Představte si tuhle situaci: kupujete si auto a prodavač vám řekne, že s ním můžete jezdit až dvousetkilometrovou rychlostí. Tvrdí se to i v propagačních materiálech. Vy si auto koupíte, ale zjistíte, že jezdí maximálně 100 kilometrů za hodinu. Jdete auto reklamovat a prodejce vám udiveně říká: to jste špatně pochopil, to auto může jezdit tak rychle, ale muselo by mít silnější motor. Ten ta vaše verze nemá. A celé je to spor o výklad slova „může”. Ano, člověk může létat jako ptáci, může být nesmrtelný atd. Ale musíme nejdřív přijít na to, jak to udělat.

Tohle je v principu asi nejdůležitější scéna ze skoro tříhodinového filmu, který se jmenuje You Can See Everything a je dokumentární senzací tohoto podzimu. Částečně zaslouženě (takový dokument jsme asi ještě neviděli, je formálně i obsahově naprosto originální) i nezaslouženě, protože pokud čekáte něco zásadního a opravdu důležitého, tak se to nedozvíte.

Ale tvůrci mají vysvětlení přece v názvu filmu: vy v něm „můžete vidět všechno”. Odcházíte s pocitem, že jste všechno neviděli? Možná jste jen nepochopili slovo „můžete”. Ano, mohli byste vidět všechno, kdyby to tam tvůrci dali. Co na tom není jasné? (A je škoda, že se tenhle detail “ztratil v překladu”, a do českých kin je uveden pod názvem Uvidíš všechno.)

Film natočili Nathan Fielder a Lance Oppenheim pro studio A24, trvá 174 minut a v Česku ho zatím vidět nemůžete, a to ani v tom správném smyslu slova. Promítá se jen v Americe, do českých kin jde 5. listopadu pod názvem Uvidíš všechno v distribuci společnosti Aerofilms. Ta ho společně s HBO nabídla novinářům a vybranému publiku v předpremiéře už v pondělí 26. října, a to v bizarních prostorech sálu bývalého Federálního shromáždění, dnes budovy patřící Národnímu muzeu. I to organizátoři prezentovali jako úspěch: předpremiéry se povedlo v Evropě zatím udělat jen v Česku, Polsku a Turecku.

Hrdinkou je Elizabeth Holmesová, zakladatelka firmy Theranos, která kdysi přišla s nápadem, že z jediné kapky krve z prstu udělá stovky laboratorních testů. Zbytek tohoto příběhu všichni známe, a hodně se to řešilo před několika lety, kdy na toto téma vycházely knížky a byly natočeny i filmy a seriály.

Pro připomenutí: investoři firmu Theranos ocenili na devět miliard dolarů. Holmesová měla mediální obraz sice „divné“ a nesympatické byznysmenky, které ovšem média přiznávala charisma a mimořádné schopnosti. Něco jako „Steve Jobs v sukních“, což byl ostatně i její vlastní plán, a podobně jako on se i snažila mluvit a oblékala, viz černé roláky.

Vize zdaleka nezůstala jen na papíře, a Holmesová svůj nápad dotlačila do prvních verzí skutečného produktu, nabízeného zákazníkům. Mělo to jedinou vadu, o které se od začátku trochu vědělo, ale nemluvilo se ní, určitě ne dostatečně: ta technologie v praxi nefungovala. Prodávala něco, co je reálné “podmíněně”, ale ne “teď a tady”.

Pohádka skončila v roce 2015 díky sérii článků, které napsal reportér Wall Street Journalu John Carreyrou, a symbolickou tečku udělala v lednu 2022 porota, když uznala Holmesovou vinnou z podvodu na investorech (včetně těch velmi slavných jmen). Soud jí pak v listopadu téhož roku vyměřil jedenáct let a tři měsíce, v květnu 2023 do vězení nastoupila.

Stalo se i něco, co jsme tehdy nevěděli. A co jsme se dozvěděli vlastně relativně nedávno, před pár týdny. Čtyřiatřicet dní před nástupem do vězení pustila Holmesová se svým partnerem Billym Evansem do pronajatého domku u moře v Kalifornii filmový štáb. Sama si o to řekla: oslovila A24, protože chtěla, aby svět konečně viděl „skutečnou Elizabeth“.

Filmař Nathan Fielder, kterého možná znáte ze seriálů Nathan for You nebo The Rehearsal (kde vystupuje s kamennou tváří jako architekt absurdních situací, což mu před kamerou kupodivu prochází), se nastěhoval do domku pro hosty. Tři kamery běžely až sedmnáct hodin denně. Projekt vznikl údajně naprostou náhodou. Fielder s Oppenheimem seděli v losangeleském kouzelnickém klubu Magic Castle, kouzelník požádal publikum o jméno nějaké celebrity a někdo v publiku vykřikl: „Elizabeth Holmes!“ Což prý vzali jako znamení.

Ale bylo to jen první v dlouhé řadě kouzel, která nakonec z filmu udělala senzaci.

Podle článků a rozhovorů v médiích měli vskutku luxusní podmínky, garantované ve smlouvě s A24: kdykoli práci na projektu přerušit a bez ohledu na utracené peníze i jakékoli sankce od něj odstoupit. Jako by počítali s tím, že Fielder natáčení ukončit prostě nebude moci. Ne proto, že by mu to nedovolovala smlouva. Ale protože nebude chtít.

Protože se stane další „obětí“ Elizabeth Holmesové, zjednodušeně a zároveň trochu nepřesně řečeno.

Protože Holmesová například do kamery řekne, že si nevzpomíná, že by někdy v životě lhala. Ne v důležitých věcech, ne v dokumentech a smlouvách. Řekne, že nelhala NIKDY. Fielder později v rozhovoru pro W Magazine řekne, že právě tahle věta ho přesvědčila, že tohle natáčení nabízí mnohem víc, než tvůrci čekali. Než si vůbec MOHLI představit.

Protože vzápětí Holmesová rozloží na kuchyňském stole přístroj a vysvětluje, že uměl všechno, co firma tvrdila. Jen ho „chemie ještě nedohnala“. Fielder se snaží pochopit, co to znamená, a oba se zacyklí v již popsaném slově MOCI.

Fielder sáhne po slavné scénce Abbotta a Costella „Who’s on First?“, v níž se dva muži nemůžou domluvit, protože hráč na první metě se jmenuje Who. Tedy Kdo. Je to legendární skeč, který existuje i v mnoha dalších verzích a parodiích, třeba i s Georgem W. Bushem a čínským prezidentem Hu.

Ale ve Fielderově dokumentu přijde něco opravdu podivného a zvláštního. Ano, Holmesová se směje, ale neví proč. Když jí to režisér vysvětlí, přikývne. Což její partner hned rámuje do vysvětlení, že Holmesová přece „myslí jinak“. A vlastně má pravdu, ukazuje, že hlavní hrdinka je ve zvláštním paralelním světě, který vytvořily společně její ego, ambice a psychika.

Tahle scéna má ještě zajímavou další pointu, kterou ovšem v kině neuvidíte. Tři dny po premiéře totiž vyšel na serveru STAT text Tylera Shultze, bývalého zaměstnance Theranosu a „shodou okolností“ vnuka někdejšího ministra zahraničí George Shultze, který seděl v její správní radě. Uvozovky kolem shody okolností jsou proto, že tohle byla taky metoda Holmesové: zajistit si kredibilitu slavnými jmény.

Ale o to teď nejde. Shultz tvrdí, že přístroj ukázaný v dokumentu vůbec není tím, který Theranos nasadil do provozu, na kterém testoval krev pacientů a který pak schovával před kontrolory. Přístroj v dokumentu je prototyp, který vznikl později a nikdy prý nasazen nebyl. Jinými slovy, pokud má Shultz pravdu: Holmesová i při natáčení Fieldera oklamala.

A režiséra nenapadlo se zeptat, na co se vlastně s diváky dívá. Stejně jako to před lety nenapadlo investory, když Holmesové dávali stamiliony dolarů. Shultz píše: Fielder je buď velmi špatný dokumentarista, nebo velmi dobrý umělec. A navrhl filmu přesnější název: Můžete vidět všechno, na co jsme se rozhodli namířit kameru.

Čímž jsme obloukem u toho, co jsem napsal v úvodu. A zároveň platí, že přesně to samé se dá napsat o každém dokumentu. Objektivní pravda neexistuje. A síla tohoto filmu je v tom, že to nejen přiznává, ale že to zejména v druhé polovině ukazuje jako součást příběhu. Jako dějovou linku, možná důležitější a překvapivější než původní story.

Dozvídáme se, že Evans (partner Holmesové) na schůzce s A24 požádal o podíl ze zisku výměnou za další přístup. Později se ho vzdal (stojí to v titulcích), ale ve filmu to zůstalo. Víc nebudu prozrazovat, protože postupné odhalování pravdy je součástí toho, proč dokument můžete sledovat skoro tři hodiny, a nemusí vám to přijít dlouhé.

Takže jen stručně: ano, můžete vidět všechno. Ale až na konci, a v pořadí, které určil střihač.

Film má na Metacriticu 97 bodů ze sta, za dva víkendy vydělal 45 milionů dolarů a distribuce hlásí vyprodaná kina. Plus akce, které ani nejsou součástí propagace, ale pořádají je fanoušci. Film se totiž díky sociálním médiím stal ikonický ještě dřív, než se dostal do kin.

Do příběhu o lhaní a podvodech se zamiloval doporučovací algoritmus a pro mnoho diváků jsou v něm scény, které dobře znají. V kině je nevidí poprvé, ale klidně i po dvacáté nebo třicáté. Což je zvláštním způsobem opět „divné“ a pro běžné diváky rušivé: část publika reaguje na některé scény zcela nevhodně, pro ostatní nepochopitelným způsobem. Protože je zná z Instagramu a TikToku a směje se jim, i když ve skutečnosti vtipné nejsou.

Film má mezi dokumenty druhý nejsilnější start v historii amerických kin po snímku Fahrenheit 9/11. John Carreyrou, muž, který Theranos zničil, ho nazval velkým uměleckým dílem, a zaslouží si podle něj Oscara. Ale dodal důležitou věc: varování, aby diváci to, co vidí, nepovažovali za fakta.

Což je to podstatné, a myslím si, že pro mnoho lidí to bude složité. Film je skvělý v tom, co říká o lidské psychice a o „kouzlech“, která umí udělat s naším vnímáním reality. A že proti nim není imunní ani režisér, který se k celému projektu dostal jen náhodou (další „kouzlo“) a přijel rozhodnutý neuvěřit. Ale pak uvěřil.

Film je špatný v tom, co „může“, ale nedělá: vysvětlit, co přesně se stalo a jaký dopad to mělo na konkrétní lidi. Třeba na pacienty, kteří byli zároveň zákazníky jejího zázračného analyzátoru krve, nabízeného v lékárnách řetězce Walgreens. Někteří z nich dostali chybné výsledky, o kterých pak vypovídali u soudu. Ti se do dokumentu nevešli, spousty minut záběrů na dvě malé děti a jejich uplakanou maminku ano.

Nejsem filmový recenzent, takže nebudu dávat hvězdičky ani procenta. Možná bych přivítal, kdyby byl kratší, ale zároveň chápu, že dlouhé, místy nekonečné záběry do tváře hlavních hrdinů mají svůj důvod. Že umožňují, aby se divákům v hlavách rozeběhla vlastní verze tohoto filmu. Což je myslím další „divná“ zajímavost: vsadil bych se, že tenhle film působí na každého člověka trochu jinak.

Což jsme hned experimentálně potvrdili s mou ženou, když jsme se o vyznění a hlavních myšlenkách lehce nepohodli v tramvaji cestou z kina.

Pro mě nepřinesl Fielderův a Oppenheimův film nic zásadně překvapivého a cenného. Líbí se mi, jak Fielder udělal ze svého selhání druhou důležitou linku filmu, ale když se díváte tři hodiny na krasobruslení podvodů a lží, tak vás samozřejmě napadne, že i od Fieldera je to manipulativní a že ze sebe vědomě a cíleně udělal hvězdu.

Je to chyba? Souvisí to s původní kauzou? Co vlastně podstatného říká tenhle pár týdnů po americké premiéře už uctívaný film o světě? Nevím.

Jednu věc naprosto jasně: že jako lidé máme problém rozeznat způsob podmiňovací a oznamovací, a že na tomhle tak trochu kouzelnickém triku lze vydělat miliardy. Taková hloupost, a takovou to dalo práci. A vy se na to můžete (mrk, mrk) dívat tři hodiny.

Zdánlivě to je dobrá anekdota: think tank manželky jednoho z nejbohatších Čechů pozve do Česka autora populárních knih, kterého publiku nabízí jako „jednoho z nejvlivnějších veřejných intelektuálů světa“, a pak mu jako hlavního předřečníka přidělí kontroverzního domácího politika, ministra zahraničí Petra Macinku. Možná kvůli kontrastu, aby publikum lépe vnímalo hostovu intelektuální velikost? Pokud to byl plán, pak vyšel: část publika předřečníka ostentativně ignorovala, část ho vypískala.

Ale je třeba předeslat: jak dobře vědí komici, špatný předskokan je spíše nevýhoda. V tomto případě nejen proto, že hrozí, že uvrhne publikum do špatné nálady, ale hlavně proto, že Macinkova politická vata i rádoby legrační ústup (že si zbytek nechá na příště) daly tématu Yuvala Noaha Harariho to nejhorší možné rámování. Přijel proto, aby mluvil o budoucnosti lidstva tváří v tvář umělé inteligenci, která atakuje to nejlidštější v naší existenci: smysl života a naše základní hodnoty. A místo důstojné…

Read more

Němečtí vědci z Institutu Maxe Plancka publikovali letos zajímavou studii, založenou na datech, která si na základě zákonu o GDPR vyžádalo osmdesát uživatelů ChatGPT. Cílem bylo zjistit, co si vlůastně tato služba ukládá o uživatelích do své “paměti”. Výsledek byl překvapivý, byť částečně zároveň očekávaný: z nalezených záznamů si jich 96 procent ChatGPT “zapsal” sám.

Je to provokativní v tom, co asi čekáme. V 7 procentech jde o „údaje zvláštní kategorie“, nejčastěji o zdraví, které by si ChatGPT podle pravidel samotné OpenAI neměl ukládat, pokud o to uživatel výslovně nepožádá. GDPR je nejspíš zakazuje taky, byť samotné nařízení má řadu výjimek.

Ve skutečnosti mě mnohem víc zaujalo jiné číslo. Víc než polovina uložených záznamů se netýká jen konkrétních, věcných dat, typu „věk“, „rok narození“ nebo třeba „velikost bot“ (ano, můj ChatGPT zná mé velikosti bot i oblečení). Pozor, podle studie je 52 procent záznamů zaměřeno na to, co se lidem „honí hlavou“. Tedy po čem touží, co je irituje nebo kam by to chtěli dotáhnout.

Podle zákona mezi e-mailovou adresou a tím, o čem sníme, možná tajně, není rozdíl. Obojí je běžný osobní údaj. Nikoli údaj se zvláštní ochranou, tam je podle článku 9 daný seznam. Jsou na něm mimo jiné položky týkající se rasy, politických názorů, náboženství, genetiky, biometrie, zdraví a sexuálního života. Tužby a sny? Ty zvlášť nechráníme.

Má to logiku, zmíněné informace mohou ovlivnit to, jestli o vás bude mít zájem potenciální zaměstnavatel, jestli vás pojistí životní pojišťovna nebo zda dostanete vízum na cestu do další země. Jinými slovy, ten seznam vznikal pro svět databází a formulářů. GDPR je z roku 2016, jádro seznamu ale pochází už z úmluvy Rady Evropy z roku 1981.

Ještě jinak: současná regulace ztěžuje firmám, úřadům i institucím, aby se dozvěděly, KDO JSME. S tím, CO CHCEME, zachází stejně jako s e-mailovou adresou.

ChatGPT zajímá nápadně často to druhé. A tím klade zajímavou, skoro filosofickou otázku: nedefinuje nás mnohem víc právě to druhé? „KDO JSME“ je report o současnosti a minulosti. Říká, kdy jsme se narodili, co jsme dělali a co všechno na nás jde změřit a spočítat. Ale to, „CO CHCEME“, se týká budoucnosti.

To je přece mnohem důležitější, ne? Pro firmy, které nabízejí své produkty a přemýšlí, na koho směřovat reklamu (na toho, kdo kabelku značky XY už má, anebo na toho, kdo po ní touží?), a připomeňme, že od letošního srpna ukazuje ChatGPT reklamy i v Česku. A je to důležité i pro instituce, úřady, vlastně pro kohokoli.

AI nikoli zákeřně či v převleku, ale v rozhovorech, které s ní vedeme dobrovolně a rádi (a mnozí za to ještě platíme), vytváří naše portréty. A ty nejsou jen o tom, kým jsme, ale z velké části o tom, kým být chceme. Což je, aniž si to jasně uvědomujeme, to nejcennější.

Co si poznamená ChatGPT, až bude číst tento text? Ano, nahraju mu ho dobrovolně, dělá mi u všech napsaných textů rešerši a fact-checking. A nejspíš si právě teď píše něco jako: „Miloš má už zase divné myšlenky.“

A 19 dalších “debilních” otázek.

Na stránce, kde s vámi sdílím dvě důležité věci. A nabízím ji zatím jen čtenářům Jednoho procenta, než dám odkaz po víkendu i na sítě. Takže se na ni mrkněte.

život je divadlo

Najdete tam dvě důležité věci.

Za prvé: pozvánku na další reprízu mého standupu Jednou se tomu zasmějeme v Řeznické. Srdečně zvu.

Za druhé: jednoduchý kvíz, pamětníci si možná vzpomenou, že jsem o něm skoro před deseti lety psal na své páteční “posledce” v Hospodářkách. Zajímalo mě, jak se za tu dobu změní výsledky (zda se změní?), plus tentokrát můžu použít i AI pro vyhodnocení. Vycházím z teorie kanadského sociologa Ervinga Goffmana, který popisuje náš život jako divadlo, a jediný rozdíl je v tom, kdo z nás ho hraje víc na “jevišti” a kdo spíš v “zákulisí”. Detaily se taky dočtete.

Tak hlasujte a testujte. Případně pište nápady, tipy či připomínky, vše se dá vylepšit.

A samozřejmě přijďte na představení. Díky a hezký víkend!

Kdo byl Norm Macdonald? Americký, vlastně kanadský komik. Ano, a dál? Co o něm s jistotou můžeme říct nebo napsat? Upřímně řečeno, nevím . A moc to netuší ani jeho kolegové, kteří o něm obvykle mluví jako o jednom z nejlepších z nich. A neví to ani Judd Apatow, který o něm natočil víc než dvouhodinový dokument. Od minulého týdne je Netflixu, a když ho dokoukáte, bude vám vrtat hlavou: Kdo byl Norm Macdonald?

Judd Apatow, režisér a producent populárních komedií (40 let panic, Zbouchnutá) je posledních deset let pečlivým a trpělivých “archivářem” amerického stand-upu. Napsal několik knížek s jejich portréty, natočil filmy o Georgi Carlinovi Garrym Shandlingovi či Melu Brooksovi. Ten nejnovější o Macdonaldovi je však trochu jiný: jedna formálně, a pak proto, že “jiný” byl hlavně Macdonald.

Snímek s jednoduchým názvem Norm (Příběh Norma Macdonalda) neobsahuje ani jeden originálně natočený rozhovor. Nic, co by vzniklo pro tento snímek. Žádný slovný kolega nebo moderátor, byť ti všichni Macd…

Read more

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju.

Jana Bartáčka znám od listopadu 1989. Mimochodem, se Zdeňkem Pokorným je spoluautorem vůbec prvního článku o událostech 17. listopadu na Národní třídě, který vyšel v tehdejších oficiálních novinách. Bylo to 18. listopadu v Lidové demokracii, a článek končil větou, že proti studentům tvrdě zasáhly pohotovostní složky. Z dnešního pohledu nevinná věta, tehdy senzace. A zbytek je historie, jak se říká.

S Honzou jsme o víc než dvacet let později bydleli ve stejném činžáku v centru Prahy a do roku 2019 jsme asi pět let seděli ve stejném newsroomu v Economii v Karlíně. Co všechno v žurnalistice prožil a jak ji sledoval, jsme v podcastu samozřejmě probrali. A jakkoli jsem si myslel, že se celkem dobře známe, i pro mě byla spousta věcí překvapením. Poslouchejte!

Letos mu bylo šedesát a pár týdnů poté mu vyšla první knížka. Jmenuje se Celková záležitost, název má vymyšlený čtyřicet let, autorem ilustrací je jeho táta a Honza chtěl vydání své prvotiny stihnout ještě jako devětapadesátiletý autor. Nevyšlo to o pár hodin. Tak dobře, bylo to několik týdnů, ale i tak to bylo o fous. Já jsem knížku křtil a jsem její kmotr, takže všechno, co o ní v podcastu říkám, berte jako názor zaujatého člověka. Je skvělá a zábavná.

O tom všem mluvíme. A taky o tom, proč jsme oba milovali verneovky a ne mayovky. Kometa, která urve kus Země a putuje s ním vesmírem, mi jako dítěti přišla naprosto v pořádku, ale že se Vinnetou a Old Shatterhand stanou pokrevními bratry v paprscích zapadajícího slunce, jsem nevěřil ani vteřinu. A to jsem byl jako dítě celkem důvěřivý.

Mluvili jsme i tom, kterého spisovatele by si Honza vybral, kdyby ho měl někdo napsat jako literární postavu (je to Franz Kafka, a Honza počítá s tím, že by díky tomu vyšel i v překladech). A o tom, že jeho máma vyletěla po únoru 1948 z práv a pak mu jako laborantka ukazovala pod mikroskopem, jak vypadá neviditelný svět. Třeba tubera. Doktorát dostala až po šedesátce po roce 1989. V Bartáčkově rodině prostě s ničím nechvátají.

Honza žije celý život v Petrské čtvrti, kterou přejdete za osm minut, a stěhoval se v ní čtyřikrát: vždycky o pár set metrů a vždycky do vyššího patra, aby viděl na kostely. Je estet, nesnáší brutalismus a miluje funkcionalismus. Žijeme v mnohém podobně: oba běháme, oba píšeme, oba ráno vstáváme z postele, což je podle Honzy ta nejtěžší část dne. Štěstí je podle něj, když člověk netrpí. A smysl života hledá tím, že píše, protože psaní je druh myšlení.

Zajímá vás, proč si myslí, že lidi nejsou jeden, ale hned dva živočišné druhy, a jestli má žurnalistika, kterou tolik miloval, nějakou budoucnost? Poslouchejte.

Já ještě připomínám, že na webu inspiruj tečka se najdete naše nové workshopy AI Masterclass, ve kterých vás se Sentou budeme inspirovat, jak si postavit první agenty a používat AI chytře a bezpečně. Plus zvu všechny na poslední letošní reprízu svého představení Jednou se tomu zasmějeme, které bude v Divadle v Řeznické právě 17. listopadu od půl osmé. Lístky koupíte na webu divadla řeznická tečka cézet.

Ale teď už hezký poslech epizody s Janem Bartáčkem.

Sprchujete se ráno, nebo večer? Nebo dvakrát denně? A je sprcha místem, kde dostáváme ty nejlepší nápady? To jsou plus mínus intence, v kterých o téhle “instituci” většina z nás přemýšlí. Nikoli jako o něčem, co má svou historii, dokonce pozoruhodnou a dramatickou.

A ono jo.

Sprcha má v té historii dokonce jména, patenty a data. Vynalezli ji lékaři, ale nešlo jim o čistotu. Aspoň ne původně.

Vlámský lékař Jan Baptista van Helmont popsal v 17. století v knize Ortus medicinae případ spoutaného šílence, který se utrhl z řetězu, skočil do jezera, málem se utopil, a když ho vytáhli, pomatení mysli bylo pryč. Léčebná metoda byla na světě: pacienta ponořit do ledové vody, nechat ho v ní pokud možno “až k momentu utonutí”, a pak ho vytáhnout. “Bláznivou myšlenku” podle Van Helmonta neměla zabít voda, ale blízkost smrti.

Nefungovalo to.

V 18. století další učenci proto přišli s novou teorií: šílenství v hlavě vzniká horkem a zánětem, který je třeba ledovou vodou ochladit. Místo ponořování do vody t…

Read more

Nejdřív výhrada, či nápad pro příště: režisér Iñárritu měl Toma Cruise obsadit do hlavní role v naprostém utajení, jako neznámého, ale talentovaného čtyřiašedesátiletého herce. A tohle tajemství měl divákům odhalit až v závěrečných titulcích. S naléhavou prosbou, aby tajemství zůstalo dalším divákům nevyzrazeno, podobně jako se to s pointou v devadesátých letech podařilo filmu Šestý smysl.

Cruise coby tloustnoucí a plešatící ropný magnát s texaským přízvukem je sám o sobě nejlepším vtipem tohoto filmu, a to, že od začátku víme, kdo ho hraje, je spíše rušivé. Zbytečně moc energie divák vydává na to, aby stále kontroloval, co z Toma Cruise „zbylo“, a jak perfektní práci maskéři odvedli. A jestli herec hraje postavu geniálně, anebo manýristicky, a jestli celý účel téhle věci bylo, aby za roli dostal Oscara.

Je to samoúčelné? Těžko říct. Vtipné je to spíš ex post: obsazení jedné z největších hvězd nepochybně pomohlo sehnat na film peníze (rozpočet se odhaduje na 160 až 180 miliónů dolarů a Warner Bros. přihodili dalších sto miliónů na marketing), diváci však nakonec hvězdu neuvidí.

Druhý vtip následuje v závěsu: diváci na Digger nechodí. První víkend utržil celosvětově 20 miliónů dolarů, druhý víkend spadly tržby o dalších šedesát procent a po dvou týdnech je film na 35 miliónech. Aby se zaplatil, potřeboval by podle Variety vydělat 350 miliónů (kina si nechávají zhruba polovinu z každé vstupenky), studio tvrdí, že by stačilo 300. Variety odhaduje konečnou ztrátu na 245 miliónů dolarů.

Cruiseův minulý film, Top Gun: Maverick z roku 2022, vydělal půldruhé miliardy a Cruise - slovy Stvena Spielberga - „zachránil Hollywoodu zadek“. Cruise převlečený za ošklivého, byť charismatického miliardáře tentokrát Hollywoodu spíš pouští žilou, a pokud bude mít Variety ve svém odhadu pravdu, bude z toho jeden z největších filmových propadáků v dějinách.

Teď k samotnému filmu: Digger Rockwell je miliardář s dobrými kontakty do Oválné pracovny, který těžbou v Grónsku spustí globální katastrofu, a pak se sám vydá na misi zachránce planety. Ve filmu defiluje bizarní galerie postav: pološílený prezident s nádorem v řiti, podivínská sestra i nebohý vědec indického původu. A taky kočka, které je dvě stě let, přepočteno na „lidské roky“, a AI nástroj Fireball, který ve veřejném prostoru blokuje nepovolená slova, třeba „katastrofa“ nebo „ledovec“.

Celé je to jako ročníkové cvičení filmové školy, lepší než FAMU, ale ne o moc. Teď mluvím o nápadu a žánru, ještě ne o celkovém dojmu z filmu.

Iñárritu je mexický režisér (ročník 1963, tedy o rok mladší než Cruise), který se proslavil zejména svým prvním filmem Amores Perros (2000), já považuju za geniální film Birdman (2014), černou komedii o vyhořelém hollywoodském herci (Michael Keaton), který chce získat ztracený respekt rolí v divadelní hře na Broadwayi. Birdman je mimochodem fascinující i proto, že patří mezi filmy natočené jedním kontinuálním záběrem.

Iñárritu si prostě rád klade překážky, často formální a filmařské, u kterých nás cyniky napadá: nedělá to jen proto, že ví, že tím ohromí publikum a poroty na filmových festivalech? Asi ano.

Ale teď k tomu nejdůležitějšímu. Jak se povedl Digger?

První pocit: film naplnil mé nejhorší obavy. Je vtipný přesně na té hranici, kdy si nejsme jistí, jestli se můžeme smát veřejně a nahlas, abychom se neznemožnili, že se smějeme nevhodně. Možná ano, možná ne. Od začátku do konce je film průhledně propagandistický a slouží jedné a jediné myšlence, která zní, že oligarchický kapitalismus je veškeré zlo světa, a vede nás k apokalypse. Slíbené zvraty a překvapení se nekonají, všechno je očekávatelné. Včetně „překvapivého“ konce, který přijde společně s titulky a rádoby soulovou odrhovačkou „What Have They Done to My Song Ma“ (a kterou si pak budete broukat ještě na schodišti z kina).

Jenže pak přišel druhý pocit, spíše zjištění: jakkoli nesnáším filmy delší než 100 minut (a od režisérů beru jako základní slušnost vejít se do něj), a Digger trvá 128 minut, při zmíněných titulcích jsem si uvědomil, že jsem se celou dobu skvěle bavil. A že bych to klidně vydržel i dalších třicet minut. Protože Digger možná je schematický, doslovný a plný klišé, ale zároveň je to zábava. A když zapomenete, že ten bizarní chlápek v hlavní roli je Tom Cruise, zamilujete se do něj.

Takže: necítím se podvedený ani okradený. Chápu, proč se spoustě lidí ten film nelíbí, a proč na něj asi nebudou moc chodit. Proč se do Iñárritovy filmografie i celkově do kinematografie zapíše spíše jako neúspěch a střela mimo terč. Nebo minimálně mimo střed terče, kam se každý režisér chce trefit.

Ještě jednou k byznysu k penězům: Digger byl posledním filmem Warner Bros. před fúzí s Paramountem a šéfové studia Mike De Luca a Pam Abdy, kteří byli ještě loni hrdinové (vsadili na původní filmy, One Battle After Another získal Oscara za nejlepší film, Sinners ovládli kina), letos po sérii propadáků skončili.

Nový kolos jménem Skydance bude podle analytiků točit spíš věci, které se vyplatí, než věci, které „se vzpírají snadnému popisu“, jak Digger diplomaticky popisují někteří z nich. Je v tom skoro “inñárritovská” ironie: satira o magnátovi, jehož nenasytný vrt spustí katastrofu, sama spustila katastrofu. Jen ne klimatickou, ale účetní. Což ty, kteří to platí, zjevně bolí mnohem víc.

Ale mě to bavilo, možná i proto, že v ideologii kolem klimatu nemám žádného koně v dostihu, že mě neuvádí do varu ani propagátoři „Green Dealu“, ani jeho odpůrci, a že jsem tenhle problém vypustil z množiny otázek, na které se budu snažit najít odpověď.

Je to osvobozující. A paradoxně, z filmu, k jehož natočení nejspíš vedly ideologické pohnutky, to dělá obyčejně zábavnou a elegantně natočenou legraci. Warner Bros. se po zdrcujících recenzích pokusili film zachránit kampaní „rozhodněte se sami“. Diváci se zatím rozhodli spíš zůstat doma. Já si myslím, že dělají chybu. Návštěvou nevyřešíte žádný závažný problém ani nezlepšíte svět. Ale dost možná vám udělá hezký večer. Což není v porouchaném světě málo.

Rozhodl jsem se, že budu víc pozitivní. Takže se samozřejmě i já raduju, že gramotnost je na vzestupu a že je dnešní svět mnohem vzdělanější než dřív. Ale nemůžu se zbavit dojmu, že spousta problémů naší civilizace je způsobena prostě tím, že číst a zejména psát umějí lidé, kteří by to umět neměli.

Dokonce bych řekl, že kdyby to neuměli, byl by i jejich život klidnější a příjemnější. O benefitech pro společnost nemluvě. Zbrojní průkaz také nedostane každý, musí prokázat nějakou základní mentální způsobilost. Zkuste si vzpomenout na nějakou dějinnou kalamitu, třeba revoluci, která začala přestřelkou. Na počátku všech byl vždycky nějaký text.

Učit se číst a psát pro spoustu lidí celá staletí představovalo zbytečnou námahu. A tak to bylo správné, i bez těchto pro ně nepotřebných dovedností proplouvali svými životy skvěle. Rozumím tomu, že důvody negramotnosti byly často sociální …

Read more

Nahoře na Queen’s Road je horko a rámus, dole na Des Voeux Road taky, a ve čtyřpatrové betonové krabici mezi nimi se prodává maso. Tržnici ve stylu Bauhausu tu otevřeli 1. května 1939 jako nejmodernější stavbu v kolonii: funkcionalismus, moderní okna a dvůr uprostřed, aby dovnitř mohly světlo a vzduch. Světlu se to daří, čertsvému vzduchu spíš ne.

Fan Ho tu stojí už hodinu. V roce 1959 je mu sedmadvacet. Před deseti lety přijel ze Šanghaje s rodiči. Byli mezi statisíci těch, kteří usoudili, že komunismus je lepší sledovat zvenku než v něm žít. Město se od té doby nafouklo skoro na tři miliony lidí. Podmínky jsou drsné. Bydlí se na střechách a v chatrčích. Když na Vánoce v roce 1953 lehla popelem uprchlická osada Shep Kip Mel, začala koloniální vláda stavět sedmipatrové nouzové bloky z betonu.

Čína se mezitím chystá k Velkému skoku, který Mao vymyslel proto, aby předehnala Británii. A když místo toho čínský kolos škobrtne a v hladomorech začnou umírat desítky miliónu lidí, přižene se dal…

Read more

Když něco na sociálních sítích o AI napíše Andrej Karpathy, většinou se to bere vážně. Zejména mezi lidmi, kteří se o AI zajímají. Rodák z Bratislavy je jedním ze spoluzakladatelů OpenAI, byl šéfem AI výzkumu v Tesle a letos od jara působí v Antropicu. Zároveň patří k nevelké množině lidí, kteří vývoji tzv. velkých jazykových modelů nejen do detailu rozumí, ale zároveň o tom dokáží srozumitelně mluvit i psát.

Mimo jiné taky vymyslel termín “vibe coding”, z kterého slovník Collins udělal slovo roku. Takže když v minulém týdnu v rámci delšího tweetu na X napsal Karpathy radu, že pokud se AI na něco ptáme, je dobré ji požádat, aby to napsala ve zjednodušené technické angličtině, konkrétně podle standardu ASD-STE100, mnoho lidí zpozornělo.

A hlavně začalo zjišťovat, co to vlastně je ASD-STE100. Včetně mě. Tohle jsem zjistil.

Až do minulého čtvrtka to byla opravdu zkratka jen pro zasvěcence. Označuje tzv. řízený jazyk, což je kategorie, která je mezi jazyky přirozenými (těmi mluvíme od narození) a umělými. A vznikají většinou pro nějaký velmi konkrétní, přesně definovaný účel.

V tomhle případě standard vznikl koncem sedmdesátých let na objednávku leteckých společností, z nichž osmdesát procent sídlilo v zemích, kde angličtina není první jazyk. Jejich mechanici četli manuály k letadlům psané Američany, Brity a Francouzi, každý jinou angličtinou. Objednávka zněla: mělo by jít o angličtinu, která je jednoduchá, dobře srozumitelná a hlavně v ní nejsou nejednoznačnosti.

Jinak řečeno, aerolinky měly na výběr mezi tím, že zpřísní jazykové nároky na mechaniky, anebo požádají výrobce, ať používají jednodušší jazyk. Zvolili to druhé, a standard byl na světě.

Má 53 pravidel a slovník zhruba 900 schválených slov. Každé slovo má jen jeden význam a používá se jen jako jeden slovní druh. Anglické slovo “test” může být podstatným jménem i slovesem, ale v manuálech se používá jen jako podstatné jménu. Když je třeba něco otestovat, tak se prostě “udělá test”. Atakdále.

Věty smí mít nejvýš dvacet slov a obsahují vždy jeden pokyn. Odstavec má jedno téma a nejvýš šest vět. Trpný rok se používá jen tehdy, když nevíme, kdo danou věc má udělat. A středník je zakázaný úplně. Což mě baví, a připomnělo mi to slavný citát Kurta Vonneguta z knížky A Man Wiothout a Country (2000): “Nepoužívejte středníky. Jsou to transvestitní hermafroditi, kteří vůbec nic neznamenají. Jen ukazují, že jste chodili na vysokou školu.“

Líbí se mi i metafora, kterou jsem našel v jednom článku: standard vlastně jen zkodifikoval, jak mluví děti, než se ve škole a v běžném žiovotě naučí mluvit jako dospělí. A například se naučí “mlžit”, používat “vatu”, když přesně neví, co říct, a další nešvary.

Ano, mnohoznačnost jazyka je krásná, a často této vlastnosti využívá literatura. Ale přiznejme si, že jí zároveň lidé i zneužívají. Mohou tak říct sousty slov, která ve skutečnosti znamenají jen málo. To standard ASD-STE100 neumožňuje.

Funguje to? V roce 1996 zjednodušený jazyk pro manuály vyzkoušeli na 175 leteckých mechanicích. Ti dostali šestnáct pracovních karet, polovinu v běžné angličtině, polovinu ve zjednodušené, a výzkumníci pak testovali porozumění textu. A to se výrazně zlepšilo, hlavně u obtížných témat.

Studie testovaly i to, jak porozumění zlepšit jinak, například změnou designu. Ale alternativní metody fungovaly buď hůř, anebo vůbec.

A teď zpátky do éry umělé inteligence a ke Karpathymu. Ten říká: v momentě, kdy AI převezme spoustu složitých úkolů a činností, bude čím dál důležitější, aby jí lidé dobře rozuměli. Čtení výstupů AI bude důležitou dovedností, která nahradí ostatní. A jak zajistit, aby to dobře fungovalo? To nejlépe pojistí dvě věci: když výstupy AI budou srozumitelné a jednoznačné.

Karpathy navrhuje pro uživatele AI experiment, který když se osvědčí, se může znát užitečným hackem: požádejte AI (třeba Clauda nebo ChatGPT), aby vám složité věci říkala jazykem, který splňuje standard ASD-STE100. A protože na rozdíl od letecké údržby nejde vždy o život, stačí, když bude standard aplikovat na své odpovědi “tak na osmdesát procent”.

Autorem nápadu není Karpathy. Mezi vývojáři koloval od léta, kdy si ho jeden z nich uložil do paměti svého modelu jako trvalý příkaz. Možná někoho napadne: není to škoda, když AI dnes umí psát stejně rozmanitě a barvitě jako Shakespeare nebo Hemingway?

Není. Ostatně literaturu lidé stále chtějí číst od lidí, ne od AI. Ale když jde o pracovní texty, stává se hlavním požadavkem jasnost a srozumitelnost. Modely mají často sklon k rozvláčnosti, což však standard pro mechaniky neumožňuje.

Programátor Lucian Ghinda to v srpnu změřil. Nechal model Claude vysvětlit čtyři kusy kódu. Bez instrukce měla průměrná věta osmnáct slov. S instrukcí devět. A v běžném režimu model používal slova, která jen vylepšovala styl, ale nenesla žádný význam, třeba přívlastky typu “brutální”, “nepříjemně pravdivý”, atd. Ghinda jich napočítal 26, po aplikaci instrukce pouhé jedno.

Jazykové modely neumí psát přesně podle standardu (pokud jim nevytvoříte speciální skill, který bude kontrolovat používání výhradně schválených slov), ale velmi dobře ho napodobují. A tím pádem píší srozumitelněji a jednodušeji.

Ještě jednu věc je důležité podotoknout: standard nijak neřeší další slabiny jazykových modelů, například sklon k halucinacím. Reguluje formu, ne obsah. Jinými slovy, může si vymýšlet a lhát, a navíc tak, že mu budete dobře rozumět. A nebude vás obtěžovat středníky.

Takže závěr: ASD-STE100 ukazuje, že srozumitelnost není pouze otázka talentu nebo “dobrého psaní”. Lze ji brát jako metodu, a tedy jako systém omezení, slovníků a procesů, včetně kontrol. V letectví standard vznikl proto, aby zmenšil vzdálenost mezi konstruktérem a mechanikem. V AI překlenuje vzdálenost mezi stroji a lidmi.

Čím schopnější a samostatnější budou modely, tím více budeme potřebovat řízená rozhraní pro jejich výstupy — a také jasnou odpovědnost za to, co se skrývá pod čistým jazykem.

Příklad promptu:

Vysvětli [téma] v duchu ASD-STE100, nikoli jako tvrzení o formální shodě se standardem. Používej krátké věty, aktivní rod, stabilní termíny a jednu hlavní myšlenku v každé větě. Rozděl složitý výčet do bodů. Zachovej všechna fakta, podmínky, výjimky a míru nejistoty. Nic nedoplňuj bez podkladu. Pokud je termín nutný, krátce jej definuj při prvním použití.

x

Zajímá vás, jak na podzim 2026 používat AI nástroje efektivně a moderně?

Chcete nejen klást otázky (a dostávat odpovědi), ale také vytvářet vlastní aplikace, automatizovat nudnou práci a stavět agenty?

Náš AI Masterclass, který nabízíme od dubna 2023, má novou podobu: za čtyři hodiny vám ukážeme, že pro osobní produktivitu dnes AI už úplně změnila pravidla hry.

Zaregistrujte se na Inspiruj.se.

Je léto 1899, Giverny, chvíli po sedmé ráno. Řekněme červenec? Není to vyloučeno. Historici tvrdí jen „léto” a Monetova korespondence z té doby je spíše strohá. Což je pro něj neobvyklé.

Francie žije Dreyfussovou aférou. V srpnu se v Rennes sejde soud, Alfreda Dreyfuse podruhé odsoudí a vláda ho vzápětí omilostní. Rodiny se u nedělních obědů dělí na dva tábory. Monet patří k tomu menšímu. Zolovi loni napsal „bravo, a ještě jednou bravo”, a to něco znamená, protože podobná zvolání nejsou jeho styl.

Dům v Giverny ale zároveň žije vlastními starostmi. V lednu umřel Sisley, první (měřeno vášní) a poslední (měřeno finančním úspěchem a slávou) ze čtyř nejznámějších impresionistů. Těmi třemi dalšími jsou samozřejmě Monet, Degas a Renoir. Než zemřel, o Sisleyho obrazy obchodníci nejevili zájem a ceny jeho obrazů se nehýbaly.

A samozřejmě, když byla oznámena jeho smrt, vylétly nahoru. Ne do nebes, ale na zabezpečení dětí to stačilo. Monet ale stejně uspořádal dražbu svých, Renoirových a Pissarových obrazů, jejíž výtěžek šel taky Sisleyho sirotkům.

No a pak v únoru umřela Suzanne. Dcera Monetovy druhé ženy Alice, která mu často stála modelem. Dívka se slunečníkem z obrazu z roku 1886. A taky matka dvou dětí. Bylo jí třicet. Alici to zdrtilo a Monet, kterému je padesát osm, zjišťuje, že zármutek je horší než prázdnota.

A to prázdnotu vždycky tak nesnášel.

Za domem vede železnice z Gisors do Pacy a za ní je pozemek, který si koupil před šesti lety. Aby ho zkultivoval, potřeboval trochu vody z potoka, vytékajícího z řeky Epte. Napsal tehdy dopis prefektovi: že chce vykopat “dvě nádrže bez zdiva”, s hloubkou méně než 85 centimetrů.

Vesničané byli proti, báli se, aby jim jeho cizokrajné kytky (ano, lekníny od Latour-Marliaca!) neotrávily dobytek. A hlavně, ani za deset let, co v Giverny Monet bydlel, si na divného Pařížana nezvykli. Provokoval je svým podivným chováním, když se s malířskými stojany toulal po polích, kde oni pracovali.

Ale prefekt mu to nakonec dovolil, s výhradami a podmínkami, ale přece.

Monet rozloží stojan. Plátno skoro metr na metr, skoro čtvercový formát. Most má zabrat celou šířku a oblouk se má skoro dotýkat horního okraje. Žádný horizont. Pod mostem jen voda, na ní lekníny, ve vodě vrby a nad nimi nebe.

Monet měl spíš návyky lovce okamžiků než malíře. S hodinkami v ruce číhal na počasí a chtěl vidět něco, co nikdo jiný nevidí. Ale potřeboval to vidět, to byla ta potíž. V Étretatu jím vlna hodila o útes a vlastní paleta mu rozbila obličej. V Antibes mu vítr zasypal obraz pískem. V Dánsku měl omrzliny. Trpěl, když zahradník pokácel topoly, které zrovna maloval, a v sadu mezi dvěma sezeními někdo očesal jablka. „Závidím těm, kdo malují podle představivosti,” napsal jednou.

Myslel to vážně.

A teď má před sebou motiv, který mu nikdo nevezme a který neuteče. Protože mu patří. Jeho přítel a uznávaný kritik Gustave Geffroy bude v listopadu následujícího roku psát o “titěrné nádrži”, a nebude to nod něj posměch. Spíš obdiv, že Monet i z takové louže dokázal vykřesat umění.

Není to jeden obraz, ale celá série. Dvanáct pláten za jedno léto, všechna z téhož břehu, tentýž most. Mění se jen čas, kdy Monet pracuje. Slunce se v průběhu létta na obloze posouvá, ale Monet potřebuje stejné světlo.

Přece závidí těm, kteří malují podle představivosti.

Utíká před realitou plnou zármutku? Samozřejmě. Smutek se namalovat nedá, ale dá se mu ztratit po stejné cestě dvanáctkrát za sebou.

Za dva roky Monet rybník rozšíří a most zaroste vistárií. Za dvacet let už bude malovat jen hladinu, na plátna snad nekonečně dlouhá. Slíbil je Clemenceauovi, svému příteli a v té době premiérovi, a veřejnosti byla zpřístupněna v Oranžerii otevřené v roce 1927. Ironií bylo, že v té době už impresionisté Paříž nezajímali a Monetově pozdnímu stylu se kritika vysmívala.

Ale to bylo naštěstí už pět měsíců po jeho smrti. Zemřel 5. prosince 1926. O sto let později Oranžerie udělá k výročí velkou výstavu, na kterou se budou stát zase nekonečné fronty.

Namíchá zelenou. Dlouhý tenký tah, nad ním druhý, to je zábradlí. Štětec se zastaví. Pak voda a v ní odraz. Jistěže lekníny: krátké, šikmé, jako kdyby je někdo vysypal na hladinu. Líné letní odpoledne ve stínu u vody, popíše to katalog londýnské Národní galerie.

Líné? Možná, na to slovo má každý jiné nároky. Monet se kolem půl dvanácté zvedne; oběd se podává vždy přesně, na tom trvá. Za domem po trati projede vlak do Pacy. Lekníny se ani nepohnou, do světa Monetových jezírek počasí nesmí.

Ale stejně si na počasí večer v dopise postěžuje.

Před pár týdny vyzvedla žena naši čtyřletou vnučku ze školky, a když pak šly po Vinohradech do pekárny pro něco sladkého, zeptala se jí, co chce odpoledne dělat. Vnučka na ni pohlédla a řekla: “Nevím jak ty, babičko, ale já budu spokojená!”

Tomu říkám plán. V tom je jeden z mnoha rozdílů mezi dětmi a námi, kteří si říkáme dospělí. Když plánujeme, co budeme dělat, volíme z toho, co je k dispozici a přijde nám lákavé. Ale co to je? Návštěva kina, nebo divadla? Výlet do přírody? Bezcílné ležení na gauči? Nevíme. Ale doufáme, že nás to učiní šťastnými.

Naše vnučka možná ani nemá představu, co se v takových čtyřech letech dá dělat. Ale vlastně jí je to jedno. Její plán je mnohem jednodušší než ten náš. Neví, jestli bude v parku, u vody nebo u televize. Ale ví, že bude spokojená.

Psychologové tvrdí, a vyplývá to z dlouhodobých studií, že lidské štěstí je ve tvaru U. Nejvíc šťastní jsme na začátku života, pak náš pocit štěstí klesá, a na dno životního zmatu se statisticky dostáváme někdy kolem …

Read more

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju.

Tomáš Surka je z mých hostů asi ten, který nejčastěji sedí v letadle. Loni byl jedenáctkrát na Filipínách, letos si to zkouší omezit na šest cest, což se mu, tipuju, nepodaří. Do zavazadla si přitom balí věci, na které se celníci dívají trochu zvláštně: světlo z jednoho auta, dveře od druhého, sedačku z třetího a k tomu díly interiéru do Airbusu. Ne, není to pašerák. Je to člověk, který do Česka dováží lidi. Konkrétně Filipínce, a konkrétně víc než kdokoli jiný: z necelých pěti tisíc, kteří sem loni přijeli za prací, jich přes tisícovku zajistila jeho firma. Ty autodíly vozí proto, aby si svářeči a montážníci mohli práci vyzkoušet ještě v Manile, na tom, co pak budou dělat v Plzni nebo v Mladé Boleslavi.

Tomáš je ročník 1986, začínal v Brně v personální agentuře v době, kdy se na inzerát na operátora výroby hlásily davy a šlo o to vybírat. Dnes, jak říká, lokální rybník vyschl. Založil vlastní firmu, která vozila lidi z Ukrajiny, prodal ji italské skupině Orienta a před třemi lety založil s místními společníky firmu na Filipínách. Licence na personální agenturu tam trvala skoro dva roky. Ale funguje to: v zemi, kde každý rok vyjede za prací do světa dva a půl milionu lidí, což je pro představu celé práceschopné Slovensko, má dnes jeho firma na Facebooku tři čtvrtě milionu sledujících a fronty kandidátů na každodenních výběrových řízeních.

O tom všem jsme mluvili. A taky o tom, proč jsou Filipíny spíš latinská Amerika, kterou někdo omylem umístil do Asie, proč tam Vánoce začínají v září a proč je to jediná země na světě, kde se nedá rozvést. Proč Filipínec, na rozdíl od Čecha, nikdy nepřijde do fabriky s tím, že se o tom bavil doma s Pepou a že by se to dalo dělat jinak. A co to udělá s atmosférou v české továrně, když do ní najednou nastoupí sto lidí, kteří se pořád usmívají.

Řeč byla samozřejmě i o umělé inteligenci, o tom, jestli vezme práci svářečům anebo spíš právním koncipientům, a o tom, proč AI nesmí rozhodovat o platech žen a mužů. A taky o tom, jaký je to pocit, když si člověk s Claudem udělá první webovou stránku a připadá si, že právě vynalezl Teslu.

A pak je tu jedna věc, která mně vrtá hlavou dlouhodobě. Češi se nestěhují. Tak ještě z Brna do Prahy, ale i to neradi. Pro zajímavost, ve Vídni oficiálně pracuje tři tisíce Čechů, což je méně než Filipínců. A to tam skoro můžeme dojít pěšky. Češi jsou jeden z nejméně “stěhovavých” národů na světě. Tomáš má na to teorii, a není lichotivá ani nelichotivá, jen dost přesná: poměr výkon a cena života u nás je tak dobrý, že prémie za odchod by musela být obrovská. A tu už nám dneska Evropa nenabízí. Zvu vás k poslechu.

A připomínám, že v úterý 7. října se na vás budu těšit na svém standupovém speciálvu v Divadle v Řeznické. A pak ještě 17. listopadu. Lístky si můžete koupit na webu Divadla v Řeznické.

Ale teď už račte do studia, kde jsme seděli s Tomášem Surkou.

Čtu ve zprávách: pražská policie provedla 24. a 25. září dvoudenní akci zaměřenou především na chodce. Policisté si vybrali křižovatky s velkým pohybem lidí a historií nehod, způsobených mimo jiné chodci. Výsledek akce? Celkem 99 blokových pokut za přecházení na červenou, šest za chůzi mimo přechod (!) a několik desítek dalších pokut pro cyklisty či řidiče elektrokoloběžek, používající neoprávněně cyklopruhy. Vybralo se přes 50 tisíc korun a spokojená policie oznámila, že v podobných akcích bude pokračovat.

Zpráva celkem logicky vzbudila určité emoce. V hlavním městě panuje značné napětí mezi příznivci a odpůrci individuální dopravy, politické strany si je rozdělily a budují kolem jejich konfliktu politický kapitál. Následně pak na sebe všichni zúčastnění více či méně vtipně pokřikují na sociálních sítích. Spíš méně vtipně, a jejich argumenty se natolik opakují (od aut na chodnících překážejících maminkám s kočárkem až po lidi vozící vetché rodiče autem k lékaři), že sledovat tyto přes…

Read more

Rozhodl jsem se, že budu víc pozitivní. Takže to, že mé ženě vyměnili kyčelní kloub, považuju za skvělou zprávu. Neznamená to, že je stará, vůbec ne, každý vám řekne, že i když jsme se narodili ve stejném roce, tak ona vypadá minimálně o deset let mladší než já. Spíš o patnáct, možná o dvacet. Nebudu vám nic nalhávat.

Ale na mě to vrhá dobré světlo. Muži v mém věku někdy opouštějí manželky s cynickými slovy, že si “pořizují nový model”. Já nikoli. Když už přijmu tento nevhodný slovník, jsem tím druhem mužů, kteří svůj současný model upgradují. A místo naleštěného nového auta bez ducha (znáte ta dnešní auta, všechna vypadají stejně!) si doma hýčkají krásného veterána ve špičkovém stavu.

Můj kamarád, který těmhle věcem rozumí, mi řekl, že pro tento druh aut existuje speciální slovo. Restomod. Vzniklo kombinací dvou existujících slov, restoration a modification, tedy renovace a úprava. Prostě vezmete starý sporťák, třeba Porsche 911 z osmdesátých let, a dáte do něj moderní motor, top brzdy a elektroniku. Zvenku veterán, uvnitř to voní novotou. V Kalifornii je firma, která tohle nabízí, a lidi platí víc, než kdyby Porsche bylo nové. Násobně víc.

Moje žena má v sobě produkt nejmodernější technologie. Kloub obsahuje tittan a keramiku, což jsou, pokud vím, materiály, ze kterých se vyrábějí brzdy závodních aut. Možná má v sobě víc titanu než můj notebook. Podle AI je životnost kloubu “pětadvacet let a více”, což z její kyčle dělá nejprespektivnější kus v naší domácnosti. Včetně mě.

(A v té životnosti se mi líbí ta poznámka “a více”. I když úplně nevím, co si pod tím představit. Nejspíš že pokud máte nějakou takovou součástku v těle, snaží se váš organismus přežít minimálně právě těch uvedených pětadvacet let. Protože jinak by to bylo plýtvání! A po uplynutí lhůty záleží další perspektiva na vzájemné dohodě kyčle a těla. Něco jako: “Hele, jak jsi na tom? Dáme ještě deset let?” “Hm, zkusíme!”. Atd.)

Samozřejmě jsem zjišťoval u AI i to, jak se taková operace dělá. Nedoporučuju. Je to něco mezi truhlařinou a výměnou tlumiče. Používají se při tom nástroje jako pilka, kladivo a páčidlo, a část z nich je osazena mikročipy a mnohamegapixelovými kamerami.

Mělo to jeden nepříjemný důsledek, a to ten, že můj zvýšený zájem o levou kyčel manželky způsobil, že mně začala bolet moje pravá kyčel, levé koleno a obě ramena. Vím, že to je známý a dobře popsaný psychologický jev, ale v osmapadesáti vám tento pocit destrukce organismu na náladě nepřidá.

Jak známo, jsou dva druhy lidí. (Ano, budeme generalizovat.) Ti první, když jejich auto začne vydávat podivný zvuk, zvednou telefon a objednají se do servisu. Ti druzí se na palubní desce přestanou dívat na kontrolky, zejména ty v podobě červeného vykřičníku, a zesílí puštěný podcast.

Ano, slyším, jak říkáte, že ti druzí jsou pitomci. Nebyl bych tak přísný, a nejen proto, že patřím mezi ně. My prostě věříme v samovolné uzdravení mechanických součástek. Běžně se to neděje, tak chytrý jsem taky, ale to je čistě statistický problém.

Metaforu s veteránem jsem ženě nastínil až po jejím návratu z lázní. Zdůraznil jsem, že teď je jako auto, které má duši, a k tomu i špičkový nový podvozek. Řečeno slovníkem motoristů, má teď šest týdnů po tuningu mnohem lepší jízdní vlastnosti než já.

“Takže já jsem veterán,” řekla.

“Ve špičkovém stavu!”

“A ty jsi co?”

To mě trochu zaskočilo. Ale po chvíli debat s AI a přemýšlení si myslím, že jsem tím, čemu se ve světě veteránů říká “barn find”. Nález ze stodoly. Prostě auto, které v roce 1995 zaparkoval sedmdesátiletý důchodce z Přerova do přístavku vedle domu, zavřel vrata a pak dalších dvacet let žil v obýváku a kuchyni spokojeným životem moravského alkoholika.

V devadesáti umřel u padesáté reprízy Chalupářů na ČT1, a když se po dalších deseti letech příbuzní konečně odhodlali k vyklizení domu, tak auto našli. A zjistili, že sběratelé po takových autech šílí. Pokud to tedy není Škoda 105 (pak je to i po třiceti lůetech stále jen “auto ve stodole”), ale ideálně nějaké sportovnější BMW. Nebo Porsche, to je ještě lepší.

Vím, co si myslíte, a ti méně zdvořilí mi to napíšou do komentářů. Že jsem nikdy nebyl žádné BMW, a psát v této souvislosti o Porsche je ode mě vyloženě drzost. Možná. Ale víte, co vám odpovím? Že i průměrné a spolehlivé auto vyšší střední třídy má právo na své sny!

Přece jsem vám říkal, že budu víc pozitivní.

x

Přjďte na můj standup do Divadle v Řeznické!

Jednou se tomu zasmějeme (aneb nápady radostného pesimisty).

Dva nejbližší termíny:

• 7. října od 19:30

• 17. listopadu od 19:30

Lístky

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju.

Roman Kóňa je řezník. Ale řezník, který vystudoval kvantitativní ekonomii, dělal konzultanta v Deloittu, prodával ERP systémy a pracoval na obchodním oddělení švédské ambasády. K masu se dostal přes manželku, která je právnička a foodblogerka. A jak Roman říká, každý, kdo má doma foodblogerku, ví, že jídlo se pro ni zkrátka nakupovat nedá. Potřebuje pomeranč s lístkem a kachnu s hlavou a krkem, což v supermarketu nepořídíte. Ani v Bratislavě.

Tak vznikla facebooková skupina Bratislavský regál, z ní stánek na festivalu Pohoda, kde v roce 2013 udělali šest set burgerů (byť jim hygiena půl hodiny po začátku stánek zavřela, ale naštěstí pak odela), no a ze stánku se stala firma Regal Burger, nejdřív jedna malá restaurace v centru a z ní pak síť, která měla za dva roky deset poboček. Na své poslední Pohodě udělali šestnáct tisíc burgerů. Roman pak svůj podíl prodal, protože pochopil, že to nebylo přesně to, co ho v životě baví.

Baví ho maso. Přesněji: baví ho vysvětlovat, jak práce s masem funguje. Dnes má v Bratislavě řeznictví se steakhousem, kde se vás nikdo nezeptá, jak chcete steak propečený, protože správně je 52 až 54 stupňů vnitřní teploty - a hotovo. Když on sám v cizí restauraci dostane otázku, jak chce maso udělat? … jestli rare, medium rare, nebo medium? V tom případě si většinou objednám těstoviný, říká Roman.

O tom všem mluvíme v podcastu. A taky o tom, co má wagyu společného s jedním z nejslavnějších basketbalistů historie, proč Roman odmítá jíst koňské maso (nápověda: ne z etických důvodů), jak se pozná dobrý steakhouse ještě předtím, než do něj vstoupíte, a jak Tomanovi nejlepší flank steak v životě udělala paní v Guatemale na rezavé plotně, kterou předtím spálila a pak seškrábala nožem. Věda vyhraje vždycky, i když to na první pohled nevypadá.

Mluvili jsme ale i o byznysu, který dává smysl třeba jen tehdy, když máte odvahu mít zavřeno. Roman má otevřeno od středy večer do soboty, mezi druhou a pátou má pauzu a pondělky a úterky učí. Zaměstnanci nejsou vyhořelí, hodnocení na Googlu je kolem 4,9 a tržby stouply, když si zlomil nohu a přestal chodit do provozu. Ano, zákazníci nemohli neocenit, že ten arogantní vousatý chlápek někam zmizel.

A bavili jsme se o tom, jak Roman před dvěma a půl lety ze dne na den přestal pít, začal plavat u olympionika Richarda Vargy, který mimochodem učil plavat i Gordona Ramsayho, a teď má plán: do pětačtyřiceti být Ironman, do padesáti se zúčastnit mistrovství světa na Havaji. I to má své důvody, které se dozvíte.

Díky, že posloucháte. A budu se na vás těšit na svém standupu s názvem Jednou se tomu zasmějeme, a podtitulem “nápady radostného optimisty”. Lístky prodáváme od středy a ještě jsou, takže si je kupte. Na standupu se pak dozvíte, proč je důležité koupit si lístky včas, ideálně aspoň tři týdny před představením. V prodeji jsou na webu Divadla v Řeznické, a já se na vás budu těšit už 7. října v sedm hodin večer.

Ale teď už bratislavský řezník Roman Kóňa ve studiu v pražských Holešovicích.

Stop, řekl Simerský.

Čtyřicetiletá produkční Alžběta, sedící u režijního pultíku, zvedla palec. A vypnula nahrávání. Sedmá epizoda podcastu Prognózy byla úspěšně natočená.

Studio nevypadalo nijak impresivně. Byla to menší místnost, asi dvanáctimetrová, ve třetím patře nevzhledného karlínského činžáku. Bývalý nájemní bytový dům kdosi před třiceti lety přestavěl na kancelářskou budovu, která by teď už nutně potřebovala rekonstrukci.

Ale nic takového majitel zjevně neplánoval. Proto byl nájem, který Simerský platil, v podstatě směšný. Za dvě malé místnosti o celkové rozloze pětadvacet metrů platil sedm tisíc měsíčně včetně služeb.

Do jedné místnosti postavil menší stůl, k němu dvě židle a dva kvalitní mikrofony. Na režijním pultíku stál malý mixážní pult. Podcast Prognózy byl čistě audio, bez videa.

Všichni to Simerskému rozmlouvali. Tedy všichni znamená Alžběta, kamarádka jeho bývalé ženy, která před rokem přišla o práci na nějakém úřadě, a teď kývla na jeho nabídku, že mu bude dělat produkč…

Read more

Jednou se tomu zasmějeme (aneb nápady radostného pesimisty)

Říká se, že komedie je tragédie plus čas. Můj speciál v Divadle v Řeznické je jako stroj času, který vás dopraví do budoucnosti, kde se “tomu” už zasmějeme. Nebo ne. Předešlý samostatný speciál se jmenoval: Žena mi k padesátinám slíbila černošku. Teď je vhodná chvíle říct, jak to dopadlo, a co mu žena slíbila k šedesátinám. Show nabízí to, co autor nazývá radostným pesimismem. Ano, všechno dopadne špatně. Ale bude to zábava ... tak proč si to neužít?

Dvě úspěšná a vyprodaná představení byla 28. května (premiéra) a 19. června, teď 7. října vás zvu do divadla znovu. Ta samá show, s tak dvaceti procenty nového materiálu. Budu moc rád, když přijdete, a budeme mít společně hezký večer.

Těším se na vás!

Vstupenky