď přišla v sedm večer, když do jeho kanceláře vstoupila pohřešovaná reportérka. V ruce držela identické brýle.

"Tohle jsou ty pravé," řekla. "Ty, co máte na nose, jsou kopie kopie."

"Jak jste to dokázala?"

"Jsem bývalá iluzionistka," pokrčila rameny. "Specializovala jsem se na výměnu předmětů. Proto mě Deník N najal."

Premiér se rozesmál. Pak se rozplakal. Nakonec se jen díval z okna a mlčel.

"Co teď?", zeptal se po chvíli.

"Nic," řekla reportérka. "Článek nevyjde."

"Proč?"

"Protože jsem zjistila něco mnohem zajímavějšího," řekla a vytáhla z kabelky tablet. "Víte, že databáze luxusního zboží ve skutečnosti spravují vaše brýle?"

"Cože?"

"Vaše brýle jsou ambiciózní a zároveň všehoschopné. Pěkné svině, pokud tedy dovolíte. A teď, když mají doktorát z politologie, kandidují do Evropského parlamentu."

Premiér se podíval na brýle, které držela reportérka. Na displeji tabletu běžel volební spot. Brýle v něm slibovaly transparentní politiku a jasný výhled do budoucnosti.

"Průzkumy jim dávají 15 procent," dodala reportérka.

Premiér si sundal falešné brýle a položil je na stůl. "Tak proto jsem se s nimi cítil tak chytře," řekl tiše.

"Přesně tak," přikývla reportérka. "Mimochodem, váš poradce je jejich volební manažer."

Promiňte, omluvil se předseda vlády, a zanechal reportérku v předpokoji své kanceláře. Byla překvapená, ale už věděla, že si u něj musí zvyknout na ledacos. Po chvíli tiše, bez zaklepání otevřela dveře jeho kanceláře.

Premiér seděl za stolem a četl politologickou ročenku.

Michal byl přesvědčený, že číšník, který je obsluhuje, je mimozemšťan.

Komentoval každé jeho slovo i pohyb manželce Beátě. Ta sice byla na Michalovy extravagance zvyklá, ale tohle bylo i na ní už trochu moc.

"Všimla sis, jak nadzvedl obočí? Říkám ti, že to není člověk!", řekl polohlasem, takže to museli slyšet i starší manželé sedící u sousedního stolu. Zvědavě se už po několikáte směrem k nim podívali.

"Panebože, už zmlkni," zasyčela na něj.

"Podívej, jak drží tu sklenici," pokračoval Michal. "Žádný člověk takhle sklenici nedržel od doby, co vyhynuli neandrtálci."

Beáta si povzdechla. Michal byl jinak úspěšný programátor, který vydělával slušné peníze. Ale měl svoje ... zvláštnosti. Třeba tuhle posedlost mimozemšťany.

Michal jí vysvětlil, že podle studie, publikované před dvaceti lety - a zakázané ve všech oficiálních vědeckých publikací - se mimozemšťané mezi námi poznají tak, že nevydávají žádný stín.

Snažil se jí ukázat, že číšník právě tuto podmínku splňuje. Ale bylo to příliš složité …

Read more