Rozhodl jsem se, že budu víc pozitivní. Takže když se můj kamarád L. objevil na schůzce ve svetru, který byl na několika místech špinavý, neřekl jsem nic.

Nebyla to žádná tragédie. Asi jako když upadnete a trochu se vyválíte v prachu cesty.

Každý se může dostat do úzkých, jak se říká. Ne vždycky je v životě posvícení, abych použil ještě jedno klišé, a rozhodl jsem se to pustit z hlavy.

Jenže pak jsem si na tom svetru všiml dvou nebo tří prodřených míst na konci rukávů. Prostě tam byly díry. Ne nějaké velké a okázalé. Prostě takové ty díry, kterých si při oblékání možná ani nevšimnete.

Anebo o nich víte, a doufáte, že si jich nevšimnou ostatní.

Už jsem se nadechoval, že L. něco řeknu, ale pak jsem zase vydechl. Jak říkám, netrvám na tom, že člověk musí vypadat vždycky jako ze škatulky.

Jen mi to bylo divné, protože L. patří mezi ty muže, kteří právě na vzhled hodně dbají. Módu nepovažuje za ženskou doménu, a neopovrhuje jí, ba naopak. Ví o módě všechno, a když se mi občas zdá, že je oblečen otřesně, tak vždycky následně zjistím, že je to nějaký nový trend.

Panebože, tenhle člověk přijde ve svetru s dírami? Stalo se mu něco zlého? Nepotřebuje pomoct?

Nepotřebuje, ukázalo se vzápětí. Ale to jsem si ještě musel všimnout, že mu na straně ze svetru visí nějaký bílý kus látky. Vypadal jako takové ty informace o tom, jak máte dotyčné věci prát nebo čistit.

“Bacha, něco ti tady na svetru visí,” řekl jsem.

Vzdychl. “To je v pořádku,” řekl. “Nic tam nevisí.”

“Ale visí,” rozhodl jsem se trochu zvýšit hlas, a aby to bylo úplně jasné, naklonil jsem se k němu a za ten bílý kousek zatahal.

“To je součást designu,” řekl.

A tak jsem se to dozvěděl. Že existují svetry, které vypdají

1. onošené,

2. špinavé a

3. celkově trochu vadné

… a že je to součást designu. A že si takový svetr nekoupíte se slevou (jak by se primitivnímu jedinci jako mně mohlo zdát), ale že je to naopak dražší než běžný svetr.

Říká se tomu “poverty chic”. A je to pro lidi, kteří chtějí vypadat zajímavě (špinavě a chudě), ale nemají čas ani chuť tomu věnovat energii. Nemají čas ani zchudnout, ani nosit svetr tak dlouho, že by se potrhal nebo umazal nějak přirozeně.

Ne, tihlů lidé si už ten svetr koupí v tomhle stavu.

A ten bílý kousek, který ze svetru visí, je takové to zamrknání na znalce módy. “Ano, hádáš správně, tenhle svetr není ve skutečnosti ani starý, ani zničený. Tenhle svetr stál strašně moc prachů a my dva to víme.”

Dámy a pánové, vítejte v moderním světě.

L. mi to vysvětloval s trpělivostí, jakou mívají lidé, kteří vám popisují svou novou víru. Prý se tomu říká dekonstrukce. Prý je to umění. Prý ty díry nevznikly samy, ale udělal je speciálně vyškolený řemeslník v ateliéru někde v severní Itálii.

„Ten člověk,” řekl L. slavnostně, „ty díry do svetru udělal ručně.”

„Ano, všechny díry ve svetrech tak vznikají,” odpověděl jsem.

„To není totéž,” řekl L.

Má pravdu. Když udělám díru do svetru já, je to nehoda. Když ji udělá Ital v ateliéru, je to umělecké vyjádření. Rozdíl je asi patnáct tisíc korun. Spíš víc.

Luděk mi pak ukázal na telefonu stránky několika značek. Jmenovaly se Maison Margiela, Balenciaga a Vetements, a jejich svetry vypadaly tak, jako by je někdo vytáhl z kontejneru, vyžehlil a pověsil na ramínko za osm set euro.

Řekl jsem to nahlas, a L. se začal smát, protože 800 euro je za tak unikátní věc prý směšně málo. Za ty peníze se dá koupit tak maximálně něco obyčejného, tedy nového a bez děr.

Jedna značka – nebudu říkat která, ale rýmuje se to s Dalenciaga – dokonce prodávala tenisky, které vypadaly jako po třech letech nošení na stavbě. Za plus mínus tisíc dolarů.

Sociologové tomu poněkud hanlivě říkají „třídní turismus”. Cítím v tom trochu závist a trochu levicovou zášť, a tak ten výraz používat nebudu.

Šel jsem pak domů a otevřel skříň. Prohrábl jsem spodní šuplík, kde mám svetry, které jsem si nechal, protože se “třeba ještě budou hodit”. Všechny vypadaly dost otřesně. Avšak jen na první pohled. Podle aktuálních módních standardů jsem seděl na jmění. Konzervativním odhadem tak sto padesát tisíc korun.

„Co děláš?” zeptala se moje žena, když mě našla, jak si ty svetry rovnám na hromádku.

„Jsme bohatší, než jsme si mysleli,” řekl jsem.

Podívala se na tu hromádku hadrů, podívala se na mě, a rozhodla se na nic neptat. Za pětatřicet let manželství se naučíte poznat chvíle, kdy je lepší prostě odejít z místnosti.

L. jsem pak napsal, jestli by mi nepomohl můj starý svetr s dírou prodat na internetu s hashtagem #vintage_dekonstrukce. Odpověděl, že to tak nefunguje. Že jsem jako obvykle nic o módě a stylu nepochopil.

A když jsem pak prohledával Internet a snažil se to pochopit (samozřejmě marně), našel jsem tři roky starý článek o tašce Balenciaga, která vypadá jako igelitový pytel do odpadkového koše.

Ve skutečnosti je z nejjemnější telecí kůže a stojí v přepočtu 43 tisíc korun.

Myslím, že žijeme ve světě, jehož krásu a hlavně jedinečnost ani nedokážeme docenit. Nemyslím to ironicky, jsem o tom opravdu přesvědčený. Přece jsem vám říkal, že budu víc pozitivní.

.

Zvu vás do Divadla v Řeznické, kde 28. května v 19:30 představím svůj nový standupový speciál. Jmenuje se: Jednou se tomu zasmějeme (aneb nápady radostného pesimisty). Zbývají poslední lístky, neváhejte.

Dnes je 25. ledna 2026. V kalendáři a na ceduli v květinářství je Miloš. Pokud nějakého znáte, nezapomeňte mu pogratulovat. Je to totiž jako potkat nosorožce severního na Václaváku. Nebo voliče sociální demokracie. Případně člověka, který si pamatuje teletext.

Vzácnost.

V roce 1968 se nás narodilo 458. Slušné číslo. V první padesátce nejoblíbenějších jmen. Mohli jste potkat Miloše v každé třídě, v každém pracovním kolektivu, doslova všude. Miloš byl všudypřítomný jako sluneční svit nebo korupce na stavebním úřadě.

Před dvěma lety se narodilo Milošů třiadvacet.

Třiadvacet. Za celý rok. V celé republice. To je v paneláku na Jižním Městě průměrná účast na schůzi společenství vlastníků bytových jednotek.

Jsme vymírající druh. My Milošové. Postupně mizíme z rejstříků, z třídních knih, z firemních adresářů. Za třicet let bude Miloš v Česku něco jako Hyacint nebo Ruprecht, tedy jména, o jejichž zápisu do matriku informují noviny. Vlastně promiňte, ty už taky nebudou existovat.

Etymologie tvrdí, ž…

Read more

Nedávno jsem zjistil, že v našem supermarketu se housky nejmenují housky, ale raženky. Tak nějak tuším, kde se to slovo vzalo, ale jeho existence mě stejně překvapila.

A co teprve když se na koši s houskami jednoho dne objevil nápis: Raženky v akci!

Nechce to ani až tak velkou představivost, abyste okamžitě viděli malou skupinku dobře vyzbrojených housek, které ve stylu Mosadu připravují dobře naplánovaný zásah proti celozrnnému toustovému chlebu.

Například.

A já zjišťuju, že existuje paralelní svět názvosloví pečiva, o kterém jsem dosud neměl tušení. Až díky samoobslužným pokladnám se naše dva světy střetly.

Žena za pokladnou bývala možná otrávená a mdlá, nebo obojí, ale fungovala jako tlumočnice. Viděla na pásu housku, ale věděla, že v systému má hledat “raženku.” Ani jeden z nás si nemusel uvědomit, že mluvíme dvěma různými jazyky.

Samoobslužné pokladny tohle odmítají. Vy musíte mluvit jejich jazykem, ne naopak.

A je fascinující! Plný poetických zvratů, vojenské rétoriky a nejasných odkaz…

Read more

Znalci říkají, že konzumace lambiku je něco jako vysoká škola pití piva. Ale první setkání s ním je vždycky šok, zejména pro pivaře. Jako kdyby se pivovaru něco hodně nepovedlo. Kyselá chuť, neučesaná vůně.

Lambik je tím, čemu se anglicky říká “acquired taste”. Napoprvé ho máte chuť vyplivnout, pak tomu (někdy) dáte ještě druhý pokus, tu chuť pomalu poznáváte a prozkoumáváte, a nakonec si ji buď zamilujete, anebo jdete od toho.

Kde to vyzkoušet? Ideálně tam, kde se lambiky vaří, a protože těchto pivovarů už je jen osm, je docela velká pravděpodobnost, že by to mohl být Cantillon. Zejména proto, že se systematicky věnuje propagaci těchto piv a stal se jejich jakousi vlajkovou lodí. Můžete si zde objednat na prohlídku i s degustací.

Podnik založil v roce 1900 Paul Cantillon, byť pivo se zde zpočátku nevařilo, ale jen míchalo. Firmu později převzal jeho syn Marcel a v roce 1939 rodina konečně přešla na plnou produkci vlastního piva. Po druhé světové válce to vypadalo skvěle. Poválečný boom …

Read more

Rozhodl jsem se, že budu víc pozitivní. Takže jsem přestal pít alkohol.

Je to přesně 213 dní, 7 hodin a 13 minut. A musím říct, že změny jsou naprosto ohromující. Lituju jediné věci, a to že jsem to neudělal fřív. Tak … a teď je to už 213 dní, 7 hodin a 14 minut.

Co se stalo? Určitě to ještě budu publikovat jako vlákno na Twitteru. Teď tedy jen telegraficky.

Především jsem začal brzy vstávat. Dřív jsem se budil v osm, teď vstávám už ve čtyři ráno. Sedím na balkóně, medituji a pozoruji východ slunce. Tedy zatím jen teoreticky, protože v tuhle roční dobu slunce vychází až v sedm.

No a taky nemáme balkon.

Ale to nevadí. Ty tři hodiny čekání na východ slunce využívám k tomu, abych si zapsal své sny do deníku. Je fascinující, jak se změnily. Dřív se mi zdálo o tom, že jsem nahý ve třídě na střední nebo že přijdu pozdě na důležitou schůzku. Teď se mi zdá o tom, jak zachraňuji deštné pralesy a učím delfíny číst.

Také jsem začal jíst zdravě. Snídám výhradně superpotraviny z Amazonie, o kterých jsem dřív ani nevěděl, že existují. Například včera jsem měl k snídani něco, co se jmenuje açaí. Nevím, jak se to vyslovuje, ale určitě to bylo zdravé.

Moje pleť začala zářit. Lidé v metru si mě fotí, protože si myslí, že jsem nějaký influencer. Včera ke mně přišla paní a zeptala se, jaký používám filtr.

Začal jsem také mnohem lépe spát. Tedy, vlastně vůbec nespím. Nepotřebuju to. Místo spánku praktikuji tibetské dýchací techniky. Naučil jsem se je během první abstinentní noci na YouTube.

Zlepšila se mi paměť. Pamatuji si například telefonní čísla všech svých spolužáků ze základní školy. I těch, se kterými jsem nikdy nechodil do třídy.

Také jsem začal být mnohem produktivnější. Za posledních 48 hodin jsem napsal tři romány, naučil se portugalsky a založil dvě neziskové organizace.

A hlavně - konečně vidím svět takový, jaký opravdu je. Například jsem si všiml, že moje mikrovlnka umí mluvit. Celou dobu uměla mluvit, jen jsem byl moc opilý na to, abych si toho všiml.

Vlastně mi řekla docela zajímavé věci o fungování vesmíru. Ale to je na jiný článek.

Začal jsem být také mnohem upřímnější. A proto musím přiznat, že všechno, co jsem napsal výše, je naprostá lež.

Nepřestal jsem pít. Jen jsem chtěl taky napsat jeden z těch inspirativních příspěvků o životní změně, co teď ostatní sdílejí. Připadal jsem si méněcenný, když čtu, jak se všichni koelm stávají lepšími lidmi.

Dokonce i můj kolega, který dřív seděl v hospodě do půlnoci a cestou domů se občas se rozplakal, teď píše na Facebook, že od abstinence mu narostly nové vlasy a jeho pes se naučil mluvit španělsky.

Já pít nepřestal. Vlastně i teď, když tohle píšu, piju belgické pivo. Má dvanáct procent alkoholu, což je o dva víc, než kolik podle teorie Burghese a Lawlinga vede k dokonalému sebepoznání.

Googlujete Burghese? Dobře, toho jsem si taky vymyslel. Žádný Lawling neexistuje. K dokonalém sebepoznání určitě vede nějaké schodiště, ale netuším, kolik má schodů.

Fakt ne.

A lidem, kteří tvrdí, že přestali pít a jejich životy se staly dokonalými, nezávidím. Protože až si na to zvyknou, a budou chtít mít své životy zase o něco dokonalejší, nebudou moct udělat nic. Na rozdíl ode mě. Já vím, že stačí přestat pít.

Někdy. Nikdy. Kdykoli. To je nádherné spektrum možností.

Přece jsem vám říkal, že budu pozitivní.

Rozhodl jsem se, že budu víc pozitivní. Protože teď pracuju v Albertu.

Tedy skoro. Zatím spíš brigádničím. Vždycky, když tam nakupuju.

V Albertu na Vinohradské byla rekonstrukce a zrušili tam skoro všechny klasické pokladny. Nechali jen jednu, a k té přidělují nejméně sympatického člověka z týmu. A stejně se na něj stojí fronta.

Takže chodím k automatické pokladně, kde si sám skenuju čárové kódy a markuju zboží.

Musím říct, že jsem v tom celkem dobrý. Ale mám přísnou šéfovou. A když se spletu, a nad pokladnou se rozbliká takové to červené světýlko, tak moje šéfová přijde a nesmlouvavě se zeptá: “V čem je problém?”

Pokrčím rameny.

Ona svýma rentgenovýma očima mrkne na pokladnu a hned ví.

”Máte okurku v taškové zóně!”

”Ano?”, špitnu.

”Nezváženou okurku,” řekne šéfová ledově. Dřív jsem nevěděl, co je tašková zóna, ale dnes už ano. Takže okamžitě pochopím, v čem je chyba, vezmu okurku a vrátím ji na váhu.

Šéfová čipem uklidní pokladnu, která přestane blikat. “Pokračujte!”, přikáže mi.

Věřím tomu, že ze mě bude dobrý a efektivní zaměstnanec. V mém věku je těžké hledat práci. Mám své návyky, dobré i špatné, ale snažím se, opravdu. Někdy si i sám se sebou povídám.

Například jsem se přistihl, jak sám sobě říkám: “Co bodíky, sbíráš?”

”Ne, děkuju,” odpověděl jsem, opět sám sobě.

I když občas se stane něco, co mě zaskočí. Například včera, když jsem se rozhodoval, jestli tři housky, které jsem si vzal v pečivu, jsou “domácí housky”, anebo “pletýnky Albert”, ozvalo se v mé těsné blízkosti: “Kde máš kód, ty šulíne?”

Málem jsem nadskočil leknutím. Kde mám kód? A jaký vlastně kód? Proč bych to měl vědět?

Udiveně jsem se rozhlédl. A u pokladny vedle uviděl muže. Ta otázka nepatřila mně.

Muž s mluvil s jogurtem.

Vím, že to zní divně. Ale opravdu mluvil s jogurtem. Držel ho v ruce, otáčel ho, a ještě jednou zopakoval: “Kde máš ten podělanej kód?”

Pochopil jsem, že je to kolega brigádník. Mohl bych hořekovat nad tím, co z nás udělala automatizace. Ale nechci sbírat laciné body (bodíky?!) jen proto, že já i další lidé mého věku mají problém s novými technologiemi.

Navíc je zřejmé, že se to naučíme. A není důležité, že někteří z nás si ve stresu povídají s věcmi.

”Tak se ukaž, kolik to dělá?”, řekl muž vedle mě pokladně.

Pokradmu jsem ho pozoroval. Prosím, neberte to jako šmírování, spíš jako snahu získat studijní materiál.

”Já už bych to měl dávno spočítaný!”, oznámil muž pokladně.

Když se nic nedělo, ušklíbl se, a řekl: “Já už to mám spočítaný!”

Stále se nic nedělo, takže muž do spodní části pokladny zlostně kopnul. Nahoře nad pokladnou se rozblikalo červené světýlko.

Během chvíle u něj stála naše šéfová. “V čem je problém?”

”Ten idiot nedokáže spočítat, kolik stojí nákup o pěti položkách!”, řekl muž tónem žalobníčka.

Ale šéfová se nenechala oklamat. Očima zkontrolovala situaci a řekla: “Nezadal jste PIN!”

Muž nechtěl ztratit tvář, a tak mumlal něco v tom smyslu, že na nic nezapomněl, nic si nepamatuje, a ta částka taky nesouhlasí.

Ale pak nenápadně naťukal do terminálu PIN a nad pokladnou vzápětí zaplápolálo zelené světlo.

Šéfová se přesunula k dalším kolegům, kteří se v rámci své brigády potýkali podobně jako my s problémy.

”Budete si přát vytisknout účet?”, ozvalo se.

Muž se nejdřív rozhlédl, zda je šéfová z doslechu, a pak řekl: “Účet si strč do pordele, ty zrůdo!”

Uznávám, že to byla přehnaná reakce, a rozumím tomu, že to měl říct ještě o něco víc potichu, protože pak by to naše šéfová neslyšela.

Jenže ona to slyšela, a zatvářila se velmi nesouhlasně. A její rozladění se svezlo až na mě, který jsem celou situaci rozvážně a zároveň napjatě sledoval.

Střelila po mně pohledem, zřejmě ať nekoukám, kde co lítá, a věnuju se své práci. A hlavně konečně přijdu na to, že brambory, které se snažím namarkovat, nejsou “delikátní rané”, ale “pozdní konzumní”.

Jednou se to naučím, slibuju. Přece jsem vám říkal, že budu víc pozitivní.

Bouchnou dveře, je slyšet, jak se zatřese jejich skleněná výplň. “Stůj, ty zmrde!”, zakřičí mladá, možná třicetiletá žena.

Vracím se z běhu v Lužánkách, je slunečné a chladné nedělní ráno v Brně. Než se stihnu rozhlédnout, co se děje, proběhne kolem mě cikán v černé bundě a s batohem v náručí a těsně za tím mladá, asi třicetiletá žena.

Výrazně pomalejším tempem za nimi popobíhá postarší chlápek ve zmačkaném černém mundůru.

Jen chvíli trvá, než mi dojde, k čemu jsem se tu přichomýtl. Jsem na začátku Bratislavské ulice, o které jsem do tohoto víkendu nevěděl, že nemá zrovna nejlepší pověst. Ti tři postupně vyběhli z Alberta. Ona prodavačka, postarší chlapík zaměstnanec ostrahy, takzvaný černý šerif.

Ano, známe je všichni, ze supermarketů známých značek. Ale dneska je to poprvé, co někoho z nich vidím udělat rychlejší pohyb.

Ne nějak významně rychlejší, ale přece jen.

Vzápětí vybíhá ze dveří druhá prodavačka, ta drží v ruce mobilní telefon. Říka do něj: “Ano, běží pryč po Bratislavské,” takže asi mluví s policií.

Jsem sice ve sportovním, ale ti první dva běží rychleji než já. Chvíli přemýšlím, jestli nemám sáhnout do zbytku sil a sprintovat za nimi. Možná bych zloděje doběhl. Ale zároveň si říkám, jestli mé vztahy k řetězci Albert jsou na té úrovni, abych si v Brně hrál na supermana.

Takže jen mírně zrychlím a vyrovnám tempo s pronásledovaným a pronásledovatelkou, ne že bych měl nějaký plán, nebo mě hnala zvědavost, ale asi kdyby potřebovala pomoct. Stejně z toho nemám dobrý pocit. A zároveň obdivuju její odvahu, protože se dá těžko odhadnout, co bude následovat, když kluka v černém doběhne.

Nevypadá nebezpečně, spíš má výraz, že je mu všechno jedno, a jednou se dokonce ohlédne a zakřičí, že všechno samozřejmě (samozřejmě!) zaplatí.

Po jedné křižovatce a pár domech vběhne do jednoho z nich, s oprýskanou fasádou, a za ním se zabouchnou plechové dveře. Prodavačka celkem rozumně zůstane před nimi na chodníku. Černý šerif se zastaví dokonce opodál.

Tím to zřejmě končí, takže ani nezastavuju a pokračuju dál svým běžným “seniorským” tempem do hotelu.

Mám k tomu tři věci:

1) Měl jsem zkusit zloděje dostihnout? Pomohlo by to něčemu? (Občanský pokus dojít spravedlnosti, například?) Co byste udělali vy? (Napište do komentářů, jestli chcete.)

2) Bratislavská je opravdu ulice se špatnou pověstí, asi čtyři lidi se v Brně během víkendu divili, že jsme si se ženou koupili hotel právě tam. A když jsme řekli, že se to stalo omylem a tedy náhodou, jedna naše známá se zeptala: “Proč jste se tedy v pátek večer neotočili a nešli jinam?” To jsme udělat mohli, ale nemohli jsme tušit, že se tam budeme po setmění opravdu cítit nepříjemně. PLUS: nepomohlo by, kdyby se tam občas prošli policisté nebo městští strážníci, které naopak v centru vidíte na každém kroku?

3) Neměla by bezpečnostní agentura “dodat” do supermarketu v takové ulici jako ochranku člověka, který je ve formě, je mu třicet a jehož koníčkem je chození do posilovny? Většinou takové lidi mezi zaměstnanci mají. Plus: proč supermarkety vlastně tyhle lidi ve svých pobočkách potřebují? Napadá mě, že by to mohlo být například naplnění podmínek pojištění (??), protože nic užitečného jsem tyhle lidi opravdu nikdy dělat neviděl. Ani dneska.

K tomu ještě jeden podotek: opravdu jsme se v Bratislavské ubytovali omylem. Asi před rokem jsme se ženou v Brně objevili hotel, který jsme si zamilovali a kde bydlíme skoro vždy. Jmenuje se EFI Spa, je kousek od centra, má vynikající welness a velmi dobrou restauraci, nemluvě o vlastním pivu.

Tam jsme chtěli spát i tentokrát. Jen jsem zapomněl, že EFI má v Brně hotelů víc, a omylem kliknul na EFI Palace (ne webových stránek má jako hlavní ne náhodou fotku pořízenou z vnitrobloku). Ještě se pamatuju, že jsem ženě říkal, že mají “překvapivě dobré ceny”. Inu, nakonec jsme v pátek dojeli do Bratislavské.

Palace je vzdušnou čarou méně než 500 metrů od Spa, je o poznání méně komfortní, ale rovněž velmi příjemný a elegantní, a restaurace je taky srovnatelná. Jen je na blbé ulici. To jméno “Palace” je vzhledem k adrese hodně ironické.

Chápu tu logiku: dobrá poloha udělá z Bratislavské výhledově skvělou adresu. Už teď se tu polorozpadlé činžáky střídají s hezkými bytovými bloky, na začátku Bratislavské je prý nejlepší brněnská pekárna Chleba, podle brněnské insiderky, spisovatelky Lenky Požárové se tu rozjíždějí další zajímavé projekty.

Gentrifikace zafunguje, to je jisté. Jen to možná trvá déle, než si majitelé EFI mysleli, a mám ocit, že to jejich značce nedělá úplně dobrou službu. I proto, že jinak to dělají výborně.

Omlouvám se za klamavý titulek, ono se v Brně vlastně nic nestalo.

Když jsem pět minut vstupoval do hotelu, a těšil se na snídani, policie do Bratislavské ještě nedorazila. Místo ní kolem mě projel vozík Kofi Kofi, oblíbené značky kávy brněnských hispsterů, vyrážející zřejmě na své stanoviště. 

Na elektrickém kole ho vezl asi třicetiletý, dobře vyhlížející muž, v klobouku a elegantně oblečen, v brýlích s výraznými obroučkami a s divoce nakrouceným knírem.

Vítejte v Brně.

”A co si dáte na pití?”

Slyšel jsem tu větu za den a půl v Ostravě snad pětkrát, což dokazuje dvě věci: 1) že mám nejspíš malilinký problém s pitím (jakkoli ta otázka zazněla dvakrát dopoledne, a objednaným pitím byla v jednom případě káva a v druhém kole), a 2) že se to takhle asi na severní Moravě říká.

Možná i jinde.

Přemýšlel jsem o tom večer “na hotelu”, kde jsem si dal dole v restauraci něco malého “na jídlo”, a pak jsem konečně zaparkoval “na pokoji”.

”Co si dáte na pití?”, zeptal se mě číšník v pražské restauraci Bruxx o den později. Zašli jsme si tam se ženou na večeři.

“Myslíte k pití?”, zeptal jsem se.

”Prosím?”, zeptal se zdvořile číšník.

A já řekl: “My v Praze říkáme k pití.”

Jenže to už mi zároveň v hlavě znělo: “Opravdu jsi takový idiot, a říkáš to nahlas?”

Zachytil jsem pohled své ženy, opakující neslyšně v podstatě totéž.

”Moc se omlouvám,” řekl jsem.

”Ne, já jsem rád, že jste mě opravil a budu mluvit bez chyb!”, řekl číšník, nejspíš sarkasticky, ale nemůžu vyloučit, že to byl c…

Read more

Vím přesně, kdy začal konec civilizace. Bylo to v momentě, kdy hlavního designéra některého z velkých výrobců sprchových armatur (vůbec nevím, jestli se tomu tak říká) napadlo, že je čas na to začít dělat věci jinak.

Konkrétně knoflíky ve sprše, kterými se reguluje, jestli vám a) poteče voda teplá, nebo studená, a b) jestli poteče ze sprchy nahoře, nebo z kohoutu, případně ruční sprchy dole.

Od dob, kdy se v rozvinutých zemích stala běžnou teplá voda, tedy dlouhá desetiletí, to funguje tak, že máte dva kohouty. Jeden červený, obvykle vlevo, a druhý modrý. Je zřejmé, že červeným pouštíte teplou a modrým studennou. Plus je tam páčka, která v poloze žene vodu nahoru, a v poloze dole dolů.

Elementary, dear Watson!

Nudné, procedil mezi zuby zmíněný designér, pravděpodobně absolvent prestižní školy designu nebo užitého umění. Nebo tak si to představuju. A rozhodl se to udělat jinak. Inovativně, nečekaně a hlavně nelogicky.

Ten člověk pojal regulaci vody ve sprše napůl jako umělecké dílo a napůl jako hlavolam. Chci jasně napsat: nijak toho člověka neviním. Hlavně ani netuším, kdo by to mohl být a v jaké firmě byl zaměstnaný. 

Je zjevné, že to byl blázen, ale to se jednotlivcům občas stane. Úkolem společnosti je moudře pokývat hlavou, zatrhnout mu jeho nápady a případně říct: “Dej si pauzu, chlapče, a uvidíš, že budeš v pořádku.”

Jenže to se nestalo, evidentně. Naopak se přidali další designéři, z jiných firem, a výsledkem je, že dnes máme k dispozici desítky, možná stovky originálních řešení, jak si pustit vodu, když se chcete osprchovat.

Jenže to nechcete. Problém je v tom, že ve skutečnosti nemáte tušení, jak si tu vodu pustit.

Existuje dobré pravidlo. Dokonce tak dobré, že kdybyste se snažili napsat stovku těch nejdůležitějších pravidel pro život, tak bude mezi nimi. Možná hodně na začátku.

Zní: Když něco funguje, tak to nevylepšuj.

Ještě jednou, s emocemi, což prý usnadňuje pochopení: Když něco funguje, tak se do toho neser.

Celé to samozřejmě píšu proto, že když jsem dnes v Ostravě v hotelu vlezl do sprchy, a zkusil se osprchovat teplou, pokud možno skorohorkou sprchou, tak se zničehonic spustila ledově studená voda ze sprchy nad mou hlavou.

Mohl jsem leknutím umřít, vy kreténi.

…

K tomu ještě dodatek. Ten hotel se jmenoval Stračena City Hotel, a berte tento článek jako způsob, jak se dozvědět, že je to asi nejlepší hotel, ve kterém jsem zatím v Ostravě spal.

Navzdory té debilní historce ráno ve sprše.

Měl jsem čtyřicetimetrový, velmi vkusně a elegantně zařízený pokoj, zhruba za polovinu ceny, za kterou nabízel třikrát menší pokoj nedaleký Imperial (200 metrů) nebo můj oblíbený Mercure (cca 500 m).

Naprosto skvělé.

V čem je háček, nebo vysvětlení? Ve Stračena City není lidský personál. Žádná recepce, žádný hotelový bar otevřený do dvou. Když si pokoj rezervujete a zaplatíte, přijde vám esemeska, ve které je kód, jak se dostat přes vchodové dveře, a pak další kód, jak získat klíče od pokoje.

Ráno při odchodu klíče hodíte do schránky vedle vchodových dveří.

Geniální pro introverty, celkem atraktivní obecně pro všechny. Nemusíte stát frontu, s nikým se dohadovat, všechno jede “samo” a jakoby “po másle”.

Byl jsem z toho nadšený. Opravdu všem ten hotel doporučuju, poměr cena/výkon je famózní.

ALE zároveň jsem si celou dobu říkal. Je to opravdu přesně to, co chci? Nebyl bych radši, kdyby dole místo dlouhé opuštěné chodby byla recepce, kde je člověk, ideálně hezká mladá žena, která vám je ochotná a připravená pomoct?

A co když budu chtít pokoj vyměnit, protože ve vedlejším pokoji budou nahlas souložit turisté z Británie? Nebo si budu chtít objednat láhev šampaňského, abych šokoval manželku? Nebo chtěl přikrývku navíc? Případně měl jakékoli jiné, třeba i nesmyslné přání?

Splní ho nějaký AI chatbot? Anebo bude na telefonu smutný a otrávený člověk, který mně s vyčerpaným výrazem přiveze za půl hodiny z Havířova peřinu navíc?

Nemám na to odpověď.

Hodně se v poslední době věnuju umělé inteligenci. A je mi jasné, že tohle je jen verze fundamentální otázky, na kterou budeme v následujících letech hledat odpověď.

Co chceme? Chybujícího, drahého a často iritujícího člověka, anebo chladně profesionálního a neomylného robota? Který taky někdy chybuje, ale zároveň není úplně jasné, jestli chcete řvát a odehrát falešný hysterický záchvat pro někoho, který vám emoce tak maximálně hezky zahraje?

Co chceme?

Napište, zajímá mě to.

A až pojedete do Ostravy, víte, kde máte bydlet. Bylo to fakt super. Teda až na tu sprchu.

Rozhodl jsem se, že budu víc pozitivní. Takže jsem si zašel na pivo s kamarádem, což je dobrý způsob, jak se dobře naladit. Přišel jsem domů asi v deset, moje žena byla ještě vzhůru.

“Jaké to bylo?”, zeptala se.

“Super,” odpověděl jsem.

“Bavil ses?”

“Skvěle,” řekl jsem.

Moje žena vypadala potěšeně. Jsme manželé 33 let (tento týden přesně!), a když jste s někým tak dlouho, tak radostné zážitky sdílíte.

“Jak se má?”, zeptala se.

Myslela samozřejmě mého kamaráda.

Tím mě trochu zaskočila. Vypili jsme každý asi pět piv, snědli nějaké malé nesmysly jako salám s cibulí nebo nakládaný hermelín, a seděli v hospodě plus mínus tři hodiny.

Ale i kdybyste mě zabili, opravdu nevím, jak odpovědět na otázku, jak se můj kamarád má.

Asi dobře.

Všechno tomu nasvědčovalo.

“Asi dobře,” řekl jsem své ženě.

“A Klára? Jak se má Klára?”

Klára je žena mého kamaráda. Neměl jsem nejmenší tušení, jak se má. Není vyloučené, že její jméno během večera padlo, ale i kdybyste mě zabili, tak nevím, v jaké souvislosti.

Ale má se dobře. Určitě.

“Má se dobře,” řekl jsem.

“Tak to mám radost,” řekla moje žena. “Hele, a jejich Eda už letos nastupuje do školy, ne?”

I kdybyste mě (znovu) zabili, nemám nejmenší tušení. Vlastně nedokážu ani stoprocentně zaručit, že bych si bez nápovědy uměl vzpomenout, že se syn mého kamaráda jmenuje Eda.

“Nevím,” přiznal jsem sklesle.

“Nevíš? Přece jste o tom museli mluvit. To je velká věc, poslat dítě poprvé do školy.”

Ano, říkám, to je velká věc. Ale z nějakého důvodu jsme o tom nemluvili.

“A kde byli na dovolené?”, zeptala se moje žena, když se vzpamatovala z šoku způsobeného mou ignorancí.

Panebože, pomyslel jsem si.

“To nevím,” odpověděl jsem po pravdě.

Chápu, že je naprosté selhání, že jsem se za několik hodin strávených u piva s jedním ze svých nejlepších kamarádů nedozvěděl, jestli jeho syn začal chodit do školy a kde předtím byli na dovolené.

To nic neříká o tom, jaké my muži máme priority. Vůbec to neznamená, že nás nezajímá, když například dítě někoho z nás začne chodit do školy. Nebo vyhraje matematickou olympiádu.

Ale fungujeme jinak. Když se sejdeme na pivu, není to zpravodajská operace. Nepřicházíme na pivo se seznamem otázek, na které potřebujeme mít odpovědi.

Ne, naše ambice je mnohem menší. Nebo větší, jak se to vezme. Chceme strávit několik hodin s člověkem, kterého se nemusíme na nic ptát a zároveň mu nemusíme na nic odpovídat.

To je ideál dobře stráveného večer pro každého muže.

Ano, občas může jeden z nás prohodit: “Ty vole, ta servírka má neskutečný nohy!”, případně “Jako jasně, že je Fiala idiot, ale je tam vůbec někdo lepší?”, ale to je jen tzv. small talk.

Muži se nescházejí proto, aby si navzájem dělali nějaký “update” svých životů. Muži se scházejí proto, aby spolu seděli u stolu, vypili nespecifikované množství alkoholu, dívali se do prázdna, a v naprosto nevyhnutelných situacích si vyměnili pár slov.

Ale protože jde o nouzovou situaci, nemá ten druhý nejmenší povinnost si pamatovat, co v takové situaci zaznělo.

“Ty opravdu nevíš, kam jeli na dovolenou?”, ptá se moje žena.

Můžete lhát nebo se z toho nějak vykroutit, ale nejlepší je prostě přiznat, že nevíte.

“Nevím,” řekl jsem.

Moje žena se zatvářila, že v tom případě to opravdu nechápe.

My muži zase nechápeme, jak to ženy dělají, že mají po každém vzájemném setkání zcela aktuální update všech důležitých informací.

Kdybych chtěl lacině vtipkovat, řeknu, že používají něco jako Airdrop, nebo nějakou podobnou technologii, a informace si vyměňují automaticky a bezdrátově.

Ale ve skutečnosti je to tak, že jsou prostě lepší a chytřejší než my muži.

Že jsou naše schopnosti vzdálené minimálně půl vesmíru, jsem minulý týden zjistil na letišti na Heathrow, když jsme na check-in přepážce odevzdávali zavazadla.

Za ní seděl asi čtyřicetiletý nemluvný Brit, zamračený a lehce otrávený, takže vypadal přesně tak, jak vypadá člověk, který má v neděli odpoledne službu na letišti.

Podal jsem mu pas, on ukázal prstem na pás, kam jsem položil svůj kufr, a on pak asi půl minuty něco ťukal do klávesnice, dvě minuty nervózně čekal na výsledek, a pak půl minuty tiskl palubní vstupenku, na kterou nalepil potvrzení o poslaném kufru.

Vyměnili jsme si čtyři, možná spíš tři slova. Byl jsem rád, když jsem místo u přepážky mohl uvolnit své ženě.

Nastoupila na něj se zářivým úsměvem, a ještě dřív, než pevně stiskl v ruce její pas, se ho zeptala, jak se má (ano, vím, to je v angličtině standardní), a taky mu ještě stačila pochválit brýle.

“Máte moc zajímavé brýle. Líbí se mi ty atypické obroučky, jsou takové pop-artové, nezdá se vám?”, zeptala se.

Čekal jsem, že ji v tom lepším případě bude ignorovat (a v tom horším ji nechá zatknout letištní ochrankou), ale ve skutečnosti se jeho tvář rozzářila a on se severolondýnským přízvukem potěšeně prohlásil, že ho to nikdy nenapadlo, ale “ano, nedá se vyloučit, že jsou pop-artové.”

To mě poser, kámo, řekl jsem si v duchu.

Nebudu to prodlužovat. A prosím, neptejte se, jak to ženy dělají, ale ta moje zjistila během zcela stejné doby, kdy si já s mužem za přepážkou vyměnil tři slova, následující informace:

• že byl minulý týden s rodinou na dovolené v Turecku

• byli v přímořském letovisku, a panebože, ty jejich resorty šly v posledních pěti letech neskutečně nahoru

• má dvě děti, pětileté a sedmileté, a pro ně to bylo naprosto perfektní, protože přímo u hotelu bylo pět bazénů

• jídlo super

• manželka byla nadšená, protože v all-inclusive byly i kosmetické a kadeřnické služby, a jí tam jedna geniální kadeřnice původem z Gruzie vymyslela geniální nový účes

• hodně lidí na all-inclusive nadává, ale ten jejich místní džin se opravdu dá pít, co vám mám povídat, ha ha!!

• jeli až na konci léta, protože v červnu a červenci  měli na Heathrow stopku na čerpání dovolených, to víte, dneska nikde nejsou lidi, taková je doba

• ideální doba pro dovolenou je pět dní, to si perfektně odpočinete, a nezačnete se nudit.

Pak ten muž podal mojí ženě palubní lístek, vypadal o milión procent šťastnější, než když před čtyřmi minutami podával stejný lístek mně, a myslím si, že byl smutný, protože toho chtěl ještě tolik říct.

Například něco o svém komplikovaném vztahu s matkou nebo o snech, které měl, než zjistil, že nejlepší pracovní nabídku má z londýnského letiště.

“Co je?”, zeptala se moje žena, když jsem jí cestou na bezpečnostní kontrolu provrtával obdivným pohledem.

“Jsi geniální,” vydechl jsem. “Je něco, co jsi o tom člověku nezjistila?”

“Myslíš o Jonathanovi?”, zeptala se moje žena.

Ano, dámy a pánové, ona věděla, jak se ten člověk jmenuje. Já vím, že to měl napsané na cedulce, připnuté na klopě saka. Ale ukažte mi muže, který si 

a) tu cedulku přečte a 

b) jméno si zapamatuje.

To dokáží jen ženy.

Jsou lepší a chytřejší, jak jsem už psal. A proto je milujeme. Víc, než ony milují nás. Víte proč? Protože o nich máme mnohem míň informací než ony o nás. A tak to má být.

Přece jsem vám říkal, že budu víc pozitivní.

Rozhodl jsem se, že budu víc pozitivní. Takže když jsem nedávno šel s jedním známým po Kampě, a proti nám šel člověk, který mi byl povědomý, tak jsem se usmál a řekl jsem: “Nazdar!”

On vypadal lehce překvapeně, ale odpověděl, a taky něco jako: “Nazdar!”

Šli jsme dál, a hned jak byl ten chlápek pryč, se můj známý ptá: “Ty ho znáš?”

“Koho?”

“Toho člověka, s kterým ses zdravil.”

Překvapilo mě, že z toho dělá tak velkou věc. Přece jsme se jen pozdravili. Na tom není nic pozoruhodného.

“Jasně,” odpověděl jsem.

“Odkud?”

To už mi bylo divné. “Nevím. Jak si to mám pamatovat? Asi se známe od vidění. Nejspíš jsme si spolu dali pivo ve Mlejně.”

Mlejn je známá hospoda na Kampě.

“Fakt?”

Panebože, říkám si, o co tady jde? Ale to se už můj známý ptá: “Víš, jak se jmenuje?”

Nevím, odpovídám zase. Přece jsem říkal, že jsme si dali pivo v hospodě. Jen jsme si pokecali. A teď se zdravíme. Není nic divného, že neznám jeho jméno.

“To byl Orlando Bloom! Ten herec”, řekl můj známý.

A já říkám: “No ty vole!”

Nepíšu to, aby…

Read more

Rozhodl jsem se, že budu víc pozitivní. Třeba že s lidmi občas prohodím nějaké milé slovo, nebo něco na ten způsob, jestli mi rozumíte.

Když jsem jel dopoledne desítkou po Vinohradské dolů, něco mě napadlo, a já se to rozhodl napsat na Facebook.

Tyhle věci se mně někdy stávají. Už jsem si stokrát řekl, že na Facebook nebo Twitter nebudu nic psát, protože je to stejně k ničemu, a ono se navíc často ukáže, že to, co se vám v tramvají zdá jako dobrý nápad, ve skutečnosti až tak dobrý nápad není.

Někdy je to vyloženě špatný nápad.

No a pokud se náhodou ukáže, že ten nápad je dobrý (třeba proto, že se vám úplně nevypaří z hlavy, ale vzpomenete si na něj ještě druhý den při sprchování), tak ho můžu rozepsat sem.

Jako tuhle historku.

Jak říkám, v desítce mě něco napadlo, já to napsal na Facebook, a asi o deset minut koukám, že mi někdo píše zpátky.

Nějaká ženská. “Haha, málem jsem vás vyfotila, jak píšete na Facebook, ale bohužel jsem to nestihla.”

Odepsal jsem: To se omlouvám, zlato, ale já po sexu…

Read more

Mám takovou teorii, že lidi jsou jako dni v týdnu.

Třeba jako pondělí, všichni je známe, protože je šikanujeme a nesnášíme, ale není tak úplně jasné, že jsou původem všeho zla.

Ano, stojí trochu za prd a nikdo se s nimi dobrovolně nebaví, ale jsou i horší.

Podle mě to jsou lidi jako úterý. Tváří se nenápadně, a přitom to jsou záludní šmejdi. Úterý je den, kdy se konají třídní schůzky a na který vás objednají na kolonoskopii.

Jestli někdy začne jaderná válka, tak v úterý.

Abych to vzal z druhého konce, pátek, to jsou takoví frajírci, s kterými chce každý kamarádit a může se zbláznit, aby se k nim dostal na mejdan.

Ale dost často zjistíte, když jich pár poznáte, že tyhle primadony jsou taková navoněná bída. Jasně, v porovnání s úterým jsou naprosto v pohodě. Ale rozhodně to nejsou ty legendy, které jsme z nich udělali.

Pro lidi jako středa mám svým způsobem slabost. Nikam to nechtějí dotáhnout, protože ví, že to nikam nedotáhnou, a nakonec to fakt nikam nedotáhnou. Prostě pohoda.

Víkend je samo…

Read more

Rozhodl jsem, že budu víc pozitivní. Což ale nic nemění na tom, že mě ani trochu nezajímá, co si myslíte. Ano, teď mluvím k většině z vás, kteří čtete tenhle text.

Jedna z největších chyb,. které v životě děláme, je to, že se necháme přesvědčit o tom, že je důležité, co si o nás myslí lidé, které neznáme a nic o nich nevíme. Není to důležité. Ani trochu.

Esencí tohoto světa bezcenných názorů byly vždycky komentáře pod články na zpravodajských serverech.

Mám k tomu takovou historku. Před pár lety mně zavolal jeden kamarád. Pracuje v úplně jiné profesi než já, a když se čas od času vidíme, tak se vždycky spíš bavíme o jeho práci, protože mi přijde zajímavější než ta moje.

Tentokrát ovšem můj kamarád zněl v telefonu znepokojeně.

“Jsi v pořádku?”, zeptal se, a byl to takový ten tón, jaký si představuju, že by měli lidé, kdyby se dozvěděli, že jsem seděl v letadle, kterému se za letu vzňal motor a přistálo nouzově s několika zraněnými na palubě.

“Prosím tě, řekni mi, jsi v pořádku?”

“Proč bych ne…

Read more

Rozhodl jsem se, že budu víc pozitivní. Takže se raduju z maličkostí. Někdo dává přednost fyzické kráse a estetice, jiní kráse duševní a intelektu. Já mám rád, když se obojí potkává.

Třeba v astronomii. Obdivujeme hvězdné nebe, ale zároveň i to, jak je pohyb vesmírných těles spoután fyzikálními zákony.

Nebo v hudbě, která může být krásná, romantická i monumentální, ale její komponování zároveň diktují přesná pravidla a řemeslo.

Mám ještě jeden příklad, a tím je vznešený akord krásy a chuti, kterým někteří z nás končí své stolování.

Ano, mluvím o tom slavném fenoménu, kdy si lidé při jídle chystají celou dobu takzvané poslední sousto. Do něj je magickým způsobem zakomponováno to nejlepší z celého pokrmu.

Je to umělecký artefakt, ale zároveň výsledek tvrdé a systematické práce. Má přesná pravidla, která nelze opominout.

Nedávno jedna známá napsala na Facebook, že netušila, že poslední sousto je opravdu “věc”, jak se říká anglicky. “The thing”. Prostě něco reálného, s čím se opravdu setkáváme …

Read more

Rozhodl jsem se, že budu víc pozitivní. Nenapíšu, že nesnáším Velikonoce, ale spíš jen tak nenápadně naznačím, že mě na nich pár věcí dost vytáčí.

“Dost” myšleno jako že celkem zásadně. Pokusím se to vysvětlit, mile a pozitivně.

Protože on je to jinak docela hezký svátek, který už v dobách socialismu nabízel tři volné dny, dnes dokonce čtyři, a pro školáky pět nebo šest, a když vezmeme v úvahu posedlost Čechů spojovat prodloužené víkendy do delších dovolených, tak v tom nejmazanějším případě deset.

Deset dní!

A to se vyplatí, jak vám řekne každý zaměstnanec.

Na druhé straně, mít deset volných dní na přelomu března a dubna není zas tak velký rokenrol, a dopadne to tak, že buď lyžujete na rozbředlém sněhu někde v Alpách, anebo se dopravujete letadlem k moři, a každý rok až na letišti zjistíte, že podobný nápad mělo v Evropě dalších několik desítek miliónů lidí.

A vy ne úplně se všemi, ale nepochybně s významnou částí z těchto lidí (pracovně jim říkáte “dementi”, a jste ve fázi popření, takže si neuvědomujete, že mezi ně patříte taky) stojíte ve frontách, přešlapujete před cedulemi s nápisy ODLETY, nebo si telefonicky snažíte zajistit ubytování poté, co byl váš let zrušen kvůli nenadálému sněžení v Mnichově.

“Ale já letím do Prahy:”, říkáte letušce, která vám to právě unaveně sdělila.

“Ano,” řekne ještě o poznání unaveněji, “ale váš let byl zrušen proto, že je provozován stejným strojem navazujícím na pravidelnou linku do Mnichova.”

A vy máte chuť říct: “A to opravdu nemáte na tomhle letišti, kde je jedno letadlo vedle druhého, jediný volný Airbus, který by nás dovezl do Prahy?”

Ale protože nejste debil, tak si samozřejmě uvědomujete, že takhle to nefunguje.

Všimněte si, že sněží pouze v případě, že se vracíte z Kanárských ostrovů do Evropy. Kdybyste byli v Alpách, tak teploty ve vnitrozemí vystoupají nad dvacet stupňů.

Ale vraťme se k Velikonocům.

Protože je tu ještě ta věc, že Velikonoce nemají pevný termín. Nemyslím si, že trpím vyloženě obsedantně-kompulzivní poruchou, ale upřímně řečeno mě tenhle rys Velikonoc trošinku znepokojuje.

Jako vážně?

Jednou to slavíme koncem března, jindy začátkem dubna, a vždycky je to ten samý svátek?

Neznám úplně detaily, ale myslím, že u tak důležitého svátku bychom se měli shodnout na konkrétním datu. Nejsem věřící, takže by mně to mohlo být jedno. Ale prostě si myslím, že nevypadá dobře, když lidé věřící v Boha jen matně tuší, kdy Boží syn vstal z mrtvých, a detaily se každý rok řeší podle toho, kde je na obloze Měsíc.

Měsíc! To je nebeské těleso ještě nižší kategorie než Země. A přiznejme si, že postavení Země není ani v naší maličké Sluneční soustavě zrovna privilegované. Jako školáku mně často připadalo, že se trochu podobá postavení Československa ve světě.

(Československo je ta země, kde jsem do své dospělosti žil, připomínám lidem, kteří tento text čtou omylem, například proto, že se mylně domnívali, že po jeho přečtení získají hezké velikonoční vibrace.)

Takže Země a Československo: obojí je malé, ve srovnání s ostatními celkem nedůležité, a jedinou zajímavostí je to, že tam žijeme my.

A teď tvrdíme, že Měsíc určuje, kdy si budeme připomínat Božího syna?

Ježíš by z toho nebyl nadšený, milí katolíci, to mi veřte. Prostě celé to zavání trochu amatérismem, upřímně řečeno.

A ano, možná jsem trochu ovlivněn tím, že mám prostě rád, když věci mají svůj pevný řád a nic se nedělá na poslední chvíli.

Ale jsem pozitivní a myslím si, že každé náboženství si může dělat to, co se mu zlíbí. Trochu hloupé je, že to zasahuje do života i nám ostatním, například konkétně tím, že v roce 2024 připomíná pražský magistrát Ježíšovo vzkříšení tím, že čtyři dni nejezdí docela důležitá část metra na trase C plus je dalších asi deset uzavírek.

Můžeme si o Ježíšovi myslet cokoli. Jen na okraj podotýkám, že byl celkem pravděpodobně Žid, a antisemitismus je dnes docela horké téma. Avšak kdo jsem já, abych radil magistrátu.

Ta poslední věc je, že Velikonoce mají ještě svůj další, řekněme lidový rozměr. Ještě dokážu vystát barvení vajíček, shánění droždí, pečení beránků a mytí oken.

Ale pardon, pletení pomlázek a koledování mi připadalo jako idiocie už od prvního momentu, kdy jsem se tom dozvěděl. Mám dvě určující vlastnosti: jsem 1) líný a 2) introvert. Takže svátek, který atakuje obojí, se mi zdá fakt k ničemu.

Moje matka si to nemyslela. Když jsem byl školák, bylo pro mě ráno na velikonoční pondělí asi nejhorším ránem v roce.

A nepomohlo, že jsem předstíral, že nedokážu pomlázku uplést, protože matka to tušila, a zajistila si rezervní v květinářství.

Budila mě se slovy: “Vstávej a oblíkni se, musíš jít na koledu.”

“Ale já nechci na koledu!”

“To mě nezajímá. Tady máš pomlázku a koukej mazat.”

“Mně se nechce.”

“Obejdi aspoň sousedy. Co by si o nás pomysleli?”

Neříkám to jen proto, abych zaujal dnešní mladé feministky z generace Miléniálek či dokonce příslušnic generace Z, že jsem snad z principiálních důvodů odmítal mlátit ženy.

To mi bylo jedno.

Nechtěl jsem tam jít proto, že jsem se styděl. A už vůbec ne k Polišenským, kteří měli 1) psa, kterého jsem se bál, a 2) dceru, kterou jsem platonicky miloval. Byla o pět roků starší než já a jezdila na motorce.

Kdyby vás zajímala moje vzpomínka na Velikonoce, tak si představte stydlivého, na svůj věk přerostlého blonďáka, který předstírá, že s pomlázkou v ruce radostně honí po zahradě dívku s unuděným, možná až znechuceným výrazem v hezké tváři, a zároveň se ho ošklivá chlupatá obluda snaží kousnout do zadku.

To je Miloš Čermák circa v roce 1980.

Nevzal jsem na milost Velikonoce ani později, kdy jsem měl už o něco víc sebevědomí, protože mi celá zábava přišla opravdu debilní. A jakkoli jsem nebyl odpůrce alkoholu (řekl bych v době dospívání spíš naopak), zůstaly pro mě Velikonoce dodnes tou nejhloupější příležitostí se takzvaně napustit.

Mám to tak dodnes. Velikonoce ignoruju a Lidl i Albert mi to neusnadňují tím, že mají zavřeno, byť je pondělí.

Část mých vrstevníků dodnes tvrdí, že takzvaná pomlázka je oslavou ženské krásy a plodnosti. A že jde o hezkou lidovou tradici, která ženy oslavuje, nikoli trápí nebo trestá.

Nesouhlasím. “Ich bin eine Frau,” řeknu ráno po vzoru Kennedyho na velikonoční pondělí, zamknu se v pracovně a budu ignorovat zvonění u vchodových dveří. Moje žena je s tím srozuměna a její ženskost oslavíme jinak a jindy.

Samozřejmě, mohl bych se vyklonit z okna a zakřičet dolů ke vchodovým dveřím něco ošklivého nebo vtipného, případně se pokusit spojit obojí.

Ale neudělám to. Přece jsem psal, že budu pozitivní.

Rozhodl jsem se, že budu víc pozitivní. Třeba že mi nebude už tolik vadit, že člověk, který má pronajatou kancelář kousek od té mojí, mluví tak hlasitě do telefonu.

Ani že si nezavírá dveře, takže se jeho hlas rozléhá chodbou, a celou situaci to celkem logicky zhoršuje. Samozřejmě si myslím, že by si klidně mohl ty dveře zavřít, a už několikrát jsem zvažoval, že ho o to požádám.

Avšak 1) mně to nezapadá do plánu, že budu víc pozitivní, a 2) se ten člověk, když netelefonuje a potkám ho na chodbě, chová velmi příjemně.

Dokonce se při pozdravu usmívá. A pokud zvážíme, že existují lidé, kteří vás nepozdraví, nebo dokonce ani neodpoví na váš pozdrav, je zřejmé, že takovému člověku nechcete říct nic negativního.

Nechcete si znepřátelit člověka, s kterým máte pevný a stabilní vztah založený na tom, že se vzájemně pozdravíte, usmějete se na sebe, a pak si každý jdete po svých.

A funguje to spolehlivě už řadu měsíců.

On je to vlastně ideální vztah s člověkem, kterého znáte takzvaně od vidění. A s kt…

Read more

Rozhodl jsem se, že budu víc pozitivní. Byl jsem na poště.

Ne, nebojte se, tohle nebude milióntý a bůhvíkolikátý text o tom, jak je pošta strašná. Nebylo by to a) originální a b) ani zábavné.

Navíc v době, kdy neustále pracujeme na osobnostním rozvoji, má pošta nezastupitelnou úlohu. Je to jen otázka pohledu na věc a takzvaného mindsetu, abych použil odborný slovník.

Kdybyste komukoli v centru Prahy řekli na konci devatenáctého století, že za 150 let budou lidi vyhledávat nevzhledné sklepní či suterénní prostory a budou tam dobrovolně pracovat s těžkými předměty, mysleli by si, že jste se zbláznili.

Dnes tomu říkáme fitcentrum a platíme za to až pět set korun za hodinu.

A co jiného je pošta, přátelé? Přesně tak. Pošta je takové fitcentrum posilující mentální odolnost a celkovou kondici.

Takže na poštu chodím vesele a už se nemůžu dočkat, jak mi tam zase některý z těch trenérů a trenérek za přepážkami dá pořádně do těla.

Tentokrát jsem si tam šel nechat ověřit podpis.

U toho se ještě krátce za…

Read more

Rozhodl jsem se, že budu víc pozitivní. Takže když jsem si v Costa Café koupil latté, posadil se ke stolu a zleva se ozvalo: “Oukej, Džordži, ale pro naše letošní reveňů to znamená co?”, tak jsem se napil a tiše počítal do deseti.

Samozřejmě mi bylo jasné, že deset je málo.

Nesnáším lidi, kteří své pracovní nebo osobní problémy řeší na nějaké debilní online konferenci v kavárně plné lidí.

Byl jsem teprve u pětky, když se ozvalo: “Panebože Džordži, ty jsi pako!”, a jakmile jsem se dostal k desítce, tak Džordž nahlas pronesl, že se na nějaká kápéíčka může z vysoka vykašlat (řekl to o malinko jinak), protože jemu jde o to, aby byl tým ve flow.

Nemám nejmenší tušení, o čem mluvili.

Ale Kejt, což byla brýlatá, asi třicetiletá žena s mírnou nadváhou sedící u stolku vedle, vypískla: “Fakt jsi pako, Džordži,”, a mě napadlo, jestli Džordže balí, anebo je to jen ukázka specifické firemní kultury společnosti, kde oba pracují.

“No tak víš jak,” řekl Džordž.

Chtěl jsem vyskočit od svého latté a začít kři…

Read more

Rozhodl jsem se, že budu víc pozitivní. Takže když jsem dnes ráno potkal tu osobu bydlící v našem domě, která zásadně neodpovídá na můj pozdrav, tak jsem se usmál, a hlasitě, dle mého názoru milým hlasem jsem ji pozdravil.

“Krásné ráno!”

Nemám přitom rád jakékoli jiné pozdravy než “Dobrý den.”

“Dobrý den” je naprosto postačující, ba řekl bych jediný vhodný pozdrav. Pamatuju se, že když jsem byl dítě, bydlel ve stejné ulici jako my v Holešovicích takový růžolící, usmívající se stařík.

A na lidi, které potkával, včetně mé babičky, vykřikoval pozdravy jako “Požehnané ranko!”, “Velekrásné dopoledne!”, případně “Rukulíbám milostivá!”.

Babička to z nějakého důvodu měla ráda, a vždycky se usmívala, a když o něm mluvila, vždycky zdůraznila, jaký to je milý a zdvořilý člověk. 

Když jste malé dítě, snadno podlehnete názoru dospělých, jakkoli můžete mít podezření, že dotyčná věc není zcela v pořádku.

A jen když máte štěstí, tak se na blízku v pravý čas objeví lidé, kteří vám pomohou vidět svět v reálně…

Read more