Děkuji, že pravidelně čtete i posloucháte Jedno procento. Je vás už cca sedm tisíc. A taky vás chci poprosit, pokud je to možné a bude se vám chtít, abyste si Jedno procento předplatili. Od srpna a pak ještě výrazněji od září budu většinu textů zamykat, buď celé, nebo částečně. Na webu určitě zůstanou i články zadarmo, ale bude jich míň. Děkuju a prima léto!

Subscribe now

Fotografie vývěsky Městské části Prahy 8 a k ní popisek: „Hele Máňo, ty se na tý recepci nudíš, udělej nám nějaký plakáty, v tý, no víš, tý umělý inteligenci.” Na síti X má tenhle post za čtyřiadvacet hodin skoro 100 tisíc zhlédnutí, šest set lajků, přes třicet komentářů. Téma zdánlivě nedůležité. Ale zároveň je tenhle tweet jednou velkou debatou o budoucnosti využívání AI v kostce.

Podívejte se na tu nástěnku pozorně. Osm plakátů: v případě nouze volejte 112, očkujte se proti klíšťové encefalitidě, nikomu nedávejte přístup ke svému účtu, zkontrolujte si platnost cestovních dokladů, prohlédněte auto před dovolenou. Jsou přehledné, barevné, mají hierarchii informací a přečtete je ze tří metrů. Kdyby vznikly ve Wordu s klipartem, jak se to na úřadech dělalo posledních třicet let, nebylo by to téma. Je to hnusné, ale co taky čekat od úřadu?

Ale proč se smějeme TÉHLE nástěnce?

Protože ty plakáty dělala AI. Kdo ji používá, vidí to na první pohled. Nedokáže možná popsat, proč to vidí. Já to aspoň nedokážu. Na rozdíl od amatérštiny nástěnek z éry před AI vykazují dnešní “AI nástěnky” nespornou profesionalitu, která je však zároveň něčím iritující. A já nedokážu říct, jestli je iritující sama o sobě, anebo proto, že víme, že autorem je AI. Ale každopádně je iritující.

David Pavelka na Zdrojáku na toto téma nedávno napsal, že AI estetika je Comic Sans naší doby. Přesné. Comic Sans taky nebyl špatný font. Náš posměch či nenávist k němu byla situační. Jinými slovy, nevadil nám ten font, ale vadili nám lidi, kteří ho používali.

Ta to je i dnes. Nevadí nám AI estetika (tipuju), ale vadí nám lidi, kteří AI používají.

Dělám AI kurzy tři a půl roku. Ještě do konce roku 2024, možná do poloviny 2025, by tahle nástěnka městské části nesklidila posměch, ale potlesk. Podívejme: úřad inovuje, úředníci umějí promptovat, výsledek je čitelnější než dřív. Radnice na tepu doby! Uplynul rok a půl, a ty plakáty se nezměnily, ba jsou lepší. Ale změnili jsme se my.

Merriam-Webster zvolil slovem roku 2025 „slop”. Rozhlasový gigant iHeartMedia loni spustil kampaň s heslem „guaranteed human”; podle jeho vlastního průzkumu si drtivá většina posluchačů přeje obsah vytvořený lidmi. A Substack, platforma, kde šest a půl roku vydávám newsletter Jedno procento (a vy zde teď čtete tento text), minulý týden přidala do redakčního systému možnost nechat “prověřit”, jestli text psala, nebo nepsala AI.

“AI ve svých životech nechceme” by mohl být nápis na transparentu, který nesou účastníci demonstrace odpíračů umělé inteligence, kteří tiše, ale významně opanovávají veřejný prostor.

A pozor, jak už to u revolucionářů často bývá, těmi nejhlasitějšími odpůrci AI jsou ti, kteří ji sami používají.

To je jádro věci. Ten rozpor není mezi dvěma druhy lidí, těmi, kteří AI nenávidí a nepoužívají, a těmi, kteří ji milují a pužívají každodenně. Je s nadsázkou řečeno uvnitř každého z nás. Dopoledne si necháme od modelu přepsat nabídku, kterou posíláme klientům, a odpoledne napíšeme na Facebooku nebo X hejt na firmu, která v AI vygenerovala reklamu.

Když si projdete komentáře pod výše zmíněným tweetem, najdete tam skoro všechny polohy tohoto sporu. Jedni brání profesi: tohle měl dělat grafik a dostat za to zaplaceno. Druzí to berou jako podvod, práce je skutečnou PRACÍ pouze v případě, že bolí. Třetí neměli AI rádi nikdy a konečně to mohou dělat i veřejně, aniž by byli obviněni, že jsou proti pokroku.

A čtvrtí krčí rameny: je to vývěska, ne bienále.

Argument “čtvrtých” jsem dal do speciálního odstavce, protože je důležitý. Alternativou k AI plakátu na úřední nástěnce není skvělý design od Najbrta. Alternativou je leták v Excelu (ano, v Excelu), případně ve Wordu, nebo papír, na kterém je načmáraná informace, že radnice zařídila přistavení kontejneru na velké odpadky.

Radnice si grafika za deset tisíc na oznámení o klíšťatech neobjednala nikdy.

Tahle debata bude složitá, určitě dlouhá a potáhne se roky. V tuhle chvíli hledáme hranice: kde je použití AI skvělé, kde sporné (ale pořád lepší než nic), a kde zavrženíhodné. Zatím tu mapu kreslíme každý sám, intuitivně, někdy i v komentářích pod cizími tweety.

Moje hranice: nevadí mi, že to dělala Máňa (= kdokoli, kdo byl na recepci, na toaletě, anebo v kanceláři starosty) místo grafika. Vadilo by mi, kdyby Máňa tvrdila, že to dělala sama, a radnice na to dala z rozpočtu stejné peníze, jaké by jinak zaplatila za grafika.

Vadí mi, že by tenhle text AI možná napsala líp a srozumitelněji než já. Vadí mi, že by se na tenhle problém mohla podívat zajímavě a originálněji. A vadí mi, že kdyby tohle všechno AI udělala místo mě, co bych teda dělal já.

Protože psaní těchhle textů je to, co mě fakt baví a co dělám celý život, a myslím, že je to jediné, co mi docela jde (nechte si vtipy od cesty).

A co si o téhle AI, o nástěnce z tweetu a o SVÉ VLASTNÍ přidané hodnotě v éře AI myslíte vy? Pište do komentářů.

Děkuji, že pravidelně čtete i posloucháte Jedno procento. Je vás už cca sedm tisíc. A taky vás chci poprosit, pokud je to možné a bude se vám chtít, abyste si Jedno procento předplatili. Od srpna a pak ještě výrazněji od září budu většinu textů zamykat, buď celé, nebo částečně. Na webu určitě zůstanou i články zadarmo, ale bude jich míň. Děkuju a prima léto!

Subscribe now

Na večeři se známými jsem chtěl kamarádovi nalít víno, ale on udělal rukou takové to gesto, kterým se v italských restauracích odmítá strouhaný parmezán.

„Díky, já nebudu,“ řekl.

“Máš zase detox?”, zeptal jsem se, protože vím, že si hodně potrpí na vše kolem zdraví. Tedy zejména toho svého.

“Ne,” řekl. Ale ještě mi neskončilo okno. Ale určitě si dám. Za …”, pohlédl na hodinky, “… pětačtyřicet minut.”

“Okno?”, zeptal jsem se nechápavě.

Takže mi to vysvětlil.

Že teď je ve fázi, kdy jí pouze mezi sedmou a jedenáctou večer. “Je to něco jako přerušovaný půst, ale mnohem drsnější,” řekl. Vymyslel to jakýsi odborník na longevity, neboli dlouhověkost, který má kliniku ve Španělsku. Tam je rozšířené večeřet hodně pozdě, a proto jsou zmíněná okna nastavena takto.

“A mezi jedenáctou a sedmou děláš co? Umíráš hlady a žízní?

Vůbec ne, řekl s úsměvem, zbytek dne pije vodu s elektrolyty a čeká na autofagii, což je proces, při kterém si buňka uklidí vlastní odpad. Vysvětlil mi to velmi trpělivě, jako se dítěti vysvětluje, proč se nepřebíhá ulice, když svítí červený panáček.

Na jedné ruce měl prsten, který mu měří všechno, ale nejlépe spánek, na druhé hodinky, které mu měří taky všechno, ale nejlépe srdeční tep, a v aktovce, jak jsem se dozvěděl později, měl prášek z hlívy ústřičné.

“A děláš to proč?”, zeptala se moje žena.

Podíval se nejdřív na ni, pak na mě, a pak na ostatní kolem stolu, a řekl: “Samozřejmě abych se cítil dobře.”

Řekl to neklidně a nervózně, jako člověk, který má hlad, a navíc musí lidem vysvětlovat něco, co žádné vysvětlení nepotřebuje. Jinak řečeno, vypadal jako člověk, který se celkově necítí moc dobře.

Když se vrátíme k již zmíněné dlouhověkosti, je třeba říct, že to není nějaká nová a nečekaná módní vlna. Ba naopak.

Už v červnu 1889 předstoupil před pařížskou Société de Biologie dvaasedmdesátiletý fyziolog Charles-Édouard Brown-Séquard a oznámil kolegům, že si už několik týdnů injekčně aplikuje výtažek z varlat psů a morčat.

A nejenže se díky tomu cítí mnohem silnější a bystřejší, ale zároveň je schopnější uspokojit svou mnohem mlaší manželku. Tak to uvedl i v práci, kterou napsal a podepsal.

Do roka píchaly zmíněný výtažek, přejměnovaný na „Brown-Séquardův elixír“ tisíce lékařů po celém světě. Brown-Séquard zemřel pět let nato na mrtvici.

Ve dvacátých letech na něj navázal chirurg Serge Voronoff, který vymyslel operaci založenou na tom, že bohatým mužům z Riviéry implantoval do šourku tenoučké plátky šimpanzích varlat. Měl vlastní opičí farmu poblíž francouzsko-italské hranice a několik let patřil k nejslavnějším jménům evropské medicíny.

A abychom nemluvili jenom o šarlatánech: Ilja Mečnikov, nositel Nobelovy ceny za medicínu z roku 1908, byl přesvědčen, že za dlouhověkostí bulharských venkovanů je kyselé mléko. Konkrétně bakterie, která je v něm obsažená. Stal se jeho vášnivým konzumentem.

Zemřel v jednasedmdesáti. To není prohra, ale ani vyloženě výhra.

Každá generace má svůj elixír a každá je skálopevně přesvědčena, že ta předchozí byla naivní. My máme kolagen, ledovou vanu a NAD+ infuzi v pražské klinice, platba hotově nebo kartou.

Jenže.

Dneska se už z módy stal průmysl. Ale zároveň, poprvé v dějinách snění o nesmrtelnosti, mámea umíme zpracovat data data. A ta neříkají nic příjemného.

Nizozemští statistici prošli lékařské záznamy zhruba 285 tisíc lidí, kteří zemřeli mezi lety 1986 a 2015 ve věku nejméně dvaadevadesáti let. Tohle nebyla nějaká hrstka mediálně známých Japonců, kteří hlásili věk nad sto let, ale pak se ukázalo, že většina z nich byla už dávno mrtvá, a jediný důvod jejich “dlouhého života” bylo to, že rodiny dávno mrtvých Japonců stále pobírali jejich důchod.

Ne, tady se bavíme o kompletních datových sadách víc než čtvrtmiliónu lidí. Pak na ta čísla “pustili” matematiku a hledali strop. A také ho našli: u žen je to 115,7 roku a u mužů 114,1 roku.

Jinými slovy, to je statisticky odhadnutý limit, kterého dlouhověcí lidé mohou dosáhnout. A jak už to je u statistiky, neznamená to, že tenhle limit nejde překročit (ale satává se to naprosto výjimečně, asi jako že v ruleté skončí kulička dvacetkrát za sebou na červené), ani to, že ho dosáhne každý dlouhověký.

A teď nejdůležitější zjištění: za třicet let se tenhle limit nepohnul ani o měsíc. Ano, průměrná délka života vzrostla asi o pět let a počet žen umírajících po pětadevadesátce se skoro ztrojnásobil. Ale strop zůstal stejný.

Použijme nepřesnou, ale názornou metaforu: jako by se do posledního patra paneláku nastěhovalo a vešlo třikrát víc lidí, ale další patro stejně nikdo nepřistavěl. Medicína, běhání a draslíková sůl nás umějí dopravit do nejvyšších pater. Dokonce často i v dobré kondici.

Ale střecha je stále tam, kde byla vždycky.

A ještě jeden detail, který by propagátoři “nesmrtelnosti” měli napsat stokrát na tavuli, podobně jako Bart Simpson, když byl po škole: rok před touhle hranicí je pravděpodobnost, že člověk zemře následující den, zhruba dvě procenta.

Což lze matematicky interpretovat tak, že mu průměrně zbývá 44 dní života.

Zbývá otázka, co nás do těch vyšších pater dostane.

(Pro férovost dodávám, že cituju z jedné publikované studie. Vyšla ve významném časopise, a pracuje s opravdu velkým vzorkem dat. Ale v dnešní záplavě vědeckých prací na téma dlouhověkosti se - rovněž v uznávaných časopisech - objevují i studie, které došly k jiným závěrům. Konsensus v tomto ohledu neexistuje.)

Kardiolog Eric Topol prošel kohortu 1 400 lidí ve věku 80 až 105 let, kteří nemají žádné chronické onemocnění, a hledal, čím se odlišují od ostatních. Čím jsou “zdraví super-senioři” výjimeční? Nenašel skoro nic.

Neexistuje žádný “gen dlouhověkosti”. To, že se v rodině lidé dožívají lidé vysokého věku, je samozřejmě skvělé. Ale neznamená to, že i vy budete “super-ager”, jak těmto lidem říká Topol. Jinými slovy: genetika vám život statisticky prodlouží, ale nezaručí vám kvalitní život.

Co vám ho zajistí? Samozřejmě všechny takové ty známé věci, jako že nebudete kouřit, přejídat se ani pít hodně alkoholu. A co dál? Kupodivu je to jednoduché. A zároveň složité.

Návyky. Pohyb. Dobrý spánek, ideálně kolem sedmi hodin denně. A silné sociální vazby.

Všimněte si, co v tom seznamu chybí. Něco, co si jednoduše můžete koupit, a zaplatit. S DPH, nebo bez.

Tohle je celé jádro věci. Nejlépe podložený recept na dlouhý život má tu smůlu, že nic nestojí a nedá se zabalit do krabičky. Nikdo si nepostaví miliardovou firmu na tom, že lidem doporučí chodit pěšky a večeřet s přáteli.

Sam Altman investoval stovky milionů do buněčného reprogramování a Peter Thiel do omlazování buněk na úrovni genomu. Možná jsou na stopě velkým objevům. Jen tomu zatím nic nenasvědčuje.

A teď to, co víme, že funguje: nejcennější rada v medicíně obvykle nezní „vezměte si tohle“ (a běžte si to koupit do lékárny nebo si to objednejte v longevity klinice), ale „přestaňte s tímhle“. Umění dlouhého života není velmi často v tom, co tělu dáte, ale co mu vezmete.

Ale to je těžké. Já taky radši “dávám” než “beru”. Co beru? Od covidu vitamín D, byť ani tam není ve výsledcích vědckých studií jasný konsensus. Ale mám pocit, že od té doby nebývám nemocný (s běžnými virózami) a cítím se dobře.

Beru hořčík a zinek, a přemýšlím o kreatinu. Americké celebrity přísahají na testosteron.

A pak chodím pěšky, a když je to možné, chodím do schodů. I na eskalátorech v metru. Je to ten nejlepší pohyb, který si můžete “naordinovat” kdykoli, aniž byste se ve fitcentru převlékali do trička a trenýrek.

Jasně, i já mám Apple Watch a prsten Oura, a sleduju, kolik naspím, což vede k tomu, že když mi hodinky ráno oznámí podprůměrný spánek, jsem okamžitě otrávený a pak celý den trchu unavený, protože mi to přece hodinky nahlásily. Nevylučuju, že jinak bych se cítil skvěle.

Nedělám to proto, že bych chtěl být nesmrtelný. Dělám to proto, že v mém věku už člověk nechce vyhrát. Chce se zúčastnit, v závodě, ve kterém se prohrává vždycky. Ale vy chcete neprohrát ošklivě.

A přesně tam vede ta čára. Věda o dlouhověkosti vám slibuje, že do nejvyššího patra vyjdete po svých. Longevity byznys tvrdí, že nic jako nejvyšší patro neexistuje. Rozeznáte je snadno: první vám řeknou, co přestat dělat, a nechce za to nic. Ti druzí vám pošlou fakturu.

Zhruba tohle jsem na té večeři chtěl říct svému kamarádovi. Že strop je ve stopatnácti, že věda dělá zázraky, ale se stropem za třicet let ani nehnula, a že těch pár desítek let, které máme oba před sebou, bude mnohem víc záležet na tom, s kým a jak je prožijeme, než co přesně a v kolik hodin sníme nebo vypijeme.

Už jsem se nadechoval, že mu to povím, ale pak jsem zase vydechl. Nikdo nechce být tím člověkem na večírku, který kamarádům bere nesmrtelnost. Tím spíš mě překvapilo, že ke mně natáhl ruku s prázdnou sklenkou.

Podíval jsem se na hodinky. “Ale uplynulo jen pět minut,” řekl jsem.

Pokrčil rameny. Možná jsou v životě momenty, kdy i nesmrtelnost prohraje s docela dobrým vínem.

Je léto 1858 a Londýn zapáchá.

Nevíme, jaký den je. Ale je to jedno. Podle kunsthistoriků se na tom obraze pracovalo devět let. Takže si pojďme představit, že je konec července 1858, protože v tom měsíci se Temže v horku proměnila v otevřenou stoku. Poslanci ve Westminsteru máčeli záclony do vápna, ale stejně utíkali ze sálu. Velký zápach, píše se v učebnicích.

A když něco smrdí, tak se demokracii nedaří.

Bethlem Royal Hospital stojí necelý kilometr jižně od řeky, v St George’s Fields v Southwarku. V oddělení pro trestance sedí u okna vousatý muž a maluje stéblo trávy.

Je mu jednačtyřicet. Londýn jinde než v místnosti se dveřmi bez kliky neviděl čtrnáct let.

Jmenuje se Richard Dadd a to, co provedl, se dá vyprávět za dvacet vteřin. 28. srpna 1843 pozval otce na procházku do parku v Cobhamu v Kentu a podřízl ho nožem. Byl přesvědčen, že to po něm chtějí bohové a že likviduje démona, který se do těla otce nastěhoval. Rozhodl se utéct do Francie, cestou v dostavníku napadl břitvou spolucestujícího, chytili ho. Když policie prohledala jeho londýnský pokoj, našla složku kreseb: portréty přátel. Každý s podříznutým hrdlem.

Dnes bychom řekli paranoidní schizofrenie. Nebezpečný šílenec, říkalo se tehdy. Ale protože viktoriánská Anglie byla už celkem civilizovanou zemí, tak se tito lidé nepopravovali, ale zavírali do ústavů.

Dadd teď maluje trávu.

Plátno má čtyřiapadesát krát necelých čtyřicet centimetrů, tedy zhruba formát většího kuchyňského prkénka. Barvy a štětce mu posílá rodina. Od roku 1852 tu vládne nový ředitel, doktor Charles Hood. Je vzdělaný gentleman, a taky hodný člověk, a hned když poprvé viděl Daddovy obrazy, tak věděl, že jeho nejnebezpečnější pacient maluje líp než většina členů Královské akademie.

A tak se rozhodl, že ho nechá malovat. Sám si od něj bude kupovat obrazy, nakonec jich bude mít třiapadesát.

Tenhle si ale objednal někdo jiný: George Henry Haydon, který v ústavu pracuje jako hospodářský správce. Viděl Daddovy víly, líbily se mu, chtěl taky jednu. Běžný obyvatel Londýna by nadzvedl obočí. Ale proč vlastně? Proč bychom se měli pohoršovat nad tím, že si správce blázince objednal obraz víly od otcovraha?

No a pak ten požadavek. Správce chce víly. Viktoriánská Anglie se to těchto pohádkových bytostí zamilovala. Jsou okouzlující a přátelské, žádná strašidla. Víly jsou zlrátka v módě. Všichni, anebo určitě aspoň ti chytřejší a vzdělanější, samozřejmě ví, že víly jsou nesmysl. Ale všichni se tváří, že existují.

O století později někdo posedlost vílami přirovná k punku. Je to přirovnání nepravděpodobné, přitažené za vlasy. Ale možná právě proto funguje. Punk Is Not Dead.

Víly taky nejsou mrtvé. Určitě ne v Londýně v roce 1858. A symbolizují návrat k přírodě. Největší esa viktoriánského malířství přírodu milují.

Dadd taky, jen žádný les už dlouho neviděl. Je v ústavu a celý jeho kontakt s přírodou je prostřednictvím oka, ve kterém vidí oblohu a protější domy.

Štětec, který drží, má pár štětin. Barvu nanáší ve vrstvách, po troškách, den za dnem, dokud se povrch nezačne zvedat z plátna jako reliéf.

Uprostřed obrazu stojí dřevorubec zády k nám, v kožené zástěře, sekeru zvednutou nad hlavu. Pod sekerou stojí lískový oříšek. Až ho rozpůlí, bude z něj kočár pro královnu Mab, tu maličkou, o které Mercutio v Romeovi a Julii vypráví, že jezdí lidem po nose a rozsévá jim sny.

Kolem je snad třicet postav, které nedělají vůbec nic. Patriarcha v obludném klobouku má zdviženou ruku a chystá se dát pokyn. Pedagog s bílým vousem, který podle všeho počítá úhel dopadu. Satyr, který nakukuje dámě pod sukni. Nikdo se nehýbe. Všichni se dívají na jedno místo.

Obraz se bude jmenovat The Fairy Feller’s Master-Stroke. Mistrovský úder víly, která vypadala jako dřevorubec. Feller je anglicky hovorově chlapík. Feller je taky ten, kdo kácí. Ten, kdo srazí k zemi.

A pozor, ta sekyra není dokončená. Ne každý to vidí, zejména na reprodukcích, které se staly populárními o víc než sto let později. Z důvodu, který ještě vysvětlíme.

Zůstane jako světlejší plocha, skoro jen holé plátno. Kunsthistorici se dodnes přou, jestli to byl záměr, anebo se do toho už Daddovi nechtělo. Třeba byl unavený, nebo i z jiných důvodů ztratil motivaci. Ale je to vlastně jedno. Ta sekera, zdvižená nad hlavu, tam zůstane navždy. Octavio Paz to nazve děsivým očekáváním. Čas se zastavil a nic dalšího nepřijde.

Dad zná ten moment, když se vám do mozku zatne sekera. Tady visí ve vzduchu, obklopená kopretinami, kamínky a náhodnými přihlížejícími, kteří vypadají, jakoby se zapomněli nadechnout. Možná je to autoportrét, a pokud ano, tak nejpřesnější autoportrét umělce, který propadl šílenství, ale neumí to namalovat jinak.

V červenci 1864 ho převezou do nového ústavu, a obraz zůstane, jak je. Tam pak zůstane dalších skoro dvaadvacet let. Zemře v roce 1886 a svět o něm ví … vlastně o něm neví nic. V roce 1963 věnuje obraz Tate básník Siegfried Sassoon. V roce 1974 ho spatří Freddie Mercury a napíše o něm jednu ze slavných písní kapely Queen.

Nikdo z nich tam neuvidí to, co je v té místnosti teď: horko, smrad z řeky a malíř, který si co chvíli musí podepřít loket, aby se mu netřásla ruka.

Chodbou se ozve zvon, oznamující večeři. A pak kroky ošetřovatele.

Dadd otře štětec o hadr. Sekeru nechá na zítra. Nebo na pozítří. Když dozorce přinese kaši a tvrdé, nepodajné maso, tak se na Dadda usměje. Je prominentním vězněm, přece kreslí obrazy pro vedení ústavu.

Ale vidí jen jeho oči, které se mu zdají vyhaslé. Vůbec si nevšimne víly, která je v místnosti taky, a drží Dadda za ruku.

Co jsem četl a co mě bavilo minulý týden? Najdete v tomhle newsletteru. Zároveň vám chci poděkovat, že pravidelně čtete i posloucháte Jedno procento. Je vás už cca sedm tisíc. A taky vás chci poprosit, pokud je to možné a bude se vám chtít, abyste si Jedno procento předplatili. Od srpna a pak ještě výrazněji od září budu většinu textů zamykat, buď celé, nebo částečně. Na webu určitě zůstanou i články zadarmo, ale bude jich míň. Děkuju a prima léto!

Subscribe now

Hans Moravec už před 40 lety předpověděl, KDY dosáhnou počítače lidské inteligence. Ale mýlil se v tom JAK

Muž s českým jménem, ale rakouskými kořeny (narodil se v listopadu 1948 v městě Kautzen) žije v Kanadě. Známe ho hlavně díky tomu, co se nazývá “Moravcův paradox”, a ten říká, že pro stroje jsou často velmi snadné problémy, které jsou pro člověka obtížné (třeba matematika či abstraktní myšlení), a naopak velmi složité úkoly, které zvládnou i malé děti (třeba udělat kotrmelec). Dodnes je tento paradox jedním z nejcitovanějších v robotice. A do určité míry dnes nově platí i pro velké jazykové modely: ty také umí řešit velmi složité a komplexní úkoly, ale jindy překvapivě selhávají při řešení snadných.

Časopis New York Magazine zveřejnil Moravcův profil, ve kterém píše, že vědec už v roce 2028 velmi přesně odhadl, že kolem roku 2028 by počítače mohly dosáhnout lidské inteligence. Podobně správně předpověděl i to, že důležitá pro tento milník bude víc výpočetní kapacita strojů než geniální algoritmy. Naopak se mýlil, když si myslel, že velkou roli v tom nebudou hrát tehdy velmi slibné neuronové sítě.

Byl tak blízko tomu, aby kompletně předpověděl budoucnost. Vidět nástup neuronových sítí měl větší šanci než ostatní: v jejich moderní podobě je v osmdesátých letech vyvíjel Geoffrey Hinton na stejné univerzitě, jen o chodbu vedle. Ale stejně jako většina lidí té doby je Moravec nebral vážně. Dnes mu to zjevně přijde víc úsměvné než frustrující, přestože ho to podle všeho stálo miliony, možná miliardy dolarů - svou firmu Seegrid totiž postavil na jiných předpokladech.

„Koho by napadlo, že se pomocí těch potrhlých nápadů Geoffa Hintonadá Turingův test zvládnout přes noc?” popisuje Moravec své překvapení, když se před čtyřmi lety objevil ChatGPT. „Neuronová síť vypadala, jako když jen napodobujete strukturu, které nerozumíte,” pokračuje. „Trochu jako kargo kult, chápete? Dělají si legraci? Přesně tohle jsem si myslel. Jen proto, že si postavíte řídicí věže a letadla z bambusu, ještě neznamená, že se ta věc bude chovat jako skutečné letiště.”

(…)

Hinton toho tehdy nevěděl o mozko dost na to, aby ho správně dokázal modelovat, tím méně nějak znovuvytvořit. Nikdo toho dost nevěděl, a jakkoli se neuronové sítě staly mnohem víc sofistikovanými, tak neví ani dnes. Ale neuronovým sítím je to jedno a stejně fungují.

Moravec dnes kvůli neurosvalovému onemocnění žije v ústraní, sleduje vývoj AI jako pozorovatel a smiřuje se jak s vlastním koncem, tak s možností, že největší změnu lidských dějin už uvidí jen zčásti. Jeho profil v New York Magazine každopádně stojí za přečtení!

x

Trochu osobně o fibrilaci síní, a taky o kafi. Nemůžu říct, že ho miluju, ale piju ho každý den

Fibrilace síní je mírně protivná zdravotní komplikace. Vím o ní u sebe cca od roku 2002, tehdy jsem byl přesvědčený, že jsem si ji “vyběhal” svými deseti maratonskými běhy. Což není úplně vyloučené. Moc přesně se neví, co kromě genetiky tuto nemoc způsobuje, ale existují dvě celkem silná podezření: že je výskyt častější u vyšších lidí (check!) a že je korelace u lidí s dlouhodobě vyšší sportovní zátěží (třeba u vytrvalostních běžců či cyklistů atd., check!). Ani jedno není moc jisté, jsou studie, které to potvrzují, jiné naopak vyvracejí, silný konsensus není.

Stejně tak není úplně jasné, co způsobuje akutní stavy (nepravidelné bušení srdce, obvykle s vyšší frekvencí), jediné silnější podezření padá na nárazové pití alkoholu, ostatně proto britští kardiologové vymysleli termín “syndrom svátečního srdce” (holiday heart), protože v pátek se v Británii často opravdu hodně chlastá, a druhý den po probuzení mají kardiologové víc napilno než dopoledne v úterý. Takže osobně to řeším tak, že nechlastám hodně nárazově, ale mírně trvale.

A konečně, není ani úplně jasné, jak fibrilaci síní úspěšně léčit. Nejde o “život ohrožující komplikaci” (na rozdíl od fibrilace komor), ale dlouhodobě časté či chronické fibrilace mohou zvyšovat riziko mrtvice nebo infarktu, protože v srdci, které si neumí stoprocentně poradit s krví, kterou během fibrilace “pohání” s nižší výkonností, mohou vznikat sraženiny.

Nejčastěji se fibrilaci daří odstranit tzv. ablací, kdy se do těla přes tříslo dostane šlahoun s elektrickým vodičem, a hledá se v srdci místo, kde by mohlo docházet ke “zkratu”. To je totiž podstata arytmie. Zjednodušeně řečeno, kardiologové se dělí na “instalatéry” a “elektrikáře”, ti první prošťuchují ucpaná potrubí, případně do nich dávají na zpevnění tzv. stenty (což chrání před infarktem), a ti druzí opravují v srdci zkratované elektrické obvody. Ty v ideálním stavu zajišťují pravidelný rytmus.

Mně dělali ablaci v roce 2005 v pražském IKEMu, bohužel neúspěšně, protože ne vždy se povede. Ale zároveň platí, že s fibrilací síní nemám nějaké výraznější potíže, objevuje se u mě několikrát do roka, a v posledních cca sedmi letech vždy sama po pár hodinách odezní. Kdyby neodezněla (párkrát se mi to v minulé dekádě stalo), pak musíte do nemocnice na tzv. verzi. Pokud je to elektroverze, tak vás na pár minut uspí, a pak menším elektrickým šokem (jsou to ty dvě žehličky, které známe z filmů) “nahodí” srdce do správného rytmu. Zní to dramatičtěji, než jaké to ve skutečnosti je, a pokud nemáte jiné komolikace, pustí vás ještě týž den domů.

Čímž se dostávám k tři roky staré studii, kterou jsem však objevil až tento týden, v souvislosti s článkem v londýnských Timesech: ukazuje se, že kardiologové poslední roky přehodnocují vztah ke kávě. V minulosti před ní varovaly, a i do běžné řeči se dostala spojení, která kávu a srdce nespojovala nijak přívětivě. Ale dnes se ukazuje, že vliv kávy může být dokonce pozitivní.

Kávu si často představujeme jako pouhý nosič kofeinu, jako by šlo o hrnek horké vody s jednou účinnou látkou. Tahle studie ukazuje, že je to spíš orchestr se stovkou hudebníků. Kofein je sice nejhlasitější sólista - a u ochrany srdečního rytmu zjevně hraje první housle - ale když ho z orchestru odeberete, zbytek tělesa hraje dál. Polyfenoly, antioxidanty a minerály v bezkofeinové kávě zvládly snížit riziko srdečních nemocí i úmrtí téměř stejně dobře. Praktický důsledek je osvobozující: evropská kardiologická doporučení už dnes mírnou konzumaci kávy řadí spíše mezi prospěšné návyky.

Koho zajímají detaily, přečtěte si shrnutí na Vědci zjistili, a tampřípadně najdete i odkaz na samotnou studii.

x

Británie má nového premiéra, chce svou stranu vrátit ke “staré dobré Labour Party”

Daniel Finkelstein píše v komentáři v londýnských Timesech zajímavý postřeh: návrat k socialistům “před-blairovského” střihu může být pro levicové voliče zajímavý, zvlášť dnes, kdy je Tony Blair považován za jednoho z “pachatelů” britského pozvolného úpadku posledních dvou dekád.

Ale jak píše Finkelstein:

(shrnutí)

Reformní levice Tonyho Blaira nepřijala konkurenci, volbu a soukromé poskytovatele proto, že by se tajně zamilovala do Margaret Thatcherové. Přijala je proto, že chtěla zachránit veřejné služby před veřejnými službami.

To je nepříjemná, ale důležitá pointa. Státní vlastnictví samo o sobě nezaručuje veřejný zájem. Monopolní nemocnice, dopravní podnik nebo škola mohou být stejně lhostejné k uživateli jako nejhorší soukromá firma — jen s tím rozdílem, že zákazník nemůže odejít a poskytovatel nemůže zkrachovat. Instituce, která se nemusí bát konkurence, časem začne považovat vlastní pohodlí za společenské dobro.

Blair pochopil, že levice má při neúspěchu veřejných služeb víc co ztratit než pravice. Konzervativec může říci, že stát selhal, protože selhává vždy. Sociální demokrat takový luxus nemá. Když chce vybírat vyšší daně, musí za ně nabídnout viditelně lepší život.

Burnhamův návrat k „Labour, jakou lidé znali“, proto zní spíš jako výhrůžka než slib.

Přečtěte si celý komentář, obsahuje i celkem hezké heslo pro moderní levici (jestli ovšem něco takového vůbec existuje - ba jestli vůbec existuje něco jako levice a pravice): stát má kormidlovat, ne veslovat.

x

Mick Jagger v Sunday Times o Stoppardovi i Havlovi

Tomův přítel, dramatik a pozdější prezident Československa Václav Havel, požádal v roce 1990 Stouny, jestli by nezahráli koncert v Praze na obrovskm bývalé sovětské plošině pro přehlídky. Jakožto spisovatel, který se stal prezidentem, pronesl před naším vystoupením nesmírně dlouhý projev. Každopádně tenhle koncert se dostal do závěrečné scény jedné z Tomových her nazvané Rokenrol - jakési alternativní verze jeho života odehrávající se mezi Cambridge a revolučním Československem, oklikou přes Plútarcha, Sapfó, Syda Barretta a mě. Po dvou dějstvích řečí o revoluci, teorii a filozofii sedí tři přátelé v baru a povídají si o sexu, pivu a muzice. A když se vydávají na koncert, Esme, romantická protagonistka, nadšeně křičí: „Je mi to jedno! Je mi to jedno! Je mi to jedno!” pořád dokola. Rokenrol - hra i hudba - je o vítězství svobody nad autoritářstvím a o tom, že svoboda v té hře nebyla vybojována myšlením, ale city. Umění a myšlenky jsou jen rozbuška - a Tom zažehl rozbušky malých revolucí v každém, kdo viděl jeho dílo. Rozbušky, které nám dovolují cítit, cítit se svobodnými, cítit naději, cítit se mnohem méně chytří než on, ale stejně omylní a stejně obyčejní.

Tom nám dal svobodu být lidmi a být na to hrdí.

Celý článek (za paywallem) v Sunday Times z psledního víkendu.

x

Dvě věci byste měli vědět: salát ze zelené papáje, neboli “som tam”, není z nějaké speciální papáje. Je z papáje, která není zralá. A za druhé: tenhle nevinně vyhlížející salát patří k nejpálivějším jídlům, které si v Bangkoku například jako turisté můžete dát. Takzvaně vás “vystřelí z kecek”, a za všechno můžou chilli papričky, láska k pálivosti a zřejmě i zlomyslnost pouličních kuchařů. Tak? Můžeme se posunout dál.

Thajci tohle jídlo považují za svůj národní poklad, Laosané se ušklíbnou a připomenou, že som tam jedli dávno předtím, než se stal bangkokskou pouliční klasikou. Pravda bývá jako obvykle uprostřed, anebo ji najdete na talíři ... a tím se jen snažím říct, že pravda není důležitá. Jisté je, že jídlo pochází z regionu Isán na severovýchodě Thajska a z přilehlého Laosu, kde patřilo k jídelníčku rýžových zemědělců. Ti potřebovali něco levného, rychlého a osvěžujícího k lepkavé rýži, a nezralá papája rostoucí prakticky na každém dvorku byla po ruce.

Teď k detailům: papája vůbec není asijská. Pochází ze Střední Ameriky, kde ji pěstovali už Mayové a Aztékové. Do Asie ji přivezli v 16. století Španělé a Portugalci, kteří vozili na palubě nejrůznější plodiny tam i zpátky, z Ameriky do Evropy, z Evropy do Asie, a ještě mnoha dalšími způsoby, a postavili světovou gastronomii na hlavu. Do Filipín dorazila papája kolem roku 1550 a odtud se šířila dál na pevninu. Podobný osud měla mimochodem i chilli paprička, druhý pilíř tohoto salátu. Také ta je z Ameriky a do Asie doputovala na portugalských lodích. Takže jídlo, které dnes vnímáme jako esenci thajské kuchyně, stojí na dvou surovinách, které před pěti sty lety v Asii nikdo neznal.

Zatímco zralá papája je sladká, oranžová a měkká, ta nezralá je pevná, chuťově neutrální a chová se spíš jako zelenina. Něco jako kedlubna, ale po dvoutýdenní dovolené v tropech (mimochodem, pokd zelenou papáju neseženete, dá se právě zelenou kedlubnou nahradit - ale je to náhrada opravdu nouzová). U pravé nezralé papáji jde víc o strukturu než výraznou chuť: “nasaje” do sebe zálivku jako houba, a přitom si drží křupavost. Navíc obsahuje enzym papain, který štěpí bílkoviny tak účinně, že se používá průmyslově na změkčování masa. V salátu sice žádné maso nezměkčuje, ale pomáhá trávení.

V Thajsku se som tam připravuje v hliněném hmoždíři zvaném „khrok”. Prodavačky na trzích do něj naházejí česnek, chilli, fazolky, rajčata a papáju ... no a pak do toho zběsile tlučou. “Som” znamená tlouct, a “tam” označuje kyselost. “Utlučené kyselé” je volný překlad jména salátu. Zkušené uši místních prý poznají podle zvuku, jestli bude salát dobrý. Můžete i nemusíte jim to věřit. Smysl je praktický: narušit strukturu papáji, aby lépe přijala zálivku, a uvolnila šťávy z rajčat a chilli. Doma můžete tenhle rituál nahradit důkladným protřepáním ve velké zavařovací sklenici. James Bond by řekl: “Protřepat, nemíchat.” Vy říkejte, co chcete, a hlavně se kroťte v počtu chilli papriček. Jestkli chcete, aby strávníci přežili.

Zajímavá je i role rybí omáčky, která zálivce dodává slanost a chuť umami. Thajci jí říkají „nam pla” a vyrábí se fermentací ančoviček v soli po dobu mnoha měsíců, někdy i dvou let. Zní to divně (fermentace je jiné slovo pro to, že ty rybičky v podstatě shnijí), chutná to skvěle a princip je starší než leckterá civilizace: podobnou omáčku zvanou garum vyráběli už staří Římané a byla tak žádaná, že se kolem ní točil celý průmysl s továrnami od Hispánie po severní Afriku. Kdyby se římský legionář ocitl v thajské kuchyni, u lahve rybí omáčky by se cítil jako doma.

Kombinace s mangem a kešu oříšky je tím, čemu se říká “fusion” gastronomie. Thajští stánkařští fundamentalisté by asi protestovali, vás to však nemusí zajímat. Kešu je další americký přistěhovalec: pochází z Brazílie a do Asie ho opět dopravili Portugalci, tentokrát přes Indii a Goa. Dnes je největším producentem kešu Vietnam, takže je zřejmé, že se Amerika v Asii docela zabydlela. Myšleno na talíři. Sladké mango pak funguje jako diplomat, který řeší ostré spory mezi chilli a limetkou. (Použití slova “ostré” je tzv. dad joke, pochopitelně.)

V roce 2011 zařadil server CNN Travel som tam na 46. místo žebříčku padesáti nejlepších jídel světa. Za ním zůstal bezpočet slavnějších pokrmů, třeba i vepřo knedlo zélo. V Thajsku se traduje, že salát ze zelené papáji milovala i královská rodina, byť dvorní verze byla pochopitelně méně pálivá než ta pouliční. Recept Boomer Chefa jde zlatou střední cestou: tři mini papričky místo deseti, agávový sirup místo palmového cukru a k hotovému salátu si dáte čerstvou bagetku. Puristé by možná nadzvedli obočí, ale dali by si taky.

Protože křupavá papája, sladké mango, slaná rybí omáčka a praskající kešu jsou kombinace, proti které se argumentuje těžko. I bez hmoždíře.

Suroviny:

• zelená papája (600 g)

• mango (150 g)

• baby rajčátka (200 g)

• čerstvý koriandr i s očištěnými kořínky (20 g)

• pražené kešu oříšky (60 g)

• limetka na ozdobu (60 g)

• mini chilli papričky, odpeckované (10 g)

• olivový olej (dvě lžíce, 60 ml)

• rybí omáčka (lžíce, 30 ml)

• agávový sirup (lžíce, 30 ml)

• sůl (špetka2 g)

Postup:

1. Zelenou papáju oloupejte a nakrájejte nebo nastrouhejte na tenké nudličky.

2. Půlku manga oloupejte a nakrájejte na drobné kostičky, baby rajčátka nakrájejte na čtvrtiny.

3. Koriandr včetně očištěných kořínků nasekejte najemno.

4. Kešu oříšky opražte nasucho na pánvi a buď je nahrubo nasekejte, nebo nechte vcelku.

5. Připravte zálivku: odpeckované chilli papričky najemno nasekejte a dejte do zavařovací sklenice spolu s olivovým olejem, rybí omáčkou, agávovým sirupem a trochou soli. Sklenici uzavřete a důkladně protřepejte jako v šejkru.

6. Papáju, mango, rajčátka a koriandr smíchejte v míse, zalijte zálivkou a dobře promíchejte.

7. Salát nechte před podáváním vychladit v lednici.

8. Servírujte ozdobený klínky limetky a posypaný praženými kešu oříšky. Skvěle chutná samotný s bagetkou či toastovým chlebem, případně jako příloha k thajskému jídlu.

Recept najdete na webu Boomer Chef.

Je jaro 1943 a v Nice se stmívá.

Henri Matisse sedí v posteli v bývalém hotelu Régina na kopci Cimiez. Kdysi tu bydlela královna Viktorie. Teď tu bydlí třiasedmdesátiletý muž, který nemůže pořádně chodit, a dole ve městě se po náletech uklízejí trosky. Anglická královna by se divila. Matisse se už nediví ničemu.

Přes kolena má desku, na desce papíry. Vedle postele stojí Lydia, Ruska s tváří, kterou maloval snad stokrát. Kvůli ní od něj Amélie, jeho žena, po jednačtyřiceti letech manželství odešla. Vlastně asi spíš kvůli němu. Záleží, koho se zeptáte, a Matisse se raději neptá nikoho.

Válka je všude. Nice je od loňska obsazená, nejdřív Italové, teď přituhuje. Marguerite, jeho dcera, dělá něco pro odboj. Neříká co. On se neptá, protože tuší, a tušit je snesitelnější než vědět. Za rok ji zatkne gestapo a bude ji mučit, ale to Matisse teď neví. Teď ví jen to, že se venku střílí a že barvy v tubách jsou na příděl jako máslo.

V roce 1941 mu v Lyonu vyřízli půlku útrob. Rakovina. Lékaři mu dávali pár měsíců, možná tři roky. Přežil, ale zůstal z něj muž připoutaný k posteli a kolečkovému křeslu. Sám tomu říká druhý život. Une seconde vie. Zní to vznešeně. V praxi to znamená, že už neustojí hodiny u stojanu, protože štětec je nástroj pro zdravé lidi.

Ale Matisse má nůžky.

Obyčejné velké krejčovské nůžky. Lydia s dívkami natírají archy papíru kvašovými barvami. Celé plochy modré, žluté, červené, černé. Suší to po bytě jako prádlo. A Matisse pak bere nůžky a stříhá rovnou do barvy. Žádná skica, bez možnosti opravy. Říká, že je to jako sochařova taille directe, sekání přímo do kamene. Kreslit nůžkami. Kdyby to řekl student na akademii, vyhodili by ho. Když to říká Matisse, kunsthistorici si dělají poznámky.

Tériade, jeho vydavatel, chce knihu. Album barevných obrazů, něco o cirkuse, o divadle, o pohybu. Jednou se to bude jmenovat Jazz, ale to až za dlouho. Teď je tu jen postel, nůžky a arch černého papíru.

Matisse stříhá postavu. Padajícího muže.

Ikaros, jistě. Řecko, vosk, slunce, pýcha. všichni ten příběh známe, naučili jsme se ho, abychom ho případně mohli odříkat u zkoušky. Ale ta figura, co Matissovi vzniká pod rukama, nemá křídla. Nemá ani obličej. Je to černá silueta s bezvládně visícíma rukama, tělo, které už to vzdalo. Padá modrou nocí a kolem něj explodují žluté hvězdy.

Jenže jsou to hvězdy?

Louis Aragon, který za ním jezdí a jednou o něm napíše tlustou knihu, vidí postavu jako mrtvolu. A ty žluté skvrny jsou podle něj roce 1943 vybuchující granáty. Sám Matisse to prý naznačil. Na obraze je možná sestřelený letec nad Evropou, kterých teď padají z nebe stovky. Jediné, co v té černé postavě žije, je malá červená skvrna na hrudi.

Srdce? Nebo rána po kulce? Mohlo by to být obojí?

Matisse posune červený kroužek o centimetr. Lydia ho špendlíkem přichytí. Celá kompozice drží na špendlících, takže se dá měnit, hvězda sem, hvězda tam. Chaos světa přišpendlený na papíře, přesně tam, kde ho chcete mít. Venku se hroutí Evropa a tady se dá aspoň rozhodnout, kde bude viset žlutá hvězda. Pro někoho málo. Pro jiného všechno.

Záleží na tom, koho se zeptáte. Ale to už víme.

Matisse hledá, jak je to správně. Dlouho ne. Až najednou. Ta vteřina, kdy už se nesmí hnout nic. Pád Ikara, pětatřicet krát dvacet sedm centimetrů. Papír, kvaš, špendlíky.

Matisse se na padajícího muže dívá a nejspíš ví, že vidí sebe. Umělec, který letěl výš než všichni fauvisté, a teď leží v posteli s dírou v břiše a čeká, jestli mu ten vyměřený čas vyprší. Jenže tady je ten vtip: on nespadne.

Doktoři se spletli. Bude žít ještě jedenáct let, postaví kapli ve Vence, nastříhá plavkyně a akty velké jako stěny. Umře v roce 1954 jako nejslavnější malíř. Možná světa, ale nesmíme zapomenout na Picassa. Ale ve Francii určitě.

A Ikaros? Ten dopadne ještě lépe. V roce 1947 vyjde v Jazzu jako list číslo VIII a stane se jedním z nejreprodukovanějších obrazů dvacátého století. Bude viset v milionech kopií na kolejích, v čekárnách u zubaře, na hrnečcích. Kurátor Tate jednou přizná, že ho měl jako teenager na zdi pokoje. Padající mrtvola s ranou v hrudi jako dekorace nad studentskou postelí. Lidstvo má pozoruhodný talent nevidět, na co se dívá.

Matisse odloží nůžky na desku. Lydia sbírá odstřižky černého papíru, které se válejí po posteli jako stíny. Někde dole ve městě zakvílí siréna a zase zmlkne.

Co teď? Možná něco veselého.

Třeba klauna, napadne Matisse, a tiše, skoro neslyšně, se rozesměje.

Štěstí je podivná věc, a když vás obejme, je úplně jedno, že se to zrovna nehodí. Je válka a Matisse nemůže chodit, ale v duchu si napíše poznámku, aby Lydie hned zítra ráno zkusila sehnat ještě trochu jásavější barvy.

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju.

A Michal Bláha je přesně takový případ. Přijel na motorce, protože po Praze se to prý jinak nedá, a přivezl s sebou dobrou náladu a plus mínus třicet let českého internetu. Michal totiž spoluzakládal Atlas, jeden z prvních českých portálů a konkurenta Seznamu. A rád připomíná, že první český freemail neměl Seznam, ale právě Atlas. Pustili ho ven den před podzimním veletrhem Invex, aby byli první. Tak se tenkrát válčilo.

Pak strávil rok v Silicon Valley se startupem pro cestovatele, který nakonec převálcoval Facebook. Ale Michal si z Kalifornie odvezl něco cennějšího: poznání, že tam žít nechce. Vrátil se do Česka, kterému říká hobitín, a rozhodl se, že když už tady zůstane, převychová si stát k obrazu svému. Tak vznikl Hlídač státu, kterému bude za měsíc deset let. Tohle je tedy tak trochu jubilejní rozhovor.

Mluvili jsme o tom, proč nejlíp fungují ty státní úřady, o které politici nemají zájem, protože z nich nekoukají ani rychlé peníze, ani vliv a ani popularita u voličů.

Mluvili jsme i o tom, proč katastr umí digitalizaci a ministerstva ne.

Proč bývalý ministr financí zablokoval jeden vládní projekt slovy „jen přes moji mrtvolu“ – a jeho lidé pak přiznali, že měli za úkol tři měsíce zdržovat.

A proč o největším transformačním průšvihu posledních let média skoro nepíšou. Nápověda: developeři mají lepší lobbing než účetní.

Došlo samozřejmě i na Michalův výlet do vysoké politiky. Rok dělal místopředsedu Pirátů, a když se nedostal do sněmovny, z výletu se vrátil, ze strany odešel a od té doby zase hlídá stát.

A hodně jsme mluvili o AI. Hlídače státu dělají čtyři lidé, ale díky umělé inteligenci teď zvládnou místo jedné investigativy ročně klidně jednu týdně. Michal říká, že je to, jako by měl po ruce deset špičkových juniorních analytiků. A taky pronesl větu, že z AI dneska lezou texty lepší, než napíše sedmdesát procent novinářů. Osobně si myslím, že to číslo možná bude vyšší, já říkám devadesát procent. Ale zároveň si na rozdíl od Michala nemyslím, že by AI mohla novináře či obecně žurnalistiku nahradit.

Natáčeli jsme v Holešovicích, kousek od Nejvyššího kontrolního úřadu, oficiální a ze zákona. Dva hlídači státu takřka na dohled.

A připomínám: pokud vás zajímá AI a chcete jí přijít na kloub, tak workshopy a kurzy, které děláme se Sentou, najdete na webu inspiruj.se. Pořád našemu hlavnímu workshopu říkáme AI Masterclass, a snažíme se v něm lidi inspirovat, nikoli jen učit. A na rozdíl od našich workshopů před třemi lety nemluvíme jen o tom, jak, kdy a proč AI používat, ale skoro stejně času věnujeme i tomu, jak, kdy a proč AI nepoužívat. Těšíme se na vás.

Přeju příjemný a nikým a ničím nerušený poslech.

Motel Zeus je v Ráji celkem dost stranou dění. Skoro dvě stě kilometrů po dálnici z hlavního města, a pak ještě asi dvacet kiláků po prašných, málo udržovaných cestách. Řeklo by se, že je to prdel světa, což zní vtipně. Ale napsat „prdel Ráje”? Pardon, ale i hovorová řeč musí mít nějaké hranice. Zvlášť když se bavíme o Ráji s velkým R.

Chci tím jenom ukázat, že Richard W. si musel vypůjčeným Fiatem hodně zajet, aby se do téhle díry dostal. Protože moc návštěv tam nejezdí, co si budeme povídat. Motel Zeus je místem, kde jsou ubytované slavné osobnosti z období antiky.

No a ty z hlediska zájmu samozřejmě nesnesou srovnání nejen s dvacátým stoletím, o které je největší zájem, ale ani se stoletím devatenáctým, osmnáctým, a dokonce ani se středověkem. Oddělení plánování ve firmě Správa Ráje, s.r.o., se to pokoušelo trochu změnit a zavedlo například lechtivé večery s názvem Odhalená Afrodité, ale ani to nezabralo.

Což na druhou stranu jde pochopit, protože v Ráji je taková nabídka, že ani striptýzová show bohyně lásky se automaticky nestane hitem. Dokonce i o kurzy politické rétoriky, vedené Johnem F. Kennedym, byl dvacetinásobně větší zájem než o Odhalenou Afroditu.

Svět není spravedlivý a Richard W., který právě zaparkoval svého Fiata na poloprázdném parkovišti za motelem, o tom něco věděl (přední parkoviště bylo plné, ale jen proto, že byla zrovna doba obědů, a antické hody mají v Ráji sice nepočetnou, ale stabilní fanouškovskou základnu).

Možná se ptáte, kdo Richard W. je a proč se do motelu Zeus vydal. Na to vám odpovím, a jsem si jist, že vás to překvapí. Protože o existenci ambasadorů pozemských firem ví opravdu málokdo. Dokonce i v Ráji. Ale na Bohovi si to vydyndaly lobbistické skupiny velkých firem, provozujících v Ráji zábavní parky a kluby, a mělo to samozřejmě praktické důvody.

Ráj musí sledovat to, co se v pozemském světě děje. Každý den přicházejí noví a noví obyvatelé a není možné, aby byl Ráj místem, kde se zastavil čas. To se dalo uhrát v devatenáctém, a ještě i ve dvacátém století, ale v jednadvacátém už ne. Lidé přicházejí ze světa zhýčkaní nepřetržitým přívalem zábavy, uspokojujícím všechny jejich potřeby.

Ráj to dlouho ignoroval, například i existenci mobilních telefonů, ale pak se ukázalo, že dlouhodobá strategie se prostě musí změnit. A Bůh i Správa Ráje, s.r.o., byli donuceni k razantním reformám. Zavedení ambasadorů bylo jednou z nich.

Čímž se dostáváme k Richardovi W., který je v Ráji ambasadorem firmy TikTok, což je mezi novými příchozími v tuto chvíli nejžádanější sociální síť. A důvod, proč vyrazil na jednání, asi uhádnete: po naprostém úspěchu Nolanova filmu Odeysea vyskočil o několik řádů zájem o antiku.

A tak se ani nemusíme divit, že když se Richard W. objevil v recepci, přivítal ho recepční slovy: „Jestli jdete za Homérem, tak se zapište támhle na čekačku. Je v zasedačce ve třetím patře, a když budete mít štěstí, dostanete se na řadu v pátek.”

Richard W. se podíval na hodinky. Bylo půl jedné. Ale hlavně pondělí. „A nešlo by to nějak…” řekl se svým úsměvem zkušeného salesmana a z náprsní kapsy vytáhl obálku.

„Úplatky se platí QR kódem,” řekl recepční, což Richarda W. překvapilo. Moderní technologie se zaváděly v nejpopulárnějších zábavních centrech v metropoli, ale v motelu Zeus to nečekal.

Zaplatil poměrně vysokou sumu, recepční chvíli hleděl na monitor svého počítače a pak řekl: „Skočte si na drink a za čtyřicet minut buďte v zasedačce Faraón ve třetím patře.”

Díky, šéfe, utrousil bez velkého nadšení Richard W. a zamířil chodbou ke dveřím s nápisem Happy Hour Bar.

Happy Hour Bar byl přesně takový, jak si ho představíte, když vám řeknu, že šlo o bar v motelu pro antické celebrity, který navrhoval někdo z oddělení plánování Správy Ráje, s.r.o., v roce, kdy frčely retro podniky. Na stěnách visely sádrové repliky iónských sloupů, z reproduktorů hrál Vangelis a nad barem blikal neon s nápisem CARPE DIEM, v němž nesvítilo písmeno P.

Richard W. si objednal espresso tonic, protože byl v práci, a taky proto, že chtěl vidět, jestli ho tady vůbec mají. Měli. Barman, který vypadal jako mladší bratr Sokrata (a možná jím i byl, v Ráji člověk nikdy neví), mu ho připravil s profesionální nudou člověka, který kdysi obsluhoval Dionýsa, hodnocení jedna až pět hvězdiček měl od Epikura, a od té doby ho nic nepřekvapí.

„Vy jdete za Homérem,” řekl barman. Nebyla to otázka.

„Jak to víte?”

„Sako, kufřík, espresso tonic. Za Sofoklem chodí lidi v rolácích.”

Richard W. přikývl, protože co na to říct. Napil se a přemýšlel o strategii. Věděl, že není první. Netflix tu byl minulý týden, Spotify chtělo z Odyssey audioseriál a nějaký startup z Berlína prý Homérovi nabízel, že z něj udělá avatara, který bude recitovat hexametry v metaverzu. Homér všechny odmítl. Což bylo zvláštní, protože - a to Richard W. věděl natuty z interních materiálů - Homér byl na peníze.

V Ráji sice peníze nikdo nepotřebuje, ale to je právě ten paradox, který Správa Ráje nikdy nevyřešila: lidé, kteří byli na peníze za života, jsou na ně i po smrti. Věčnost na tom nic nezmění. Věčnost, jak se ukazuje, je celkem nejasný a vachrlatý koncept.

Read more

Kdyby existovala síň slávy jídel vymyšlených v časové tísni, nachos by tam visely hned vedle segedínského guláše. Psal se rok 1943 a v mexickém pohraničním městečku Piedras Negras, kousek přes řeku od texaského města Eagle Pass, se v restauraci Victory Club objevila skupinka manželek amerických vojáků. Přišly po zavírací době, kuchař už byl pryč a v podniku zbyl jen vrchní číšník Ignacio Anaya. Ten se zachoval jako správný profesionál: místo omluv otevřel kuchyni, našel tortillové trojúhelníčky, nastrouhal na ně sýr Colby, zapekl to, ozdobil plátky nakládaných jalapeňos a naservíroval. Dámy byly nadšené a ptaly se, jak se ta dobrota jmenuje. Ignaciova přezdívka byla Nacho, takže odpověděl skromně a geniálně zároveň: Nacho’s especiales. Specialita od Nacha.

Ano, jedno z nejamerikanizovanějších jídel planety se tedy jmenuje po konkrétním člověku, číšníkovi, který zrovna neměl kuchaře. Ignacio Anaya se později pokusil svůj vynález patentovat, ale neuspěl - recept o třech ingrediencích se …

Read more

LinkedIn má 1,3 miliardy aktivních uživatelů a platforma za poslední rok utržila 19 miliard dolarů. Když ji Microsoft v roce 2016 kupoval za 26,2 miliardy, vypadalo to jako špatný obchod. Komentátoři na to reagovali zdviženým obočím. Vážně? Tolik peněz za profesní síť, kde lidé zveličují své životní úspěchy a pro ostatní sdílejí motivační citáty. Komentáři se mýlili (včetně mě), jako obvykle.

Dnes se roční tržby blíží třem čtvrtinám zmíněné sumy a nový šéf Dan Shapero mluví o jedné z pěti nejlepších technologických akvizic historie. Jak vysvětluje v rozhovoru s Johnem Arlidgem v britském nedělníku Sunday Times, za úspěchem není jen nejistota na trhu práce, ale celkem jednoduchý recept: kombinace velké publikum (a tedy velkého dosahu) a osobní odpovědnosti.

Na Linkedin nenajdete “boty”, protože uživatelé jsou skuteční lidé vystupující pod svým jménem. Pseudonymní účty Shapero odmítá, přestože by nejspíš přinesly další uživatele: důvěra má podle něj větší cenu než růst. V konkurenci se sociálními sítěmi (jako jsou X, TikTok a do určité míry i Facebook), které odměňují anonymitu, agresivitu a okamžité pobouření, je to spíše ojedinělá strategie.

Pak je tu ale nástup AI, která zlevnila výrobu uhlazených a na první přečtení perfektních textů téměř na nulu. Jestli jsou v něčem velké jazykové modely opravdu dobré, tak v napodobení textů motivačních příruček a příbězích o osobním růstu i úspěchu. Často proto, že všechny tyto texty si jsou podobné, a tím často ztrácejí unikátní hodnotu. Podle některých statistik je LinkedIn mezi sociálními médii, kde je podíl AI generovaných textů nejvyšší.

Lépe řečeno, tuto hodnotu Obecně správný příspěvek o pěti zásadách leadershipu dnes během několika sekund vytvoří každý. Vzácná už není formulace, ale důvod, proč bychom měli naslouchat právě jejímu autorovi. Osobnost přitom neznamená exhibici soukromí. Shaperův test je prostý: řekli byste to před dvanácti kolegy? (Kdyby si tuhle otázku kladli uživatelé ostatních sítí, internet by byl o poznání tišší místo.)

Vztah této sítě k AI by se dal označit za komplikovaný. Agentní nástroje pro personalisty vidělaly Linkedin jen loni 450 miliónů dolarů. Platforma je nekomunikuje jako náhradu, ale adiministrativní doplněk HR. Na druhou stranu, samozřejmě, že to spousty lidí v HR učiní nadbytečnými a brzy asi i bez práce.

Zároveň Linkedin nasazuje AI klasifikátory, aby rozpoznaly a potlačily příspěvky, generované chatboty a agenty. Jedna AI tedy uživatelům texty „vylepšuje” a druhá se je učí rozpoznat a “potrestat” co nejmenším dosahem. Kdyby tento text napsal Clude, můj oblíbený LLM, možná byste si ho vůbec nepřečetli.

LinkedIn tím získává potenciálně ještě důležitější roli. Pokud začne dobře rozpoznávat obsah vytvořený AI (nazývaný “slop”), a zároveň bude dál budovat prostředí, kde není vítaná anonymita a už vůbec ne “boti”, nabídne v éře AI to nejdůležitější: prostředí, kde od sebe lidi a AI s vysokou spolehlivostí rozeznáte. To může být pro jakoukoli platformu už brzy ta největší konkurenční výhoda.

Samozřejmě na ní dál budeme číst ty iritující posty lidí, které z "assistent managera" povýšili na "product managera", a oni hned pocítili nepřekonatelnou touhu podělit se s ostatními, že za to vděčí tomu, že ráno vstávají ve 4:50, obličej si namáčejí do ledové lázně a na poradách se drží pěti pravidel dobrých porad Warrena Buffeta. Nebo cokoli na ten způsob.

Ale to je i bude celkem snesitelná daň za to, že aspoň budeme vědět, že ty bláboly nenapsal počítač.

(Čtěte víc na webu mého newsletteru Jedno procento.)

1.

Ve čtvrt na tři ráno stál před domem v Ostrovní ulici muž v džínách a saku, vylezl na malé přenosné štafle a díval se na šroub. Šroub byl křížový. Šroubovák, který si přinesl, byl plochý.

Muže to nepřekvapilo; už dávno pochopil, že dějiny jsou v podstatě řada situací, kdy člověk stojí před křížovým šroubem s plochým šroubovákem, a záleží jen na tom, zda si to přizná.

Měl různá zaměstnání, třeba i v pivovaru, takže o sobě rád tvrdil, že manuální práci rozumí. Nebyla to tak úplně pravda, ale byla to pravda, se kterou se dalo žít, a to je, jak víme, víc.

2.

Jak se na ducha sluší, bydlel nikde a všude. Budovu v Ostrovní měl rád, ze zjevných důvodů. Ale poslední rok nebyl jednoduchý. Nejdřív odešli sponzoři, pak zaměstnanci, pak správní rada, tedy až na jednoho, který zůstal sedět jako poslední divák představení, o němž se nedá s jistotou říct, zda ještě probíhá.

Ředitel byl na překážkách. Muž v saku dlouho přemýšlel, co to znamená, a došel k závěru, že život na překážkách je smysluplná forma lidské existence.

Pak jednoho červnového úterý slyšel, jak kdosi čte prohlášení jeho ženy. Že odvolává souhlas s užíváním jeho jména. Jiného ducha by to vyděsilo, ale on to z mnoha důvodů považoval za zábavné a zajímavé.

A taky věděl, že se ženám nikdy neuměl vzepřít, ani té oficiálně první, ani té druhé, a že to vlastně nikdy nepovažoval za slabost, nýbrž za jistý druh rozumného mezilidského uspořádání. Takže když teď slyšel prohlášení své druhé ženy, pochopil, že se od něj očekává součinnost.

3.

Rozhodl se sundat tu ceduli. Šlo to špatně, co byste taky čekali, když plochým šroubovákem povolujete křížové šrouby, ale on věděl, že tak se u nás dělají všechny podstatné věci.

U třetího šroubu se zastavil chodec, který se vracel od Medvídků a šel na sedmnáctku k Mánesu.

„Co to děláte?”

„Já se … ono je těžké to říct přesně … ale prostě se stahuji z oběhu.”

„Exekuce, jo?”

„V jistém smyslu. Řekl bych, že spíš pokus uvést fasádu do souladu se skutečností. Což je, uznávám, poněkud radikální stavební úprava.”

„No jo,” řekl chodec smířlivě. „Ale buďte v klidu. Dneska projde všechno.”

4.

Policie později zajistila kamerové záznamy. Vyšetřovatel si je pustil čtyřikrát. Na záznamu nebyl nikdo. Jen šrouby cedule, které se ve čtvrt na tři začaly jeden po druhém odšroubovávat samy, trochu nešikovně, s přestávkami, jako by si mezi nimi někdo zapaloval cigaretu.

Vyšetřovatel do spisu napsal: pachatel neustanoven. Chvíli váhal a pak připsal: věc nadále šetřena podle litery zákona. Slovo litera podtrhl, protože cítil, že v tomhle případě je třeba se něčeho držet.

Kdyby se držel ducha zákona, možná by viděl muže v saku, jak se zarputilým výrazem a vyhaslou cigaretou mezi rty nešikovně šermuje plochým šroubovákem.

To je ten příběh, který si zapamatují dějiny. Za prvé: i plochým šroubovákem můžete povolit křížový šroub. Za druhé: muži zákona se vždycky drží litery zákona, protože to je něco, čeho se můžete chytnout. A držet se toho.

Na rozdíl od ducha, že ano.

Moje žena tvrdí, že když dělám něco, co mě baví, není se mnou řeč. Má pro to i důkazní materiál. Nedávno mi prý během krájení cibule položila několik otázek a já na všechny odpověděl „hm“. Mám velké štěstí, že mám výbornou ženu, která toho nijak nezneužila. Nebo aspoň doufám.

On je to vědecky popsaný fenomén. V časopise Psychological Research vyšla letos studie s názvem, který si zaslouží ocitovat celý: „Muži při multitaskingu mluví méně než ženy.“ Autory jsou André a Diana Szameitatovi z londýnských univerzit. Ano, manželský pár. Představuju si, jak ten výzkum vznikl. On krájí cibuli, ona se ptá na to, jestli si má koupit nové šaty, on řekne „hm“ a ona si to zapíše do poznámek s pracovním názvem „Design nové studie.”

Skutečný experiment byl ovšem důmyslnější. Vědci postavili do laboratoře tři stoly a na nich rozehráli malé domácí peklo. Hlavním úkolem bylo „vaření“ podle receptu, byť místo surovin se do mísy sypaly dřevěné korálky a kartičky s nápisy jako „100 g mouky“. Když zazvonila kuchyňská minutka, musel účastník odběhnout k druhému stolu a hledat telefonní čísla v seznamu. Přitom měl celou dobu sledovat obrazovku na třetím stole, jestli se na ní neobjeví slovo na červeném pozadí, a když ano, běžet ho zapsat. Kdo někdy vařil nedělní oběd a má velkou rodinu (nebo aspoň jedno malé dítě), tak přesně ví, co se během experimentu dělo.

No a k tomu všemu se každých dvacet vteřin ozvala z reproduktoru otázka. Ne ledajaká. Třeba: „Přišel byste raději o všechny své peníze a cennosti, nebo o všechny fotografie, které jste kdy pořídil? A proč?“ Odpovědět se mělo v celých větách, jako v normální konverzaci. Deset minut, tempo se postupně zrychlovalo. Dohromady 78 dobrovolníků, muži i ženy.

Výsledek? Ve čtyřech úlohách z pěti žádný rozdíl mezi pohlavími.

Read more

Deník Právo publikuje celé léto každý víkend dvoustranu s názvem Mediální gramotnost, což je skvělý počin! Takže poučen vám můžu dát kvíz, inspirovaný shodou okolností stejným výtiskem. Koupili jsme si ho se ženou dnes ráno, když se ukázalo, že musíme asi půlhodinu strávit čekáním v kavárně ... tak proč si nekoupit papírové noviny? Po letech?

A musím říct, že Právo dělá slušnou práci. Z historických důvodů jsem tenhle titul nikdy neměl moc rád, ostatně měl vždycky dost odlišnou cílovku, ale v poslední době to jsou asi nejlepší papírové noviny, které vycházejí. Nemám zas tak velké srovnání, ale kdykoli letím z Prahy, naberu si do letadla mix všeho na papíře, co je k dispozici.

No a teď už k tomu kvízu. Co vás nejvíc zaujme na titulní straně víkendového magazínu Práva, samozřejmě kromě toho, že Eva Adamczyková (Samková) je velmi půvabná? Už to vidíte? Ano, hodinky!

A když otočíte list, tak v obsahu na straně tři je další fotka, Eva je stejně oblečená, ale hodinky jsou jiné. Čehož si všimla v kavárně moje žena (má postřeh!) a říká: “Hele, ona si bere na focení jedny šaty, ale dvoje hodinky? Nemělo by to být naopak?”

Vytrénovaní mediální gramotností, pátráme po autorovi fotografie. Ten je uveden: “archív Evy Adamczykové”. Hm, dřív se jmenovali fotografové jednodušeji, třeba Zajíc nebo Šibík. Ale proč ne?

Proč ne, když jedním z komerčních partnerů slavné sportovkyně byla nebo je hodinářská firma Festina. A jsme doma!

Aby bylo jasno, nemám nic proti tomu, když sportovci mají komerční partnery a prezentují je, zcela v pořádku. A nežádám ani po novinách, aby kontrovaly před focením každý kousek oblečení, v kterém zpovídaný člověk píše.

ALE byly doby, kdy kvalitní noviny nepoužívaly fotky “z archívu”, zejména ne na titulní strany. A kdy fotoprodukční, editoří nebo vedoucí vydání měli (aspoň jeden z nich) postřeh jako moje žena. Protože dát k původnímu rozhovory reklamní fotky je ostuda.

Můžete namítnout: média i žurnalistika jsou v krizi, peněz je málo, buďme rádi, že aspoň za ty drahé fotky ušetří. Komu to ublíží? Odpověď zní: nikomu. Ale nikomu to ani nepomůže, a některé věci se prostě nedělají. Stejně mě štve, když v magazínu MF Dnes vidím kredity typu: “Foto: Midjourney”, a podobné šílenosti.

Ostatně, v tom původním rozhovoru v Právu (který je mimochodem skvěle vedený a napsaný) se o sponzoringu a komerci mluví taky. Důležité je, říká Eva, aby se “nastartovalo dlouhodobé partnerství”.

Myslím, že takhle nějak si to Festina představovala. (Mimochodem, přímo u článku je další celostránková fotografie, ale tam je ta spolupráce aspoň přiznaná v kreditu fotky: “Red Bull CZ - Jan Kasl”.)

Je jaro 2021, někde v Malibu.

Přesný den neznáme. Dylan nám ho neřekne, protože Dylan neříká nikdy nic, a když už něco řekne, není jisté, že to myslí vážně. Tak si to datum domysleme: je středeční dopoledne a za oky ateliéru je oceán, který však nikdo nevnímá, protože tam je pořád.

Svět je napůl vypnutý. Ano, covid, uř rok a něco. Lidstvo se naučilo péct kváskový chleba, hádat se na Zoomu a umírat o samotě. Amerika má za sebou volby, ve kterých Trump prhrál, a před sebou éru, o níž zatím nikdo moc netuší. To je výhoda a někdy i nevýhoda pohledu z budoucnosti, protože my už víme, co bude.

Dylan to neví. Stojí před plátnem. Metr jedenáct na metr sedmdesát dva. Akryl.

Je mu sedmdesát devět, za pár týdnů osmdesát. Což je věk, kdy už chlap nemusí nikomu nic dokazovat, zvlášť když má doma někde ve skřínu Nobelovu cenu za literaturu a v bance zhruba tři sta milionů dolarů za katalog písní, který loni v prosinci prodal Universalu. A je taky legenda. Takže by mohl dělat cokoli.

Ale on místo toho maluje restauraci, která je teď v Kalifornii častěji zavřená než otevřena. Restauracím tohoto typu se říká diner a ve filmech se v dinerech může klidně potkat miliardář a řidič náklaďáku.

Jasně, že se nepotkají. Ale čistě ta možnost, že by se potkat mohli, činí z dineru místo se zvláštní atmosférou. Dylan chce, aby to na obraze bylo vidět. Času má na malování dost.

Tady je potřeba říct jednu věc: Dylan jezdil na turné přes třicet let v kuse. Sto koncertů ročně. Říkalo se tomu Never Ending Tour, protože nikoho nenapadlo, že by mohlo skončit. Pak přišel březen 2020 a ukázalo se, že i nekonečné turné se dá zrušit jedním emailem. Muž, který strávil půl života v autobuse mezi dvěma městy, najednou sedí doma.

Co dělá člověk, kterému vzali cestu? Maluje to, co si z cest pamatuje. Nebo …

V roce 2011 vystavil v newyorské galerii Gagosian sérii obrazů z Asie a fanoušci mu do týdne dokázali, že nejmíň sedm z osmnácti pláten jsou překreslené cizí fotografie, včetně jedné od Cartier-Bressona. Byl z toho skandál.

Teď už se s tím netají a říká tomu metoda. Až dokončí celou sérii, pojmenuje ji Deep Focus, Deep Focus, podle filmařské techniky, kdy je ostré popředí i pozadí zároveň. Spojení s filmem je důležité, protože takhle Dylan pracuje. Pouští si staré filmy, zastaví záběr a maluje.

Na plátně před ním je teď interiér dineru. Tyrkysově zelené stěny, barové stoličky, dvě siluety vzadu u tabule s menu. A v popředí, čelem k divákovi, muž v tmavém kabátu a klobouku. Před sebou otevřený zápisník. Pravou ruku zdviženou, v gestu, které může znamenat cokoliv. Přísahu, nebo pozdrav … možná si chce objednat.

Který film to je? Nevíme. Badatel Scott Warmuth, který Dylanovým obrazům dohledal přes čtyřicet filmových předloh, tenhle konkrétní pramen nenašel. Zato si všiml, že ten chlap v klobouku vypadá jako Leonard Cohen. Jako Cohen z posledních turné, kdy stál u mikrofonu s dlaní zdviženou jako rabín, který žehná publiku.

Cohen je čtyři roky po smrti. Je muž v klobouku na plátně on? To by mohl říct jen Dylan. Ale on neříká nikdy nic, to už víme.

Dylan míchá barvu. Zelenou, do které jde trochu modré. Tahy má hrubé, kontury lehounce nejisté; kritici si toho všimli, ale nijak to nerozmazávají, a samozřejmě by mohli napsat, že geniální písničkář není Hopper, ale rozhoduje snad o opravdovosti umění jistota tahu štětcem?

Tah štětcem. Ještě jeden. Hotovo.

Za půl roku, na konci listopadu 2021, bude obraz viset v Miami na výstavě Retrospectrum a devět pláten ze série ukáže londýnská galerie Halcyon. Filmové momentky dostanou jméno: Nejlepší káva na světě. Cedulku s tímhle sloganem má nad pulzem vyvěšena spousta kaváren. Všichní ví, že to je lež, a pak taky: jak se vlastně pozná to nejlepší na světě?

Roberta Smith z New York Times bude tvrdit, že Dylanovo malování jde „od špatného k horšímu”, Jonathan Jones z Guardianu bude tvrdit opak, a trh to vyřeší po svém: signovaný tisk ze série se prodá za pět tisíc liber.

Na to, že tahy štětcem dělal jeden z nejslavnějších umělců současnosti, je to až dojemná suma. Mohli bychom se Dylanovi vysmát, říct mu: “Ševče, drž se svého kopyta!”, ale jemu by to bylo jedno.

Ale to všechno je budoucnost. Teď je jaro 2021, diner na plátně má otevřeno, káva je nejlepší na světě a muž v klobouku zamrzl v gestu, kterému nikdo nerozumí.

Dylan odloží štětec. Někde v domě chladne skutečná káva. Určitě není nejlepší na světě.

Ale nikomu to nevadí.

Kdo má sociální sítě, nemůže nevědět. Ministr kultury Oto Klempíř, bývalý donašeč StB a muž podílející se demontáži veřejnoprávních médií, publikoval své selfie s podcasterem Čestmírem Strakatým. Setkali se na karlovarském festivalu. Oba se smějí a fotka navozuje atmosféru dobré nálady.

Sociální sítě vybuchly. Strakatý schytal vlnu pohoršení a urážek, lidé psali o legitimizaci zla a citovali Kennedyho: nejtemnější místa v pekle jsou prý vyhrazena těm, kdo v časech morální krize zachovávají nestrannost.

Dvě věci je třeba dodat.

Zaprvé, fotka i celá situace měla určitý kontext. Strakatý si nepovídal s ministrem někde na party proto, že je mu s ním dobře, ale protože si domlouvali rozhovor. Klempířova interpretace “fajn pokecu s oblíbeným moderátorem” se nekonala. Spíš pracovní rozhovor v nepracovním aranžmá.

Za druhé: Kennedyho citát se odvolává na Dante Alighieriho, ovšem nepřesně. Alighhieri v Božské komedii skutečně opovrhuje lidmi, kteří se odmítají postavit proti zlu. Jim však není vyhrazeno místo v pekle, nýbrž předpeklí. Jsou před před branami pekla, ale ani nejsou v nebi. Nechtějí je tam ani tam. Což je možná ještě krutější: Dante jim nepřisoudil nejhorší trest, ale nejhorší status. Jsou nikým.

Kennedyho interpretace má problém v tom, že dobro a zlo jsou málokdy jasně odděleny. Zlo z pohledu jednoho člověka může být dobrem z pohledu druhého. To není relativizace, nýbrž v podstatě praktický problém. Potřebujeme nestrannost, abychom mohli mezi dobrem a zlem rozlišovat..

Proto Kennedy mluví zároveň o čase “morální krize”, což je ten moment, kdy je dobro a zlo jasně rozlišitelné. V tu chvíli se lidé dovolávající nestrannosti stávají nepřáteli. Nepotřebujeme je, protože zlo jsme už idetifikovali a pojmenovali. Teď ho potřebujeme porazit.

Morální krize je výjimečný stav ducha. Bere nám svobodu říkat to, co si myslíme, pokud by naše myšlenky mohly ohrozit vítězství deklarovaného dobra. Lze si takovou situaci představit, a v české historii jich máme poměrně dost. Namátkou třeba za okupace nebo normalizace.

Morální krize je obvykle symptomem špatných časů. My za sebou máme přes pětatřicet let dobrých časů, a nedá se vyloučit, že se “čas dobrých časů” naplnil. Ne ani tak krizí domácí, ale geopolitickou. Možná ztrácíme luxus být nestranní. I když já si myslím, že ne.

Ještě ne. A že vyhlašovat morální krizi je stále spíš trikem, jak posílit své argumenty a porazit bez boje protiargumenty těch, kteří s námi nesouhlasí. Jak tyto lidi pokud možno úplně vyřadit z diskuse. Ale chceme to? Chceme definitivně rozdělit společnost na ty, s kterými nám morální krize dovolí se stýkat, mluvit, fotografovat se nebo se nedejbože dokonce cítit dobře?

Dante měl pravdu: kdo nepatří k žádné straně, ten je “nikdo”. Nemá tribunu, která by za něj skandovala, ani tým, který ho brání, když dostane ránu. Proto nás to často táhne k “našim”. Předpeklí je osamělé místo, které má však jednu velkou výhodu: je z něj dobře vidět na peklo.

Když v roce 1776 schvaloval Kontinentální kongres americkou Deklaraci nezávislosti, seděl v sále i Robert Livingston. Historie si ho pamatuje jako jednoho z Otců zakladatelů. Nový seriál HBO vám ho ukáže jinak: jako muže, který chtěl do Deklarace prosadit zákaz sdílení dezertů mezi hosty u stolu a pravidlo, že přát šťastný nový rok se smí nejpozději do 7. ledna. Livingstona hraje Larry David. A pokud vám ty dva požadavky připadají povědomé, je to proto, že jste posledních pětadvacet let sledovali Larry, kroť se (Curb Your Entusiasm).

Přesně v tom je problém nového seriálu Život, Larry a honba za neštěstím (Life, Larry and the Pursuit of Unhappiness), který od konce června do začátku srpna běží na HBO. A přesně v tom je i jeho kouzlo. Záleží, kterého kritika se zeptáte.

Nejdřív kontext. Larry David patří k nejúspěšnějším televizním tvůrcům v “oboru” humoru. Podobně jako Jerry Seinfeld pohádkově zbohatl na kultovním sitcomu Seinfeld, který spolu vymysleli, a pak ho proslavil vlastní seriá…

Read more

V červnu roku 2026 byl portrét úřednice Sue Tilleové (Sleeping by Lion Carpet) prodán v londýnské aukční síni Sotheby's v rámci aukce mistrovských děl z Lewisovy sbírky. Dílo, jehož hodnota byla před aukcí odhadována na 33 až 46 milionů dolarů (690 až 970 milionů korun), se nakonec vydražilo za 39 milionů dolarů (přibližně 833,7 milionu korun). Již v roce 2008 byl jiný obraz ze stejné série se Sue Tilleyovou (Benefits Supervisor Sleeping) prodán ruskému oligarchovi Romanu Abramovičovi za 33,6 milionu dolarů, což tehdy z Freuda učinilo nejdražšího žijícího umělce.

Je dopoledne, někdy v roce 1996, Holland Park, západní Londýn.

Které dopoledne přesně? To nevíme. Jen to, že sezení probíhala přes den, protože Lucian Freud chtěl přirozené světlo. Ta sezení nebyla dvě, tři nebo čtyři. Bylo jich hodně. Trvalo to devět měsíců. To je doba, za kterou v lidském těle vznikne člověk.

Freudovi stejně dlouhou dobu trvalo nakreslit tenhle obraz.

V ateliéru v nejvyšším patře to voní terpentýnem a starými h…

Read more

Zahrajte si hru online.

Asi nejpokročilejší AI model Claude Fable 5 je zpátky (do 7. července k dispozici všem předplatitelům), a naklonovat funkční klon sovětské kapesní hry Elektronika IM-02 “Nu pogodi” z roku 1984 mu trvalo necelé dvě hodiny. Místo vlka chytajícího vejce v něm prezident Petr Pavel zastavuje ústavou autíčka, která mu ujíždějí pod nohama. Výsledkem je jediný HTML soubor o velikosti 71 kB, bez závislostí, funkční offline (můžete si ho poslat mailem). Většinu “vymyslel” a postavil Claude Fable 5, já do celého procesu asi desetkrát zasáhl pár vylepšeními (aspoň doufám) a zpřesňujícími poznámkami. Zde je pár postřehů, jak to probíhalo.

1. Na začátku byl prompt dlouhý tři věty:

Napiš kód pro hru, která bude klonem staré hry Nu pagadi od ruské firmy Elektronika. Místo vlka tam bude jednoduchá karikatura prezident Petra Pavla, který chytá do košíku nikoli vejce, ale koulící se automobilové pneumatiky. Všechno ostatní je stejné, ovládání nejlépe šipkami na klávesnici. Nejdřív připrav plán a ověř, jestli je toto retro realizovatelné.

2. Stará LCD hra je ideální zadání, protože není animovaná

Klíčová na celé rekonstrukci: „Nu, pogodi!” nebyla animace, ale displej s pevnými segmenty, které se jen rozsvěcují a zhasínají. Vejce nepadalo, přeskakovalo mezi pěti pozicemi na rampě v daném taktu. Jakmile si tuhle cestu model vybral, celá hra se zjednodušila na přepínání průhlednosti předkreslených spritů. Remake proto všechny herní prvky zobrazuje trvale jako slabé „duchy”, přesně jako skutečný LCD displej.

3. Předloha byla sama klonem

Elektronika IM-02 byla hardwarovou kopií japonské hry Nintendo Game & Watch EG-26 Egg z roku 1981. Sovětský mikroprocesor KB1013VK1-2 byl klonem čipu Sharp SM-5A z originálu, LCD panel a ovládání byly rovněž převzaté. Jedinou skutečnou změnou byla výměna anonymního vlka Nintenda za vlka, kterého v Rusku i sovětských satelitech znalo každé dítě. To udělalo z technologické kopie fenomén.

4. Herní mechaniky nejsou chráněné, grafika ano

Právní stránka, kterou slovo „remake” intuitivně neříká: princip hry (rampy, sloty, chytání, životy) autorské právo nechrání, konkrétní grafiku a postavy ano. Ono by to asi bylo jedno, Sojuzfilm ani firma Elektronika už dávno neexistují. Ale pokud by nějaké právní násupce měly, pak stejně platí: kdo chce rekonstruovat staré hry, může svobodně kopírovat pravidla, nikoli pixely.

5. Jediný můj vklad bylo “iterování”

První verze chytala pneumatiky, které vypadaly jako volanty. Pak přišla auta auta, která která však jezdila pozpátku. Z košíku se stala ústava. Ještě tam ale byla nelogičnost: prezident auta motoristů ústavou zachraňoval, protože se po pádu rozbíjela. Teprve když nechycené auto dopadne na kola a vítězně ujede, hra dává smysl.

6. Grafika je hybrid, přesně jako v roce 1984

Hlava postavy pochází z AI ilustrace vygenerované jinde (v ChatGPT modelem Image 2), ze které ji Claude chirurgicky vyřízl algoritmem flood fill a vložil jako obrázek přímo do souboru. Tělo je naopak vektorová grafika, která se přepíná mezi čtyřmi pózami. Skutečné LCD hry s postavami fungovaly stejně: obličej byl statický segment, hýbaly se jen ruce. Stará omezení a dnešní zkratky si rozumí lépe, než by se čekalo.

7. Zvuk se dá naprogramovat větou

Hra neobsahuje jediný zvukový soubor. Syčení ucházející pneumatiky, kvíknutí gum při dopadu i zatúrování motoru vznikly slovním popisem („vrum-VRUM, frekvence nahoru, dolů, ještě výš”), který model převedl na parametry zvukové syntézy: filtrovaný šum s klesající výškou, pilový tón s frekvenčními rampami.

8. Od AI lze vyžadovat důkaz, ne ujištění

Během testování se objevil bug: upozornil jsem na to Claude promptem, i s hypotézou, proč se tak možná děje. Hypotéza se potvrdila a Claude se nespokojil jen se slovním ujištěním, že “teď to určitě bude fungovat”. V tom je u Fable 5 velký rozdíl od předešlých modelů: “nehalucinuje” ujištění a omluvy, ale snaží se problémy řešit, a řešení ověřovat. Fable 5 napsal simulátor, který odehrál 500 kompletních her robotickým hráčem se 72% úspěšností a po každém tahu všechny parametry. Nakonec chybu našel a opravil.

9. Jeden soubor proti devíti továrnám

Původní IM-02 vyrábělo paralelně až devět závodů po celém SSSR, od Zelenogradu po Ázerbájdžán. Hra stála 25 rublů při průměrné mzdě 150 až 200 rublů, šlo tedy o prémiový výrobek; jen v roce 1985 se prodalo 400 000 kusů. Remake má 71 kB, vyrábí se stisknutím Ctrl+S a můžete si ho “pověsit” na web, nebo poslat emailem.

10. Legenda o tisíci bodech je stará šedesát let a pořád aktuální

Mezi dětmi se v osmdesátých letech šířila legenda, že po dosažení 1 000 bodů hra přehraje celou epizodu kresleného seriálu. Bylo to technicky nemožné, hardware nic takového neuměl, ale mnozí tomu věřili (já myslím taky). Očekávání od technologie pravidelně předbíhají její skutečné schopnosti, a ono to může být podobné i dnes se slíbenou obecnou umělou inteligencí (AGI). Všichni věří, že přijde, ale zatím ani přesně nevíme, jak si AGI představit.

Stručně: “vývoje” téhle srandičky proběhl v sedmi iteracích a trval asi hodinu a padesát minut. Je to mimořádně příjemný zážitek: něco si stavíte, a vaším úkolem je jen kontrolovat AI a korigovat její nápady. Ale stále máte ten pocit, že něco tvoříte a pomáháte svému nápadu na svět. A když model kóduje, můžete si od druhé AI nechat vyhledat další zdroje, a číst si o tom, jak původní hra vznikala před 50+ lety. Spoiler: bylo to pro všechny o hodně víc práce. Ale zase vzniklo zařízení, které se údajně stalůo nejprodávanějším sovětským elektronickým produktem v historii.

Zahrajte si hru online.

Turingův test všichni známe: stroj uspěje, když ho nerozeznáme od člověka.

Němečtí vědci teď publikovali studii, ve které nechali respondenty porovnávat výroky skutečných politiků a umělé inteligence, která byla na textech a projevech těchto politiků natrénovaná. Výsledek? AI jim připadala autentičtější, souvislejší a relevantnější než to, co politici skutečně řekli.

Stroj tedy Turingovým testem neprošel. Selhal směrem nahoru. Působil lidštěji než lidé.

První reakce? Škodolibá radost. Konečně důkaz toho, co diváci politických debat tak nějak tuší: že skuteční politici jsou ještě horší než svoje vlastní karikatury. Nevíme, zda kdyby je nahradili roboti, tak není jisté, zda by byli lepší než oni, ale jejich voliči by si rozhodně ničeho nevšimli. A kdyby se to dozvěděli? Z výzkumu plyne, že naprostá většina lidí by stejně své preference nezměnila.

Ale pak je tam detail, který je znepokojující. Model téměř nepoužíval obraty jako „myslím si” nebo „podle mého”. Mluvil s jistotou. A právě to lidem připadalo autentičtější. Jinými slovy: pochybnost, ta nejlidštější vlastnost ze všech, dnes funguje jako podezřelá anomálie. Kdo váhá, toho podezíráme.

Vědci férově přiznávají, že řečník v živé debatě je ve stresu, zatímco model odpovídá v klidu a bez trémy. To je pravda. Ale máme se tím utěšovat? Znamená to hlavně to, že autenticitu jsme si předefinovali jako plynulost. Že koktání, hledání slov a nedotažené věty, tedy všechno, čím se pozná přemýšlející člověk, považujeme za vadu.

Co je na tom znepokojujícího? Zhruba ve čtvrtině případů model zastával jiný názor než člověk, kterého hrál. Nikdo si toho nevšiml. Jinými slovy považujeme autenticitu (tedy formu) za důležitější než obsah. V branži dezinformací se tomu říká příležitost.

Nějaká útěcha? Snad to, že 85 procent respondentů studie se shodlo, že použití AI je třeba vždy přiznat. Pointa “za rohem” nám pak říká, že Turingův test už nemusíme dělat. Stroje jsou chytré jako my, lépe řečeno někdy trochu chytřejší, jindy trochu hloupější, záleží na tom, jak chytrost definujeme.

Jinak řečeno: lidi už nepoznáme tak, že jsou chytřejší. Ale zároveň platí, že lidskost je něco, co má svou hodnotu, i když to nedokážeme poznat ve “slepé degustaci”. Měřeno Turingovým testem jsme uspěli: vytvořili jsme stroje, které jsou k nerozeznání od nás.

Jetsli jsme uspěli jako živočišný druh, je otázka.