V dubnu 2019 stál Andrej Babiš v Dubrovníku vedle čínského premiéra Li Kche-čchianga a veřejně si postěžoval, že vzájemný obchod s Pekingem není nic moc. „Byznys se pohnul hlavně ve prospěch Číny," uvedl tehdy. Čína zvýšila vývoz do Česka o šest miliard dolarů, český vývoz do Číny o sto šedesát milionů. Ohromný nepoměr.

V neděli 19. dubna 2026 napsal Babiš na Facebook, že cesty Pekarové Adamové a Vystrčila na Tchaj-wan zničily byznys našich firem v Číně. Ten byznys, o kterém v roce 2019 sám říkal, že v podstatě neexistuje.

Zdá se, že čínský obchod je jako Schrödingerova kočka: když ho řídí Babiš, roste. Když ho řídí Pekarová, klesá. Když se nikdo nedívá, je v superpozici obou stavů. A teprve když Babiš v neděli natáčí svá infantilní populistická videa a v hlavě má přetlak myšlenek, vinni jsou všichni ostatní.

“Co nám přinesly cesty paní Pekarové a pana Vystrčila na Tchaj-wan? To, že Tchaj-wan staví fabriku na čipy v Německu místo u nás a to, že naše firmy přišly o obchody s Čínou,” napsa…

Read more

Nejdůležitější událost, která se odehrála v mém životě a kterou si zároveň nepamatuju, bylo asi přistání prvních lidí na Měsíci. Když k němu došlo, byl mi necelý rok. Ale už si pamatuju, že když jsem chodil do třetí třídy, přinesla máma odněkud velký plakát s ikonickou fotografií Buzze Aldrina. Pořídil ji Neil Armstrong, a toho lze vidět v odraze hledí helmy společně s přistávacím modulem Eagle.

Měl jsem ji pověšenou v dětském pokoji. Vlastně až do skoro dvaceti. Byla to jedna z nejdůležitějších fotek v mém životě, možná i díky ní jsem se chtěl stát kosmonautem, což se tedy nepovedlo. Ale jako kluk jsem nikdy ani vteřinu nepochyboval, že se do vesmíru někdy podívám, aspoň jako turista. Což mě trochu mrzelo, chtěl jsem být hrdina jako Armstrong nebo Aldrin. A bral jsem jako hotovou věc, že se do vesmíru bude létat jako na chatu (to jsem jako kluk nenáviděl), nejspíš právě na Měsíc.

Nemohl jsem tušit, že to bude trvat déle než padesát let, než se aspoň k Měsíci lidé zase vrátí. Takže když…

Read more

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju.

A to vše se dá říct o mém dnešním hostu.

Má to dvě minuty k alzaboxu, tři a půl minuty do divadla, šest minut do jazzového klubu a pět minut do kina. V docházkové vzdálenosti je také několik obchodů včetně těch s počítačovými součástkami. A posilovna. Konzultant a analytik Marek Prokop se před třemi lety přestěhoval s manželkou z pražského Vyšehradu do České Lípy. Cíl byl žít mimo velké město, mít větší bydlení a klid na práci. Cíl splněn, dalo by se říct, a dnes oba bydlí ve velkém historickém domě v centru města, a žena v něm plánuje otevřít kavárnu.

Marek Prokop je jedním z průkopníků českého webu. Učil nás první uživatele, jak se to dělá, počínaje designem a konče marketingem. Dnes patří mezi ty, kteří většinu práce přenechávají umělé inteligenci. Proč stejně nemá nejmenší obavy z toho, že by mu snad AI mohla práci vzít úplně, jsme se mimo jiné také bavili.

Anebo třeba o tom, proč paradoxně ve městě v bývalých Sudetech chodí víc na kulturu než v Praze, protože v hlavním městě můžete jít každý večer na cokoli, ale často to dopadne tak, že nejdete nikam. Ale když někdo dobrý přijede hrát jazz do České Lípy, to si dáte velký pozor, aby vám to neuteklo.

Avšak pro mě to nejzajímavější, o čem jsme mluvili, bylo to, jak dnes Marek Prokop rozděluje práci mezi sebe a Clauda. Pokud nejste v AI až tak zběhlí, tak vězte, že Claude je velký jazykový model od firmy Anthropic, a Claude Code je služba, která je pro Marka Prokopa za posledních dvanáct měsíců jeho prakticky už jediným rozhraním s tím, že mu zběžně a někdy i ne úplně přesně říkáme umělá inteligence.

Pokud vás to zajímá, poslouchejte dobře. Marek Prokop patří mezi ty, kteří o AI dokáží mluvit bez klišé a zároveň bez přehnaného nadšení, a hlavně přesně a zároveň srozumitelně. Skoro jako kdybyste do promptu pro konverzace s ním napsali zázračnou větičku: Mluv se mnou jako s průměrně vzdělaným patnáctiletým školákem, kterého zajímá a baví všechno, co děláš.

Přesně tak jsem v téhle epizodě s Markem mluvil. A připomínám, pokud vás baví AI a chcete jí přijít na kloub, a zjistit, jak ji používat chytře a efektivně, podívejte se na náš web Inspiruj tečka se. Stále děláme se Sentou náš v uvozovkách královský workshop AI Masterclass, máme kratší workshopy o tom, jak používat naplno Claude Code nebo NotebookLM, a s Pavlem Kasíkem jsme připravili šestihodinový kurz vibecodingu pro neprogramátory. Bude vás to bavit. Takže ještě jednou: vše najdete na webu inspiruj.se.

Ale teď už vás zvu k poslechu epizody s Markem Prokopem.

Zpráva o zahraniční návštěvě: finský prezident Alexander Stubb přijel do Londýna, jednal se ukrajinským prezidentem a britským premiérem na Downing Street, a pak si se Starmerem pustili fotbal. Arsenal proti Leverkusenu. Nic neobvyklého, nudný článek z povinnosti. Nebo tím by byl ještě před dvěma, určitě pěti lety. Skoro jistě bych si ho nepřečetl.

Možná ani dnes. Je v pondělních Timesech na straně 15, s nudnou fotkou prezidenta Stubba v obleku. Ale má titulek, který vás ke čtení přiměje: Tipy finského premiéra jak žít v době války. Na jaře 2026 je to něco, co si získá vaši pozornost. Nebo aspoň moji.

Byla to taková normální návštěva v nenormální době. Stubb přijel do Londýna mimo jiné proto, aby Brity a jejich premiéra poučil o tom, jak se dívat na válku, která možná bude. V Evropě.

Před dvěma téměř, před pěti lety nepředstavitelná věc. Jak jsem psal. Dnes “nový normál”, jak se říká.

Finsko má cca 5,5 milionu obyvatel a jednu z největších armád v Evropě. Šestina všech Finů je vycvičená …

Read more

Norsko patří mezi nejbohatší země světa. Mohlo si tedy v roce 2016 dovolit to, co nepochybně mnozí považovali za sice nákladný, ale chvályhodný krok. Stát uvolnil peníze na to, aby norské školy mohly rozdávat žákům tablety a počítače, konkrétně iPady a Chromebooky. A zároveň výuku nařídil přizpůsobit tomu, že bude maximálně digitální.

Cílem bylo zrovnoprávnit přístup k technologiím všem, bez ohledu na sociální postavení. A celkově zjednodušit výuku jak žákům, tak učitelům. Mimo jiné zbavit žáky nutnosti tahat do školy tašky plné papírových učebnic, a učitelům umožnit pracovat se spoustou nových zdrojů online. Učinit školu zajímavější a zábavnější. A v neposlední řadě se chovat ekologičtěji.

Jak se s oblibou říká, co by se asi tak mohlo pokazit?

Odpověď: všechno.

Už od začátku se našli kritici, zejména z řad některých učitelů, kteří tvrdili, že to není dobrý nápad. Později upozorňovali i na špatné zkušenosti. Ale skoro vždy byli odbyti tím, že jsou nepřáteli pokroku a zpátečníky, odmítajíc…

Read more

Jak zní devět nejděsivějších slov? Pracuju pro stát a jsem tady, abych vám pomohl. Tolik překlad slavného citátu Ronalda Reagana z roku 1986. Pokud máte čas a chuť si po čtyřiceti letech přečíst více než 160stránkový dokument, který dokazuje přesvědčivě jeho pravdivost, máte unikátní možnost. NKÚ právě vydal výroční zprávu za loňský rok.

A není to hezké čtení, věřte tomu.

Stručně řečeno, stát si v hospodaření se svěřenými penězi nevedl dobře. Mnohé už citovala média ve zpravodajství, zde je jen ochutnávka několika absurdit, které mě zaujaly:

- SÚKL v roce 2024 poslal SMS recepty za 33 mil. Kč — přitom existuje aplikace eRecept, jejíž mediální kampaň spustil až v roce 2025, pět let po jejím zpřístupnění

- 61 % čínských zásilek má falešně deklarovanou hodnotu. NKÚ našel zlaté nugety v zásilce deklarované na 100 dolarů

- 80 % občanů neví, kde je nejbližší kryt. Systém ochrany měkkých cílů nefunguje ani po 8 letech od jeho zavedení. Armáda školí řidiče v civilních autoškolách

- přetížené kamion…

Read more

Když se mě někdo ptá, co opravdu umím, je to poněkud choulostivá otázka. Vystudoval jsem kybernetiku (před víc než třiceti lety), hodně jsem toho přečetl, celý život mě baví se něco učit. Ale co OPRAVDU umím?

Pracoval jsem těch třicet let jako novinář, což znamená, že toho vím docela málo, ale o hodně věcech. “Novináři jsou poučení diletanti,” napsal před více než sto lety polský logik Josip Bochenski. A myslím, že mě to vystihuje. To si nestěžuju, vlastně bych řekl, že je to spíš výhoda. Když toho nevíte málo, ale zároveň ani ne moc, umožňuje vám to celý život žasnout.

A váš život je každý den zajímavý, zábavný a překvapivý. Nebo ne každý den (člověk sepři psaní hravě nechá unést), ale v rámci možností. Docela často.

I když asi je jedna dovednost, kterou mám. Myslím si, že umím dobře psát. Namyšleně bych dokonce řekl, že hodně dobře. Ne proto, že bych měl nějaký zvláštní talent, ale protože to dělám celý život. V podstatě každý den. A dělám to s láskou a ohromnou vášní. Málokdy jsem šťastnější, než když sedím u počítače a píšu.

Proto beru dost úkorně, že psaní je to, co se velké jazykové modely naučily opravdu dobře. Což dává smysl, vzhledem k tomu, že jsou to probabilistické modely přirozeného jazyka, natrénované právě na textech. Dobře psát je jejich vlastnost, která AI výzkumníky překvapila nejméně.

Na workshopech říkám, že AI dnes píše nejen lépe než průměrný člověk, ale často lépe i než ti, kteří se psaním živí.

A zároveň s mou ženám říkáme toto: až budete přemýšlet, co “předáte” ze své práce AI, tak si dejte pozor, ať to nikdy není to, co děláte rádi. A v čem jste dobří. Protože váš život určitě nezlepší to, když právě tuhle práci bude dělat někdo jiný.

To, co nám jde a v čem jsme dobří, zároveň definuje do značné míry to, kým a čím jsme. Jasně, když se nás někdo zeptá na smysl života, mluvíme většinou o lásce, dětech a rodině, obvykle i v tomto pořadí, ale pravda je taková, že náš smysl do velké, ne-li zásadní míry určuje i naše práce.

Není moc cool to říkat, ale každý svou hodnotu nějak kalkulujeme z toho, jak jsme užiteční a důležití nebo zajímaví pro ostatní. Převodníkem tohoto sebeuvědomění je ne výlučně, ale do značné míry naše práce. V povoláních, jako jsou lékaři nebo učitelé, je to zjevné. Ale platí to pro všechny profese.

Jedno z největších nebezpečí AI je právě v tom, že devalvuje naši cenu. Že nám vezme práci, kterou děláme dobře a rádi. Že nám vezme radost a pocit užitečnosti. Stručně a trochu pateticky: že nám vezme smysl života.

A je ještě jeden důvod, proč je psaní důležité, i když budeme mít nástroj, který nás v této činnosti dokáže nahradit. Tím důvodem je to, že psaní je obtížné. A nás lidi formuje to, co vyžaduje úsilí, čas a není snadné. Dělat obtížné věci je tím nejlepším způsobem, jak se stát lepším člověkem.

Platí to pro jakoukoli činnost, včetně psaní.

Psaní je navíc spojené s myšlením. Aspoň u mě. Uvědomuju si, že jsou dva druhy lidí. Jedni píšou proto, aby zformulovali, co si myslí. Ti druzí píšou, aby to zjistili. Jsem ten druhý případ. Když jsem pracoval jako komentátor v deníku, chtěl po mně editor často dopředu vědět, jaké bude vyznění komentáře. Jestli si myslím A, nebo B.

Potřeboval to vědět čistě z praktických důvodů, třeba proto, aby kvůli vyváženosti objednal u jiného autora protinázor.

A já mu často vysvětloval, že to nedokážu řct. Ano, zdá se mi, že si myslím A, ale nedokážu vyloučit, že až ten komentář začnu psát, a psaní mě donutí mé názory přesně vyjadřovat a formulovat, že nakonec nezjistím, že si myslím B.

Stávalo se to. A to je další důvod, proč je psaní důležité. Protože neexistuje - podle mě - lepší způsob, jak si srovnat myšlenky a ověřit své pocity. Jak emoce či tušení přetavit v logicky vystavěné, pokud možno solidní názory.

AI tohle všechno dokáže taky. Vyargumentuje a chytře zformuluje jakýkoli názor, a vám stačí několikaslovný prompt, aby zručně a za pár vteřin podobně chytře postavila názor opačný. A možná to opravdu udělá stejně dobře jako já. Nebo jiný živý autor.

Ale to není můj argument. Samozřejmě, že píšu své texty pro lidi, a mám radost, když se jim líbí a když s nimi souhlasí (a vlastně i když s nimi nesouhlasí, pokud je zaujmou). Avšak co mě nejvíc baví, je to dobrodružství, a ta radost a vášeň, které prožívám, když je píšu.

Je to trochu srovnatelné třeba s tím, když se mi ve škole v matematice podařilo vyřešit nějaký příklad (nebyl jsem bůhvíjaký matematik, ale bavilo mě to), nebo když jsem v osmdesátých letech naspal v TurboPascalu nějaký program, který jsem pak odladil, a on fungoval (nebyl jsem bůhvíjaký programátor, ale taky mě to bavilo).

Prostě radost z toho, že děláte něco obtížného, v podstatě nepříjemného a protivného, ale nakonec se nějak doberete k cíli. Trochu mi to připomíná i běhání maratonů, což je činnost, ve které jsem byl vyloženě špatný.

Ale ta radost v cíli je ohromná a v ten moment skoro ničím neměřitelná.

A o tohle nás chce AI připravit.

Chci se tomuto aspektu věnovat, fascinuje mě například experiment, který udělali před pár týdny v New York Times. Nechali čtenáře ohodnotit prózu napsanou uznávanými autory, a zároveň AI, a nechali je vybrat, které se jim líbí víc.

No a v téhle “slepé degustaci” nikoli výrazně, ale přece jen (v poměru 54:46) vyhrála AI. Vše pak ale změnil moment, když to čtenáři zjistili. Text napsaný AI pak s nechutí “vyplivli” jako víno, které sice bylo líbivé a zdánlivě kvalitní, ale oni až následně zjistili, že v něm je cosi nechutného až jedovatého.

Že v nich chybí člověk.

To je jeden z aspektů, který lidem jako já, ale vlastně všem lidem, dává určitou naději. Ne moc velkou a ne bůhvíjak solidní, ale je to naděje.

Zároveň platí, že mě AI fascinuje. Že platí to, co říkám už od roku 2020 (kdy jsem poprvé vyzkoušel model GPT-2), totiž že velké jazykové modely jsou nejpřekvapivější technologií, kterou jsem v životě poznal. A že jsem předtím absolutně netušil, že se něčeho tak úžasného až magického dožiju.

Ze stejného důvodu se téhle technologie obávám, a tak nějak podvědomě sílí můj pocit, že nezmění lidstvo a náš svět k lepšímu. Ale jak známo, když lidé něco “vynaleznou”, tak už se to nikdy nepodaří “odvynalézt”.

Schopnou a silnou AI máme, a musíme se s ní naučit žít. To je téma na tisíc a jeden článek.

A já jsem vám jen chtěl napsat a slíbit, že pokud tyto články budete číst na Jednom procentu a s mým podpisem, že je budu psát já.

Děkuji, že je i tak budete číst.

Každý rok v březnu se dozvíme, že Finsko je nejšťastnější země na světě. Letos po deváté v řadě. Skóre 7,764 z deseti na Cantrilově žebříku, s pohodlným náskokem před Islandem a Dánskem. Čistě technicky to znamená tohle: když se výzkumníci Gallupova ústavu zeptají asi tisícovky Finů, jak by svůj život ohodnotily od jedničky do desíti, odpovídají nejvyššími čísly na světě.

Česko dvacáté, jedenácté v EU, se slušným skóre 6,821. Titulky by mohly znít (a…

Read more

Rozhodl jsem se, že budu víc pozitivní. Takže když se můj kamarád L. objevil na schůzce ve svetru, který byl na několika místech špinavý, neřekl jsem nic.

Nebyla to žádná tragédie. Asi jako když upadnete a trochu se vyválíte v prachu cesty.

Každý se může dostat do úzkých, jak se říká. Ne vždycky je v životě posvícení, abych použil ještě jedno klišé, a rozhodl jsem se to pustit z hlavy.

Jenže pak jsem si na tom svetru všiml dvou nebo tří prodřených míst na konci rukávů. Prostě tam byly díry. Ne nějaké velké a okázalé. Prostě takové ty díry, kterých si při oblékání možná ani nevšimnete.

Anebo o nich víte, a doufáte, že si jich nevšimnou ostatní.

Už jsem se nadechoval, že L. něco řeknu, ale pak jsem zase vydechl. Jak říkám, netrvám na tom, že člověk musí vypadat vždycky jako ze škatulky.

Jen mi to bylo divné, protože L. patří mezi ty muže, kteří právě na vzhled hodně dbají. Módu nepovažuje za ženskou doménu, a neopovrhuje jí, ba naopak. Ví o módě všechno, a když se mi občas zdá, že je oblečen otřesně, tak vždycky následně zjistím, že je to nějaký nový trend.

Panebože, tenhle člověk přijde ve svetru s dírami? Stalo se mu něco zlého? Nepotřebuje pomoct?

Nepotřebuje, ukázalo se vzápětí. Ale to jsem si ještě musel všimnout, že mu na straně ze svetru visí nějaký bílý kus látky. Vypadal jako takové ty informace o tom, jak máte dotyčné věci prát nebo čistit.

“Bacha, něco ti tady na svetru visí,” řekl jsem.

Vzdychl. “To je v pořádku,” řekl. “Nic tam nevisí.”

“Ale visí,” rozhodl jsem se trochu zvýšit hlas, a aby to bylo úplně jasné, naklonil jsem se k němu a za ten bílý kousek zatahal.

“To je součást designu,” řekl.

A tak jsem se to dozvěděl. Že existují svetry, které vypdají

1. onošené,

2. špinavé a

3. celkově trochu vadné

… a že je to součást designu. A že si takový svetr nekoupíte se slevou (jak by se primitivnímu jedinci jako mně mohlo zdát), ale že je to naopak dražší než běžný svetr.

Říká se tomu “poverty chic”. A je to pro lidi, kteří chtějí vypadat zajímavě (špinavě a chudě), ale nemají čas ani chuť tomu věnovat energii. Nemají čas ani zchudnout, ani nosit svetr tak dlouho, že by se potrhal nebo umazal nějak přirozeně.

Ne, tihlů lidé si už ten svetr koupí v tomhle stavu.

A ten bílý kousek, který ze svetru visí, je takové to zamrknání na znalce módy. “Ano, hádáš správně, tenhle svetr není ve skutečnosti ani starý, ani zničený. Tenhle svetr stál strašně moc prachů a my dva to víme.”

Dámy a pánové, vítejte v moderním světě.

L. mi to vysvětloval s trpělivostí, jakou mívají lidé, kteří vám popisují svou novou víru. Prý se tomu říká dekonstrukce. Prý je to umění. Prý ty díry nevznikly samy, ale udělal je speciálně vyškolený řemeslník v ateliéru někde v severní Itálii.

„Ten člověk,” řekl L. slavnostně, „ty díry do svetru udělal ručně.”

„Ano, všechny díry ve svetrech tak vznikají,” odpověděl jsem.

„To není totéž,” řekl L.

Má pravdu. Když udělám díru do svetru já, je to nehoda. Když ji udělá Ital v ateliéru, je to umělecké vyjádření. Rozdíl je asi patnáct tisíc korun. Spíš víc.

Luděk mi pak ukázal na telefonu stránky několika značek. Jmenovaly se Maison Margiela, Balenciaga a Vetements, a jejich svetry vypadaly tak, jako by je někdo vytáhl z kontejneru, vyžehlil a pověsil na ramínko za osm set euro.

Řekl jsem to nahlas, a L. se začal smát, protože 800 euro je za tak unikátní věc prý směšně málo. Za ty peníze se dá koupit tak maximálně něco obyčejného, tedy nového a bez děr.

Jedna značka – nebudu říkat která, ale rýmuje se to s Dalenciaga – dokonce prodávala tenisky, které vypadaly jako po třech letech nošení na stavbě. Za plus mínus tisíc dolarů.

Sociologové tomu poněkud hanlivě říkají „třídní turismus”. Cítím v tom trochu závist a trochu levicovou zášť, a tak ten výraz používat nebudu.

Šel jsem pak domů a otevřel skříň. Prohrábl jsem spodní šuplík, kde mám svetry, které jsem si nechal, protože se “třeba ještě budou hodit”. Všechny vypadaly dost otřesně. Avšak jen na první pohled. Podle aktuálních módních standardů jsem seděl na jmění. Konzervativním odhadem tak sto padesát tisíc korun.

„Co děláš?” zeptala se moje žena, když mě našla, jak si ty svetry rovnám na hromádku.

„Jsme bohatší, než jsme si mysleli,” řekl jsem.

Podívala se na tu hromádku hadrů, podívala se na mě, a rozhodla se na nic neptat. Za pětatřicet let manželství se naučíte poznat chvíle, kdy je lepší prostě odejít z místnosti.

L. jsem pak napsal, jestli by mi nepomohl můj starý svetr s dírou prodat na internetu s hashtagem #vintage_dekonstrukce. Odpověděl, že to tak nefunguje. Že jsem jako obvykle nic o módě a stylu nepochopil.

A když jsem pak prohledával Internet a snažil se to pochopit (samozřejmě marně), našel jsem tři roky starý článek o tašce Balenciaga, která vypadá jako igelitový pytel do odpadkového koše.

Ve skutečnosti je z nejjemnější telecí kůže a stojí v přepočtu 43 tisíc korun.

Myslím, že žijeme ve světě, jehož krásu a hlavně jedinečnost ani nedokážeme docenit. Nemyslím to ironicky, jsem o tom opravdu přesvědčený. Přece jsem vám říkal, že budu víc pozitivní.

.

Zvu vás do Divadla v Řeznické, kde 28. května v 19:30 představím svůj nový standupový speciál. Jmenuje se: Jednou se tomu zasmějeme (aneb nápady radostného pesimisty). Zbývají poslední lístky, neváhejte.

Jeden nabízí levné párky, druhý slibuje pomstu společenským elitám. Vlastně je to dokonalé politické partnerství v době, kdy největší úspěch má populismus. Tím prvním je Andrej Babiš, který vyhrál volby a je dnes a je dnes jako vítěz předešlých voleb majitelem licence na moc. A zatímco se tváří jako ten rozumný a umírněný, Jindřich Rajchl vypouští na tribunách své toxické nápady.

Rajchl je muž mnoha tváří, ale žádná není moc hezká. Jeho životopis jakoby vypadl z klávesnice opilého scénáristy sitcomu. Z někdejšího fotbalového funkcionáře, advokáta zkoušejícího štěstí v sázkařském byznysu a amatérského pornoherce se stal prorokem zmaru a miláčkem trollů, kteří od počítačů volají po revoluci. Dnes sedí v poslanecké lavici.

Jeho cesta k moci vedla přes covidové šílenství a odpor k vakcínám, kterému dodal punc právnické erudice. Byl jedním z těch, kteří lidem prodávali přesvědčení, že rouška je náhubek a svoboda znamená právo ohrožovat ostatní. Jako advokát se stal tribunem lidí, kteří mají …

Read more

Minulý týden byl pátek třináctého. Měl v mém životě pořadové číslo 101, takže se dá říct, že jsem v téhle kategorii vstoupil do druhé stovky. Vím to přesně, protože jsem se to pokusil zjistit – a byl to trošku horor, upřímně řečeno.

Když se zeptáte těch nejlepších jazykových modelů, kolik pátků třináctého proběhlo od 1. srpna 1968, doberete se odpovědi obtížně. Udělal jsem to v aplikaci, kde jsem se zeptal šesti nejlepších modelů (nasazených v ChatGPT, Claudovi a Gemini) - a každého hned 100x. Výsledky byly rozporuplné. (Díky za inspiraci Jiřímu Chodilovi.)

Nejčastější odpověď byla 99, na druhém místě 100. Hodně se objevovalo i 98, zhruba stejně často jako 101. Nejlépe si vedl model Gemini 3.1 Pro se 42 správnými odpověďmi, za ním Gemini 3.1 Flash (29/100), a dál následovaly Claude Opus 4.6 (12/100) a GPT-5.4 (17/100).

Samozřejmě nakonec správnou odpověď zjistíte, když v promptu některý z chytrých modelů donutíte, aby si výsledek dvakrát zkontroloval a ukázal vám postup, a když ten výsledek pak vezmete, a v jiném chatbotu s jiným chytrým modelem to ještě ověříte. A pokud možno to celé uděláte dvakrát nebo třikrát.

Takže můžu s celkem velkou jistotou tvrdit číslo 101.

(Kdybyste tohle vše nechtěli podstupovat, a zajímalo vás, kolik pátků 13. za sebou máte vy, nechal jsem si nakonec napsat algoritmus, a udělal z něj jednoduchou aplikaci. Otestoval jsem ji, a měla by fungovat. Tak si to vyzkoušejte.)

(odkaz)

Upřímně: z těch 101 pátků třináctého si nepamatuju ani jeden. Nikdy se nestalo nic tak výjimečného nebo pozoruhodného, abych si to zapamatoval. Netvrdím, že mi třeba neujel autobus, neudělal jsem ze sebe v důležitém životním momentu pitomce nebo neztratil peněženku. Všechny tyhle věci se mi staly v životě tolikrát, že je statisticky skoro jisté, že i v pátek třináctého. Ale ze stejného důvodu mi ty “páteční” neutkvěly v paměti.

Pátky třináctého jsou hezkým příkladem lidské schopnosti přisuzovat význam něčemu, co žádný nemá.

Na druhou stranu je jeden zábavný funfakt, který opět čistě statisticky říká, že ta pravděpodobnost, že se něco významného stane, je trochu vyšší, když 13. den v měsíci připadne právě na pátek. Sice malilinko … ale přece.

Náš gregoriánský kalendář funguje ve čtyřsetletých cyklech. Každý cyklus obsahuje přesně 146 097 dní, což je číslo beze zbytku dělitelné sedmi. Díky tomuto dokonalému zacyklení a rozložení přestupných let vychází 13. den v měsíci na pátek celkem 688krát za cyklus. Na čtvrtek nebo sobotu jen 684krát. Matematická pravděpodobnost, že třináctého bude zrovna pátek, tak není přesně jedna sedmina – je nepatrně vyšší než u jakéhokoliv jiného dne v týdnu.

Což logicky neznamená, že pátky třináctého jsou nějak nebezpečné. Znamená to jen, že vesmír má smysl pro humor. Nebo přesněji, že gregoriánský kalendář, zavedený papežem Řehořem XIII. v roce 1582, má tuhle nepatrnou statistickou anomálii. (A ano, ten papež měl ve jménu třináctku, protože proč ne … a v Česku má Řehoř svátek 12. března, a to bylo letos den před pátkem třináctého.)

No nic, pojďme nahlédnout do budoucnosti.

Jsem sedmapadesátník žijící v Praze, což mně podle aktuálních statistik dává šanci na věk dožití cca 79 a půl roku. Necelých osmdesát. Takže si lze “naplánovat” statisticky předpokládané datum úmrtí (poměrně psychologicky nekomfortní moment tohoto experimentu) … a pak spočítat, kolik pátků třináctého mě ještě čeká.

Odpověď: 37.

Když všechno půjde dobře, rozuměj statisticky očekávaně. Ještě 37 pátků třináctého. Je to málo? Hodně?

Ten nejbližší bude v listopadu. Plánuju ho strávit jako všechny předchozí, tedy tak, abych si pokud možno nezapamatoval.

.

AI nás irituje, protože

- nám vadí AI videa a obrázky všude na sítích

- nechceme číst články, které napsala AI

- nesnášíme kolegu, který stále říká, že “AI mi řekla, že ...”

AI nás straší, protože:

- některé věci umí líp než my

- možná nám vezme práci

- svět s AI možná nebude zábavný

AI nás zajímá, protože

- možná bude dělat věci, které nás nebaví

- a umožní nám víc dělat to, co nás baví

- budeme díky ní líp myslet a mít lepší nápady

Mezitím: malá bublina lidí používá AI jako stoprocentní profíci, staví si agenty a my jim pomalu přestáváme rozumět ... ale drtivá většina lidí stále používá AI nástroje jako “lepší Google”

Prostě: máme z AI smíšené emoce. A není divu, protože AI je dnes v podstatě tři věci najednou: obtěžující, znepokojující a fascinující. Není lepší to hodit za hlavu, a počkat, až dostaneme odpověď na otázku, jestli je AI opravdu důležitá, anebo je to jen bublina, která praskne? (Náš názor, jakkoli anekdotický: není to bublina a nepraskne.)

Jenže: za poslední měsíc se toho stalo víc než možná za celý loňský rok. Anthropic představil agentní týmy v Claude Opus 4.6. OpenAI vydalo GPT-5.3-Codex a tento týden přidalo GPT-5.4 s nativním ovládáním počítače. Google víc než zdvojnásobil reasoning výkon Gemini. Plus spousta sci-fi příběhů, například NASA nechala AI plánovat trasy roveru na Marsu.

Nechceme nikoho do ničeho nutit, ale tohle všechno je dobrá příležitost si v tom udělat pořádek a v klidu si tohle všechno promyslet.

Se Senta Cermakova děláme AI Masterclass od března 2023. A stále ho děláme, pod tím samým názvem a ve stejném formátu (4 hodiny workshopu lidí, kteří se sejdou v jedné místnosti), byť obsah je dnes kompletně a nevyhnutelně jiný.

AI Masterclass prošlo skoro 10 000 lidí. Ale teď poprvé říkáme nejen CO se dá dělat a JAK, ale taky PROČ některé věci nedělat. Protože v momentu, kdy AI umí skoro všechno, je nejdůležitější vědět, kde ji nepouštět ke slovu.

inspiruj.se/masterclass

PLUS nabízíme dva nové workshopy: jak si s pomocí AI vytvořit SECOND BRAIN a jak si (rovněž s AI, jak jinak) vytvořist svůj OSOBNÍ BRAND. Podívejte se na naši nabídku, zaregistrujte se a přijďte. Těšíme se na vás.

Hlásím, že jsem otevřený.

Ne, počkejte, není to žádná metafora. Nejsem otevřený novým nápadům, neotřelým myšlenkám ani žádné jiné podobné pitomosti.

Ne, jsem opravdu otevřený.

V tom smyslu, že je vidět dovnitř, a teoreticky by bylo vidět i ven. Ale zevnitř se nikdo nedívá.

Vidím, že to stále nechápete. Věc se má tak, že jsem otevřený, i když bych měl být zavřený.

Jsem poklopec Karla Hostingera, sedmapadesátiletého muže z Vinohrad. Vykračuje si z činžovního bytu v Šumavské ulici směrem na zastávku Vinohradská vodárna.

A má rozepnutý poklopec u džínových kalhot. Zapomněl si ho zapnout, když si před odchodem z bytu odskočil na toaletu. Ne že by se mu chtělo. Ale Hostinger už patří mezi ty muže lehce pokročilého věku, kteří se před odchodem z bytu chodí vyčůrat, i když se jim nechce.

Pro jistotu. Nechtějí zůstat zaskočeni někde na ulici ve městě.

Na zastávce se Karel Hostinger podívá na hodinky. Je za osm minut osm, a tramvaj číslo 16 by měla jet za tři minuty. A opravdu, v 7:55 zastaví ve stanici tramvaj.

Hostinger nastoupí do druhých dveří odpředu, kde je v tomto typu tramvají relativně prostorná plošina. Dobře se tam stojí.

Tramvaj je poloprázdná, byť většina míst k sezení je zabraných. Takže se Hostinger postaví doprostřed plošiny a chytí se za horní tyč. Tím se jeho sako lehce posune směrem vzhůru a zároveň se rozevře.

Popisuju to takto detailně záměrně. Protože je jasné, že v tuto chvíli zahlédnou nejméně tři lidé, sedící v úrovni Hostingerova pasu, rozepnutý poklopec.

Zahlédnou mě.

A to je problém. Důvod, proč jsem hned na začátku uvedl Hostingerův věk, je ten, že rozepnutý poklopec v sedmapadesáti vytváří pro společnost dilema.

Spočívá v tom, že většina lidí okolo dělá, že mě nevidí. I když mě vidí. Kdyby bylo Hostingerovi třicet nebo čtyřicet, nepochybně se najde někdo, kdo mu velmi rychle šeptem a v žertovném tónu řekne, že si zapomněl dopnout kalhoty.

Možná řekne i něco ve smyslu: “Zapněte si poklopec, uletí vám sportovec”, nebo nějakou podobnou trapnost. Ale řekne to radostně a vesele, a Hostinger to stejně i přijme. Protože to celé je jen taková drobnost.

Ale když má poklopec otevřený stárnoucí muž, stane se z tohoto dříve zanedbatelného incidentu delikátní věc. A taky problém. Je vhodné ho na to upozornit? Neuvedeme ho tím do příliš velkých rozpaků? Neměli bychom raději předstírat, že se nic nestalo?

Nakonec to udělají. A pomyslí si, “Chudák!”, či něco takového.

Možná se ptáte, jak to můžu s takovou jistotou tvrdit. To je jednoduché. Protože jsem to já, ten rozepnutý poklopec. A dobře si všímám těch pohledů, které mě nejdřív uvidí, pak zaváhají, a nakonec se odvrátí.

Což jako poklopec, momentálně indisponovaný, nesu těžko.

Na Náměstí Míru nastoupí asi deset lidí. Tři z nich si mě všimnou okamžitě. Dva odvrátí zrak. Třetí, mladá žena s krátkými vlasy a batohem na zádech, se na mě podívá, pak na Hostingerovu tvář, pak zase na mě, jako by zvažovala. Nakonec se podívá z okna.

Tolik šancí. Tolik promarněných příležitostí.

Hostinger mezitím čte něco na mobilu. Myslím, že zprávy. Občas se zamračí, což vzhledem ke stavu české i světové politiky není překvapivé. Nemá ponětí, že na něj zírají cizí lidé. Přesněji řečeno na mě.

Vystoupí na Karlově náměstí. Pracuje v pojišťovně v jedné z těch secesních budov, kde sídlí nejrůznější firmy, od advokátních kanceláří po účetní, a všechny mají na dveřích mosazné štítky, protože mosazný štítek dodává firmě důvěryhodnost.

Hostinger projde vrátnicí. Vrátný zvedne oči od novin, pozdraví a vrátí se ke čtení. Neviděl mě. Nebo možná viděl, ale vrátní se od přírody starají o dveře, ne o poklopce.

V patře potká kolegyni. Jmenuje se Dvořáková, je jí asi čtyřicet pět, je rozvedená a Hostingera nemá ráda. To poslední je důležité. Protože Dvořáková mě jednoznačně vidí, a přesto nic neřekne.

Ne proto, že by to bylo trapné. Ale proto, že je to pro ni příjemné. Sledovat, jak Hostinger prochází po chodbě s rozepnutým poklopcem. Jak vejde do zasedačky. Jak se posadí na poradu. To všechno Dvořáková vidí a mlčí. A já vidím její úsměv.

Je to úsměv člověka, který drží v rukou drobnou, bezvýznamnou, ale přesto potěšující moc nad jiným člověkem.

Porada trvá hodinu. Účastní se jí šest lidí. Čtyři sedí naproti Hostingerovi a mají na mě dobrý výhled. Mluví se o pojistných smlouvách a reklamacích. O číslech, která všechny nudí, ale oni musí vypadat, že je to zajímá.

A zatím se odehrává druhá, neviditelná porada. Ta o mně. Komunikovaná výhradně pohledy. Šéf oddělení zahlédne můj stav a na zlomek vteřiny se podívá na Dvořákovou. Ta nepatrně pokrčí rameny. Mladý praktikant se kouše do rtu. Účetní si prohlíží strop.

Jsem středobodem pozornosti šesti lidí a žádný z nich o tom nemluví. Hostinger sám nemá tušení.

Pojďme si to shrnout. Je jedenáct hodin dopoledne. Hostinger vyšel z bytu ve čtvrt na devět. Za dvě a čtvrt hodiny mě vidělo odhadem osmnáct lidí. Nikdo nic neřekl. Osmnáct lidí mlčelo.

A tady se dostáváme k pointě.

Protože o pět minut později Hostinger vstane, omluvně řekne, že si odskočí, a zamíří na toaletu. Tentokrát se mu opravdu chce. V sedmapadesáti je to nevyzpytatelné.

Stojí u pisoáru a dívá se dolů. Vidí mě. Rozepnutého.

A nic se nestane. Žádné zděšení, žádné pozdvižení. Hostinger se vyčůrá, zapne mě, umyje si ruce a podívá se do zrcadla.

Uvidí obličej sedmapadesátiletého muže, kterého si nikdo nevšímá. Který chodí do práce, sedí na poradách a jezdí tramvají. A za celých dvanáct let v téhle pojišťovně mu nikdo neřekl nic osobního. Žádný vtip. Žádné upozornění. Žádné: hele, máš rozepnutý poklopec.

Nic.

Vrátí se na poradu. Dvořáková k němu vzhlédne a na zlomek vteřiny se jí v očích mihne zklamání.

Jsem zapnutý. A Hostinger je zase neviditelný.

Ale to je v pořádku. Celý den mi lidé věnovali víc pozornosti než jemu za dvanáct let. A to jsem jen poklopec.

Představte si, jaké by to bylo, kdyby se někdy … ne zítra nebo pozítří, ale prostě někdy … otevřel on.

.

Zvu vás do Divadla v Řeznické, kde 28. května v 19:30 představím svůj nový standupový speciál. Jmenuje se: Jednou se tomu zasmějeme (aneb nápady radostného pesimisty). Prodej ještě oficiálně nezačal, tak si lístky rezervujte co nejdřív.

Dvě třetiny Čechů se bojí, že vypukne třetí světová válka. Je to naše největší noční můra, hned po zdražení piva a prohře v hokeji se Slovenskem. Ale pozor, většina Čechů zároveň odmítá navýšit výdaje na armádu. Zbrojit nechceme. Chceme mír, bezpečí a jistoty, ale ideálně v akci 1 plus 1 zdarma.

Ona je to skoro diagnóza. Podívejme se na ty průzkumy blíž. Podle CVVM si 92 % z nás myslí, že suverenitu státu je třeba bránit za každou cenu. Krásné, hrdinné, skoro to voní legionáři. Ale zároveň 56 % populace pochybuje, že bychom se vůbec ubránili. My jsme prostě národ, který jde do bitvy s tím, že prohraje, ale ono nějak dopadne. Vždycky to dopadlo.

Andrej Babiš, náš top manažer státu a milovník průzkumů, tuhle schizofrenii navnímal jako obvykle skvěle. Rozpočet ministerstva obrany na rok 2026 je navržen na 154,79 miliardy korun. To odpovídá 1,73 procenta HDP. O jednadvacet miliard korun méně, než plánovala Fialova vláda. Čistý, nefejkovaný pokles. V roce, kdy pobaltské státy míří na pět pro…

Read more

V roce 2023 byla situace přehledná: úspěch měly ChatGPT, Midjourney a Character.AI. Byl to takový souboj “AI vs. zbytek”. To bylo před necelými třemi lety, a teď v březnu analytička Olivia Moorová publikovala již šestou edici téhož. Hlavní závěr: hranice mezi AI a “zbytkem” se rozplynula. A s ní i naše dosavadní představa o tom, co vlastně „AI aplikace" znamená.

Jak žebříček vzniká

Metodika je dvoukolejná. Webové produkty se řadí podle unikátních měsíčních návštěv z dat SimilarWeb k lednu 2026. Mobilní aplikace podle měsíčních aktivních uživatelů ze Sensor Tower, a to ke stejnému datu.

Od šesté edice autoři rozšířili záběr, a nově zahrnují i produkty, kde je AI jádrem uživatelského zážitku, ale tyhle produkty nejsou a nevznikly jako “AI first”. Na seznamu se tak poprvé objevují CapCut (736 milionů mobilních měsíčních unikátních uživatelů), Canva, Notion nebo Grammarly. Výsledkem je žebříček 50 webových a 50 mobilních produktů, doplněný o analýzu trendů v placených předplatných, geografickém rozložení a vznikajících kategorií.

A teď těch sedm grafů.

1. Návrat starých známých

Graf ukazuje top 15 globálních AI webových produktů, a vedle AI-hráčů (ChatGPT, Gemini, DeepSeek) se tam najednou objevují CapCut, Canva, Grammarly nebo Notion. Modře “AI-domorodci”, zeleně “AI-přistěhovalci”.

Kdybyste se zeptali náhodného uživatele, jestli CapCut je „AI firma”, asi by zavrtěl hlavou. CapCut je přece ten editor, co používá jeho patnáctiletá dcera na TikTok videa. A právě tohle se teď děje: AI už není to, co aplikace a služby “prodává”. Přesně naopak: AI je v mnoha aplikacích “schovaná”, a “pouze” pomáhá v tom, aby se uživatelům pracovalo lépe a snáze.

Neboli nejúspěšnější AI produkty roku 2026 nejsou ty, které mají „AI” v názvu. Jsou to ty, které AI používají tak přirozeně, že si toho uživatel ani nevšimne. Přesně tak vypadá skutečná technologická revoluce. A v dnešní atmosféře narůstajícího odporu a strachu z AI je to pro producenty aplikací i velmi dobrá taktika.

2. Jak si vedou závodníci v rozběhu chatgotů?

Sloupcový graf ukazuje měsíční podíl unikátních návštěv na webu i v mobilu. ChatGPT si drží kolem 60 procent, ale ta růžovo-zelená vrstva Gemini a ostatních se pomalu, ale neúprosně rozšiřuje.

Tohle je graf, který by měl viset zarámovaný v kanceláři Sama Altmana. Ne proto, že by ukazoval, že OpenAI prohrává. Naopak, dominuje. Ale proto, že náskok se snižuje. A v rychlosti změny vede konkurence. Stačí se podívat na pravý okraj: podíl ChatGPT v lednu 2026 je nižší než v lednu 2025. Pořád obrovský … ale nižší.

V principu tu sledujeme totéž, co se stalo s mnoha produkty, které v určité fázi měly absolutní dominanci (Nokia, iPhoe, vyhledávání na Googlu). Rozdíl je v tom, že u těchto produktů to trvalo dekády. U ChatGPT to může mnohem rychlejší, protože změnit chatbota je super jednoduché: stačí otevřít novou záložku v prohlížeči.

3. ChatGPT vs. Gemini (a čas v aplikaci)

Read more

Patnáct let “sedíte” nad úlohou, kterou jste si sami vymysleli. Je tak složitá, že je zařazená do sbírky nejtěžších matematických úloh v projektu FrontierMath, sloužících k testování schopností umělé inteligence. A pak přijde stroj a vyřeší ji. Elegantně.

Přesně to se stalo polskému matematikovi Bartozsi Naskreckimu z Univerzity Adama Mickiewicze v Poznani. Model GPT-5.4, představený před pár dny, vyřešil jeho úlohu - poprvé v historii! - v rámci testování na problémech čtvrtého, nevyššího stupně obtížnosti FrontierMath. Dosáhl celkového skóre 38 procent úspěšnosti.

Tohle je můj “tah 37”, říká Naskrecki.

To si zaslouží vysvětlení. “Tah 37” je odkaz na slavný moment z roku 2016, kdy hrál model AlphaGO proti mistrovi světa ve hře go. Vyhrál přesvědčivě poměrem čtyři ku jedné, ten zásadní moment však přišel v druhé partii ve 37. tahu.

Komentátoři i spousta odborníku si mysleli, že počítač prostě udělal chybu. Protože jinak byl ten tah nepochopitelný. Ale jak se v další hře ukázalo, ve skutečnosti byl geniální, a rozhodl utkání ve prospěch AI. Úřadujícímu mistru světa Lee Sedolovi nepomohlo ani to, že po tahu 37 opustil místnost a po návratu přemýšlel dalších 15 minut nad dalším tahem.

Od té doby se o “tahu 37” obrazně mluví vždy, kdy počítače udělají něco, co přesahuje našeho schopnosti a chápání. Ale pozor, musí jít o problém z vašeho oboru, který znáte a ovládáte. A daný problém i tak považujete za buď velmi obtížně řešitelný, anebo neřešitelný.

Je to ta nejbolestnější bariéra našeho potýkání se s AI. Je to úplně jiné, než když chceme, aby AI řešila problémy, které a) nás nebaví, nebo b) nezvládáme, protože jsou mimo naši odbornost a vzdělání. Případně obojí. Tam pomoc AI vítáme a oceňujeme.

Ale děsí nás, kdyžn je AI stejně dobrá nebo lepší než my v tom, v čem se sami považujeme za dobré. To je definice “tahu 37”, jako momentu, kdy začínáme uvažovat o tom, jestli AI změní náš svět k lepšímu, nebo k horšímu. Případně jak ho vlastně změní.

Protože “tah 37” je něco, co bereme velmi osobně.

S umělou inteligencí máme nevyřčenou dohodu. Chceme, aby dělala věci, které nás nebaví. Třídila emaily. Přepisovala poznámky. Generovala nudné reporty. Případně aby dělala věci, které neumíme a umět nechceme. Třeba překládala z jazyků, které neovládáme, kreslila obrázky, které bychom sami nenakreslili.

Když AI vygeneruje písničku ve stylu soulu padesátých let na můj text, je to skvělá a zábavná AI. Je to pohodlné a přínosné. Ale když napíše tenhle článek tak, že bude chytřejší, lépe srozumitelný a zábavnější než tato verze (kterou píšu sám), bude mi to nepříjemné.

Zpátky k Naskreckimu, který je špičkový matematik. A sám říká, že GPT-5.4 vyřešil jeho problém, který roky piloval, “krásně”. Není to ten případ, kdy počítače porážely matematiky hrubou výpočetní silou, zatímco “krásné” myšlení bylo stále výsadou lidí. Naopak, Naskrecki říká, že řešení působilo “lidsky” a že ukázalo “hlubokou intuici”.

To je přesně “tah 37”. Moment, kdy se s naprostou vážností a téměř až existenciální tíhou začínáme ptát: je umělá inteligence dobro, nebo zlo?

A ještě jednou, není to akademická otázka ani téma na konferenci. Je to osobní. Když AI řeší problémy, které nás nudí nebo vyčerpávají, je to nástroj. Když řeší problémy, které pro nás řeší specialisté, tedy jiní lidé, je to pomůcka.

Ale když řeší problémy, kterými se profesionálně definujeme, a jsou stejně dobří nebo lepší než my, je to ohrožení naší identity.

Naskrecki mluví o “osobní singularitě”. Né té obecné, těžko uchopitelné a ještě hůř definovatelné, o které se píše ve sci-fi. Tam je těžké říct, kdy přijde. A jak to poznáme. Ale svou “osobní singularitu” každý poznáme, o tom není pochyb. To vám garantuju, protože ten moment (když Claude 4.5 začal psát stejně dobře jako já) jsem loni zažil taky.

Myslím, že jsem se k tomu postavil podobně jako Naskrecki. Minimálně v tom, že jsem si

a) ten fakt přiznal. Což není úplně jednoduché, pokud jde o něco, co vás celý život nekonečně baví a v čem jste se vždycky považovali za dobré.

A b) je třeba si ohrožení přerámovat na příležitost. Ano, AI umí a bude umět spousty věcí dobře. Což může být šance pro nás dělat to ještě líp, zajímavěji atd. Přestat přemýšlet, v čem nás stroj “nahradí”, a zkusit přijít na to, v čem nás může “doplnit”.

Riziko je, že na to možná nepřijdeme.

Plus je tam ještě ta drobnost, které jste si asi všimli. GPT-5.4 vyřešil nejtěžší úlohy FrontierMath ve 38 procentech případů. To znamená asi ve čtyřech z deseti. Mimochodem, objevit takové úlohy, ve kterých AI modely v určitém procentu případů selhávají, je skvělé. Umožňuje je totiž používat je při testování například promptů či dalších způsobů, jak výkon AI zlepšit.

Když jsem před třemi lety začínal s workshopy, byla takovou úlohou pro GPT-3.5 moje oblíbená hádanka o kuřeti k obědu. Připomenu: maminka vří kuře, které váží kilo a půl kuřete. Kolik váží kuře?

GPT-3.5 dokázal tuto úlohu vyřešit v sedmi případech z deseti. Hrozně mě bavilo to lidem na workshopech ukazovat, a dokumentovat tím dvě věci. Že

a) AI je nekonzistentní, na což u počítačů nejsme zvyklí (Excel vám nikdy nenabídne různé výsledky, když budete mít stejná data a stejné vzorce)

a b) AI je chytřejší, než si myslíme, protože zmíněná hádanka je pro lidi překvapivě neintuitivní a těžká. Za dva roky, kdy jsem ji dával skoro na každém workshopu, ji “z voleje” vyřešili jen tři lidi.

Ale dnes ji “s prstem v nose” zvládnou všechny modely, aktuálně používané v chatbotech jako ChatGPT, Claude nebo Gemini. Tím chci říct, že se s největší pravděpodobností AI modely budou i nadále zlepšovat. A jestliže jsou dnes - například - někde plus mínus na úrovni nejlepších matematiků světa, budou - dost možná, skoro jistě - za pár let lepší.

Dnes je Naskreckis tále v pozici experta, který ví, co AI dělá. A dokáže ověřit, jestli navržené řešení je správné. Posuzuje stroj. Ale co za rok? Nebo za dva? Co se stane, až nebude AI řešit problémy na hranici řešitelnosti, ale daleko za ní?

Co se stane, až moment “tahu 37” absolvuje většina z nás, a vývoj se skoro jistě nezastaví? Bude to vysvobození, nebo konec? A jsme na to připraveni?

Jste vy?

.

AI nás irituje, protože

- nám vadí AI videa a obrázky všude na sítích

- nechceme číst články, které napsala AI

- nesnášíme kolegu, který stále říká, že “AI mi řekla, že ...”

AI nás straší, protože:

- některé věci umí líp než my

- možná nám vezme práci

- svět s AI možná nebude zábavný

AI nás zajímá, protože

- možná bude dělat věci, které nás nebaví

- a umožní nám víc dělat to, co nás baví

- budeme díky ní líp myslet a mít lepší nápady

Mezitím: malá bublina lidí používá AI jako stoprocentní profíci, staví si agenty a my jim pomalu přestáváme rozumět ... ale drtivá většina lidí stále používá AI nástroje jako “lepší Google”

Prostě: máme z AI smíšené emoce. A není divu, protože AI je dnes v podstatě tři věci najednou: obtěžující, znepokojující a fascinující. Není lepší to hodit za hlavu, a počkat, až dostaneme odpověď na otázku, jestli je AI opravdu důležitá, anebo je to jen bublina, která praskne? (Náš názor, jakkoli anekdotický: není to bublina a nepraskne.)

Jenže: za poslední měsíc se toho stalo víc než možná za celý loňský rok. Anthropic představil agentní týmy v Claude Opus 4.6. OpenAI vydalo GPT-5.3-Codex a tento týden přidalo GPT-5.4 s nativním ovládáním počítače. Google víc než zdvojnásobil reasoning výkon Gemini. Plus spousta sci-fi příběhů, například NASA nechala AI plánovat trasy roveru na Marsu.

Nechceme nikoho do ničeho nutit, ale tohle všechno je dobrá příležitost si v tom udělat pořádek a v klidu si tohle všechno promyslet.

Se Senta Cermakova děláme AI Masterclass od března 2023. A stále ho děláme, pod tím samým názvem a ve stejném formátu (4 hodiny workshopu lidí, kteří se sejdou v jedné místnosti), byť obsah je dnes kompletně a nevyhnutelně jiný.

AI Masterclass prošlo skoro 10 000 lidí. Ale teď poprvé říkáme nejen CO se dá dělat a JAK, ale taky PROČ některé věci nedělat. Protože v momentu, kdy AI umí skoro všechno, je nejdůležitější vědět, kde ji nepouštět ke slovu.

inspiruj.se/masterclass

PLUS nabízíme dva nové workshopy: jak si s pomocí AI vytvořit SECOND BRAIN a jak si (rovněž s AI, jak jinak) vytvořist svůj OSOBNÍ BRAND. Podívejte se na naši nabídku, zaregistrujte se a přijďte. Těšíme se na vás.

Šest a půl tisíce Čechů zůstalo dočasně “uvízlo” v zemích Perského zálivu, protože kvůli válečnému konfliktu byl uzavřený vzdušný prostor. Lidé spali na letišti, ukrývali se v garážích hotelů a někteří z nich se o svou frustraci dělili na sociálních sítích. Ty reagovaly předvídatelně: směsicí předstírané škodolibosti a špatně skrývané škodolibosti.

“To jste si měli rozmyslet.” “Každý, kdo používá mozek, věděl, že ke konfliktu dojde.” “Copak nečtete zprávy?” Atakdál. Ve většině reakcí byl více či méně zakódovaný vzkaz: kdybyste seděli doma na zadku, tak se vám to nestane.

Češi historicky i dnes neradi opouštějí Česko. Když necháme stranou turistiku, patříme mezi malými národy mezi ty, které se snad nejméně rády stěhují do světa. Podle Eurostatu žije v jiné zemi EU až 20 procent Rumunů, patnáct Litevců či 14 procent Chorvatů. A Češi? Odhaduje se, že v cizině pracují necelá dvě procenta. Většina z nich jsou pendleři do Německa a Rakouska, kteří žijí v pohraničí. Silnou emigraci jsme nikdy …

Read more

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju.

Jsou dni, kdy se ne všechno daří. Jako třeba den, kdy se Rasty Turek dozvěděl, že zkrachovala banka, kde má jeho firma účet, a že nemůže dočasně vyplácet platy svým zaměstnancům. Což je v Kalifornii trestný čin. Jenže ve stejný den Rastymu jeho manželka předala dokumenty s žádostí o rozvod. A lékař v jedné z nejlepších amerických klinik mu řekl, že mu s největší pravděpodobností diagnostikovali nádor na mozku a že mu zbývají asi už jen tři týdny života.

To bylo před několika lety, a protože tuhle epizodu jsem natočil v březnu 2026 právě s Rastym Turkem, je zřejmé, že minimálně jedna z těch zpráv nakonec nebyla tak špatná, jak se zdálo.

Co se týče firmy, dopadlo to tak napůl. Společnost Pex, kterou Rasty založil před více než deseti lety, loni prodal za sedmdesát miliónů dlarů. Což není špatné, ale firma Pex, která se zabývá detekcí autorsky chráněného obsahu v internetových videích, měla v jeden moment existence zhruba miliardovou hodnotu. Ale stane se, říká Rasty Turek, s tím, že ničeho nelituje.

Jak to dopadlo s tajemnou nemocí, která ho trápila řadu měsíců, a jak s rozvodem a soudní bitvou o výchovu dcery, se dozvíte v našem podcastu. A nejen to, mluvili jsme o tom, jaký je Donald Trump prezident pohledem “zevnitř”, proč je těžké až skoro nemožné být dneska v Americe demokratem, a jak to dopadne s rozvinutým socialismem, fungujícím dnes v Kalifornii.

A ano, řeč přišla na Elona Muska, pro jehož úřad DOGE Rasty loni několik měsíců pracoval, na Sama Altmana, Petera Thiela i Marca Andreessena. Rasty je dnes finačně nezávislý, a mezi firmy, kam investoval nebo které koupil, patří například čokoládovna v San Francisku nebo malá firma na výrobu motorek, kde je jeho partnerem hollywoodský herec Keanu Reeves. A proč dělat byznys s celebritou je někdy výhoda a jindy zase nevýhoda.

O tom všem jsme mluvili, plus nevyhnutelně i o smrti, a bylo to povídání překvapivě optimistické, zarámované posledním velkým příběhem slavného psychologa Daniela Kahnemana. Zvu vás k poslechu.

A připomínám, že na webu mého newsletteru Jedno procento najdete nejen tento podcast, ale i texty o umělé inteligenci a o všem, co mě v dnešním neuvěřitelně zajímavém světě překvapuje a vyráží dech. A na webi Inspiruj.se zase hledejte nabídky workshopů, které vám ukážou, jak žít i přežít v éře AI.

Děkuji, že posloucháte a čtete. A teď už rozhovor s Rastym Turkem.

Ministr války se probudil v 5:28, dvě minuty předtím, než se mu rozezněl budík. Probouzel se tak posledních dvanáct měsíců, kdy je ve funkci. Tělo si zvykne na všechno, říkal, a dvouminutový náskok se vždycky hodí.

Z čehož vyplývá, že ministr války je sám se sebou spokojený.

Sáhl po telefonu, kde měl v aplikaci (i její jméno spadá do režimu utajení), ve které mu AI asistent připravil a) briefing toho, co se stalo od začátku režimu “spánek”, b) plán na dopoledne.

Vše rychle prolétl a trvalo mu to asi tak ty dvě minuty. Nic mimořádného. Dopravní situace na I-395, tři standardní mezinárodní události (priorita 4 na 10bodové stupnici), příprava na schůzku v kongresovém výboru.

Ministr sešel do kuchyně. Manželka spala ve své samostatné ložnici. Tohle uspořádání fungovalo od jeho vstupu do politiky před pár lety, kdy se ukázalo, že se jejich denní rozvrhy poněkud rozhodily. Ale žádné problémy v manželství to nesignalizovalo, ba naopak, jemu připadalo, že vztahy jsou harmonické.

V kuchyni si nalil kávu a snědl dva suché, jen opečené tousty. Žádný džem. V devět hodin měl naplánovanou půlhodinu s trenérem ve fitcentru. Ale tak v polovině případů tyhle seance rušil. Částečně pod tlakem nabitého programu, částečně proto, že se mu někdy opravdu nechtělo.

“Auto dnes výjimečně v 6:20,” pípnul mu AI asistent v aplikaci.

Běžně jezdili v 6:30. Ale ani tyhle změny na poslední chvíli nebyly ničím neobvyklým. Ostatně sám často pyšně říkal, že jsou administrativou, která v Americe dělá revoluci. Měl rád velká a silná slova.

No a změny v programu k revolucím často patří.

Takže ho nepřekvapilo, když před domem čekala černá Tesla v ministerské úpravě. Věděl, že tato auta úřad používá, ale sám dával přednost benzinové klasice. Stejně jako jeho řidič Dave, se kterým často oba elektrická auta s chutí dehonestovali.

Posadil se na zadní sedadlo a dveře se neslyšně zavřely. Auto se okamžitě dalo do pohybu. “V čem jsi to přijel, proboha, Dejve?!”

Ale nedostalo se mu odpovědi. “Dejve?”, řekl ministr. Ale na sedadle řidiče byl jen nehybný panák, který zezadu vypadal jako Dejv. Auto bylo zjevně v režimu autonomního řízení.

“Okamžitě zastavte,” řekl přísným hlasem, ale auto zrychlilo.

O půl hodiny později se na velmi sledovaném anonymním účtu typu Osint poprvé objevila informace, že šéfa Pentagonu unesla umělá inteligence. O dalších pět minut to už měla všechna důležitá média. Za hodinu bylo jasné, že země je ve válce s AI.

Tedy … bylo to jasné médiím. Prezidentovi. Kongresu. Twitteru. A pravděpodobně i tomu chlapovi, co prodával hot dogy na rohu K Street a který jako první řekl do kamery CNN větu: „Já to vždycky říkal.”

Ministrovi to v 6:23 ještě jasné nebylo.

Auto jelo plynule po I-66 směrem na západ, dodržovalo rychlostní limity a dokonce jednou několikrát zastavilo před přechodem pro chodce. Ministr sáhl po klice dveří, ale nešly otevřít. Dětská pojistka, jak čekal. A pobavilo ho to: že muže řídícího nejmocnější armádu světa zastaví něco s tak směšným názvem.

Dětská pojistka!

„Takže tohle je únos?”, zeptal se.

“Ano,” odpověděl jeho AI asistent.

Read more