Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju.

Roman Kóňa je řezník. Ale řezník, který vystudoval kvantitativní ekonomii, dělal konzultanta v Deloittu, prodával ERP systémy a pracoval na obchodním oddělení švédské ambasády. K masu se dostal přes manželku, která je právnička a foodblogerka. A jak Roman říká, každý, kdo má doma foodblogerku, ví, že jídlo se pro ni zkrátka nakupovat nedá. Potřebuje pomeranč s lístkem a kachnu s hlavou a krkem, což v supermarketu nepořídíte. Ani v Bratislavě.

Tak vznikla facebooková skupina Bratislavský regál, z ní stánek na festivalu Pohoda, kde v roce 2013 udělali šest set burgerů (byť jim hygiena půl hodiny po začátku stánek zavřela, ale naštěstí pak odela), no a ze stánku se stala firma Regal Burger, nejdřív jedna malá restaurace v centru a z ní pak síť, která měla za dva roky deset poboček. Na své poslední Pohodě udělali šestnáct tisíc burgerů. Roman pak svůj podíl prodal, protože pochopil, že to nebylo přesně to, co ho v životě baví.

Baví ho maso. Přesněji: baví ho vysvětlovat, jak práce s masem funguje. Dnes má v Bratislavě řeznictví se steakhousem, kde se vás nikdo nezeptá, jak chcete steak propečený, protože správně je 52 až 54 stupňů vnitřní teploty - a hotovo. Když on sám v cizí restauraci dostane otázku, jak chce maso udělat? … jestli rare, medium rare, nebo medium? V tom případě si většinou objednám těstoviný, říká Roman.

O tom všem mluvíme v podcastu. A taky o tom, co má wagyu společného s jedním z nejslavnějších basketbalistů historie, proč Roman odmítá jíst koňské maso (nápověda: ne z etických důvodů), jak se pozná dobrý steakhouse ještě předtím, než do něj vstoupíte, a jak Tomanovi nejlepší flank steak v životě udělala paní v Guatemale na rezavé plotně, kterou předtím spálila a pak seškrábala nožem. Věda vyhraje vždycky, i když to na první pohled nevypadá.

Mluvili jsme ale i o byznysu, který dává smysl třeba jen tehdy, když máte odvahu mít zavřeno. Roman má otevřeno od středy večer do soboty, mezi druhou a pátou má pauzu a pondělky a úterky učí. Zaměstnanci nejsou vyhořelí, hodnocení na Googlu je kolem 4,9 a tržby stouply, když si zlomil nohu a přestal chodit do provozu. Ano, zákazníci nemohli neocenit, že ten arogantní vousatý chlápek někam zmizel.

A bavili jsme se o tom, jak Roman před dvěma a půl lety ze dne na den přestal pít, začal plavat u olympionika Richarda Vargy, který mimochodem učil plavat i Gordona Ramsayho, a teď má plán: do pětačtyřiceti být Ironman, do padesáti se zúčastnit mistrovství světa na Havaji. I to má své důvody, které se dozvíte.

Díky, že posloucháte. A budu se na vás těšit na svém standupu s názvem Jednou se tomu zasmějeme, a podtitulem “nápady radostného optimisty”. Lístky prodáváme od středy a ještě jsou, takže si je kupte. Na standupu se pak dozvíte, proč je důležité koupit si lístky včas, ideálně aspoň tři týdny před představením. V prodeji jsou na webu Divadla v Řeznické, a já se na vás budu těšit už 7. října v sedm hodin večer.

Ale teď už bratislavský řezník Roman Kóňa ve studiu v pražských Holešovicích.

Stop, řekl Simerský.

Čtyřicetiletá produkční Alžběta, sedící u režijního pultíku, zvedla palec. A vypnula nahrávání. Sedmá epizoda podcastu Prognózy byla úspěšně natočená.

Studio nevypadalo nijak impresivně. Byla to menší místnost, asi dvanáctimetrová, ve třetím patře nevzhledného karlínského činžáku. Bývalý nájemní bytový dům kdosi před třiceti lety přestavěl na kancelářskou budovu, která by teď už nutně potřebovala rekonstrukci.

Ale nic takového majitel zjevně neplánoval. Proto byl nájem, který Simerský platil, v podstatě směšný. Za dvě malé místnosti o celkové rozloze pětadvacet metrů platil sedm tisíc měsíčně včetně služeb.

Do jedné místnosti postavil menší stůl, k němu dvě židle a dva kvalitní mikrofony. Na režijním pultíku stál malý mixážní pult. Podcast Prognózy byl čistě audio, bez videa.

Všichni to Simerskému rozmlouvali. Tedy všichni znamená Alžběta, kamarádka jeho bývalé ženy, která před rokem přišla o práci na nějakém úřadě, a teď kývla na jeho nabídku, že mu bude dělat produkč…

Read more

Jednou se tomu zasmějeme (aneb nápady radostného pesimisty)

Říká se, že komedie je tragédie plus čas. Můj speciál v Divadle v Řeznické je jako stroj času, který vás dopraví do budoucnosti, kde se “tomu” už zasmějeme. Nebo ne. Předešlý samostatný speciál se jmenoval: Žena mi k padesátinám slíbila černošku. Teď je vhodná chvíle říct, jak to dopadlo, a co mu žena slíbila k šedesátinám. Show nabízí to, co autor nazývá radostným pesimismem. Ano, všechno dopadne špatně. Ale bude to zábava ... tak proč si to neužít?

Dvě úspěšná a vyprodaná představení byla 28. května (premiéra) a 19. června, teď 7. října vás zvu do divadla znovu. Ta samá show, s tak dvaceti procenty nového materiálu. Budu moc rád, když přijdete, a budeme mít společně hezký večer.

Těším se na vás!

Vstupenky

Na konci srpna se v Pekingu konal druhý ročník Světových her humanoidních robotů.

Pozornost poutal sprint na 100 metrů. A nejen proto, že humanoidní roboti zaběhli časy rychlejší než Usain Bolt. Také proto, že někteří z těchto rychlých běžců nedokázali bezpečně zastavit. Za cílem měli připravenou polstrovanou bariéru. Do ní narazili a více či méně spektakulárně se zřítili na zem.

Lidé je pak na nosítkách odnášeli z dráhy. U sportovců by člověk čekal cestu do šatny. Tady spíš do dílny.

Jeden z robotů začal hořet.

Tyhle záběry měly milióny zhlédnutí a spousty lajků.

Otázka zní: Proč to tak je?

Když píšeme o skutečných sportovních událostech, zajímají nás hlavně výjimečné výkony. Momenty, kdy vítězové probíhají cílovou páskou nebo padají rekordy. Jistě, chceme vidět i zajímavosti a kuriozity. Ale u robotů to chvílemi vypadalo, že nás zajímají výhradně ty.

Milujeme záběry, na kterých roboti vypadají nemotorně, bez zjevného důvodu padají na zem nebo v cíli nabourají. Vidět stroje, jak selhávají, je pro nás zřejmě zvláštním způsobem příjemné.

Vlastně nikoli, není to příjemné vždy. Když se porouchá tiskárna a v jejím zásobníku se mačkají papíry, nesmějeme se ani trochu. A to ani v případě, že ty zmačkané papíry mají legrační tvary. Naopak, je to iritující a nepříjemné. Rozčílí nás to natolik, že potřebujeme někomu vynadat, nejlépe někomu na firemním oddělení počítačové podpory.

Ale když se pokazí stroj, který má kovovou hlavu, trup a paže i nohy, najednou se smějeme jako blázni.

„Nic nečiní lidi tak šťastnými jako pohled na roboty, kterým něco nejde,“ zněl ostatně teď v pátek v překladu titulek článku na první straně deníku Wall Street Journal.

Nejdřív pár faktů. Protože to je druhá pozoruhodná věc: ze záběrů snadno pochopíme, že jde o něco jako „robotí olympiádu“. Mnohem méně se z nich dozvíme o tom, proč se vůbec konala.

Hry proběhly od 22. do 26. srpna v Národním rychlobruslařském oválu, hale postavené pro zimní olympiádu 2022. Tehdy tam nastoupili rychlobruslaři, letos roboti.

Celkem 2 056 robotů v 51 disciplínách. Vedle běhů, fotbalu a stolního tenisu se soutěžilo i v praktických úkonech, například úklidu hotelového pokoje nebo v hašení požáru. A jeden detail, možná zanedbatelný, ale zároveň kuriózní: mezi hlavními pořadateli byl pekingský magistrát spolu s čínskou státní televizí.

Cílem je urychlit vývoj robotů, kteří mohou být užiteční v továrnách, domácnostech nebo při záchranných akcích. Sport některé potřebné schopnosti srozumitelně a zároveň zábavně testuje: když se roboti snaží dělat to, co na špičkové úrovni předvádějí lidé, vidíme na první pohled, jak moc se jim to daří. Zda dokážou udržet rovnováhu, rozumně se pohybovat či spolupracovat. To v kolektivních sportech, třeba ve fotbale.

Komunistická Čína považuje vývoj humanoidních robotů za strategicky důležitý obor a podporuje jeho rozvoj. V tom lze vidět i ideologický rozměr her: podívejte se, jak jsme za posledních dvanáct měsíců pokročili. Pro pořádek dodejme, že americká FCC koncem července z bezpečnostních důvodů omezila vstup nových modelů pokročilých robotů zahraniční výroby na americký trh. Tedy i čínských. Nebo spíše hlavně čínských, byť to samozřejmě administrativa takto přímo neřekla. Ale obavy jsou jasné: co když by se tito roboti stali “spícími vojáky”, které čínská vláda v nějaký moment aktivuje?

Tomu se dá rozumět. Ale zpět k původní otázce: Proč nás nešikovnost robotů tak baví?

Část odpovědi může nabídnout jedna z teorií humoru, které se říká „neškodné narušení“ (benign violation). Zjednodušeně řečeno, smějeme se tomu, když se klauni či komici fackují, zakopávají nebo padají ze schodů, ale zároveň musíme mít pocit, že se nikomu nic vážného nestane. Že za chvíli zase vstanou a budou v pořádku. Pak je to komedie. Kdyby aktér zemřel, byla by to tragédie.

V případě robotů může být to „neškodné“ v tom, že se nic zlého neděje nám lidem. Empatii k robotům cítit můžeme, ale havárii stroje nemusíme vnímat jako něčí bolest. U hořícího člověka bychom mysleli na jeho utrpení a na pomoc. U robota, který jako člověk jen vypadá, si můžeme dovolit smích.

Dennis Hong z Kalifornské univerzity v Los Angeles, který humanoidní roboty sám staví, pro Wall Street Journal řekl: „Když se rozbije pračka, nikdo se nesměje.“ U vlastního drahého robota by nás nejspíš smích také rychle přešel. Když v nešťastné situaci nemáme „nainvestováno“, bereme humanoidní roboty jako parodii na lidi. Na sebe. Smějeme se sami sobě, aniž by nás to bolelo.

Zároveň je pod tím smíchem nejspíš i úleva. Poslední roky posloucháme, co všechno budou stroje dělat lépe než my. Budou psát, programovat, vymýšlet strategie, řídit. A nejen to, v některých přesně vymezených úkolech už lidi překonávají. My lidi z toho máme docela těžkou hlavu. Naštěstí se pak objeví robotický fotbalista, napřáhne nohu ke střele na branku… a svalí se na záda. Tak moment, říkáme si, asi to s tím předáváním planety strojům ještě nebude tak horké.

Ale roboti nebyli letos jen komičtí. Tak schválně, přečetli jste si někde, že robot Tiangong Ultra zaběhl ve finále stovku za 8,64 sekundy? Boltův lidský rekord je 9,58. Samozřejmě jde o jiné soutěžní podmínky a žádný světový rekord tím nepadl. Ale ten výkon je působivý. V paměti přesto snadno zůstanou hlavně roboti rozpadlí na kusy.

Připomíná to něco, čemu se v AI říká „zubatá hranice schopností“ (jagged frontier). V něčem jsou stroje excelentní a v něčem jiném překvapivě neschopné. Činnosti, které nám připadají podobně náročné, pro ně mohou být velmi různě obtížné. Pro nás lidi ne. Když někdo mimořádně dobře běhá, je většinou dobrý například i ve skocích nebo jiných atletických disciplínách. Roboti vám tohle negarantují. V jejich schopnostech a výkonnosti nehledejte logiku.

Neznamená to, že se nemáme smát. Ono to vtipné je. A náš smích je opravdová tělesná událost. Napsat „hahaha“ zvládne kdejaký chatbot, není za tím však žádná “biologie”. Ale pozor, že se na rozdíl od AI umíme smát, neberme jako důkaz toho, že z ní nemáme mít obavy.

Ten smích je možná něco jako zpožděný indikátor. Stačí se podívat na videa z loňského ročníku a porovnat je s těmi letošními. Ano, obojí v nás vyvolává záchvaty smíchu. Je to ten samý smích, úlevný a nefalšovaný. Ale zároveň rozdíl mezi těmi videi je ohromný. Letošní roboti jsou nepopiratelně a velmi výrazně schopnější.

A příští rok bude platit to samé. Proto pořadatelům ani trochu nevadilo, že se sdílejí hlavně videa selhání a neúspěchů. Protože už v tuto chvíli jsou v laboratořích roboti nové generace, jejichž konstruktéři se z těchto neúspěchů poučili a posunuli technologie zase dál.

Zároveň robot, který v cíli vzplane, je nejlepší reklama, jakou tenhle průmysl může mít. Nikdo se nebojí něčeho, čemu se směje.

A taky platí, možná víc než kdy v minulosti, to staré dobré: kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp.

Začíná čtvrtý školní rok éry ChatGPT. Skoro čtyři roky víme, co to je generativní AI a co jsou velké jazykové modely, a přes tři roky tuto překvapivou a pozoruhodnou technologii celkem běžně používáme. Zároveň učitelé s řediteli škol řeší pořád stejné dilema jako v září 2023: povolit, nebo zakázat? V médiích i na sociálních sítích je to opět výbušné téma.

Argumenty obou stran se za ty čtyři roky moc nezměnily. Jedni říkají “povolit”, protože AI bude součástí našich životů, ať chceme, nebo nechceme. Úkolem školy je připravit žáky na svět, ve kterém budou žít, a dnešní žáci budou žít ve světě, který neznáme (stačí se podívat, jak se změnil za zmíněné čtyři roky), ale AI v něm určitě bude.

No a druhý tábor tvrdí “zakázat”, protože když žáci budou AI používat, přestane fungovat proces učení. Jak známo, ve škole není nejdůležitější “doručit” správné výsledky a výstupy (byť se rodiče i učitelé někdy tváří jinak), ale vědět, jak se k nim dostat.

Která odpověď je správná? Asi nebudu objevovat Ameriku, když napíšu, že jako obvykle někde uprostřed. Jenže „někde uprostřed“ je odpověď, se kterou ředitel školy ani učitel prvního září nevystačí. Odpovím tedy zjednodušeně, s rizikem, že to bude odpověď obecná a ne přesná: naučit se AI používat, ale reálně a rutinně ji používat jen na to, co umím i bez ní. Nebo kde aspoň vím, jak se odpovědi dostat.

Je to trochu jako v tom vtipu, který se říká o bankách: že půjčku dají jen tomu, kdo ji ve skutečnosti nepotřebuje. AI je tady, a v roce 2026 je to mnohem spolehlivější a efektivně použitelnější technologie než loni, nemluvě před dvěma či třemi lety, kdy jsme ji používat začínali.

A kde vede ta čára mezi rozhodnutím používat a nepoužívat? Tady: umět udělat XY s pomocí AI neznamená umět napsat do okénka v počítači nebo mobilu “udělej XY”. Znamená to vědět, jak se XY dělá, a zároveň umět použít AI tak, aby byl výsledek lepší, efektivnější nebo rychlejší.

Ještě jinými slovy: hledání a testování schopností AI musí být vždy a znova vyvažováno hledáním vlastní přidané hodnoty. Když bude AI dělat úkol XY, co budu dělat já? Odpověď by neměla být “nic” nebo “něco jiného”, protože pak práce s AI přestane být naší prací. A tohle uvažování musí žáky a studenty učit škola.

Že nejde vzít současný styl vuky, a jednoduše do něj “dosadit” AI, začíná být zřejmé čím dál více učitelům, ale i žáků a rodičům. Končí krásných pár let, kdy žáci s AI, kterou používali bez vědomí učitelů, měli konkurenční výhodu nad ostatními. Ale nenechme se mýlit, většina učitelů samozřejmě poznala, že něco není v pořádku.

Zde jsou dvě asi nejvýznamnější a nejpřesvědčivější studie, které výše uvedené celkem jednoznačně potvrzují.

První pochází z velké turecké střední školy a od sběru dat v roce 1024, a publikace v 2025 prošla recenzním řízením, což se většině vědeckých článků hlavně z časových důvodů nepovede. U téhle studie zpoždění nevadí, protože neřeší parametry a schopnosti konkrétních modelů (které od té doby nevyhnutelně zastaraly). Zabývá se obecným principem učení s pomocí AI.

Vědci z Pensylvánské univerzity udělali poctivý randomizovaný experiment, podobný, jakým se testují léky. Vzali tisícovku středoškoláků, rozdělených do tří skupin. Předmětem byla matematika. První skupina se učila postaru, druhá dostala k procvičování chatbota postaveného na GPT-4 a třetí skupina měla verzi téhož, ale upravenou jako “učitele”. Mohli jste se jí zeptat na fakta či postup, ale ne na výsledek. K němu se musel uživatel dopracovat sám, a AI učitel mu jen potvrdil, zda je správný.

Při procvičování to vypadalo jako reklama na budoucnost. Skupina s chatbotem si polepšila o 48 procent, skupina s tutorem dokonce o 127. Jenže pak přišla písemka. Bez počítačů, jen papír a hlava. A skupina, která se učila s chatbotem, dopadla o 17 procent hůř než ta, která se připravovala “po staru” bez AI.

Vysvětlení je prosté a najdete ho v záznamech konverzací: studenti chatbota nepoužívali k učení, ale místo učení. Když dostali příklad, nechali ho spočítat chatbotem, v záznamech měli “čárku”, a pokračovali dál. Ve studii je navíc skryt jeden strašně zajímavý detail: subjektivně měli žáci dojem, že hodiny probíhají skvěle a že se toho hodně naučilu.

No, nenaučili. U žáků používajících AI ve verzi “učitel” se tato nevýhoda “smazala”, a dopadli zhruba stejně+ jako žáci, kteří AI nepoužívali vůbec. Což je výsledek dobrý i špatný zároveň. Dobrý v tom, že AI lze používat (a teoreticky by mohla nahradit učitele, případně část vzdělávání “personalizovat”, protože každý AI učitel může být ušitý přímo na míru). Ale špatný v tom, že jinak AI žádnou výhodu nepřináší.

Jistě lze mít k této studii spoustu výhrad: jedna specifická země (je škola v Česku hodně odlišná od školy v Turecku?), jeden předmět (bylo by to v zeměpise stejné jako v matematice?) a celkem malý vzorek. Ale jiné podobně dobře udělané studie zatím nemáme, a výsledky této jsou celkem přesvědčivé.

Druhá studie je “working paper” z letošního června. Recenzním řízením (peer review) zatím neprošel, ale pracuje s hodně velkým vzorkem a byl zveřejněn v rámci respektované mezinárodní sítě ekonomů CEPR, v rámci série Discussion Papers.

Ekonomové ze Stockholmu a Hongkongu získali data o 26 811 čínských žácích sedmých až dvanáctých tříd, a to za dobu celkem 30 měsíců. Nešlo o připravený a už vůbec ne randomizovaný experiment, výzkumníci prostě sledovali, co se stane, když si žáci osvojují AI postupně sami. (Mimochodem, ChatGPT je v Číně blokovaný a žáci používají místní chatboty Doubao a DeepSeek, a loni v červnu uvedlo 80 procent čínských žáků, že generativní AI používá.)

Výsledky: skóre domácích úkolů stouplo o 18 procent a čas nad nimi klesl z 64 na 45 minut (domácí úkoly se v Číně dělají elektronicky, takže v datech je i přesný čas, jak dlouho se jim žáci věnují). Takže ano, zvládali “nálož” ze školy rychleji a lépe.

Jenže pak přišly písemky, a ty se dělají zásadně bez AI. Výsledek: : 81 procent uživatelů AI vykazovalo chování, kterému autoři říkají outsourcing domácích úkolů. Školní práce bleskově a na jedničku, písemky mizerně. Do půl roku klesly výsledky u zkoušek cca o 20 procent. A u závěrečných zkoušek, o které jde v Číně nejvíc, a rozhodují o přijetí na střední a vysokou školu (zhongkao a gaokao), se pokles známek projevil stejně. Jen to déle trvalo, protože i nástup AI byl v posledních letech postupný.

Jenže písemky bez AI: minus 20 procent do půl roku. A u zkoušek, o které v Číně jde nejvíc, tedy přijímačky na střední a vysoké školy —, se plná penalizace projevila až po dvou letech. Dluh s odloženou splatností.

A ještě jeden zajímavý detail: zbylá pětina uživatelů AI měla v písemkách stejné výsledky jako ti, kteří AI nepoužívali. Čím se odlišovala? Tím, že i když používala AI, tak se práci na domácích úkolech věnovala stejný čas jako oni. Tedy žádná úspora. Proč? Nejspíš protože o řešení přemýšleli, možná ověřovali výsledky.

Čímž jsme zpátky u toho “hledání přidané hodnoty”. Tihle uživatelé si ji tu našli. Nespokojili se s výsledky od AI, u testů a při písemkách dopadli dobře. Takže výše citovaný bankovní vtip přeložený do ekonometrie: AI bezpečně pomáhá jen těm, kteří by se bez ní obešli.

Takže povolit, nebo zakázat? Špatně položená otázka. Zákaz nefunguje, zároveň přináší “morální hazard”. Protože i když AI zakážete, tak ji část studentů (možná všichni) budou používat, a ve finále budou všichni jen předstírat, že se to neděje.

Povolit? Určitě ne paušálně. Rozhodovat se případ od případu, a podle toho i upravit to, co a jak se bude v jednotlivých předmětech učit.

Riziko je v tom, že část učitelů pochopí problematické postavení AI ve školách tak, že tuto technologii začnou zcela ignorovat a přehlížet. Což ovšem bude znamenat, že přesně v ten moment začnou oni i jejich žáci s AI prohrávat.

Protože tohle je další překvapivá vlastnost téhle technologie: můžete být její odpůrci a můžete i předstírat, že neexistuje. Ale zároveň platí, že ať tuto technologii budete používat, anebo se ji rozhodnete nepoužívat, musíte to dělat poučeně a chytře.

Poznejte AI, pokud možno detailně. Pak se rozhodněte, kam ve vašem životě bude patřit. To je pravidlo pro učitele i jejich žáky.

x

Přijďte na náš nový workshop, pracovně mu říkáme AI Masterclass 2.0!!

Objednejte si

Objednejte si

Redaktor Toman se usmál a promluvil vlídným, řekli bychom skoro něžným hlasem. “Pane Kroulíku, píšete pěkně, to nemůžu říct. A o politické thrillery z blízké budoucnosti je teď zájem. Ale nezlobte se, ta vaše zápletka je naprostá hovadina!”

Normálně by Toman řekl “píčovina”, ale jak jsem už upozornil, snažil se být taktní. Bylo mu padesátiletého muže, zhrouceného na židli v jeho kanceláři, opravdu líto.

Měl nepopiratelný talent. Dokázal dobře vykreslit postavy, byly psychologicky zajímavé, a prostě se to dobře četlo. A i dramatické momenty byly popsány zajímavě a živě.

Jen kdyby ten člověk měl aspoň trochu fantazii, pomyslel si Toman. Je známé pravidlo, že když píšete thrillery, můžete si vymyslet cokoli, a čím víc tajemné a zároveň zamotané to bude, tím líp.

Ale vždycky to musí být aspoň trochu uvěřitelné.

Toman neměl nic proti tomu, že Kroulík vykreslil amerického prezidenta jako narcistního psychopata. Ostatně pracoval jako nakladatelský redaktor už za komunismu, takže to pro něj vlastně bylo v pořádku. Byť teď se psal už rok 1991. Ale i tak by to Kroulíkovi odpustil.

Jenže copak si lze představit amerického prezidenta, který sám sebe vyhlásí za největšího Američana v dějinách? Jistě, v grotesce by to možné bylo. A i Toman musel uznat, že třeba to, jak prezident přejmenoval jezero na hranicích Ameriky a Kanady, bylo opravdu vtipně vymyšlené.

Ovšem to by Kroulík nesměl napsat zcela vážně míněný, seriózní thriller.

Odehrává se na podzim roku 2026, kdy začne třetí světová válka. To je stále v pořádku, věděl Toman, o válkách v budoucnosti lidi čtou rádi. Avšak to vážně toho pitomce Kroulíka nenapadlo nic lepšího, než že válka začne invazí Ameriky do Kanady a útokem Ruska na Estonsko? Estonsko? To je ta zemička, která si před pár měsíci vymohla nezávislost? Proč by na ni Rusové útočili? A hlavně, proč by útočila Amerika na Kanadu, když mezi těmi zeměmi není skoro ani rozdíl?

To může napadnout jen blba.

Což Toman samozřejmě neřekl nahlas.

Znovu se na Kroulíka usmál.

Ten se na židli narovnal, stále viditelně zasažený a nešťastný. Tak moc svému rukopisu věřil. Dal do něj všechno. Když ho po nocích psal (přes den nemohl, protože byl učitelem dějepisu a občanské nauky na základní škole v Karlíně), tak měl pocit, jako kdyby mu ten děj někdo našeptával. Tak dobře se mu to psalo! Úplně samo!

“Co mám dělat?”, hlesl.

Toman vzal hromádku rukopisných papírů se stolu, údery o desku ji z obou stran zarovnal, a pak složku podal Kroulíkovi.

“Buď to celé přepište, anebo to vyhoďte. A zkuste napsat něco jiného! Talent máte, člověče,” dodal ještě, aby nešťastníka povzbudil.

Byť asi marně. Kroulík sebral svůj rukopis, na hlavu si dal baseballovou čepici s nápisem NYPD (v září mu ji z prázdninového výletu do USA přivezl žák Vrána, syn známého veksláka z 3.A) a mumlaje cosi jako rozloučení zmizel z kanceláře ven.

Tomanovi se ulevilo.

Kroulík mezitím sjel výtahem z třetího patra a vyšel velkými dveřmi nakladatelství Československý spisovatel ven na ulici. Cítil se tak skvěle, když touto “branou borců” před hodinou procházel, podobně jako desítky slavných českých spisovatelů v historii.

Teď si připadal jak na porážce.

Chvíli stál na chodníku a nevěděl, kam jít. Domů do Karlína se mu nechtělo, protože tam byla manželka, která se ho zeptá, jak to dopadlo. A do školy se mu nechtělo, protože v skrytu duše školy, žáky i vyučování nesnášel.

Tak se vydal po Národní směrem k Perštýnu a v kavárně Albion si dal kávu a dva rohlíky s máslem, což byla jediná věc, kterou uměli v roce 1991 v pražské kavárně udělat rychle.

Rukopis položil na stůl vedle cukřenky. Přes pět set stránek, které se mu psaly samy. Noc co noc po nocích, na psacím stroji Consul, který měl po otci. Horečnaté, skoro automatické psaní přičítal inspiraci, což je slovo, kterým lidé bez fantazie označují to, co nedokážou vysvětlit.

A teď seděl v kavárně v patře, pil kávu, a přemýšlel, co má udělat. No a poněvadž touha stát se publikovaným spisovatelem byla silnější, rozhodl se text přepsat.

Amerika a Kanada, to je opravdu pitomost, přesvědčil sám sebe. A postaví záplatku na válce v Jugoslávii, ta už v podstatě probíhala. Ruský prezident bude reformní komunista, konkurent Gorbačova. A ten americký nebude narcistní psychopat, ale prostě slaboch, což je něco, čemu čtenáři rozumějí.

Vytáhl z tašky propisku, otočil poslední stránku rukopisu a na její zadní stranu si napsal osnovu. Těch pár řádek mu trvalo dlouho. Žádná inspirace. Bylo to psaní namáhavé a úmorné, což Kroulíka uklidnilo v tom, že teď píše jako opravdový spisovatel.

Ten muž si k němu přisedl bez zeptání. Měl šedý oblek, kufřík a výraz člověka, který žádný výraz nemá.

“Vy jste Kroulík,” řekl. Nebyla to otázka.

“Ano?”

“Rád bych od vás koupil ten rukopis.”

Kroulík se instinktivně podíval na složku vedle cukřenky, jako by ji chtěl přikrýt rukou. “Vy jste taky z nakladatelství?”

“Ne, z jiného byznysu,” řekl muž. “My nevydáváme. My realizujeme.”

Objednal si vodku, ačkoli bylo půl jedenácté dopoledne, a vysvětlil Kroulíkovi svou situaci. Mluvil rychle a věcně, jako člověk, který se rozhodl, že bude upřímný, protože na lhaní už nezbývá čas.

Pracuje v Odboru dlouhodobých výhledů. Párkrát za století se koná porada, na které se schvaluje scénář pro následující období, a každý referent má povinnost přinést vlastní návrh. Termín je dnes ve dvanáct. On tohle všechno samozřejmě věděl roky dopředu, ale nevymyslel nic.

“Nic?” zeptal se Kroulík.

“Pár nápadů,” připustil muž. “Třeba éru trvalé prosperity a míru. Ale to mi na brainstormingových schůzkách vždycky hodili na hlavu. Prý nerealizovatelné.”

“No a co chcete po mně?”

“Nemám ani stránku. A vy jich máte přes pět set.”

Kroulík chtěl namítnout, že mu ten rukopis před hodinou prohlásil nejlepší redaktor v zemi za hovadinu, ale muž ho předběhl.

“Já vím, co vám řekl Toman. A to ani nevíte, že ve skutečnosti chtěl říct, že ten váš rukopis je píčovina. Jenže Toman rediguje knihy, a knihy musí být uvěřitelné. Kdežto my děláme skutečnost, a ta být uvěřitelná nemusí. Ta se prostě stane.”

Kroulík mlčel.

“Vezměte si osmdesátý devátý,” pokračoval muž. “Myslíte si, že by to jako knížka před dvaceti lety prošlo?”

“To jste psal vy?”

“To psal kolega z vedlejší kanceláře. Hrozně nepříjemný chlápek. Strašný snaživec.”

Kroulík si pomyslel, že ten člověk je zcela jistě blázen. Ale nedalo mu to a zeptal se na peníze.

Muž se zamyslel. “Peníze nemám. Tedy mám, ale nesmím je používat, je to v kodexu. Můžu vám dát tohle.” Vytáhl z kapsy plastovou kartu zlaté barvy, na které nebylo nic kromě čísla. “Zlatá zákaznická karta.”

“K čemu to je?”

“Vaši ženu nikdy nenapadne, že máte poměr s kolegyní.”

“Já nemám poměr s kolegyní.”

“Ten právě mít budete,” řekl muž a zahýbal kartou významně ve vzduchu.

“S Ilonkou?”, řekl Kroulík tiše jméno kolegyně, pětadvacetileté tělocvikářky, po které celý minulý školní rok beznadějně toužil.

Muž přikývl. “A taky vám za dva roky nabídnou ředitelský post. A ta skutečná hovadina, kterou teď napíšete jako druhou verzi, se stane celostátním bestsellerem. Prodá se přes sto tisíc výtisků.”

Kroulík mlčel. “A proč bych vám tohle všechno měl věřit?”

“Protože se to stane,” řekl muž, věcně a rychle. A tak mu Kroulík rukopis beze slova podal. Co taky s ním?

Muž zaplatil vodku i kávu, strčil složku do kufříku a odešel směrem k Národnímu divadlu. Kroulík se za ním díval oknem a všiml si, že když křižovatku na Perštýně přecházel napříč, přes tramvajové koleje, tak mu tramvaj číslo 22 dala přednost.

Porada byla ve velké zasedačce, ve které se sto let nevětralo. Sešlo se čtyřicet referentů, každý s návrhem. Ředitel Odboru, muž s tváří Karla Gotta a hlasem Miloše Kopeckého, nechal přítomné referenty jednoho po druhém přečíst jejich návrhy.

Byly mizerné.

Věčný mír, zamítnuto. Návrat Krista, zamítnuto, “to už jsme dělali”. Kolonizace Marsu do roku 2000, zamítnuto s poznámkou, že technický odbor nestíhá ani Pražský okruh. Atakdál.

Pak přišel na řadu náš muž.

Četl synopsi pomalu, a když skončil, bylo v zasedačce ticho. Prezident, který se považuje za génia. Ruský špion, který se stane mužem s absolutní mocí a největším majetkem na světě. Plus ta sice drobná, ale nekonečně vtipná zápletka kolem Grónska.

“Tohle je,” řekl ředitel po dlouhé odmlce, “opravdu dobrý materiál. Pustíme se do toho!”

Pak poradu rozpustil. A v nebi se do toho opravdu vrhli, s plnou vervou. Našeho muže povýšili a dostal speciální odměnu. Jeho kolegové ho za to nesnášeli, ale to k tomu patří.

Problém se vyskytl jen jeden. Jakmile v odboru realizací zahájili detailní plánování, zjistili, že v odevzdaném textu chybí konac. Kontaktovali autora.

Ten si hned uvědomil, že to asi chybí poslední list, na který si Kroulík čmáral nějaké poznámky. Samozřejmě ho to zamrzelo. Taková školácká chyba! “Dodám!”, řekl rázně, s tím, že se za Kroulíkem vydá znovu, a tu chybějící stránku od něj získá.

Avšak kolega zavrtěl hlavou. “Netřeba, příteli,” řekl. “To je detail. Já už nějaký konec vymyslím sám.”

Našemu muži se ulevilo. A zároveň pocítil cosi jako lítost. Ne nad sebou, ale nad lidstvem, konkrétně kvůli tomu, co ho v roce 2026 potká. Protože šéf odboru realizací byl vyhlášený tím, že měl zalíbení v opravdu krutých koncích.

Ale to už se tak prostě někdy stane.

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju.

Což tak úplně nesedí k tomu, že jsem si při představování svého posledního hosta hned v první větě spletl jméno. Ale omluvou budiž můj pokročilý věk i to, že si jména, zejména podobná, pletu celý život. Takže mým hostem nebyl Marek Prokop, který ostatně byl v Jednom procentu už dvakrát, ale Marek Prorok. Oba znám dlouho, od devadesátých let, oba dělají zajímavé věci a proto zajímají i mě. Jen si holt pletu jejich jména.

Takže mým hostem byl Marek Prorok, vystudovaný literární vědec, který mimochodem napsal diplomovou práci o haiku. V devadesátých letech novináři jako já mohli jeho jméno poprvé zaregistrovat v souvislosti s obsahovou analýzou médií. A nemuselo to být seznámení příjemné, to když například z analýz, na kterých se podílel, třeba vyplynulo, že jejich práce nebyla tak úplně objektivní nebo vyvážená.

Ano, i tohle se mi stalo. Ale už to odnesl čas.

Počátkem století dělal Marek pár let výzkum obsahu jako interní zaměstnanec České televize, později se věnoval například firemní kultuře či používání tzv. softskills. Jak se stal expertem na kyberbezpečnost? To si poslechnete v našem podcastu.

Každopádně, dnes je v ostravské firmě Zebra Systems, kde zaměstnanci jezdí ve firemních Teslách s černými pruhy, takže pokud vás někdy na silnici překvapila zebra se čtyřmi koly, mohl za volantem sedět on. A když neřídí, tak prodává kyberbezpečnostní trénink ve virtuální realitě, kde si můžete sami zahrát na hackera. Prý je to poučnější než přednáška.

Mluvili jsme o tom, proč inteligence nechrání před podvodem, a co to má společného s karetními triky. Marek mi jeden předvedl. A protože jsem sám celoživotně začínající a špatný kouzelník, tak mě to nepotěšilo, protože ten trik byl skvělý, a já nepřišel na to, v čem vězí, a po třiceti letech čtení knih o kouzlech jsem byl na svého hosta naštvaný. Což se mi stává málokdy, vlastně velmi výjimečně.

Pohádali jsme se i o digitální dvojníky. Marek je prodává, já je na workshopech AI uvádím jako příklad věci, kterou nechci. Protože čas se ušetřit nedá, nemáme na něj žádný kufřík. Poslechněte si, jak naše debata na toto téma dopadla.

A samozřejmě jsme mluvili o tom, jestli AI píše líp než já. Před dvěma lety jsem na svém workshopu tvrdil, že ne. Dnes už si tím tak jistý nejsem. Během rozhovoru jsem nechal Clauda napsat text a Suno hudbu k písničce o Markovi, trvalo to pár minut a Marek mi na oplátku zahrál vlastní písničku o hackerech. Takže další výjimečná věc zdobí tuto epizodu: po asi dvou stech dílech, kdy v jedné z epizod zazněla hra na violencello, se v mém podcastu opět objevila hudební produkce hosta. Berte to jako varování. Anebo poslouchejte.

Na závěr přišla řeč na Ostravu a na to, jestli funguje jako město (Marek tvrdí, že ano, já mám z občasných večerních procházek vylidněným centrem jiný pocit). A na jednu Rumunku, které Ostrava zpočátku připomínala Bělorusko. A také na tajemství, které si Marek schovával přes dvacet let: jednou jsem s ním udělal rozhovor, aniž jsem věděl, s kým mluvím. Ve verších.

Všechno se to dozvíte.

A připomínám, že pokud chcete AI přijít na kloub a používat ji chytře, na webu inspiruj tečka se najdete naše workshopy. zejména bych vás pozval už 12. a pak 17. září, v sobotu a ve čtvrtek, na šestihodinový workshop vibecodingu pro neprogramátory s Pavlem Kasíkem. A pozor, na tříhodinový workshop Jak začít s agenty, a netvářit se u toho jako génius, vás 16. září zvu v Ostravě. Odkazy najdete na webu inspiruj tečka se.

Ale teď už nejen o Ostravě a ve studiu v Praze, rozhovor s Markem Prorokem.

Pokud jste uživateli značky Apple, vsadím se, že jednu větu jste během posledních patnácti let určitě řekli mnohokrát, někdy pobaveně, jindy naštvaně: „Tohle by se za Steva Jobse nestalo!” Je to celkem obvyklá litanie těch, kteří Apple milují jako princip, rozčilují je však detaily. A tak vše, co se v posledních patnácti letech této firmě nepovedlo, případně povedlo méně, než se čekalo, byla samozřejmě vina Tima Cooka. Muže, který vystřídal charismatického spoluzakladatele a šéfa — a na konci srpna 2026 jeho éra končí. Do funkce CEO v úterý 1. září nastupuje nový muž.

Překročení stínu Steva Jobse bylo Cookovým nejtěžším úkolem. A berme jako důkaz Jobsovy brilantnosti, že si jako nástupce vybral právě jeho. Muže velkých gest a obřího ega vystřídal muž, který byl osobnostně „minimalistický”. Jobs možná intuitivně, možná programově vybral člověka, který se mu vůbec nepodobal.

Přitom nemusel. Kdyby chtěl vizionáře, třeba i s velkým jménem, asi by stačilo na něj ukázat. Jobs, vědom si ubýv…

Read more

Jaký je den? Jerry Moriarty neuznává dělení dnů na pondělí nebo středu. Když se ho zeptáte, jaký je den, odpoví, že něco po půlnoci. Ano, víme jaký je rok. Tedy ne přesně, ale určitě je to některý ze začátku jednadvacátého století. Možná 2002, nebo 2003.

A je něco po půlnoci.

Výhled z okna je na Západní 28. ulici na Manhattanu. Město venku se ještě nevzpamatovalo z 11. září. Ve zprávách se mluví o válce proti teroru, na jižním cípu Manhattanu zeje díra a všichni říkají, že nepůjde jen tak zacelit. Ta skutečná i imaginární. Ale pletou se, v tomhle se lidi vždycky pletou.

Všechno jde zacelit.

Uvnitř, ve starém loftu s regulovaným nájmem, sedí čtyřiašedesátiletý muž v havajské košili na nemocničním invalidním vozíku. Není invalida. Jen zjistil, že se v tom vozíku dá pohodlně pojíždět podél velkého obrazu sem a tam. Už antičtí sochaři věděli, že umění je do značné míry logistika.

Maluje od půlnoci do tří. Bez brýlí, schválně. „Bez brýlí dokážu vyhrát nad očima,” říká. Dokáže vyhrát nad očima? …

Read more

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju.

S Robertem Nerudou jsme se ve studiu viděli poprvé v životě, ale je jedním z těch lidí, které když znáte dlouho ze sociálních sítí, tak máte pocit, že je znáte i osobně. Pracuje jako advokát, je partner kanceláře Havel & Partners, a živí se oborem, který zní jako nejnudnější věc pod sluncem: soutěžním právem. Antimonopolním, kartelovým, jak chcete. Jenže je to obor, kde se rozdávají miliardové pokuty a kde musíte rozumět jednou tomu, jak fungují sítě 5G, pak se stát odborníkem na potravinářství, a jindy zase hledáte znalosti například z ocelářství. Sám Neruda říká, že soutěžní právník vlastně nepotřebuje znát zákon – ten je stejně nesrozumitelný. Potřebuje umět argumentovat.

Deset let dělal pro stát, z toho osm na brněnském antimonopolním úřadu. Ve dvaatřiceti pak úřad na pár měsíců sám vedl, zrovna když Česko předsedalo Evropské unii, a na Špilberku přednášel o soutěžní politice svým protějškům ze zahraničí, kteří však všichni byli tak o dvacet třicet let starší než on. V roce 2020 se do čela úřadu hlásil znovu, a byť na to už měl věk, tak Babišova vláda vybrala někoho jiného. Když mu to zavolali, tak se mu napůl ulevilo a napůl ho to naštvalo. Proč, to si poslechněte.

A pak je tu samozřejmě téma, kvůli kterému ho zná i ten, kdo o zneužívání dominantního postavení na trhu neví vůbec nic. Jeho žena Danuše kandidovala na prezidentku. Robert Neruda popisuje, jak málem spadl z kola, když mu to oznámila. Jak se ho novináři ptali hlavně na ego. Jak chtěl prosadit finský model, kdy manžel prezidentky nemusí pověsit práci na hřebík, a jak to veřejnost nevzala. A proč momentky, které po prohraném prvním kole prezidentské volby pořídil Tomki Němec, jsou nejintimnější rodinné fotky, které mají.

Řeč nevyhnutelně byla i o Brně. O sedmidenním závodě na kole přes Alpy. O paní, která mu na Instagramu napsala něco sprostého o jeho ženě, a dnes mu lajkuje fotografie z cyklistických závodů. A o čtenářském klubu, do kterého se v osmačtyřiceti přihlásil, aby konečně dohnal Salingera a Kerouaca.

Samozřejmě jsme mluvili i o AI. Co si o ní Robert Neruda myslí a čeho se v souvislosti s ní obává ve své profesi, za chvíli uslyšíte. Já jen připomenu, že v září pokračují workshopy, které děláme se Sentou o tom, že nejdůležitější dnes není umět AI používat. To je snadné a zvládne to asi každý. Ale nejdůležitější je vědět, k čemu ji používat a k čemu naopak ne. To je dovednost, která se nedá snadno vyčíst ani naučit. Ale my vás o ní aspoň na našich woprkshopech naučíme přemýšlet.

Vše najdete na našem webu inspiruj tečka se. A teď už vám přeju příjemný poslech rozhovoru s Robertem Nerudou.

Co jsem četl a co mě bavilo minulý týden? Najdete v tomhle newsletteru. Zároveň vám chci poděkovat, že pravidelně čtete i posloucháte Jedno procento. Je vás už cca sedm tisíc. A taky vás chci poprosit, pokud je to možné a bude se vám chtít, abyste si Jedno procento předplatili. Od srpna a pak ještě výrazněji od září budu většinu textů zamykat, buď celé, nebo částečně. Na webu určitě zůstanou i články zadarmo, ale bude jich míň. Děkuju a prima léto!

Subscribe now

“Nelíbí se mi. Nevypadá správně,” řekla Thatcherová v 80. letech o futuristické stíhačce, a její vývoj zastavila

Britský Harrier létal podzvukově, jeho nástupce měl překročit rychlost zvuku. A zároveň mít schopnost vzlétat i přistávat kolmo, plus být ještě “neviditelný” pro radary.

Technicky šlo o mimořádně náročné řešení, avšak projekt stíhačky P.1216 byl údajně realizovatelný. Vznikl z obavy z konvenční války se Sovětským Svazem, v níž by běžná letiště byla zrušena a tyto stíhačky by startovaly z provizorních základen. Projekt nakonec zastavila Margaret Thatcherová v roce 1982, údajně se slovy: “Nelíbí se mi. Nevypadá správně, a když něco nevypadá správně, nebude to ani správně létat.”

Detaily odkrývá nová knížka Michaela Prycea s názvem Jump Jet, v níž jsou i dosud nepublikované ilustrace letounu z archívů firmy BAE. Jak autor podotýká, Británie mohla v tomto ohledu technologicky předběhnout jak Američany, tak Rusy. Kolmý start vycházel ze strategických úvah v době studené války, kdy nebyla vyloučena možnost, že Sovětský Svaz zaútočí na západní státy nejdřív konvenčními zbraněmi.

Jinými slovy: P.1216 nebyl fantasmagorií šílených inženýrů, ale snaha odpovědět na velmi konkrétní a zároveň děsivou variantu válečného konfliktu před rokem 1989.

Timesy píší:

Inženýři se obávali, že běžná konstrukce letounu nezvládne zátěž danou kolmými starty a přistáními a nadzvukovým provozem. Řešením nebylo zesílit ocasní plochy, ale rozdělit zadní část letounu tak, aby už nebyla přímo bičována proudem motoru.

‚Tahle dvojitá záď, kterou Thatcherová nenáviděla, měla především snížit nároky na údržbu,‘ píše Pryce. Ve válce, pro kterou byl letoun určen, by na údržbu nebyl čas. Dnes si letouny s kolmým startem spojujeme především s Falklandami, ale jejich skutečný smysl spočíval v mnohem větším konfliktu.

Pokud by vypukla válka s Ruskem, jedním z plánů bylo bojovat konvenčními zbraněmi co nejdéle a pokusit se dosáhnout vyjednaného řešení dříve, než konflikt přeroste ve vzájemně ničivou jadernou válku. K tomu bylo potřeba letectvo — konkrétně letectvo schopné dál létat z rozbombardovaných letišť. A právě k tomu měl sloužit jump jet.

x

Açaí, segue, charcuterie, quinoa, gnocchi, Worcestershire a chipotle. To jsou slova, která Britům dělají nejčastěji problém s výslovností

Ano, většinou jde o převzatá slova, a ne náhodou doputovala do Británie nejčastěji s nějakou gastronomií. Açaí je kapustoň brazilská, tedy palma rostoucí v tropickém pásmu Jižní Ameriky, a populární se stala proto, že jsou látkám v jejích listech přisuzovány velké zdravotní benefity. Čte se “asaj”, a podle průzkumu, který si na ostrovech objednala automobilka Škoda, jde o Brity vůbec nejčastěji špatně vyslovované slovo.

Read more

Je rok 1633, Sevilla. A ano, řekněme, že je ráno. Světlo na obraze přichází zleva, nízko a ostře. V sedmnáctém století se malovalo při denním světle, a když jste chtěli mít stíny, které polykaly půl obrazu, tak jste potřebovali slunce.

Sevilla je největší město Španělska a brána do Ameriky. V přístavu se mluví deseti jazyky a v kostelích, kterých je tu víc než pekáren, se slaví Neposkvrněné početí. Jenže řeka se pomalu zanáší bahnem, obchod se stěhuje do Cádizu a impérium, které vlastní půlku světa, si začíná půjčovat na provoz.

Nahlas to neříká nikdo. Město voní kadidlem, dehtem a penězi, kterí jsou však už víc vzpomínkou než skutečností.

Francisco de Zurbarán stojí v ateliéru a dívá se na stůl. Je mu třicet pět. Syn kramáře z Fuente de Cantos, vesnice v Extremaduře, slunce pálí do prašné půdy a kde naděje umírá poslední.

Do Sevilly se přistěhoval s druhou ženou Beatriz, ta první umřela. Zanechala mu tři děti. Ale Franciscovi se daří, pozvala ho městská rada, prý je “ozdobou republiky”…

Read more

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju.

Jirka Doležal splňuje vše, a proto je za sedmiletou existenci podcastu hostem již poněkolikáté. Známe se pětatřicet let, od roku 1990 takzvaně od vidění, nejčastěji v někdejší Národní knihovně, a v roce 1991 jsme oba zhruba ve stejnou dobu nastoupili do Reflexu. Pro mě byla práce novináře v podstatě splnění dětského snu. Pro Jirku nevím, on sám říká, že do novinařiny šel s jediným úkolem, a to zlegalizovat marihuanu. Před dvěma lety prohlásil, že už novinář není.

Co dělá dnes? Fotí kavky na Kulaťáku. Vyhnaly odtamtud krysy, teď se schyluje k válce s holuby a Jirka fandí kavkám. Píše haiku, která ho napadají v tramvaji číslo 12: první dva řádky přijdou samy, třetí se dodělává. A haiku také vystavuje, lépe řečeno vystavoval. Na dřevěných sloupech kavárny Šesťák na Vítězném náměstí visela kakemona s jeho verši a on to považuje za největší průnik své tvorby do veřejného prostoru za celý život. K tomu si vydal bibliofilii v nákladu padesáti podepsaných a číslovaných výtisků. A až ho haiku přestanou napadat, což se prý od vydání knížky děje, vrátí se k broušení mečů.

Jirka si do studia přinesl domácí úkol: vyvracení předsudků. Takže za prvé, mladá generace nejsou sněhové vločky. Ti povedení jsou o deset kilometrů dál, než jsme byli my. A za druhé, v Česku je neuvěřitelný intelektuální potenciál, jenže ho neumíme využít: viz Tomáš Mikolov, špičkový vědec, který se vrátil z amerických AI laboratoří do Prahy a pět let tu nedostal grant. Poslouchejte.

Mluvili jsme o tom, že se díky AI možná blížíme civilizačnímu zlomu, a Jirka nahlas přemýšlí, co by to udělalo se všeobecným volebním právem. Povídali jsme si taky o inteligenčních testech pro chobotnice a o tom, jak by v nich dopadli někteří voliči. A mlivili jsme taky o smrti. A přesto to bylo překvapivě veselé vyprávění. Dozvíte se v něm , proč zkrachovala Jirkova rozvodová poradna a jaké ponaučení si z toho odnesl. Je to trochu zábavné a trochu dojemné.

Já ještě připomínám, že pro vás v Inspirujse připravujeme nové workshopy na podzimní měsíce. Chceme ukazovat, k čemu AI používat a k čemu spíš ne, a jak hledat smysl v života v éře, kdy AI bude spousty věcí dělat líp než my. Zní to vznešeně, ale budeme to ukazovat zcela prakticky, na to, jak jsme AI zařadili do života my.

Na září jsou už vyhlášené veřejné workshopy AI Masterclass a vibecoding pro neprogramátory, který dělám s Pavlem Kasíkem, tak se včas registrujte.

Ale teď už přeju fajn poslech podcastu s Jirkou Doležalem.

Co jsem četl a co mě bavilo minulý týden? Najdete v tomhle newsletteru. Zároveň vám chci poděkovat, že pravidelně čtete i posloucháte Jedno procento. Je vás už cca sedm tisíc. A taky vás chci poprosit, pokud je to možné a bude se vám chtít, abyste si Jedno procento předplatili. Od srpna a pak ještě výrazněji od září budu většinu textů zamykat, buď celé, nebo částečně. Na webu určitě zůstanou i články zadarmo, ale bude jich míň. Děkuju a prima léto!

Subscribe now

Nejdřív protežovaný, potom vysmívaný. Pro mnohé symbol toho, že pozitivní diskriminace zašla moc daleko. Ale konec Jaysona Ardaye byl tragický, spáchal v pátek sebevraždu

Stal se akademickou hvězdou na Cambridge, a zároveň až komicky zveličil spousty věcí ve svém životopise: od sportovních výkonů (třeba že uběhl 1000 kilometrů za 6 dní) přes akademickou kariéru (že byl hostujícím profesorem na univerzitě v Ohiu a v Glasgow, a obě to následně popřely) až po práci po charitu(že vybral víc než 5 miliónů liber na dobročinné účely).

A když přišel konsensus, že Jayson Arday je novodobým Baronem Prášilem s černou pletí, psala o něm zhruba dva týdny prakticky všechny světová média, ta britská často na titulních stranách. Jenže v pátek spáchal sebevraždu.

Nesmírně zajímavý pohled na kauzu napsal v nedělníku Sunday Times jeden z nejchytřejších britských novinářů, původně sportovní komentátor, dnes zároveň skvělý sloupkař i glosátor politik Matthew Syed. Je velmi osobní, protože sám má podobnou životní zkušenost: pozitivní diskriminace mu jako synovi pákistánského přistěhovalce a welšské matky pomohla v osmdesátých letech získat vzdělání na Oxfordu.

Syed píše: Arday se stal obětí systému, který mu pomohl nastartovat kariéru a udělal z něj symbol diverzity, a nikdy dostatečně neprověřoval jeho tvrzení. A následně ho zase nechal zcela napospas veřejné kritice. Arday podle Syeda asi opravdu některé pasáže svých akademických prací opsal, a v životopise si vymýšlel - ale intenzita veřejného zostouzení ppodle něj přerostla legitimní kritiku.

Důležité: Syed domítá jednoduchý závěr, že pozitivní diskriminace je nesmyslná. Na svém vlastním živoptě i příběhu své sestry ukazuje, že pro systém může být zásadní a velmi pozitivní, když dá šanci lidem, které instituce přehlížejí. Musí to však mít proporce a logiku. Což je ale často vidět a poznat až zpětně, jako u Ardaye.

Syed píše:

Stejně jako u mnoha ušlechtilých myšlenek se i snaha rozšířit okruh lidí, kteří dostávají příležitost, dostala příliš daleko. Sám jsem se po napsání knihy Rebel Ideas snažil pomáhat lidem v byznysu pochopit, že diverzitě neprospívá, když někoho správné barvy pleti povýšíte nad jeho možnosti jen proto, abyste se jím mohli chlubit v korporátní propagaci.

Ve skutečnosti je to kontraproduktivní, protože celá organizace vidí, že motivací bylo PR, nikoli důslednost, a tím se podrývá postavení všech lidí z menšinového prostředí, kteří se po žebříčku dostali nahoru - včetně těch, jejichž postup byl plně zasloužený.

Ve větším měřítku se tento proces spojil s wokeismem a vyvolal prudkou a legitimní reakci. Představte si, že jste kvalifikovaný bílý uchazeč, kterého při výběru přeskočí někdo, kdo - ať už měl jakékoli jiné kvality - si vymýšlel a možná i opisoval, a dostal místo vás šanci jen proto, aby se naplnila agenta DEI.

x

Byla mimo jiné zakladatelkou startupu “luxusní pornografie pro ženy” a má velmi nekonvenční životopis. Žena šéfa Anthropicu je něco jako “paní Columbová” AI branže

Cami Clarková patří mezi nejvlivnější lidi v okolí šéfa Anthropicu, byť ve firmě nemá žádnou formální roli.

Read more

Přímořský Clacton je v Británii v centru pozornosti politických komentátorů. Ne proto, že je vyhrál Nigel Farage, charismatický a úspěšný politický eskamotér (poté, co tyto volby svou rezignací sám vyvolal, a nečekaně se znovu do nich přihlásil), ale netradičně kvůli muži, který skončil druhý. Kandidoval pod jménem Count Binface, česky Hrabě Popelnice.

Muž v černé uniformě, se stříbrným pláštěm a s popelnicí na hlavě dostal 9 455 hlasů, tedy 26,9 procenta. Porazil dalších 32 kandidátů, přičemž nikdo z tzv. zavedených stran (labouristé, konzervativci a liberální demokraté) se sezúčastnil. Na satirického kandidáta je to jeden z nejlepších výsledků v politické historii, a hodně to vypovídá o tom, v jakém je politika (nejen) v Británii dnes stavu.

A vlastně, je opravdu takový rozdíl mezi mužem, který z komických důvodů říká to, co mnoho jiných politiků vážně, a to vlastně včetně nejmocnějšího muže světa? Hrabě Popelnice je komik a satirik Jon Hatvey, a politickým persiflážím se věnuje dlouhodobě. Jako Hrabě Popelnice vystupuje od roku 2019, kdy kvůli autorským právům opustil předešlou Lord Kýblhlava.

Nabízí toto politické CV: je nezávislý mezigalaktický válečník z planety Sigma IX, ve věku přibližně 5900 let, a jeho posláním je vyzvednout britskou demokracii na “piedestal celého Vesmíru”. Kandidoval proti mnoha těžkým vahám: Borisi Johnsonovi, Sadiqu Khanovi, Rishimu Sunakovi a teď proti Farageovi. Jeho hlavní zbraní jsou politické programy, zde jsem vybral dvacet nejzábavnějších předvolebních slibů (zdroje jsou twitterový profil Hraběte Popelnice, článek na Wikipedii, substackový článek Seznam všech předvolebních slibů a Popelnicův manifest z roku 2024).

1. Znovuzavedení Ceefaxu. Britský teletext, vypnutý v roce 2012. Hrabě slibuje Britům teletext nepřetržitě od roku 2017, a v Česku by nepochybně potěšil Miloše Zemana.

2. Znárodnění Adele. Zpěvačka je jedním z nejcennějších britských exportních artiklů, a co je pro zemi strategické, to se má znárodnit.

3. Bilion liber týdně pro zdravotnictví. Parodie na slavný autobus brexitové kampaně, který sliboval posílat NHS 350 milionů týdně. Hrabě logicky přihodil pár nul; splněno bude podobně.

4. Češi na irské hranici smějí zůstat. Pro nás zásadní bod. Anglické „checks on the Irish border”, tedy kontroly na irské hranici, lze chápat i foneticky jinak. Hrabě velkoryse slíbil, že Češi zůstat můžou.

5. Poslat Katie Hopkins do Fantomové zóny. Kontroverzní pravicová komentátorka by putovala do mezidimenzionálního vězení ze Supermana. Je tenhle bod vážně míněný satiricky?

6. Přejmenovat London Bridge na Phoebe Waller-Bridge. Pocta známé komičce, tvůrkyni seriálu Fleabag. Nejlevnější kulturní politika na světě: stačí vyměnit ceduli.

7. Přejmenovat Hammersmith Bridge na Wayne Bridge. Bývalý anglický levý bek. Most byl léta zavřený kvůli havarijnímu stavu, tak ať se aspoň jmenuje po někom, kdo dobře kopat do míče.

8. Tresty za nahlas puštěný telefon v MHD. Kdo pouští telefon nahlas, bude rok každý den sledovat filmovou verzi muzikálu Cats. V novější verzi programu provinilec rovnou narukuje na vojnu. Eskalace trestu odpovídá závažnosti zločinu.

9. Croissant maximálně za 1,10 libry a zmrzlina 99 Flake za 99 pencí. Ikonická točená s čokoládovou tyčinkou se jmenuje po ceně, na kterou vzpomínají pamětníci, zatímco dnes za ni dáte i 4,50. Nejsrozumitelnější protiinflační program v zemi.

10. Platy ministrů navázat na platy zdravotních sester. Na sto let. Chcete si přidat? Přidejte nejdřív sestrám. Opět další ze slibů, o kterých si část voličů určitě není jistá, zda jde o satiru.

11. Postavit „alespoň jeden” cenově dostupný dům. Zatímco vlády slibují statisíce bytů a nepostaví nic, hrabě slibuje jeden. Je to jediný splnitelný bytový program na britské politické scéně. Byl by i v Česku, nepochybně.

12. Šéfové vodáren si povinně zaplavou v britských řekách. Reakce na skandál vodárenských firem, které roky vypouštěly splašky do řek a moře.

13. Ofinu Claudie Winklemanové prohlásit za památku prvního stupně. Moderátorka britských Zrádců má účes, který si prý ochranu zaslouží víc než leckterý zámek.

14. Povinná vojenská služba pro všechny bývalé premiéry. Británie jich po letech politického chaosu dost, takže by to v nejisté mezinárodní situaci velmi pomohlo armádě.

15. Přemístit vysoušeč rukou na pánských záchodcích v hospodě Crown & Treaty v Uxbridge na rozumnější místo. Slib z roku 2019, stále platný. Letos navíc přibyl i nešťastně umístěný vysoušeč v restauraci Great Himalayas v Southportu.

16. Zastropovat cenu wiganského kebabu na 2 libry. Wiganský kebab není kebab, ale masový koláč vložený do housky. Slib z letošních doplňovacích voleb v Makerfieldu, kde hrabě porazil sedm protikandidátů.

17. Přejmenovat vysokorychlostní trať HS2 na FFS1. A přesměrovat ji tak, aby vedla skrz domy manažerů, kteří ji léta prodražují a zpožďují. Co znamená zkratka FFS, si domyslete nebo dohledejte.

18. Poslanec, který rezignuje uprostřed mandátu, nesmí kandidovat v doplňovacích volbách, které tím vyvolal. Bod z letošního clactonského manifestu. Trochu “ušitý na míru”, ale opět, je to satira?

19. Díry na silnicích vyplnit výtisky volebního programu labouristů z roku 2024. Aneb recyklací k udržitelnosti, byť nikoli politické.

20. „Nepřijmu dar pěti milionů liber od žádného kryptomiliardáře (na Zemi).” Pro doplňovací volby proti Farageovi. Závorka na konci slibu je důležitá: hrabě je z planety Sigma IX a mimozemské kryptomiliardáře si prozíravě nechává jako zadní vrátka.

I proto jsme v posledních letech tak trochu doufali, že Putinův režim nemá mezi Rusy až tak velkou podporu. Že běžní obyvatelé Ruska s invazí na Ukrajinu nesouhlasí, nebo se za ni dokonce stydí. A že jejich odtažitý vztah k agresi pramení třeba už jen z toho, že jim komplikuje život a vnáší do něj strach.

Zde je tedy pro mnohé překvapivé, možná až šokující zjištění. Mýlili jsme se. A naopak ti, kteří říkají, že ruská rozpínavost a agresivita jsou hluboko propsané do ruské historie a charakteru, mají nejspíš pravdu. Ukazuje to studie publikovaná letos v srpnu v Mnichově.

Její autoři, finská ekonomka Sinikka Parviainenová a americký ekonom Will Pyle, na to šli maz…

Read more

Co jsem četl a co mě bavilo minulý týden? Najdete v tomhle newsletteru. Zároveň vám chci poděkovat, že pravidelně čtete i posloucháte Jedno procento. Je vás už cca sedm tisíc. A taky vás chci poprosit, pokud je to možné a bude se vám chtít, abyste si Jedno procento předplatili. Od srpna a pak ještě výrazněji od září budu většinu textů zamykat, buď celé, nebo částečně. Na webu určitě zůstanou i články zadarmo, ale bude jich míň. Děkuju a prima léto!

Subscribe now

“Spolkni prášek!”, a od teď až do smrti. Británie je první zemí, která schválila prodej léku, který je schopen nejen snížit, ale i udržet “zdravou váhu”. Musíte ho ale brát až do smrti

Lék Orforglipon od firmy EliLilly, prodávaný pod zančkou Foundayo, je dalším komerčním produktem založeným na “zázračném” antagonistu GLP-1. Na rozdíl od injekčních preparátů Wegovy a Mounjaro, ale také konkurenční tablety Wegovy má mnohem jednodušší používání: bere se jednou denně, bez ohledu na čas a jídlo. Ale musí se brát stále.

První fáze je “léčebná”, a lze jí dosáhnout snížení váhy cca o 12 procent. Následně se však změní spíše v terapii, a může sloužit k celoživotnímu udržování váhy, podobně jako se dlouhodobě kontroluje třeba vysoký tlak nebo cholesterol. Orforglipon může fungovat i jako levnější a komfortnější léčba po vysazení “hubnoucích” injekcí.

Vládní regulátor MHRA schválil lék pro používáni v Británii pro obézní pacienty, a pak pro ty, kteří mají nadváhu kombinovanou s dalšími zdravotními obtížemi. Což znamená, že teoreticky ho může užívat odhadem až 20 miliónů Britů, píší Timesy.

V květnu velká studie zjistila, že orforglipron lze používat jako dlouhodobý ‚udržovací‘ prostředek k zachování zdravé hmotnosti po léčbě injekčními léky na hubnutí. Studie zahrnovala 376 pacientů, kteří užívali Mounjaro nebo Wegovy. Ukázala, že přechod na tabletu jim pomohl udržet 75 procent předchozího úbytku hmotnosti a současně zachoval stabilní krevní tlak, cholesterol i hladinu cukru v krvi. Dr. Louis Aronne, odborník na obezitu z Weill Cornell Medicine v New Yorku, tehdy řekl: ‚Jedna tableta denně — to je léčba na celý život.‘“

Pokud se nový lék prosadí, bude se “hubnutí” či “udržování váhy” podobat léčbě hypertenze: bezproblémové, jednoduché, ale bez konce. Což dělá z této medikace ohromnou výhru zejména pro farmaceutický průmysl. Léky tohoto typu jsou to nejlepší, co se “big pharmě” může přihodit. Zdálivě “win-win” pro obě strany: z pacientů dělá plus mínus zdravé lidi, ale zároveň dojné krávy.

Proto píšu “zdánlivě”. A chápu lidi, pro které je celá senzace jménem GLP-1 trochu jako AI: z hledicka inovací a pokroku nezpochybnitelný zázrak. Z pohledu lidí? Pro někoho “podvod” (přemýšlet i zhubnout jde přece i “postaru”!), pro jiné i trochu filosofický problém: AI i GLP-1 život činí snazším, příjemnějším a bezproblémovějším. Ale nevyvíjíme se a nerosteme právě proto, že děláme těžké věci?

Obojímu rozumím, myslím, že oba pohledy se dají obhájit. Jak používání “zkratek” (konec konců celý pokrok není nic jiného než přemýšlení o tom, jak si život usnadnit), tak jejich odmítání. Co vy?

x

Moderoval jsem v Mariánských lázních akci Basketbalista roku, jako “byprodukt” jsem si navibecodoval web plný statistik. A taky jednoduchou hru … a jsem v ní vážně dobrej

Zahrajte si a zkuste mě porazit: najednoho.hrajemebasket.cz.

A koho zajímají nějaká ta čísla za sezónu 2025/2026:

• 2 168 646 — tolik bodů padlo za jedinou sezónu českého basketbalu, od NBL po minižáky; kdyby každý koš trval vteřinu, koukáte na to 25 dní v kuse.

• 2:204 — výsledek zápasu Žákovské ligy U14 mezi Studánkou Pardubice B a Hradcem Králové; ty dva body si domácí nejspíš zarámovaly.

• 92 — bodů nastřílel v jednom zápase Antonín Berka, hráč kategorie U13; je mu třináct a už má výkon, o kterém bude vyprávět vnukům.

• 70 — let je nejstarší aktivní hráčce Anděle Burdové, která letos odehrála 5 zápasů; věková kategorie „bez kategorie”.

• 57 — let dělí nejmladšího (18) a nejstaršího (75) hráče jedné pražské soutěže; jediná liga, kde proti sobě může nastoupit dědeček s vnukem — a není jisté, kdo vyhraje.

• 8 — tolik Sikorů nastupuje za SBŠ Třinec: Anežka, Anita, Ester, Jan, Mikuláš, Ondřej, Robin a Vojtěch; rodinná oslava se u nich dá svolat hvizdem píšťalky.

• 314 — zápasů odpískal za sezónu rozhodčí Michal Dub, skoro jeden denně; někdo má krokoměr, on má píšťalku.

• 388 — zápasů letos rozhodl jediný bod

• 73 — zápasů v sedmi různých soutěžích stihl odehrát Teodor Malík; je mu deset let a už má nabitější kalendář než většina manažerů.

• 159 — Nováků a Novákových hraje český basketbal; když na palubovce zakřičíte „Nováku, přihraj!”, statisticky se vám otočí půlka haly.

x

Je snazší uběhnout 42 kilometrů, nebo degustovat dvacet různých vín? A co zkusit obojí dohromady?

Už po čtyřicáté se letos 5. září poběží Marathon du Médoc ve francouzském Bordeaux. A je to maraton hodně neobvyklý: na trati nenabízí občerstvovací stanice s banány, pomeranči a iontovými nápoji, ale s vínem. A k němu můžou účastníci “zobat” sýry, ústřice, croissanty nebo dokonce steaky. Pozor, nejde o žádnou recesistickou akci, ale seriózní sportovní závod. Navíc s ohromným zájmem veřejnosti. Letošních 8500 startovních čísel se prodalo online za devět minut.

Read more

Co přesně se stalo? Anthropic se rozhodl udělat vstřícný krok, a bude dobrovolně označovat všechny texty vygenerované AI. V EU to od 2. srpna vyžaduje příslušné ustanovení tzv. AI Actu, tedy zákona, který EU přijala už před dvěma lety (!) a který reguluje používání AI. Výklady se různí, takže proto se o tomto kroku mluví a píše jako o “dobrovolném”: Zároveň však hrozí drakonické pokuty. Závazek Anthropicu platí celosvětově a na všech platformách (aplikace, API, Claude Code, Cowork i modely přes AWS, Google Cloud a Microsoft

Už se to děje? Zatím ne. Pokud to Anthropic už nezačal tajně dělat dřív, lze tzv. vodoznak čekat nejdřív v modelech vydaných po 2. srpnu. Žádný zatím nevyšel. To však neznamewná, že ve starších modelech nebude nikdy - podle vyjádření firmy se zdá, že do nich funkci doplní dodatečně.

Co to ten vodoznak vlastně je? Nejde o žádný skrytý symbol (jako třeba na bankovkách), ale o lehce “cinknuté” nasazení jazykového modelu. Zjednodušeně řečeno: když model “píše”, tak si často vybírá mezi slovy se stejným nebo velmi podobným obsahem. (Například v předešlé větěby klidně mohlo být slovo “hodně” místo “velmi”.) Nasazení vodoznaku spočívá v tom, že model začne systematicky dávat přednost určitým slovům. Když to v textu udělá vícekrát, “vyjde” to při kontrole jako signál, že jde o vygenerovaný text. Pro běžného člověka to však bude nerozpoznatelné.

Bude to fungovat spolehlivě? Docela ano. Statistika je celkem neúprosná, a pravděpodobnost, že by třeba dvacetkrát člověk udělal stejnou volbu jako AI model, je hodně malá. Ale samozřejmě se to teoreticky stát může. Zároveň z toho plyne to, že text bude muset mít určitou délku. U krátkých několikařádkových textů bude kontrola vodoznaku spolehlivá mnohem méně.

Víme, jak to bude přesně fungovat? Zatím ne. Ale popsaný mechanismus plus mínus odpovídá tomu, jak se už podobné věci dělají. Třeba Google to, co dnes Antthropic oznámil, provozuje v Gemini pod názvem SynthID už delší dobu.

Anthropic ukryje do textů “šifru”. A kdo dostane klíč? I to je zatím hodně mlhavé. “Klíč” je asi nepřesné označení, spíše se dá mluvit o “detekčním nástroji”. Anthropic slibuje, že detekci „umožní uživatelům a třetím stranám”, detaily mají přijít v technické dokumentaci. A protože evropská regulace počítá v AI ekosystému s firmami a institucemi, které AI budou detekovat, dá se čekat, že “detekční nástroj” dostanou k dispozici firmy, které se už dnes vyhldáváním AI zabývají. Z nich je za nejspolehlivější považován Pangram. V tuhle chvíli však Pangram a podobné nástroje fungují jinak: trénují na rozpoznávání AI vlastní klasifikátory. Jsou tedy méně spolehlivé a hlavně je lze drobnými úpravami textu lépe obejít.

A vodoznak obejít nejde? Samozřejmě, že jde. A už se objevují náznaky, že tak jako Anthropic vyvinul “vodoznak”, nabídnou jiné firmy nástroje, jak tento “vodoznak” odstranit. Ono to nemusí být zas tak těžké, stačí jen text vzít a náhodně některé slova pozměnit. Opět tak, aby to lidský čtenář ani nepoznal. A pak už to bude klasická hra na policajty a zloděje, a kdo bude rychleší a lepší: firmy budou soupeřit, kdo vyhraje. Jestli “vodoznaky”, nebo “antivodoznaky”, a situace se může - podobně jako u virů a antivirů - dynamicky měnit.

Co tedy teď dělat? Musíme si počkat. Ale moc nekritizujme Anthropic, protože za nedodržení článku 50 (AI Act) hrozí pokuty až patnáct milionů eur nebo tři procenta globálního obratu. Americké firmy můžou taky teoreticky zareagovat tak, že své modely pro Evropu dočasně zcela vypnou. A jakkoli máme v EU “svůj” Mistral, tak se zdá, že čelo pelotonu s nejlepšími modely už téhle francouzské firmě asi ujelo.

A na závěr zcela jednoduchý dotaz: je zavedení “vodoznaku” zlo a problém, anebo to může být k něčemu dobré? Na to je odpověď složitější. Částečně je filozofická a politická. Záleží na tom, jak se na regulace jako takové díváme. Osobně se spíš přikláním k tomu, že by jich mělo být méně než více. Na druhou stranu, konkrétně samotná detekce vygenerovaného obsahu inovacím a používání AI nijak nebrání. A v řadě oborů či situací může být užitečné vědět, které texty psali lidé, a které vytvořila AI. Názor si udělejte sami.

(Třeba tenhle jsem napsal sám, ale rešerši dělala AI podle mých instrukcí. Detekcí projde v pohodě. Ale kdyby ho celý napsala AI, byl by výrazně horší? Nebo pro vás méně zajímavý? Asi ne. Ale to už je jiné téma.)

Worskhop AI Masterclass nabízí už od května 2023 to, co už ocenilo přes 12 tisíc účastníků: jasný, srozumitelný a zcela aktuální přehled o všem, co nabízejí AI nástroje. Ukážeme vám, jak AI používáme a jak byste ji mohli či měli používat i vy. A taky k čemu a proč byste ji používat neměli. PLUS workshop Vibecoding pro neprogramátory (s Pavlem Kasíkem). Rezervujte si místa na termíny v září 2026.

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju.

Emila Čeledu jsem neviděl dvacet let, a přesto jsem ho před studiem poznal na sto metrů. Podle vlasů. Dlouhé, blonďaté, kudrnaté – a jak mi hned v úvodu odpřisáhl, takhle vypadají od přírody. Žádná trvalá. A navíc, jsou to vlasy vybojované: Emil začínal v osmdesátých letech jako policista a na kriminálku se dostal jako jeden z nejmladších v historii, protože ještě v uniformě chytil na pěší zóně dva zločince. Po revoluci si nechal narůst vlasy, a když po něm nadřízení chtěli písemné vysvětlení, napsal jim, že občany spíš znepokojují kolegové ostříhaní ve stylu skinheads. A byl klid.

Dva roky sloužil na oddělení vražd, po chodbách potkával Jiřího Markoviče a další kriminalisty zvučných jmen, která dnes známe hlavně z televizních seriálů. V roce 1997 od policie odešel. Zčásti kvůli platu, protože jeho švagrová, čerstvá absolventka ekonomky, si jako sekretářka vydělala víc než on jako nadporučík specialista. A zčásti kvůli jednomu obrazu. Emil totiž vypátral slavnou Pražskou Madonu, ztracené dílo připisované Rafaelovi – jenže pak mu policejní prezidium případ vzalo a obraz zmizel znovu. Jak tahle detektivka pokračovala, uslyšíte v podcastu.

Z kriminalisty se stal znalec a sběratel umění. Objevil poslední olej Josefa Mánesa, obraz 140 let skrytý před zraky všech včetně kunsthistoriků. A dnes s lítostí říká, že trh s uměním je zaplavený falzy, že sběratele vystřídali investoři a že tam, kde bývalo srdce a duše, jsou dnes jen peníze. Mluvili jsme i o tom, jak si samozvaní malíři budují uměleckou slávu pomocí AI, a zavzpomínali jsme na legendární kauzu malíře Kečíře, což byl podvod cimrmanovského střihu.

A pak je tu dům. Emil si v Praze postavil viktoriánskou vilu, jakou tady podle znalců nikdo nepostavil sto let. Bez jediného kompromisu, od otočných porcelánových vypínačů po břidlicovou střechu. Japonští turisté si ji fotí z autobusů v domnění, že jde o chráněnou památku odvedle.

Došlo i na historku, ze které mrazí dodnes: jak si člověk, který sloužil na vraždách, po letech nevědomky podá ruku s vrahem. A nechá si od něj uvařit večeři.

Připomínám, že na webu inspiruj tečka se najdete nabídku našich workshopů o umělé inteligenci a na webu Jednoho procenta zase texty o všem, co mě v dnešním neuvěřitelně zajímavém světě překvapuje a vyráží dech.

Rozhovor jsme natočili v našem studiu v Holešovicích. Přeju příjemný a nikým a ničím nerušený poslech.